Gruzie na podzim nabízí krásné výhledy, jídlo, lidi i historii

Gruzie mi dlouho ležela v hlavě a její návštěvu jsem dlouho plánoval. Teď po návratu můžu potvrdit, že malá země v mnohém mile překvapila.

Myšlenka navštívit Gruzii, nebyla na rozdíl od spousty předešlých výletů, spontánní záležitost. Navštívit tuhle nádhernou zemi a některá konkrétní místa jsem si přál už dlouho. A je to jako se vším ostatním. Čím víc se na to začnete myslet, tím častěji vám to začne „vstupovat“ do života. A najednou toho máte všude plno. Začnete potkávat lidi, kteří tuhle krásnou zemi navštívili, na internetu na vás začnou vyskakovat příspěvky s touto tématikou a obrázky s nádhernou přírodou a gruzínskými památkami se objevují všude, kam se podíváte.

A tak už stačilo počkat jen na moment, kdy jsem mohl vyrazit alespoň na 10 dnů. Za sebe osobně bych méně ani nedoporučoval. Cestu je dobré alespoň nahrubo naplánovat a počkat na dobrou cenu letenek. A může se vyrazit.

Doprava

Způsobu dopravy je samozřejmě několik a těším se na moment, až budeme moci vzít naše Marco polo na cestách a projedeme nejenom Gruzii, ale i okolní země. Tentokrát jsem si ale hlavně z časových důvodů vybral způsob letecky. V Gruzii jsou letiště 3. A to v Kutaisi, Tbilisi a Batumi. Letenky řeším podle času a ceny, takže tentokrát jsem letěl z Budapešti do Kutaisi. A ještě nočním autobusem se přesunul do Tbilisi. Autobus krásně navazuje přímo z letiště na přílet letadla a s jednou přestávkou jste v Tbilisi za cca 4 hodiny. A zaplatíte v přepočtu pouhých zhruba 90 českých korun.

Tbilisi

První 3 dny a 2 noci jsem se rozhodl strávit v hlavním městě Gruzie, ve městě Tbilisi. Ubytoval jsem se v malém rodinném hotýlku a na doporučení majitelky vyrazil na vyhlídku nad město, kde najdete Park Mtatsminda. Místo plné zábavy, různých stánků, a romantických míst včetně restaurace, kde budete u večeře mít nádherný výhled na Tbilisi. V místním parku najdete nejen několik atrakcí, včetně ruského kola a horské dráhy, ale i restaurace, které nabízí smažené koblížky i tradiční gruzínské pokrmy za neturistické ceny.

Po návštěvě tohoto kopce jsem si na hotelu chvíli odpočinul a přesunul se na druhou stranu města navštívit jednu z dalších nádherných budov Tbilisi. Ceny v Gruzii jsou víc než příznivé, a tak jsem k přesunu využíval nejčastěji aplikaci Bolt a od místa k místu se nechal vozit. Pokud jsem tedy zrovna neabsolvoval nějakou příjemnou zdravotní procházku. A úplně nejlepší byla kombinace obojího. Ještě ten den jsem se tady pěšky vydal směr hlavní třída. Jedna z nejrušnějších ulic Tbilisi, kde jsem si prohlédl několik zajímavých budov, včetně krásně nasvícené budovy parlamentu. Z tohoto místa jsem si zavolal taxi a vydal se navštívit 3. největší katedrálu světa.

Katedrála Nejsvětější Trojice

Katedrála Nejsvětější Trojice, v gruzínštině běžně označovaná jako Sameba, je relativně moderní budova vystavěná teprve v roce 2004. Zajímavostí je, že se svými 86 metry se jedná o třetí nejvyšší ortodoxní katedrálu na světě. Vyšší jsou jen v Moskvě a Petrohradu. Budovu jsem obcházel ze všech stran, ale pořídit fotografii, o které bych mohl říct „to je ona“ se mi nedařilo. Moje počínání nějakou chvíli pozoroval jeden z kněží. Potom ke mně přistoupil a řekl, že mi ukáže místo, z kterého bude fotka nejkrásnější. Zavedl mě přímo před budovou katedrály a postavil mě na jeden konkrétní schod. Poté se se mnou na moje přání ještě vyfotil, pozdravili jsme se a odešel. S jeho odchodem ale přišel déšť, který na zemi vytvořil zrcadlo a vznikla tahle fotografie.

Ve městě jsem se procházel v pulzujících ulicích jako například Chardeni, kde najdete spoustu moderních historických budov. Po večerech je příjemné se zase podívat po starém městě, kde je nespočet různých barů a restaurací. V nich jsem ochutnal několik tradičních jídel včetně Chačapuri. Je to tradiční jídlo z kynutého těsta a s chutnou náplní, kterou tvoří spousta rozteklého sýra. Místní si tuto specialitu dopřávají často a je jedno, zda se jedná o snídani, svačinu nebo je součástí fast food.

Zapůjčení auta

3. den zapůjčuju auto od společnosti Cars4rent. Ta mi umožňuje nejenom si auto půjčit s výhodami jako je neomezený počet najetých kilometrů, pohon 4×4 nebo pojištění proti poškození. Hlavně je cenově velmi dostupné a mohu ho z Tbilisi převést do Kutaisi a tam ho vrátit. Odtud mi pak odlétá letadlo domů. V ceně bylo dokonce i přistavení vozu až na hotel a díky všem výše uvedeným skutečnostem bylo auto předáno asi za 10 minut. Poslechl jsem si ještě do kterých míst nesmím jezdit z důvodu bezpečnosti a mohl jsem vyrážet.

Stepancminda – kostel Nejsvětější Trojice

Moje první kilometry vedli pod horu Kazbek do města Stepancminda, kde se nacházel jeden z mých cílů a to komplex kostelů Cminda Sameba. Cesta trvala asi 2 hodiny. Ubytování jsem měl přímo ve městě v guest housu s krásným výhledem na okolní hory. Seznámil se s majitelkou, hodil věci na pokoj a vyrazil směr kostel.

Ke kostelu vede od roku 2018 krásná nová cesta. Hned ale na jejím začátku byla závora a já se s autem otočil v domnění, že už doba pokročila a cesta nahoru je zavřená. Od majitelky mého dočasného ubytování jsem se ale dozvěděl, že se cesta v určité části sesunula. Dostat se nahoru je možno „oklikou“ jenom po velmi náročném terénu, kam mě bohužel nikdo ale nepustí. A to ani s mým 4×4 vozidlem.

Lidé jsou tu ale velmi vstřícní a ochotní. Majitelka tak vzala hned telefon a vzápětí už domlouvá profesionálního řidiče, který mě na druhý den ráno vyzvedává ve stanovenou dobu, aby ze mě asi během 40 minut po neskutečně hrbolatém terénu vytřepal duši.

Jsme nahoře, zastavujeme, vystupujeme z auta a já vidím, že nic nevidím. Poodstoupím a skoro nevidím ani to auto, natož tak kostel. Přestože vidět nejde na krok, vytahuju dron. Řidič umí pouze gruzínský, takže se naštěstí nedozvím, co si o mně myslí. Důležité ale je, nevzdávat se, a tak dron zabzučí a během vteřiny mizí z dohledu. Vystoupám až nad mraky, které se jakoby na přání rozestoupí. Mně se tak naskýtá pohled, jaký by mě ani ve snu nenapadl. Pořídím několik fotografií a plný dojmů odjíždím na hotel. Bohužel ale zjišťuju, že dron jsem zapomněl nahoře. Za několik hodin mi ho řidič přiveze a nechápavě se na mě dívá, když mu nabízím finanční odměnu.

Gruzínská vojenská cesta

Zpět se vracím do nížin po Gruzínské vojenské cestě. Gruzínská vojenská cesta je dlouhá 213 km. Táhne se od Vladikavkazu v ruské Severní Osetii, přes Tbilisi, až po Velký Kavkaz. Jméno dostala pro své účely, kdy už ve starověku byla využívána ruskými vojsky putujícími Evropou a Asií. Svůj název si ještě více vysloužila od dob své první rekonstrukce v 19. století. Tehdy na tom měli zásluhu ruští vládcové, kteří ji rozšířili a zpevnili tak, aby tudy mohli transportovat vojenskou techniku a mužstvo do oblasti válek s Tureckem a kavkazskými národy.

Před lyžařským střediskem Gudauri se zastavuji na jedné z mnoha nádherných vyhlídek, které se v této lokalitě nachází. Je krásné počasí, a tak se kolem vyhlídky pohybuje spousta lidí, kteří se tady prochází, jezdí na koních, létají na paraglidingu, nebo jen tak posedávají na trávě a dopřávají si piknik. V blízkosti vyhlídky je několik stánků, kde máte možnost ochutnat místní dobroty a nebo třeba i jehněčí na grilu z místního improvizovaného „řeznictví“.

Údolí Truso

Jedno z nejkrásnějších míst, které jsem během těch 10 dnů navštívil, bylo každopádně údolí Truso. Je to nádherný kaňon, kterým protéká divoká řeka a navštívit tohle údolí na podzim byla více než dobrá volba.

Terén byl místy sice docela divoký a vyhnout se občas protijedoucím autům bylo samo o sobě dobrodružné. Odměnou za to byly ale nádherné výhledy, podzimem zbarvené hory a minerální voda bublající ze země na konci údolí byla už jen tou pověstnou třešničkou na dortu. Byl jsem po celou dobu v tomhle místě téměř sám a přiznávám, že jsem se té nádhery nemohl nabažit. Přesto navečer už sedám do auta a vyrážím „o dům dál“. Ještě jedna zastávka u travertinových polí, nějaké to foto a pak vyrážím téměř přes celou Gruzii směr Svanetie.

Cesta do Svanetie

Cesta do této oblasti byla poměrně dlouhá, a tak jsem si ji rozdělil na dvě části. V první polovině jsem navštívil ještě dvě města. Gori, rodiště Stalina, kde najdete i muzeum včetně jeho rodného domku a taky nejstarší město v Gruzi – Mccheta. Která ve starověku byla hlavním městem země.

Ve večerních hodinách jsem se ubytoval kousek od města Surami. Zajímavostí tady byly malé stánky. Takové malé „pekárny“ postavené z různých trámků a desek a lemovaly celou hlavní silnici. U jednoho z nich jsem se zastavil, abych koupil a ochutnal místní tradiční chleba zvaný Puri. Šotis puri – tradiční gruzínský typ chleba z bílé pšeničné mouky, který je podlouhlý a má tvar podobný kánoi. Peče se v kruhové hliněné peci zvané tone, přičemž chleby jsou přichyceny k vnitřní stěně pece.

Kromě chlebu je tady tradiční i výroba keramiky, a tak mi nedalo se nezastavit u jednoho velkého tržiště. Tam se právě onen artikl ve velkém prodával. A potom už vzhůru do hor.

Ušguli

Navštívit tuhle vesnici, která se nachází vysoko v horách, jsem si přál už opravdu velmi dlouho. Ušguli je vlastně složena ze 4 vesnic a některé budovy jsou tu dokonce zapsány v seznamu UNESCO. Obec se nachází ve výšce 2086 až 2200 metrů nad mořem a patří mezi nejvýše položené vesnice v Evropě. Historicky byl budovy postavené tak, aby bránily vpádu nepřátelských vojsk. Množství věžiček a hrází se dochovalo dodnes. Teď tu žije na 70 rodin a mají k dispozici i malou školu.

Cesta do této vesnice, s přestávkami na focení a jídlo, mi trvala skoro celý den. Výhled do okolí, ze kterého mi ještě teďka mrazí, když to píšu, byl nádherný. I když občas vykoupený jízdou v náročném terénu. Přiznávám, že se našly i chvilky, kdy mi úplně do smíchu nebylo a když jsem pak přiletěl domů a poslali mi video z místa, kde jsem stál a fotil, jak se zřítila skalní stěna, tak jsem si uvědomil, že mé pocity byly docela oprávněné. Tyhle momenty byly ale ojedinělé a nic to nemění na tom, že vypravit se do Gruzie, bylo správné rozhodnutí a že cesta tam je bezpečná.

Do vesnice jsem dorazil za tmy ve večerních hodinách. Vesnice byla sice malá, ale s nádhernou atmosférou. Ubytování jsem měl předem rezervováno, ale najít ho ve večerních hodinách, nebylo úplně jednoduché. V horách bylo po dešti, takže všude bláto. Na nějaké rozsáhlé pouliční osvětlení tady zapomeňte. Lidé tu jsou naštěstí ale velmi ochotní, a tak mě jeden místní chlapík naložil do auta a posilněn zřejmě hodně silným „Gruziňákem“ mě na couvačku zavezl úzkými uličkami téměř až k místu ubytování.

Mestia

Cesta do Mestie byla kratší, terén podobný jako při cestě do Ušguli a výhledy stejně krásné. Mestia je považována za hlavní město provincie Horní Svanetie. Dříve se město nazývalo Seti. Sice je městečko malé, ale bývalo centrem gruzínské kultury a do teď tu zůstala spousta památek zachována. Ve městě je dokonce od roku 2010 letiště.

Závěrem

Lidé

Domluvíte se tady z velké části rusky, často anglicky, ale občas, a to hlavně v horách, nejde jinak než gruzínsky, pokud tedy budete umět. Lidé tady, a hlavně pak v horách, byli velmi přátelští, srdeční a pohostinní. Například mi s ochotu přivezli zapomenutý dron a nebo pomohli s defektem na autě. Když jsem chtěl poděkovat finanční odměnou, tak většinou kroutili nechápavě hlavou.

Ubytování

Ubytování jsem vyzkoušel opravdu různá a téměř každý den jiné. Od malých rodinných hotelů, přes guest house, v horách jsem bydlel u místních, až po hotel z wellness, který jsem si dopřál až na závěr svého pobytu jako zasloužený relax. Dokážu si opravdu užít cokoliv, od bydlení luxusnějších až po ty úplně prostá. Kde ale přiznávám, že se většinou asi cítím nejlépe, když jsem na cestách. Různé kamenné domy v horách, kde si můžu povídat s místními a jíst s nimi u jednoho stolu jídlo, které pro ně je tradiční a běžné.

Jídlo

Gruzínská kuchyně je ovlivněna hlavně kavkazskými tradicemi. Částečně ji pak zasáhla ruská a perská. Typickou surovinou je pak vlašský ořech. Každý region má nějaké své tradiční jídlo. Hodně se také používá maso a sýry. Těch se tu vyrábí na 250 druhů. Nejznámější jsou Sulguni, Tenili nebo Guda. A když tu budete chtít něco ochutnat, vyjde vás to skutečně levně.

Navštívit Gruzii bych přál všem, kteří mají rádi dobré jídlo, nádhernou přírodu, historii a dobré lidi.