Rumunský Banát mi přirostl k srdci. Hned jsem věděl, že moje první návštěva není poslední. Podruhé jsem vyrazil s dětmi a Verčou.
Důvodů k návratu bylo několik. Ten první, že pobyt v Banátu mě opravdu nadchl a nejen naplnil, ale i předčil má očekávání. A ten druhý byl, že jsem čím dál častěji od lidí, kteří už Banát navštívili slýchával, že pokud chci zažít pravou atmosféru místa, doporučují co nejdříve se vrátit. Podle mě bude atmosféra vždy taková, jakou si jí lidé budou vytvářet. Ale nic není konstantní a vývoj nezastavíš a podle mě ani tady ne. A já měl přání, aby ho děti a Verča zažily takový, jako jsem ho zažil já, a tak jsem se rozhodl návštěvu neodkládat.
Prázdniny u „babičky“ ve Svaté Heleně
K mým příspěvkům na Facebooku mi lidé občas píšou, že si zamilovali některou z banátských vesnic. Já jich posledně navštívil 5 z celkem 6. V každé jsem strávil minimálně jednu noc a povídal si s místními lidmi. Troufnu si tedy říct, že každá z těchto vesnic má svoji duši a kouzlo. Hodně mě ale ovlivňují lidé, které ve vesnicích potkávám. Já se cítil dobře všude a vždy potkal někoho, na koho nezapomenu.
Návrat měl být hlavně výletem pro děti a nechtěl jsem se s nimi stěhovat z jednoho místa do druhého. Pro ubytování jsme tak zvolili vesnici Svatá Helena a odtud poté vyjížděli na ostatní místa.
Doslova jsme se utábořili u paní Táborské. Při mé poslední návštěvě jsem jí vyrušil, když natírala dům. Prohodili jsme pár slov a já měl pocit, jako bych navštívil svojí babičku. Její kuchařský um a společné povídání při snídani nebo u večeře mě jen utvrdilo v tom, že jsme se s ubytováním rozhodli naprosto správně. Ani děti si neměly na co stěžovat. Ty chvilky, kdy si lidé jen tak povídají, bývají totiž čím dál tím více vzácné.
Prázdninové koupání v první den
Do vesnice jsme dorazili pozdě a to až kolem 3. hodiny ranní. Ráno jsme dospávali a pak vyrazili k paní domácí na snídani a její vynikající míchaná domácí vejce.
Jsou prázdniny a prázdniny mají patřit hlavně dětem. Navíc po dlouhé a náročné cestě přijde relax u bazénu vhod. Asi 30 minut od Svaté Heleny jsme si našli malý útulný resort a strávili v něm první den našeho dobrodružství.
Myslím, že vyrazit na cestu s dětmi je dobrodružné samo o sobě. Výprava je o přípravu i celou logistiku o něco náročnější, než když cestujete sami a děti dokážou připravit ne jedno překvapení.
Na druhou stranu jsou zárukou toho, že s nimi se nikdy nebudete nudit. V době, kdy píšu tento článek, náš pobyt ještě neskončil. Už teď máme nespočet úsměvných momentů, kdy jsme se chvílemi opravdu až za břicho popadali a myslím, že některé hlášky budou v naší rodině kolovat ještě pěkně dlouho.
Výprava k vodopádům druhý den
Po nedělním relaxu u bazénu následoval malý výlet do okolí. A jelikož na našich cestách s Verčou i pracujeme, tak jsme tentokrát vyrazili až v odpoledních hodinách. Na rozkoukání jsme si vybrali procházku lesem a návštěvu kaskád směr Gerník. Asi 9 km jízdy od Svaté Heleny se nachází Cascada Modăvița. Auto jsme nechali zaparkované u silnice. Krátkou, ale krásnou lesní procházkou jsme přišli k menšímu vodopádu jehož studená voda pro nás byla v těchto horkých dnech příjemným osvěžením.
Myslím. že pro dva zamilované by to mohl být docela romantický zážitek. Naše děti to ale viděly jinak a velmi brzy zjistily, že kromě krásné čisté vody, je na dně taky černé a smradlavé bláto. Co následovalo těsně po tomto zjištění asi nemusím ani popisovat. Něco šlo umýt hned a něco jsme si nechali až na doma.
3. den a Ostrov divokých koní
Tento výlet jsme měli předem domluvený a po snídani na nás už čekal Štefan, syn paní táborské, který nám celý zážitek zprostředkoval. Naskákali jsme do našeho Marco Polo na cestách a vyrazili do nedaleké vesnice, kde jsme zaparkovali u jednoho rodinného domku. Majitel nás přivítal a přes zahradu zavedl k Dunaji, kde jsme nasedli do člunu a vyrazili na ostrov.
Po ostrově jsme si udělali malou procházku, při které jsme si povídali se Štefanem. Chtěli jsme se dozvědět něco málo o tom, kde se koně na ostrově vzali a že tady žijí opravdu divoce. Vše jsem si ještě vyfotil a natočil dronem a za chvíli už jsme se koupali v Dunaji. Poté jsme člunem obkroužili ostrov, podél břehu srbské strany si ze člunu vyfotili hrad Golubac a vrátili se zpět na pevninu.
Bígr na nás čekal 4. den
Tento den byl pro mě zážitkem možná nejsilnějším a to hned z několika důvodů. Při mé poslední návštěvě jsem stejně jako ve Svaté Heleně, tak i v ostatních vesnicích, potkal několik krásných lidí a v Bígru tomu nebylo jinak. A tak jsem se těšil, až se s nimi pozdravím. Že se rádi uvidíme se dalo tušit, ale když nás s dětmi a Verčou přivítali a objali, tak já měl pocit, že k nim patřím. Takovou srdečnost se člověk nemůže naučit, tu musí mít v sobě.
A tím druhým důvodem byl náš kamarád Eda, mladý sympatický klučina, kterého jsem ve svém příspěvku z poslední návštěvy vpasoval do role mého průvodce. To jsem ale ještě netušil, že mě zhruba o měsíc později zavede i s rodinou do míst, ze kterých bude přecházet zrak. Vodopád, který jsme z Edou navštívili, byl opravdu kouzelným a pohádkovým místem, kde jsme se chvílemi cítili jako v deštném pralese. Díky Edo!
A aby toho tento den nebylo málo, tak jsme se ještě po večeři rozhodli, že vyrazíme na malou „fotoprocházku“ na vyhlídku s názvem Vildova skála, kde nás čekal nádherný západ slunce.
Rumunský Banát a poslední pátý den
Měli jsme v plánu navštívit ještě Rovensko, chtěl jsem dětem ukázat nádherné výhledy, protože se jedná o nejvýše položenou vesnici. Jsem rád, že v tomhle jsme s Verčou za jedno, a tak jak dokážeme výlety rychle naplánovat a uskutečnit, tak stejně rychle dokážeme udělat změnu. Reagujeme tak na změnu počasí, nálady a nebo rady a informace, které cestou získáváme.
A tak jsme se rozhodli, že v těchto parných dnech si raději ještě užijeme atmosféru Svaté Heleny, dáme trochu odpočinku, abychom nabrali síly na cestu a výlet na Rovensko uskutečníme až někdy příště. Pevně věřím že tato návštěva českých vesnic v Rumunskem Banátu nebyla poslední.
Všechny fotografie:
Zanechat komentář