Dovolená v éře páry je unikátní docureality show, která diváky zavede do továrny 19. století. Tři pětičlenné skupiny účastníků v něm tráví osm týdnů v rolích továrních dělníků v poslední třetině 19. století. Moderní doba se všemi výdobytky se našim protagonistům vzdaluje s každým ujetým kilometrem. Cestují nejen do bývalé textilní továrny v Žamberku, ale především cestují v čase. Kde se pomyslná ručička zastaví?
Vítejte v éře páry, v době tvrdé práce, chudoby a velkých sociálních rozdílů. Unikátní docureality nás zavede do továrnu 19. století, kde naši protagonisté stráví dva měsíce. Zažijí dřinu, hlad i okamžiky úspěchu...
Zkusit si žít v jiné době bylo snem každého účastníka. Nikdo z nich si však ani z části nedovede představit, co ho čeká. Tři skupiny lidí s pěti členy různého věku budou pracovat po dobu 8 týdnů v parní manufaktuře z konce 19. století. V době, která s sebou nesla technický pokrok a velké sociální změny. Pro nás však bude nejdůležitější postupná emancipace dělnictva. Dokáží prosadit své zájmy a požadavky? Poperou se s chudobou a těžkou dřinou?
Patnáctka protagonistů zažívá nečekané do poslední chvíle netuší, do jakého historického období budou na dva měsíce vysláni, aby si vyzkoušeli, zda si obklopeni železem a těžkými stroji - poradí s těžkou manuální prací, příznačnou pro „éru páry“. První dny jsou pro mnohé z nich těžké, největší výkonnostní i psychický propad ale přichází po čtrnácti dnech.
Co účastníky nejvíce překvapilo?
Podle scenáristky a režisérky Zory Cejnkové nepochopili formát, v němž se účastníci přenášejí do vybrané doby v minulosti a reálně v ní fungují. Co vás při natáčení Dovolené v éře páry překvapilo nejvíc? Tam vás něco překvapuje každý den! Například to, že nejhůř se na tu epochu adaptovali nejmladší účastníci. Asi za to může jejich nezkušenost v komunikaci. Nemohli pochopit, že když někomu něco řeknou v 19. století, neznamená to vůbec nic. Že se věci musejí vyjednat.
Nastavili jsme účastníkům realisticky drsné podmínky, ale protože smyslem projektu není lidi utýrat, podmínky jsme po dvou týdnech trochu zjednodušili. Ale chtěla jsem, aby si to účastníci vybojovali sami: vystávkovali nebo vyjednali. A právě tento nejmladší tým přitom měl pocit, že stačí jen něco říct a ono se to stane. Taky mě překvapilo, jak mnozí „dělníci“ intenzivně vnímali problematiku češství nebo fakt, že nemají volební právo.
Z odvysílaných dílů je evidentní, že účastníky zaskočilo množství a náročnost manuální práce. Co pro ně bylo ještě hodně náročné? Třeba ztráta soukromí? To taky, ale větší problém měli s vařením. První týden si ani nedokázali zapálit bez zápalek kamna. Pořád jim zhasínala, neměli uvařené brambory nebo vařili jeden hrnec pět hodin. Pak se to už naučili, ale nutnost vařit a hlavně péct chleba pro ně pořád znamenala stres.
„Byl to pro nás nezapomenutelný zážitek, něco, co nás hodně ovlivnilo a poučilo. Dva měsíce strávené v tomto televizním projektu nás naprosto pohltily, vlastně jsme je vůbec nevnímali,“ říká za Hráče Robin Hudcovič. „Zkusili jsme, jaké je to žít bez telefonu a moderních technologií, zvykla jsem si na to. Bylo to vlastně strašně osvobozující. Veškeré situace, jichž se účinkující stali součástí, věrně korespondují se skutečnými událostmi, jak je dynamické dění v době před vznikem samostatného Československa přinášelo. Nad věrohodností těchto situací bdí odborní poradci z řad renomovaných historiků a technických expertů.
Diváci se tak prostřednictvím protagonistů, mezi nimiž jsou i herci (například Roman Štolpa jako fabrikant Josef Kohoutek či Radomír Švec coby fabrikant Jindřich Fogl), dozvědí, jak například fungovala tehdejší strojní výroba a kovovýroba. Pořad se natáčel v žamberské fabrice. „Sledovat naše současníky, jak se dokážou popasovat s realitou továrního života z konce 19. století, je docela adrenalinový zážitek. Zároveň je to dobrý terapeutický kurz, zejména pro manažery, kterak se zbavit stresu,“ dodává autorka projektu Zora Cejnková.
Vonwillerova továrna v Žamberku za sebou má náročné týdny. Sotva ve středu 13. padla poslední klapka natáčení dokumentární reality show České televize Dovolená v éře páry, celá továrna se začala chystat na sobotní velkou událost: den otevřených dveří. Atmosféra sotva skončeného natáčení dýchala na návštěvníky od samého vstupu, areálem se neslo blafání motorů a houkání parní lokomotivy.
Organizátoři mohli být spokojeni, radost z korzujících návštěvníků neskrýval ani předseda spolku Muzea starých strojů Michal Bednář, který si v docu - reality střihl roli mistra. Před hospodou U Bondyho, která vznikla také u příležitosti natáčení, si na ruch 21. století opět zvykali i tři členové týmu „Hráči“ - Robin, Míša a Marek, kteří vyhledávají larp, tedy zážitkové hry bez předem známého děje i konce. Nikdo z účastníků nevěděl, co je čeká.
Tým „Hráčů“ tipoval, že budou v první světové válce. „Překvapilo nás to velmi. Kromě těžké práce totiž museli vyjít i s ostatními účastníky soutěže. „Nejtěžší bylo v sobě objevit skromnost, pokoru, a soužití s lidmi. Uvědomila jsem si, že to není o době, ale vždy o lidech,“ ohlíží se jeho týmová kolegyně Míša, která tu začala kreslit a v expozici strojírenství vystavila obrázky, které tu vznikly. Jak se všichni tři jednomyslně shodli, návrat do reality bude „facka“.
„Jediným problémem pro nás tady bylo jak se uživit, jít do práce a ´poprat´ se s továrníkem. „Člověk se ale nedostává do hloubky, pořád plave jen na povrchu. I když jsme podmínky měli těžké, tak jsme měli prostor dělat to, co chceme. Co ale museli, bylo zvládnout osm úkolů. Nejtěžší bylo postavit vagón, museli se ale smířit i s časným vstáváním a neúprosnou pracovní dobou. Ostatně, na těžký pracovní proces má památku i jeden z účastníků, David.
Robin, Míša i Marek s dalšími dvěma kamarády v továrně bojovali v týmu zvaném Hráči. Milují totiž larp, tedy zážitkové hry. V čem to spočívá?
Hodně času zabralo najít lokaci, vhodnou fabričku, která by nebyla zrenovovaná, neměla plastová okna a tak. Nakonec jsem našla továrnu v Žamberku, která byla úplně skvělá, až do nedávna byla dokonce funkční a udržovaná, i když tak nějak socialisticky. A patřila k ní i fabrikantova vila, kterou jsme taky využili. A hlavně jsem měla k dispozici chlapy, kteří uměli oživit unikátní stroje, na kterých pak účastníci pracovali.
Ty mohutné parní stroje budí respekt a působí dost nebezpečně. Jak jste se o bezpečnost účastníků starali? To byla první věc, co mi zdůraznili mistři, kteří na práci dohlíželi. Nemazlí se s vámi. Takhle vás to může skalpovat, ukazovali mi. A takhle jsme to řekli i dělníkům: mějte ke strojům respekt, nebo se stanou věci. Nejvážnějším zraněním byla naštěstí vypadlá plomba a slezlý nehet na palci po ráně kladivem. Účastníci bezpečnost ctili, protože to nebyli žádní hlupáci. Nechtěla jsem na place žádné blbce.
Čekali jste třeba, že vám účastníci předvedou vznik dělnického hnutí? Nebo jste ho dokonce iniciovali? Neiniciovali jsme nic. Účastníkům jsem samozřejmě byla k dispozici a vysvětlovala jim, jaká ta doba byla, protože kdo z nás si ze školy pamatuje konec 19. století podrobně. Každý týden také dostávali Národní listy s „aktuálním“ datem vydání. Ale jinak to bylo na nich. Když zjistili, že je s novým továrníkem čeká nejistota, začali se bouřit. Museli zjišťovat, co jim doba „dovolí“, kam až můžou zajít. Nemohli jsme na ně samozřejmě nastoupit s četníky, aby do nich stříleli, jak bylo v raném kapitalismu „dobrým“ zvykem (smích). Ale stačilo, aby viděli, že podmínky jsou špatné a budou ještě horší, a přirozeně si řekli, že musejí něco udělat.
Jak moc jste byla na place přítomna? Byla jsem tam drtivou většinu času. Moje úloha spočívala v tom, že jsem pro účastníky byla styčným bodem s vnějším světem a že jsem s nimi mluvila. Zbytek štábu s nimi měl zákaz komunikovat. Mnoho diváků pořád nemůže pochopit, že účastníci časem skutečně přestanou štáb okolo sebe vnímat a že se projevují podle své svobodné vůle.
Ulevilo se České televizi, když jste si pro druhou řadu vybrala 19. století? Protektorát v první řadě vyvolal kontroverzní reakce, byla jste dokonce osočována z propagace nacismu...(smích) Chtěla jsem udělat zase něco hodně jiného. A vždycky mě bavila éra vynálezů, vyrůstala jsem na Julesu Verneovi a Karlu Zemanovi. Technice sice moc nerozumím, ale fascinuje mě pozitivismus té doby: že technika všechno zmůže. Někteří lidé opravdu věřili tomu, že kolem roku 1900 bude všechno vynalezeno a nebude už co objevovat. Jistě, máme tu dobu i trochu zidealizovanou a tenhle projekt ukazuje, že dámy v kostýmech a pánové v cylindrech byli sice krásní, ale vedle nich existoval i svět, kde lidé reálně dřeli čtrnáct hodin denně včetně dětí.
Za Dovolenou v protektorátu jste získala cenu Eurovize pro nejlepší evropský formát. Jak to napomohlo vzniku další řady? Měla jsem z ocenění samozřejmě obrovskou radost. Bylo to pro mě zadostiučinění, protože jsem si s novináři kvůli Dovolené v protektorátu užila své. Na druhou stranu, byla to skvělá zkušenost a příležitost mluvit s ARD, New York Times nebo BBC. Ozývali se mi tehdy lidé z celého světa. Myslím, že hodně kritiků tomu formátu dodnes nerozumí. Vycházejí z mylné představy, že to je nějak hrané, že jde o amatérské divadlo. Nedokážou přijmout fakt, že to je improvizace, byť na velmi dobře připraveném základě. Záleží opravdu na těch lidech, co udělají.
Casting a příprava
Jak probíhal casting? Trval dlouho, téměř půl roku. A byla jsem při něm na účastníky velmi tvrdá. Řekla jsem jim: podívejte se, budete osm týdnů v těžkých podmínkách, budete pracovat, bude to na dřeň, neřeknu vám, do jaké doby půjdete, ale bude to psychicky i fyzicky nesmírně náročné. Sáhnete si na dno. Jdete do toho, nebo ne? Přistupovala jsem k nim na rovinu.
Kolik vám druhá řada Dovolené zabrala času? Dva a půl roku.
Zanechat komentář