Význam barev v systému turistického značení v České republice

V České republice (ČR) je systém značení turistických tras tradicí Klubu českých turistů (KČT), který od roku 1889 postupně zpřístupňuje řadu krásných zákoutí celého území. V současné době vytváří pro pěší turisty, lyžaře a cyklisty síť o délce cca 40 000 km. První značená trasa slaví letos neuvěřitelných 130 let. První trasa Klubu českých turistů byla vyznačena v roce 1889 ze Štěchovic na Svatojánské proudy. Část jí už zmizela pod hladinou přehrady, ale většina je stále přístupná. Dokonce byla nedávno vyznačena původními značkami a opatřena replikou historických směrovek.

Česko je protkáno jednou z nejhustších a nejlépe značených sítí turistických tras na světě. Málokdo si však uvědomuje, kolik práce a péče za těmito barevnými značkami stojí. Na první pohled může systém značení působit složitě, ale ve skutečnosti je velmi logický.

Historie značení tras v polských horách sahá až do konce 19. století. Tehdy, v roce 1887, začal Tatranský spolek (předchůdce PTTK) systematicky značit cesty v Tatrách. Iniciativa byla reakcí na rostoucí oblibu horské turistiky a potřebu zajistit bezpečnost stále většímu počtu turistů.

Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních.

Typy turistického značení

V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.

Značení je převážně provedeno čtvercovými pásovými značkami, které se skládají ze tří stejně širokých pásů. Krajní pásy (spodní a dolní) jsou v barvě upozorňovací a prostřední pás je barvou naváděcí - podle ní se určuje i barva značky (např. mluvíme o červené značce). Pro pěší značení se používá bílé upozorňovací barvy , u lyžařských tras oranžové a u cykloturistických tras žluté. Jako naváděcích barev se používá u pěšího značení červené, modré, zelené a žluté. U lyžařského a cyklistického značení je tomu obdobně, jen žlutá barva je nahrazena barvou bílou.

Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu.

Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.

Na rozcestích jsou směrovky a trasa je vyznačena pásovým značením se žlutými vodícími pruhy. Jsou to značky vycházející z pěšího značení s tím rozdílem, že značky jsou na žlutém podkladu.

K doplnění sítě turistických značených tras jsou v terénu turistické vývěsní mapy (TVM). Najdete je na významnějších východištích značených tras, nejčastěji tedy na stanicích a zastávkách hromadné dopravy, ale i u významných turistických cílů. Podobně jako směrovníky mohou mít rám z různého materiálu, tedy dřeva, běžné oceli, pozinku nebo nerezu.

Kde je potřeba umístit turistické značky, ale není k dispozici žádný vhodný objekt, umísťují se značkařské kolíky. Ty jsou většinou ocelové a tedy žluté.

Význam barev turistických tras

Historicky byly červené trasy těmi hlavními a zpravidla nejdelšími, které vedly po hřebenech hor nebo údolím řek. Modré byly důležité regionální trasy. Zelenou se značily místní cesty, ty žluté byly spíše propojovací a doplňující. Každou trasu jednou za tři roky projdeme, obnovíme značky a zkontrolujeme stav informačních prvků na trase.

V polských horách jsou barvy turistických tras následující:

• Červená: Hlavní, dálkové trasy.
• Modrá: Dálkové trasy vedoucí přes několik pohoří.
• Zelená: Spojovací nebo přístupové trasy.
• Žlutá: Kratší a jednodušší trasy, ideální pro rodiny.
• Černá: Krátké, ale intenzivní trasy pro zkušené turisty.

V Česku se používají čtyři základní barvy:

• Červená - hlavní, dálkové trasy (např. hřebenovky).
• Modrá - regionálně důležité trasy.
• Zelená - kratší místní trasy.
• Žlutá - spojovací nebo přístupové trasy.

Naučné stezky

Naučné stezky v ČR jsou turistické trasy, které spojují přírodu s poznáním a vzděláním. Po cestě jsou rozmístěny informační tabule, které návštěvníky seznamují s historií, geologií, faunou či flórou dané oblasti. Naučné turistické značky se značí zeleným šikmým pruhem na bílém čtverci. Stezky mohou vést chráněnými krajinnými oblastmi, kolem historických památek nebo přírodními rezervacemi. Některé jsou interaktivní a určené speciálně pro děti, například s hádankami či úkoly.

Značení cyklotras

Silniční značení se zde mění na terénní. Trasa č. Značené trasy vždy vedou z jednoho místa do druhého a netvoří okruhy. Začátek a konec trasy je označen koncovou značkou, a rozcestí je vyznačeno vždy pomocí směrových tabulí IS19. Při jízdě po značených trasách je dobré mít představu, kam chceme dojet, naplánovat si cestu a zjistit, jaké trasy můžeme využít. Osvědčený způsob je trasu si naplánovat na internetové mapě mapy.cz a mapu i itinerář si můžeme vytisknout, nebo exportovat do GPS. Vždy je ale vhodné mít sebou na trase i tištěnou mapu (nejlépe vydanou KČT, kde jsou aktuální značené trasy).

Pokud narazíme při jízdě na trasu označenou tabulkami IS21 a nemáme sebou mapu ani GPS, musíme jet po trase do následujícího rozcestí, kde se zorientujeme a dozvíme se, kam která trasa vede. Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy.

Tyto značky se používají pro vyznačení evropských cyklistických tras EuroVelo a tematických tras jako jsou např. Pokud vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy na směrové tabuli IS19, nebo návěstích IS20. Na směrových tabulkách IS21 se logo neuvádí a je na nich jen číslo trasy. Pak se má za to, že logovaná trasa vede v souběhu s číslovanou trasou až do následujícího rozcestí. Příklad: evropská trasa EV4 vede po národní trase č.

Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy. V některých místech, kde je cyklisty potřeba informovat o možných nebezpečích se používají varovné tabule. Pro informování cyklistů o kulturních a turistických cílech na trase se používají na značkách smluvené piktogramy.

Směrovky a tabulky nás na jednotlivých informačních místech značené trasy průběžně informují o tom, kde se právě nacházíme jak daleko kam je. Směrovky a tabulky všech přesunů jsou tvarově i rozměrově stejné. Rozdílné je však rozmístění textu, velikost písma a barevností základní plochy. Barva zákl. Prochází-li po dané pěší trase též mezinárodní evropská dálková turistická cesta je její symbol (např. E 10) umístěn do barevného hrotu všech směrovek této trasy. Barva zákl. Barva zákl. plochy: žlutá Záhlaví: zkratka "Cyklotrasa KČT č. Pokud jsou směrovky instalovány mimo obec nebo železniční stanici, jsou doplněny tabulkou místního názvu, udávající název tohoto místa a jeho nadmořskou výšku. Turistické vývěsní mapy jsou zpravidla umístěny na důležitých rozcestích značených tras nebo v jejich východištích.

Na turistických rozcestnících najdete směrovky s názvy míst a vzdálenostmi. Aktuální trasy lze najít i v turistických mapách nebo aplikacích jako Mapy.cz.

Nejznámější turistické trasy v Česku

A které trasy patří mezi ty nejznámější a nejnavštěvovanější?

Nejdelší turistická trasa v Česku je Stezka Českem, která vede napříč celou republikou. Má dvě hlavní větve: severní (1 051 km) a jižní (1 048 km). Obě začínají a končí na hranicích - severní vede od nejzápadnějšího bodu ČR (Královský kámen) k nejvýchodnějšímu (Bukovec), zatímco jižní prochází více vnitrozemím. Trasa vede přes hory, lesy, národní parky i historická města a je inspirována dálkovými pochody jako Pacific Crest Trail v USA.

Nejznámější turistická trasa v Česku je Cesta česko-polského přátelství v Krkonoších. Tato hřebenová stezka měří přibližně 28 km a vede po hranici mezi Českem a Polskem od Pomezních bud k Špindlerově boudě. Trasa nabízí úchvatné výhledy na Krkonoše a prochází kolem ikonických míst, jako jsou Sněžka (1 602 m n. m.), Luční bouda nebo Obří důl. Stezka je oblíbená mezi turisty z obou zemí a je sjízdná i v zimě na skialpech. Díky své popularitě je jednou z nejfrekventovanějších hřebenových tras v Česku.

Historie turistického značení

Tradice značených turistických tras sahá v Česku až do konce 19. století. První značka byla vyznačena v roce 1889 Klubem českých turistů (KČT) na trase z Berouna ke Karlštejnu. O turistické značení se dodnes stará Klub českých turistů.

Turistické značky obnovují dobrovolníci, kteří každý rok projdou stovky kilometrů tras a ručně přemalují staré nebo poškozené značky. Tento proces se provádí přibližně jednou za tři roky.

Na prvních trasách byly značky větší, střední pruh měl šířku 10 centimetrů a lemovaly ho tenčí bílé pruhy o šířce 4 centimetry. Jako hlavní barva se používala pouze červená. Později se začalo značit i barvou modrou a od roku 1916 se už začaly používat čtyři barvy, jak je známe dnes.

První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889.

Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil. První písemně doloženou turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklených Teplíc.

První síť turistických značených tras v českých zemích vyznačila po svém založení v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech v okolí Radhoště. Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží.

Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě.

Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy.

V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV.

Kdo se stará o turistické značení?

O značení se stará Klub českých turistů (KČT). Značkaři jsou dobrovolníci, kteří každé 3 roky obnovují značení a instalují směrovky či informační tabule.

KČT za období existence turistického značení pro něj vyvinula velmi komplexní systém. V jeho čele stojí jen jediný placený (nejvyšší) značkař. Ten má na starosti celou organizaci značení včetně zajištění financí. Ostatní značkaři, kterých je v ČR přes 2.000, se značení věnují dobrovolnicky, tedy ve svém volném čase. Ti, kdo jsou zapojeni do organizace značení, dostávají drobnou odměnu.

Zájemce o značení musí nejdřív projít seznamovací schůzkou a pak zácvikem. Zácvik je praktický, v terénu pod vedením zkušeného značkaře. Je nejméně dvoudenní a je při něm třeba proznačkovat nejméně 10 km tras. Zaškolený značkař pak může značit ve dvojici. Značení se provádí naprosto většinou ve dvojici tvořené zaškoleným a vedoucím značkařem. Vedoucí značkař musí mít aspoň rok praxe a musí úspěšně absolvovat čtyřdenní školení zakončené testem. Po dvou letech se vedoucí značkař může vyškolit na instruktora značení.

Roční náklady na turistické značení v režii KČT dosahují desítek milionů korun. Tyto náklady jsou hrazeny zejména z dotací Ministerstva pro místní rozvoj ČR, příspěvků krajů a vlastních zdrojů KČT.

Jak se mohu zapojit?

Klub českých turistů pravidelně pořádá školení pro nové dobrovolníky. Pokud byste chtěli turistickému značení pomoci, můžete se zkusit informovat, zda váš ZO (podle místa bydliště nebo např. chalupy, kde se často vyskytujete) přijímá nové značkaře. Pokud ne, nezoufejte. Turistické značení je sice chráněné zákonem, a tak značky nesmí malovat nikdo kromě vyškolených značkařů. Ovšem drobné práce jako ostříhání větviček, které značky zakrývají, jsou vítané od kohokoli průběžně. A značkaři si cení i pomoci ve formě hlášení závad.