Turistické Značení a Stupnice Obtížnosti: Průvodce pro Horolezce a Turisty

Stanovení technické obtížnosti pro pohyb na skále bylo v horolezectví vlastně základem klasifikování vůbec. Horolezecký výkon má dvě části, jednak náročnost, čili vyjádření toho, jak budeme po akci vyčerpáni, a pak obtížnost, což značí jakou překážku budeme muset na cestě překonat.

Základním nástrojem pro hodnocení jsou klasifikační stupnice, kterých je celá řada, a které se s rozvojem sportu vyvíjely v různých oblastech a v různém čase odděleně. Samotný proces oklasifikování výstupu je značně subjektivní záležitostí. Stupeň obtížnosti navrhuje prvovýstupce, a další lezci jej pak potvrzují nebo upravují dle svého názoru. Je to tedy i proces dlouhodobý.

Subjektivnost se především projevuje tím, že pokud lezci podílející se na oklasifikování cest jsou k sobě přísní, stvoří tzv. tvrdou klasifikaci (obtížný výstup je hodnocen spíše nižším stupněm), anebo pokud nadhodnocují své výstupy, stvoří tzv.

Vlastní konstrukce stupnice pak může být dvojího druhu, a to stupnice uzavřená, nebo otevřená. Uzavřená stupnice má stanovený nejvyšší stupeň obtížnosti, a v případě, že je prostoupena cesta ještě obtížnější, musí se starší výstupové cesty překlasifikovat na nižší stupeň. Oproti tomu otevřená stupnice vždy, když je prostoupen obtížnější výstup, než jaký dosud existoval, přidá do své řady další vyšší stupeň.

Uzavřené klasifikační stupnice se užívaly v ranných obdobích horolezectví, kdy se mělo za to, že nelze již zvyšovat obtížnost výstupů. O sestavení jednotné standardní stupnice se pokusila mezinárodní horolezecká organizace UIAA. Tato stupnice se sice nepoužívá všude bezvýhradně a na mnoha místech se zachovaly původní místní stupnice, vždy však existují „srovnávací tabulky” aplikované právě především na stupnici UIAA.

Dalšími rozšířenějšími způsoby klasifikace výstupů jsou francouzská, americká, ruská a britská stupnice. Nemusí však rozhodujícím kritériem pro svébytnost klasifikační stupnice být vždy území. Časté jsou též klasifikační stupnice v rámci disciplíny (např.

Skalní Lezení: Klasifikace Obtížnosti

„Skalní“ klasifikace se používá na krátké výstupy na nízkých skalách i pro dlouhé horské lezecké trasy. Pokud je uveden jen jeden stupeň, odpovídá nejtěžšímu lezeckému místu. Pro jemnější rozlišení obtížnosti se u některých stupnic používá znamének „plus“ a „minus“ (např. 6+ je těžší než 6, zatímco 6- je lehčí než 6 a blíží se 5+).

V historii se používaly tak zvané uzavřené stupnice, které označovaly nejvyšším stupněm tehdy nejtěžší lezitelná místa. To vedlo časem k devalvaci tohoto stupně a zmatkům v přečíslování tras v nižších stupních, protože se průběžně lezly stále těžší výstupy.

Stupně obtížnosti:

• 1 - Lehké: Nejjednodušší forma skalního lezení, ne však chodecký terén.
• 3 - Středně těžké: Na exponovaných místech se doporučuje mezijištění.
• 4 - Těžké: Na tomto stupni začíná opravdové lezení. Dostatečné lezecké zkušenosti jsou nezbytné. Delší lezecké úseky většinou vyžadují více mezijištění.
• 5 - Velmi těžké: Zvyšuje se počet mezijištění.
• 6 - Neobyčejně těžké: Lezení vyžaduje velmi dobré schopnosti a výbornou trénovanost.
• 7 - Mimořádně těžké: Lze zvládnout jen zvýšenou trénovaností. I dobří lezci potřebují často speciální přípravu pro určitý druh skály, aby úseky tohoto stupně přelezli spolehlivě a bez pádu.
• 8-10: Stupňování předchozích obtíží, velmi vysoké nároky na speciální přípravu, výstupy a úseky krajních stupňů lze často zvládnout až po předchozím nácviku a získání pohybových návyků.

Technické Lezení

Technické lezení znamená lezení, při kterém se k postupu používají umělé pomůcky. K hodnocení se používá stupnice A0 až A5 bez rozlišení druhu použitých pomůcek. V Americe se používá paralelně stupnice C0 až C5, která označuje lezení pomocí pomůcek nepoškozujících skálu, vklíněnců, friendů, háčků.

• A1 - Snadné technické lezení: Používají se žebříčky zavěšované do skob nebo vklíněnců, skoby či vklíněnce se snadno umisťují.
• A2 - Středně těžké technické lezení.
• A3 - Těžké technické lezení.
• A4 - Skoby či vklíněnce se umisťují velmi špatně: Je nutné používání speciálních skob, jedničekPomůcky je při postupu třeba zatěžovat velmi opatrně, možnost dlouhých pádů včetně tzv. zipu, to jest že se postupně vytrhává jedna pomůcka za druhou. Mnoho bodů, které unesou jen váhu lezce za sebou. Složité a časově náročné.
• A5 - Extrémní technické lezení: Žádné jištění na celé délce nezastaví pád. Pád může znamenat smrt prvolezce či celého týmu.

Paralelně ke stupnici A se používá stupnice C0 až C5 pro technické lezení s použitím jen vklíněnců, stoperů, friendů a podobných pomůcek nepoškozující skálu, tedy bez kladiva a skob.

Jedná se o stupnici hodnotící nebezpečnost a psychickou náročnost výstupu, nikoli obtížnost konkrétního místa. Používá se jako doplňkové hodnocení k obtížnosti. Vychází se z toho, že jinak se dělá obtížný krok těsně u spolehlivého jištění a jinak, hrozí-li dlouhý nebezpečný pád. Slovem runout se označuje dlouhý úsek bez jištění.

• R: Znamená, že cesta je hodně runoutová a pád z těžkého místa velmi pravděpodobně znamená zranění. Pro lezení cest s označením R je třeba mít velkou praxi v lezení dotyčného stupně obtížnosti.
• R/X: Znamená vážný runout nebo runout v hodně těžkém místě.

Lezení v Ledu

Systém WI se používá ke klasifikaci lezení ve vodním ledu. Stupnice WI má momentálně stupně 1-7. Existuje také stupnice hodnocení alpského ledu (ledovcový led/firn), která je stejná jako stupnice „WI“ , ale značí se „AI“. Základní rozdíl mezi vodním a ledovcovým ledem je v hustotě.

• WI2: Malý sklon (60 °, kompaktní led), s dobrou technikou ho lze lézt s jedním cepínem.
• WI6: Kolmé lezení celých délek (30-60 m) bez odpočinku.
• WI7: Vytrvalostní a převislé bez odpočinku.

Klasifikace stejných ledopádů se může lišit podle stavu natečení ledu a údaje v průvodcích je třeba ji brát jen orientačně. Konkrétní obtížnost záleží i na teplotě.

Používá se pro hodnocení kombinovaného lezení ve skále a ledu. Následující tabulka umožňuje odhadnout obtížnost skalního lezení v dané lokalitě na základě jiné známé stupnice. V praxi se liší i teoreticky stejné stupnice, např. pískovcová (saská) stupnice v Českém ráji je posunuta vůči stejné stupnici v Labských pískovcích, a také v německé části Saska.

Na některých pískovcových skalách v ČR se dále používá JPK - jednotná pískovcová klasifikace. Stejně tak vylezení francouzského 6b může být výrazně lehčí než vylezení VII. UIAA někde jinde a naopak. Také záleží na autorovi prvovýstupu a době, kdy jej vykonal.

Obecně je tendence přitvrzovat klasifikace. Pětka stará několik let bude zpravidla těžší, než pětka stará padesát let. Jsou ale např. pískovcové oblasti, kde může odpovídat III dnešní VII. Za jednu z nejtěžších jednodélkových cest je v současné době považovaná cesta, kterou přelezl 3. září 2017 český lezec Adam Ondra.

Ferraty: Zajištěné Cesty

Zajištěné, jednoznačně vedené turistické cesty a velmi lehké zajištěné cesty - ferraty. Místy vedeny strmým skalním terénem, a to po přirozených skalních pásech nebo po umělých pomůckách (umělé stupy, lávky). Umělé jištění v podobě ocelových lan, řetězů nebo zábradlí slouží převážně jen ke zvýšení pocitu jistoty v exponovaném terénu, z technického hlediska však není nutné.

• Mírně strmý skalní terén: Umělé zajištění v podobě ocelových lan, kramlí, kolíků a žebříků slouží přímo k postupu vpřed. Některé pasáže jsou již namáhavé a vyžadují sílu. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti max.
• Strmý skalní terén: Umělým jištěním (ocelová lana, kramle, kolíky, žebříky) je opatřena převážná část celkové délky cesty a mohou být hůře dostupná pro nižší postavy. Časté svislé stěny s nataženým ocelovým lanem k jištění. Zajištěné úseky už vyžadují určitou sílu v pažích a při delší túře jsou unavující a velmi namáhavé. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti max.
• Velmi strmý skalní terén, místy kolmé partie, místy dokonce převislé: Umělé jištění je realizováno většinou jen pomocí ocelových lan a příležitostně umělými stupy (kramle, kolíky). Místy značně exponované. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti IV. UIAA. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a ve výborné kondici. Je dobré použít obuv s podrážkou podobající se lezečkám. Cestou se lze setkat s úseky I-II. UIAA, které nejsou odjištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Lze doporučit pouze dostatečně zkušeným vysokohorským turistům a horolezcům.
• Místy extrémně exponované cesty via ferrata, vedené v kolmém skalním terénu s minimem přirozených stupů: Umělé zajištění je realizováno většinou jen pomocí ocelových lan a jen velmi málo umělými stupy (kramle, kolíky). Nejtěžší místa vyžadují použití horolezecké techniky nebo velkou sílu v pažích. Bez umělého zajištění by se jednalo o těžký horolezecký terén - místy stupně obtížnosti V-VI. UIAA. Tyto zajištěné cesty už mají vysloveně sportovní charakter. Pouštět se do nich mohou jen velmi zkušení vysokohorští turisté a horolezci. Klíčová místa jsou nebezpečná a vyžadují koncentraci. Běžně se vyskytuje lezení II. UIAA bez jištění. Nezkušení musí být zásadně jištěni zkušeným vůdcem nebo instruktorem.
• Aktuálně nejvyšší obtížnost zajištěné cesty: Úseky s označením "F" jsou obvykle extrémně těžké úseky v převisu, které jsou fyzicky náročné a mají málo nebo žádné kramle. Jejich zdolání ulehčí odsedka, která je důležitým prvkem výbavy na těchto úsecích.

Kromě technické obtížnosti ferraty, vyjádřené výše uvedenými stupni, je třeba zejména na frekventovaných ferratách počítat s dalšími riziky, jako je pád kamení či pohyb skupiny lezců, kteří přecenili své síly a blokují a zdržují ostatní, případně je ohrožují vlastním pádem.

Víte, jak se značí náročnost ferratových cest, jak se v nich orientovat a jak s informacemi nakládat? Ferraty se nehodnotí podle skalní lezecké stupnice obtížnosti (jako např. UIAA stupnice, francouzská stupnice, americká stupnice, saská stupnice apod.), ale mají vlastní stupnice a kritéria hodnocení obtížnosti, které jsou od těch čistě lezeckých odlišné.

Základem pro hodnocení je: technická obtížnost a celková obtížnost z horolezeckého hlediska, ale zohledňuje se i celkový charakter túry, délka výstupu, nadmořská výška, náročnost nástupu i sestupu, možnost výskytu sněhu, pravděpodobnost padajícího kamení, stav umělých pomůcek, nebezpečnost v případě zvratu počasí i případné únikové cesty.

V alpských zemích se používá několik stupnic, podle lokality. Hodnocení ferrat v zemích: Rakousko, Německo, Česko, Slovensko, Maďarsko... Nejpoužívanější v Evropě je rakouská pětistupňová řada A - E podle horolezce Kurta Schalla, kterou zavedlo ve svých průvodcích vydavatelství Schall Verlag a používá se v současných špičkových průvodcích značky Alpenverlag.

Rakouská škála přesně definuje jednotlivé stupně a lze si tedy lépe představit, jak těžká cesta bude. S tímto typem hodnocení se potkáte ale i v italských Dolomitech nebo v oblastech u Francouzskoitalských hranic.

• A - jednoduché: Mírně skloněné (delší) nebo svislé (kratší) žebříky. Železné kramle většinou v méně strmé skále. Ojediněle exponovaná místa, přesto však snadno zvládnutelná. Terén má dostatek dobrých chytů a stupů (s výjimkou žebříků přes skalní stupně). Zkušený lezec s dobrou rovnováhou a jistým krokem nepotřebuje na takových cestách žádné jištění. Pro děti a nezkušené se hodí mít krátké lano na horní jištění.
• B - mírně obtížné: Strmější skalní terén s exponovanými úseky. Svislé delší žebříky, kramle, železné stupy nebo řetězy. Některé pasáže jsou už namáhavé a vyžadují sílu. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 2 - 3. I mnozí rutinovaní skalkaři zde používají základní jistící prostředky. Začátečníci a děti už musí mít kompletní jistící výbavu. Pro jistotu mít krátké lano na doplňkové jištění.
• C - obtížné: Strmý až velmi strmý skalní terén. Celá cesta vede exponovaným terénem. Kolmé žebříky, kramle a stupy, které mohou být hůře dosažitelné pro nižší postavy. Časté svislé úseky jsou zajištěné jen ocelovým lanem. V některých místech může být cesta silově náročná. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 3 - 4. Delší stoupání už patří mezi náročnější akce a jistit by se měli v plném rozsahu i zkušení borci. Začátečníci a děti by měli takovým terénem stoupat jen s doplňkovým jištěním ze strany zkušeného partnera.
• D - velmi obtížné: Svislý, často také převislý terén. Kramle a stupy jsou leckdy dost daleko od sebe. Velmi exponovaná a strmá skála, kde je téměř vždy jištění jedním ocelovým lanem. Delší svislé až převislé pasáže, v nichž je ve zvýšené míře nutná dostatečná síla v pažích. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a celkově v dobré fyzické kondici. Cestou se lze setkat s krátkými lezeckými úseky obtížnosti 1 - 2, jež nejsou zajištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Cesty této obtížnosti jsou vhodné jen pro zkušené, kteří jsou samozřejmě plně vybaveni jistícími prostředky. Doporučuje se obuv s podrážkou, jejíž vlastnosti se podobají lezečkám. Pro začátečníky a děti nevhodné.
• E - extrémně obtížné: Extrémní nároky na sílu, jistotu kroku (často v lezeckých botech) a především rovnováhu. Určeno pro specialisty a fajnšmekry. Tento stupeň obtížnosti se vyskytuje na zajištěných cestách velmi zřídka (např. Seewand). Úseky často zahrnují lezení. Ve zvýšené míře platí všechny charakteristiky popsané u obtížnosti D. Ojediněle se objevují velmi převislé úseky, klasifikované jako „F“.

Hodnocení ferrat ve Švýcarsku

Hlavní hodnotící stupnicí obtížnosti ferrat ve Švýcarsku je Hüslerova - K1-K6. Zajímavou metodu členění náročnosti použil ve svých knihách autor zavedených průvodců, Švýcar Eugen Hüsler. Ten dělí zajištěné cesty do čtyř kategorií. V každé kategorii pak používá třístupňové hodnocení obtížnosti (lehké, střední, těžké), přičemž v kategorii nejtěžších cest klasifikuje ve čtyřech stupních (poměrně obtížný, obtížný, velmi obtížný, extrémně obtížný).

Na první pohled komplikované, ale ve skutečnosti velmi praktické a přesné. V některých Hüslerových knihách charakterizuje náročnost cest graficky výstižný kříž, tzv. Hüsler-Klettersteigkreuz HKK. Ve čtyřech stupních charakterizuje obtížnost cesty ve čtyřech ohledech - síla, vytrvalost, expozice a potřebná zkušenost s pohybem v horách.

Stupeň	Označení	Popis obtížnosti	Pro koho je vhodná
K1	Lehká	Mírně exponovaný terén, základní jištění (lano), často chodecký terén.	Začátečníci, děti, turisté
K2	Mírně obtížná	Občasné stoupání po ocelovém lanu, jednoduché žebříky, kramle.	Mírně zkušení, běžní turisté
K3	Středně obtížná	Strmé úseky, větší expozice, nutná základní síla a koordinace.	Lidé s dobrou kondicí a jistotou v terénu
K4	Obtížná	Technicky náročné pasáže, časté výškové úseky, výrazná expozice.	Pokročilí ferratisté, dobrá fyzička nutná
K5	Velmi obtížná	Dlouhé a exponované úseky, převisy, minimální možnost odpočinku.	Zkušenější lezci, trénovaní sportovci
K6	Extrémní	Těžké převisy, maximální fyzická i psychická zátěž, vyžaduje silové lezení.	Vysoce zkušené osoby, sportovní lezci

Od roku 2002 zavedl Švýcarský alpský klub (SAC) hodnocení pěších túr, které doplňuje klasické ferratové hodnocení, především z hlediska objektivního nebezpečí hor a často se týká nástupů a sestupů u celodenních túr, jejíž součástí ferrata je. Tedy hodnocení náročnosti túry k bodu nástupu a zpět.

• T1 - pěší turistika.
• T2 - horská turistika.
• T3 - náročná horská turistika, možné úseky s řetězy.
• T4 - alpský terén, skalnaté, exponované úseky, náročnější orientace.
• T5 - náročný alpský terén, často bez cest, občas lehké lezení do II. stupně UIAA, možnost sněhových polí, místy potřeba jistit lanem, značení modrobílé.
• T6 - velmi náročný alpský terén, často bez cest, po ledovci, špatné značení, obtížná orientace, vyžaduje velké zkušenosti.

Hodnocení ferrat v Itálii

Ve velké oblibě jsou stále ferratové klasiky v Dolomitech nebo u Lago di Garda. Dolomitské ferraty jsou hodnoceny zejména stupnicí A-F, ale obecně italové hodnotí v pěti stupních a významově se výklad podobá stupnicím v německy mluvících zemích:

• F (facile) - lehké.
• MD (media difficolta) - středně obtížné.
• D (difficile) - obtížné.
• MD (molto difficile) - velmi obtížné.
• ED (estrema dificolta) - extrémně obtížné.

Hodnocení ferrat ve Francii

Francouzi používají dvě stupnice. Ta starší klasická se podobá italské.

• F (facile) - lehké.
• PD (peu difficile) - méně obtížné.
• D (difficile) - obtížné.
• TD (trés difficile) - velmi obtížné.
• ED (extrement difficile) - extrémně obtížné.

Modernější stupnici vyvinul známý ferratový publicista P. Sombardier a dělí zajištěné cesty podle typu.

• Via ferrata école - lehká, cvičná cesta, vhodná pro začátečníky a děti.
• Via ferrata sportive - krátká cesta sportovního stylu, obvykle silově náročná, snadno dostupná z údolí.
• Via ferrata sportive / montagne - zajištěná cesta je součástí horské túry a je nutné počítat s objektivním nebezpečím.

Používané stupnice hodnocení ferrat v EU

Země	A-F / Schall	K1-K6 / Hüsler	F-ED / Francouzská
Rakousko	✅⚠️ výjimečně	❌	❌
Německo	✅	✅	❌
Švýcarsko	⚠️ částečně	✅ hlavní	⚠️ ve Francouzské části
Itálie	✅⚠️ místy	⚠️ výjimečně (Valle d'Aosta)
Česko	✅ hlavní	❌	❌
Slovensko	✅ hlavní	❌	❌
Francie	❌	❌	✅ hlavní
Slovinsko	✅	❌	⚠️ místy
Maďarsko	✅	❌	❌
Polsko	✅	❌	❌

Porovnání úrovní obtížnosti ferrat

Rakouská stupnice(Schall)	švýcarská stupnice(Hüsler)	francouzská stupnice	popis obtížnosti
A	K1	F (Facile)	Lehká chodecká ferrata, minimální zajištění, vhodné pro začátečníky
B	K2	PD (Peu Difficile)	Mírně strmější úseky, občasné kramle, mírná expozice
C	K3	AD (Assez Difficile)	Výraznější sklon, stoupání po železe, potřeba síly a techniky
D	K4	D (Difficile)	Dlouhé exponované pasáže, může být převis, nutná síla, vytrvalost a jistota v pohybu
E	K5-K6	TD (Très Difficile)	Extrémní obtížnost, převisy, minimální odpočinek, sportovní výkony
F (výjimečně G)	K6+ (neoficiálně)	ED (Extrêmement Difficile)	Vysoce technická a silová ferrata, často převisy bez opory nohou, jen pro experty

Jak si údaje o obtížnosti vyhodnotit?

V první řadě musím pečlivě nastudovat průvodce a vybrat cesty, odpovídající dovednostem, věku a kondici účastníků výstupu. Přibývá snadno dostupných, kratších ferrat, které jsou obvykle silově náročnější. Něco jiného je celodenní túra ve vyšších polohách a zajištěný úsek je pouze částí cesty. Prostě není to jen stupeň, ale řada dalších informací. Pro vaši orientaci pomůže porovnání s přelezenými cestami.

Všechny cesty vyžadují pečlivé plánování, zejména časové, alternativních variant, únikových cest v případě nouze atd. Lehké cesty - jednoduché trasy, pokud chybí přírodní stupy, jsou nahrazeny pohodlnými umělými (rak. A-B, F, K1-2). Střední cesty - pohyb strmějším terénem pečlivě zajištěnou cestou. Umělé pomůcky jsou na všech komplikovaných místech. Silově náročné jen ojediněle (rak. C, K3, PD).

Obtížné až extrémní - jde o cesty, které už částečně vedou náročným terénem, ale jsou hodně dobře jištěné a obtížná místa se vyskytují spíš ojediněle. (rak. D-E výše, K4-6, D-E). S rostoucí náročností přibývá exponovaných úseků, silově a na obratnost i vytrvalost náročnějších pasáží a často i objektivní nebezpečí horského terénu.

Další faktory ovlivňující obtížnost ferraty:

• Přístup a sestup: Delší nástupy zvyšují celkovou náročnost.
• Výška a expozice: Subjektivně zvyšují obtížnost.
• Počasí: Mokré nebo zledovatělé úseky jsou výrazně těžší.