Celý rok očekávaná doba se rychle blížila: dovolená. Rozhodl jsem se, že využiji s rodinou služeb cestovní kanceláře. Podíváme se do zahraničí s dětmi, s přáteli a s kvalitní cestovní kanceláří. Samozřejmě že levně. Nastalo rozhodování kam a za kolik. S přáteli u kávy bylo rozhodnuto. Jedeme na Krétu.
Tak a teď s kým? Cestovní kancelář musí být členem asociace cestovních kanceláří. Peníze složíme na účet cestovní kanceláře a provedeme kontrolovanou platbu. "Cestovka" splnila všechna naše očekávání. Zájezd bude krásný! Tak jsme se rozhodli, vybrali si a chtěli zaplatit. Po nezbytných formalitách je hračkou zaplatit kontrolovanou platbu na účet cestovní kanceláře. Musí ovšem existovat banka. Banka již nepřijímala, neboť končila činnost, což oznámila svým klientům. V cestovní kanceláři se podivili a my jsme směli zaplatit v hotovosti. Začátek nebyl skvělý, ale ještě jsme doufali. Za vynaložené výdaje nám nabídli slevu na fakultativní výlet.
Odlet v 06:30 hod. nás ani tak nezaskočil. Horší byla informace, že na starém letišti je sraz tři hodiny před odletem. To pro nás znamenalo ve 02:30 hod. budíček a ve 03:30 hod. sraz na letišti. Po průjezdu zákazu vjezdu a po kratším bloudění jsme naše letiště našli. Nejlépe na tom přes všechny obavy byly děti. My ostatní jsme ospalí a vyčerpaní přípravou na odjezd pobíhali za dětmi, které se téměř okamžitě rozprchli po letištní hale. Konečně odbavení. Celní kontrolou prošlo vše včetně dětských pistolek. Jen já jsem stále pískal. Mohutná celnice usoudila, že mi píská opasek. Mohl jsem projít, aniž jsem opasek odložil. Všichni si oddechli. Dav stále houstl. Konečně v 06:35 hod. nastupujeme do letadla.
Všichni si sedáme a už se těšíme na jídlo. Jen Eva chce vystoupit. Nemá hlad ani žízeň, jenom strach. Ostatní si hrajeme na hrdiny a snažíme se postiženou rozveselit. Nedaří se, a tak objednáváme alkohol. Už je nám lépe, vidíme moře a slunce. Budeme přistávat. Letiště je zároveň vojenskou základnou, a tak máme respekt. Všichni jsme se dočkali svých kufrů a míříme do letištní haly v hlavním městě Kréty, Iraklionu. Už nás vítají cedulí se jménem naší cestovní kanceláře. Zajímavé, nemluví česky. Zatím to necháváme bez povšimnutí a věnujeme se naší oblíbené činnosti. Honíme děti po letištní hale.
Když jsou všichni odbaveni, snaží se nás mile přivítat. Anglicky sdělují, že nás nemohou ubytovat, neboť cestovní kancelář nezaplatila pobyt. Pokud zaplatíme 36 tis. DEM, proběhne transfer z letiště i ubytování. V tom okamžiku začali cestující vybalovat mobilní telefony a zoufale se snažili dovolat cestovní kancelář v Praze. Po hodinovém jednání se zástupci jiné cestovní kanceláře se ptáme po našem delegátu, který nás měl přivítat na letišti. Není přítomen. Obálka obsahovala 36 tis. DEM v hotovosti. Muž, který ji vezl, říkejme mu třeba Franta, vykřikl a začal pobíhat po letištní hale s dětmi. Navíc si ještě trhal vlasy. Vykřikoval značně nesrozumitelně a místní obyvatele udivoval trhanými posunky. "Kde já mohl být na dovolené?" Ani si v ten okamžik neuvědomil, že mohl být na dvou místech. Buď na báječné dovolené kolem světa nebo v cele předběžného zadržení, neboť tím, že převážel tuto částku, spáchal trestný čin.
Transfer do hotelu a vlastní ubytování proběhlo vzhledem k již prožitému zážitku zcela hladce. Náš delegát nikde a my nemáme ubytování, jak jsme si přáli. V průběhu pobytu na bájném ostrově se nic zvláštního nepřihodilo. První den nás nevpustili na večeři, neboť vstup bez společenského oděvu nebyl povolen. Kdepak byl našemu delegátu konec? Uviděli jsem ho třetí den, když uspořádal seznamovací schůzku.
Třetí den pobytu bylo trochu pozdě, ale těšili jsme se, jak se nám omluví a co vše pro nás zařídí. Na naše vtíravé dotazy neodpovídal a po poradě s vedením řekl, že se nic nestalo, že přece bydlíme. Několik lidí tato věta rozzuřila. Napadli delegáta, ale bohužel pouze slovně. My chytří jsme usoudili, že tato debata nikam nevede a začali si užívat sami. Naše skupinka si výhodně zapůjčila auto pro 9 osob s klimatizací. První výlet jsme absolvovali se zataženými okny kvůli klimatizaci. Celí promočení potem jsme zkoumali výkonnost klimatizace. Nefungovala, a tak jsme si při dalších výletech už směli otevřít okénko.
Zúčastnili jsem se i některých fakultativních výletů. Já a Zuzka jsme se byli potápět. Žena mě nechtěla zpět bez vylovené perly. Potápění jsme si užili, ale nic jsme nenašli, naopak nás opět oškubali. Natočili jen pro nás videokazetu se záznamem potápění, ale my jsme na ní byli vidět asi 2 minuty. Moje žena a Eva se zúčastnily výletu na ostrov Santorini, o kterém se říká, že je jeden z nejkrásnějších ostrovů na světě. Je sopečného původu a sopka zde vybuchla ještě v roce 1956. Rozhodně to nebyl důvod, proč jsme tam naše milované protějšky s přítelem Jirkou poslali. Hlídání dětí v českém jazyce také neprobíhalo. Vybavil se nám nabídkový katalog cestovní kanceláře a mírně jsme zaťali zuby.
Moře bylo často rozbouřené a červená vlajka dávala tušit určité nebezpečí. Stále bylo horko. Ani opalovací krémy s vysokými čísly ochranných faktorů nezabránily mírnému sežehu. Odlet v 18.30 hod. nás nijak nemohl zaskočit. Letiště v hlavním městě v nás nevyvolávalo kladné pocity. Doufali jsme, že bez problémů odletíme. Doufali jsme marně. Odlet byl zpožděn o 2 hodiny. Děti pokračovaly v zaběhnutém rituálu a opět se rozběhly po letištní hale. Konečně jsme zasedli v letadle a přivítal nás kapitán Petr Jirmus (mistr světa v letecké akrobacii). Eva do té doby smířená s odletem chtěla znovu vystoupit. Myšlenku na leteckou akrobacii jsme zahnali opět alkoholem. Let proběhl bez větších turbulencí. Nad Ruzyní jsme museli čtvrt hodiny kroužit. Letiště nepřijímalo nebo si kapitán prostě kroužil. Mohl mu také chybět příslušný počet nalétaných hodin.
Tak přistáli jsme. Jsme odbaveni, v rychlosti se rozloučíme a honem domů. Odveze nás dědeček. Čeká v letištní hale se sádrou na noze. Konečně jsme se naskládali do aut a domů. Doma jsme si oddechli, že nejsme vykradeni, že příbuzní jsou zdrávi a znovu jsme museli použít přes všechny krásné zážitky z dovolené, omšelou větu. A příští rok pojedeme zase někam daleko.
Kromě Kréty jsem zažil i jiné prázdniny. Těšil jsem se, až budeme s bratrem něco podnikat. Červenec jsem zahájil na skautském táboře. Počasí vyšlo a bylo tam prima. Doma jsem pak lenošil, kopal do míče a užíval si teplých večerů s dětmi venku. Začátkem srpna k nám přijeli i mí bratranci. Mamka nám před službou nachystala šipkovanou, další den jela s námi na koupaliště. A jako každý rok jsme šli na procházku do lesa a na Jezírko. Po cestě k Dubu jsme se napásli sladkých ostružin. U Dubu bylo v dáli vidět, jak se tam blýská a hodně prší. Přidali jsme proto do kroku. Po čtyřech hodinách výletu nás pět kluků a mamka skočilo do bazénu.
Vrcholem léta je naše společná rodinná dovolená. Na stejné chaloupce jako loni ve Smržovce v Jizerských horách. Tam je všude krásně. Navštívili jsme hrad a zámek Frýdlant. V pondělí nás čekala túra okolím města Hejnice. Na téměř jejím závěru jsme vystoupili na skalisko s vyhlídkou Ořešník. V Hejnicích je Bazilika Navštívení Panny Marie. Odpradávna poutní místo. Dříve sem chodili poutníci až z Liberce. Takže sem vede Stará poutní cesta lemovaná Božími muky a obrázky. Během týdne jsme nachodili asi 80 km. Ukázali jsme se po roce v Harrachově. Tam jsme my tři chlapi sjeli bobovou dráhu a na lanovou dráhu jsem se vydal jen já. Blízko stojí velký suchý strom zvaný Botovník. Je ověšený botami. Navštívili jsme sklárnu s muzeem skla v Harrachově. Při komentované prohlídce jsme byli přímo u toho, jak vzniká sklenička, jak se sklo vypaluje, brousí a jiné. To nás všechny zajímalo. Jedno odpoledne jsme vyšli na horu Jizeru. Je tam krásná a nedotčená krajina. Také jsme prošli osadou Jizerka, včetně okolí Safírového potoka a vyhlášeného rašeliniště.
Přehrada se protrhla 18. 9. 1916. Pečlivě jsme pročetli každou informační tabuli, včetně náhrobku obětí, které zahynuly. Hladina vody sahala 13 metrů vysoko. Je to technická památka ČR. Ale nejvíce se nám líbila páteční túra. Do Harrachova jsme dojeli ráno autem, zaparkovali a nastoupili do vlaku do Polska Szklarska Poreba Guta. Ve vlaku jsme potkali stajnou průvodčí jako loni a dala nás spontánně dohromady s českou šestičlennou partou. Podle cíle naší cesty. V Polsku na samotě u lesa nás vystoupilo deset, a tak jsme všichni společně strávili celý den. Po Wodospad Kasnienczyka jsme vystoupali v polském KRNAPu na horu Szrenica 1 362 m nad mořem a dostali se tak až na hřeben Cesty česko-polského přátelství. Sněžné jámy s meteorologickou stanicí jsme měli jak na dlani kousek od nás. Tam jsme byli před čtyřmi lety. Pak přes Voseckou boudu zpět dolů do Harrachova. Naši přátelé nás vyprovodili a já s mamkou jel vlakem až domů do Dolní Smržovky. A byl hned večer.
Další den jsme již museli předat chalupu majitelům a rozloučit se. Po dovolené jsme jeli s bráchou na prázdniny k tetě. Nás pět s mamkou a teta jsme podnikli výlet do Brna na hrad Špilberk. Tam nás čekaly komentované prohlídky Jihozápadní Bastion a Kasematy. Poslední týden prázdnin jsem doháněl prázdninové lumpárny místo toho, abych se chystal do školy. Uteklo to rychle. Až 3. září jsem byl opět v lavici. Ale prázdninové zážitky a vzpomínky zůstávají. Třeba i na fotkách.
První týden prázdnin jsme jeli na hrad Helfštýn. Konala se tam Helfštýnská pouť s ukázkami řemesel. Druhý týden prázdnin jsme byli u babičky v Málkovicích. Hráli jsme si s kamarády a každý den jsme pravidelně chodili na procházky. Další týden jsme jeli s rodiči do Krkonoš. První den jsme šli na stezku korunami stromů. Je vysoká 45 metrů a nachází se v Krkonošském národním parku. Při procházení stezky jsme se dozvěděli vše o rostlinách a živočiších, kteří zde žijí. Mohli jsme navštívit i adrenalinová zákoutí, třeba chůzi po kládě nebo hýbajících se prknech. Dolů jsme jeli tobogánem. Po ubytování v penzionu jsme navštívili Adršpašské skály. Prohlídka skalního města byla zajímavá a dlouhá. Okruh prohlídky byl dlouhý 4 kilometry a při zpáteční cestě už nás bolely nohy. To nás ale neodradilo od toho, abychom odpoledne šli na lanovku. Lanovkou jsme vyjeli na Černou horu. Tam jsme šli asi kilometr lesem, kde měla být vidět Sněžka. Jenže bylo škaredé počasí, tak jsme nic neviděli. Unaveni jsme přijeli na penzion, posilnili jsme se jídlem a usnuli. Při návratu domů jsme se stavili v zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem.
Než jsem si stačila vybalit, chystala jsem si věci na tábor. V pátek v deset hodin už jsme seděli v autobusu, který nás odvezl do Ruprechtova. Na tábor jsem se docela těšila. Byla jsem tam s nejlepší kamarádkou Paťou. Vedoucí pro nás měli připravené různé hry. Po návratu z tábora jsme jeli s rodinou do Drnovic. Poté, co jsme se posilnili výbornou zmrzlinou, jsme šli na rozhlednu Chocholík. Celý týden jsme se koupali v bazéně, protože bylo velké vedro. Další týden ve středu jsme byli na hradě Veveří. Po zbytek prázdnin jsme se koupali v bazénu a chodili jsme s dědou chytat ryby.
Hned na začátku prázdnin jsem byla na skautském táboře a měli jsme téma vojáci. Naučili jsme se i první pomoc. Ubytovali jsme se v Říčkách a každý den jsme chodili na výlety a borůvky. Cestou domů jsme navštívili pradědečka Jaroslava v Lanškrouně. Jeli jsme také navštívit rodinu ve Šternberku, kde jsme se koupali v bazénu. Když jsme měli čas, tak jsme spali u babičky. Ráda jsem se koupala v jezírku se setřenicemi a strýcem Milanem.
Letos o prázdninách jsme se sestrou jely na letní tábor do Ruprechtova. Sraz byl ve Vyškově na parkovišti u kina. Na zastávku nás dovezla babička autem. Byla tam spousta dětí a rodičů. Na táborovou základnu jsme dojeli autobusem, kde na nás čekali všichni vedoucí v dobových kostýmech. Hned si nás rozdělili do různých oddílů. Já jsem byla ve výtvarném. Jmenovali jsme se FATA MORGANA. Každý den byl bohatý program plný her a soutěží. Nejvíc se mi líbil celotáborový výlet do Jedovnic, při kterém se celou cestu hrála hra, na jejímž konci bylo rozluštění tajenky. Za splnění her jsme dostávali odměnu v podobě mincí, za které jsme si na konci tábora mohli koupit nějaký dárek. Na táboře se mi moc líbilo, bylo tam spousta kamarádů, super zážitků a nejlepší vedoucí ze všech. Už teď se moc těším na příští léto.
Povím vám příhodu, která se mi stala přes prázdniny. Vždy, když si na ni spomeniem, musím sa smiať. Letné prázdniny som strávil u starkej v Belej. Je to veľká dedina, okolo ktorej sú krásne hory. So starkým a mojimi bratmi často chodíme do lesa na prechádzky. Náš starký pozná všetky bylinky, huby a lesné plody. Naučil aj nás, čo môžeme zbierať a čo nie. Vieme, že v hore nemôžeme robiť hluk a krik.
V jedno skoré letné ráno sme sa vybrali na huby. Starký povedal: „Dnes musíme priniesť veľa húb, aby nám starká uvarila výbornú polievku.“ Zvolali sme: „Hurá, ide sa!“ S úsmevom na tvári a s prázdnymi košíkmi sme vyšli z domu. Na tráve bola ešte ranná rosa. Vtom Maroš zakričal: „Huby!“ Všade trčalo množstvo hnedých hlavičiek. Kúsok ďalej v kríkoch rástli také vysoké bedle, že som ich tam nemohol nechať.
Vtom zaprašťali konáre a niečo veľké sa blížilo k nám. „Pomóc, medveď!“ zakričal som z plného hrdla. Starký bol okamžite pri mne. Medveď bol celkom blízko. Zrazu sa ozval smiech môjho brata: „Veď ten medveď má rohy!“ A naozaj, z kríkov na nás pozerala vystrašená krava. Určite sa sem zatúlala z blízkej lúky. Bolože to potom smiechu a radosti!
Môj brat odvtedy, keď zbadá kravu, volá: „Martin, pozri, medveď!“ a pustí sa do smiechu.
Zanechat komentář