Svět dosud neobjevených záhadných zvířat ho doslova fascinoval, proto ho neodradilo ani nebezpečí, které mu hrozilo na jeho cestách. Vydal se za nimi do australské buše, afrických deštných pralesů či do amazonského „zeleného pekla“. Na rozdíl od jiných zoologů byl přesvědčen, že ani zdaleka neznáme všechna tajemství naší planety. Od roku 1983 byl členem Mezinárodní kryptozoologické společnosti (kryptozoologie se zabývá pátráním po neznámých zvířatech) a po záhadných tvorech neúnavně pátral.
Sám říkal: „Ke všem zprávám kryptozoologického charakteru je nutno přistupovat neobyčejně uvážlivě a kriticky. Přesto je jisté, že v záplavě legend, mýtů, pověstí a mnohých výmyslů jsou i zprávy pramenící z reálné existence dosud neznámých zvířat. Díky kryptozoologům bylo již v poslední době objeveno několik dosud vědě neznámých zvířat, např. Zajímá se o mnoho dalších tvorů, např. australského vakovlka, nebo údajného obrovského žraloka niuhi z oblasti Havajských ostrovů.
Mareš se intenzívně zajímal o svět dosud neobjevených záhadných zvířat. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze se specializací na zahraniční obchod.
Cesty za dinosaury a tajemnými zvířaty
Jaroslav Mareš při svých cestách navštívil také některá z nejslavnějších nalezišť fosilií dinosaurů na světě, například kotlinu Nemegt a další lokality v Mongolsku, oblast Tendaguru v Tanzanii, povodí řeky Red Deer v kanadské Albertě, v rámci USA pak četné lokality v Utahu, Coloradu a Montaně, dále také jihoamerickou Patagonii) a udržoval při tom korespondenční styky s předními světovými paleontology.
V severní Botswaně Mareš objevil nejsilnějšího dravého brouka světa, kterého v roce 1976 vědecky popsal pod jménem Manticora imperator. Na studium tohoto rodu se specializoval a později popsal další tři nové druhy. Zajímal se také o šamanské a kouzelnické praktiky původním způsobem žijících kmenů. Zorganizoval expedice za několika pro zoologii dosud tajemnými zvířaty - například kryptidé zvaní (kongamato, Kerýt, mungún-galli, seskveč a jemu podobný tua-yeua z jihovýchodní Asie, nessie a její americké ekvivalenty ogopogo a champ, obří žralok niuhi, obří chobotnice luska a ambazombi aj.).
V roce 1978 pronikl Jaroslav Mareš se svými třemi přáteli k tajemné, legendami opředené stolové hoře Kurupira v pralesích na brazilsko-venezuelské hranici.
Manticora imperator
Dílo Jaroslava Mareše
O zážitcích a poznatcích ze svých cest napsal celkem čtrnáct knih a kromě toho i množství článků v různých časopisech. Pravidelně též přednášel a vystupoval v televizních a rozhlasových pořadech. Fascinován byl paleontologickými nalezišti fosilií v kotlině Nemegt v Mongolsku, Tendaguru v Tanzanii nebo v oblasti řeky Red Deer v Kanadě. Své poznatky konzultoval s předními světovými paleontology, a tak postupně vznikaly náměty jeho knih, mj. Záhada dinosaurů (1993), jež patří k nejčtenějším v tomto žánru od českého autora. Další jeho vášní byli brouci, které na svých cestách sledoval, a některé dokonce objevil, například Manticora imperator v Botswaně 1976, a další tři nové druhy popsal.
Při cestách po neprobádaných částech zeměkoule byl fascinován šamanskými a kouzelnickými praktikami původních kmenů a vyprávěními o záhadných stvořeních z říše zvířat. O svých zážitcích z cest často přednášel, napsal 22 knih a publikoval celou řadu článků.
Mareš povídkami pokrývá období od svrchního permu až po začátek třetihor po „zániku“ dinosaurů (Augusta psal povídky z širšího období života na Zemi až po dobu pralidí). V souladu s novými názory, uvádí Mareš i několik závěrečných povídek (o dinosaurech) z období paleocénu, kdy už dinosauři měli být podle starších názorů paleontologů (asi i prof. Augusty) několik milionů let vymřelí. Nejsou, v Marešových povídkách, tedy rozhodně jen pasivní stravou dravců.
Knihu sice doprovází ne špatné obrázky (perokresby) Josefa Zálabského, ale ani zdaleka nejsou vyobrazena všechna jmenovaná zvířata, ani všechna hrající v povídce hlavní roli. Jde o ilustrace, které se s Burianovými rekonstrukcemi pravěkých zvířat s jejich dokonalou anatomií nedají srovnat (z tohoto hlediska ani s kresbami Vladimíra Rimbaly, který ilustruje odborné knihy Vladimíra Sochy včetně jeho povídek z pravěkého života) a ani není podle nich někdy poznat, o které zvíře z textu na obrázku jde.
Proti povídkám prof. Augusty má Jaroslav Mareš k dispozici nesrovnatelně rozsáhlejší pravěký zvěřinec - zde je vidět, jak nebývale se znalosti o pravěké zvířeně za těch 80 let, co uplynuly od vydání prvních Augustových povídek, rozšířily (hlavně na základě vykopávek v Číně ale i v Jižní Americe).
Mareš povídkami pokrývá období od svrchního permu až po začátek třetihor po „zániku“ dinosaurů (Augusta psal povídky z širšího období života na Zemi až po dobu pralidí). V souladu s novými názory, uvádí Mareš i několik závěrečných povídek (o dinosaurech) z období paleocénu, kdy už dinosauři měli být podle starších názorů paleontologů (asi i prof. Augusty) několik milionů let vymřelí.
Proti povídkám prof. Augusty také Marešovi „hrdinové“ - býložraví dinosauři - častěji v boji o život zvítězí nad masožravými, dokonce i nad legendárním Tyranosaurem. Nejsou, v Marešových povídkách, tedy rozhodně jen pasivní stravou dravců.
Knize bych vytknul především to, že nemá rejstřík nebo alespoň nějaký seznam tvorů, o kterých se v ní píše - ve více než třech desítkách povídek je násobně více „hrdinů“ (třeba v jediné povídce „Pařáty hrůzy“ se píše o neméně než 10 druzích dinosaurů a savců !) a mnozí nejsou ani v odborných knihách o paleontologii dohledatelní. Pan Mareš totiž má dokonce i několik povídek o zvířatech, jejichž pozůstatky byly nalezeny tak „nedávno“, že ještě nemají (v době napsání knihy) ani vědecké jméno!
Takže většinu zvířat, o jejichž životě a smrti je zde povídka, nenajdete ani třeba v relativně nové (z osmdesátých let) odborné publikaci prof. Špinara Paleontologie obratlovců (ilustrační doprovod Z. Burian), která byla určena jako vysokoškolská učebnice paleontologie (a podle inzerátů ji dodnes studenti shánějí). A také chybí vyobrazení dotyčných, v povídkách vystupujících zvířat.
Knihu sice doprovází ne špatné obrázky (perokresby) Josefa Zálabského, ale ani zdaleka nejsou vyobrazena všechna jmenovaná zvířata, ani všechna hrající v povídce hlavní roli. Jde o ilustrace, které se s Burianovými rekonstrukcemi pravěkých zvířat s jejich dokonalou anatomií nedají srovnat (z tohoto hlediska ani s kresbami Vladimíra Rimbaly, který ilustruje odborné knihy Vladimíra Sochy včetně jeho povídek z pravěkého života) a ani není podle nich někdy poznat, o které zvíře z textu na obrázku jde.
Takže koho zajímá více než jen dobrodružný děj v pravěku a zajímá se, jak asi, podle současných názorů, vypadali jeho hrdinové (některé rekonstrukce jsou zatím, jak uvádí autor, dokonce na základě nálezu pouhých 2 kostí jedné končetiny !), má zde smůlu (na rozdíl od povídek Augustových či Sochových). Při čtení je třeba hledat podle jména dotyčného zvířete v textu obrázek na internetu…
Smutné je, že většině zdejších nadšenců jásajících nad kvalitami podobných knih od pana Mareše, nedochází, že 99% všeho si pan Mareš vymyslel resp. vycucal z prstu. Vážil jsem si jeho knih, když psal o entomologii a zvířatech, ale od doby, co píše tuhle zahadologickou literaturu pro naivní blázny, si jej řadím do žánru čisté fikce.
CELÉ JE TO VÝMYSL! Tak, teď jsem asi spoustě fanoušků této knihy rozkopl bábovičky ale je to bohužel tak. Aby bylo jasno, vážím si pana Mareše a jeho přírodovědných znalostí a obecně kryptozoologii fandím, protože je to taková roztomile divoká a dobrodružná "věda". Problém je, když se někdo rozhodne kryptozoologii a cestopis spojit s mystifikací. Ještě tak před 20-30 lety bych tuhle knihu panu Marešovi "sežral" i s navijákem, protože nebylo tolik možností si ověřovat fakta a místy je to napsané opravdu uvěřitelně.
Zvlášť, když autor popisuje reálná zvířata, přírodu a život zlatokopů, dobrodruhů a celkově atmosféru pralesů i měst Jižní Ameriky. Ale dnes, kdy není problém přes sociální sítě napsat komukoliv kdo žije ve Venezuele nebo Brazílii a poptat se ho na detaily z knihy, už to zkrátka nefunguje.
Kurupiru znají Brazilci jen jako škodolibého skřítka z pralesa, který má podobné vlastnosti jako bludička, čert či hejkal z našeho folklóru. Je to ale chytře namícháno se jmény několika existujících cestovatelů a expertů. Samotná hora Kurupira ze světových map nezmizela, protože tam nikdy nebyla. Respektive Mareš její polohu tají ale přesto v knize zmíní, že byla přejmenována na Cerro Delgado Chalbaud. A tu na mapách v pohodě najdete, dokonce i v knize zmíněný (dnes nejspíš zaniklý) tábor Porto da Maloca.
A celkem nepřekvapivě zjistíte, že se tam běžně pohybují lidé a turisti. Navíc dnes, díky dronům, máme i plno krásných záběrů na vodopády a vrcholky těchto hor. Na důvěryhodnosti ani nepřidává to, že je to celé psané spíš jako jakési pokračování/fanfikce na Doylův Ztracený svět. K němuž se navíc autor často odvolává, že jde o knihu zachycující skutečnost, jen lehce literárně Doylem upravenou a kterou mu zprostředkoval slavný cestovatel Percy Fawcett, což byla docela zajímavá osoba.
No, tak určitě. Kniha obsahuje tři části psané v různých dobách. Ta první zachycuje to, co popisuji výše. Marešovu expedici do brazilského pralesa z roku 1978 míchající v sobě zajímavé poznatky o tamní přírodě s mystifikačními částmi, kde autor popisuje setkání s tajemnými jevy, slyšení divných zvuků, strašidelné pocity a marný pokus najít cestu na vrchol neexistující Kurupiry.
Větší bizár je druhá část, která představuje přepis deníku dobrodruha Rega, jenž tento deník autorovi poskytl. Reg/Mareš tu popisuje tvrdý život zlatokopa a drsné podmínky v zlatokopeckých táborech, kde jsem měl pocit, že by Mareš, tedy pardon Reg, hrozně rád psal spíše porno. Těch pasáží kde se objevují ženy které jsou znásilňovány a nebo jde o femme fatale které Regovi okamžitě padají k nohám a dlouhé stránky se s ním (prakticky pět minut po seznámí) milují, je na knihu, která má být o dobrodružném hledání dinosaurů a podivností na tajemné hoře poněkud moc.
Jedna z nich je bývalá policistka a slavná spisovatelka, která navíc nespí jen s Regem ale se všemi v jeho partě, což je několikrát barvitě líčeno. Navíc napsala doma ve Francii slavnou sérii knih, která je v knize zmíněna a hádejte co? Google to kupodivu nezná:-) Druhá je čínská mafiánka ovládající kung-fu, pak rusko-švédská zpěvačka...no a pak je tam na konci i trocha té mystiky. Reg jednou pozoruje tvora připomínajícího pterodaktyla a pak zkoumá jeskyně pod Kurupirou, kde uvidí zelenou svítící mlhu. To je vše.
Opět, být to psáno jako normální dobrodružný román, tak je to solidní béčková zábava ve stylu pulpových románů z 20.let min. století. Ale největší bizár je třetí část, kde se už reálně uvažuje o existenci malých i obřích dinosaurů. A to kousek od místa, kde dopadl meteorit "Chixculub", díky kterému ostatní dinosauři vyhynuli a to na uzavřené ploše stolové hory circa o velikosti Prahy. Co tam celou dobu žrali a jak se jim povedlo se za 65 milionů let nepožrat mezi sebou nebo zcela nezdegenerovat díky příbuzenskému křížení už se neřeší.
Ale to není všechno. Kniha následně zmiňuje jak celou oblast uzavřela zlověstná americká vláda a armáda a spekuluje se o těžbě vzácných kovů pod Kurupirou a stavbě vojenských základen spojených s UFO a bránách do jiných dimenzí. Tady už jede Mareš "full retard stargate" mód a jedna konspirace stíhá druhou. Zfalšované satelitní mapy na (tehdejším) internetu.
Ne. Kurupira opravdu není dobrá kniha i přesto, že ze začátku se mi líbila. Je to fantasmagorie s pár hezkými pasážemi o přírodě, jinak velmi schopného zoologa, který ale (asi?) podlehl kouzlu dobrodružné a fantastické literatury z počátku 20. století a úplně mu uniklo, že existuje i nějaký pokrok a změny ve světě.
Vlastně si to asi trochu uvědomoval a proto je v knize i ta třetí nejnovější část, kde jakékoliv dotazy na Kurupiru zazdil velice naivně jednoduchým poznatkem "americké tajné elity to tam uzavřely z nějakých záhadných důvodů a všechno smazaly z internetu, takže ty dinosaury, duchy, paralelní světy atd. už nemá nikdo šanci vypátrat a musíte věřit tomu, co jsem napsal."
Elity sice mažou Kurupiru z internetu(jediná cizojazyčná zmínka o této hoře je "překvapivě" na kryptozoologických stránkách Marešova přítele - dr. Karla Shukera, který taky sdílí kdejakou ptákovinu), upravují satelitní snímky ale zabránit tomu, abych si Kurupiru koupil v českým antiku a všechno to odhalil, už nedokázali.
Lituju času, který jsem téhle obří bichli věnoval. Měl jsem si přečíst raději něco čistě jen o přírodě amazonského pralesa bez té omáčky okolo. Nejsem zarytý skeptik, miluju záhady a jejich luštění. Ale je mi záhadou, co vedlo uznávaného zoologa k sepsání tohohle nesmyslu...
Ako može niekto neveriť autorovi?Kurupira zmizla za posledne roky zo svetových máp..Nestačí to?Táto kniha je veľmi žiadaná..Prečo už nikdy nevyšlo druhé vydanie?
Zemřel v noci 5. května 2021 v Praze.
Zanechat komentář