Problematika nároku na dovolenou je komplexní a dotýká se mnoha aspektů pracovního práva. Evropské právo, zejména Listina základních práv Evropské unie a směrnice 2003/88/ES, stanovuje minimální standardy, které musí členské státy dodržovat. Nicméně, vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti, včetně kolektivních smluv, mohou tyto standardy dále upravovat.
Dovolená při snížení pracovní doby
Je třeba vykládat článek 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a článek 7 odst. 1 směrnice 2003/88/ES v tom smyslu, že odporují vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, podle nichž v případě snížení počtu odpracovávaných pracovních dnů v týdnu na nulu je v důsledku dovoleného nařízení „pracovní doby zkrácené na nulu“ nárok zaměstnance, jemuž byla zkrácena pracovní doba, na placenou dovolenou za kalendářní rok, v tomto rozsahu upraven pro rata temporis na nulu, a zaměstnanec, jemuž byla zkrácena pracovní doba, tudíž během „pracovní doby zkrácené na nulu“ nezíská nárok na dovolenou?
Podmínky nároku na dovolenou
Má být článek 7 směrnice 2003/88/ES vykládán tak, že nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo na finanční náhradu předpokládá, že zaměstnanec skutečně během roku, za který je dovolená přiznána, pracoval, nebo vzniká nárok také při omluvené absenci (z důvodu nemoci) nebo při neomluvené absenci během celého roku, za který je dovolená přiznána?
Článek 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním předpisům nebo zvyklostem, podle nichž je nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podmíněn skutečně odpracovanou dobou v trvání nejméně deseti dnů nebo jednoho měsíce během referenčního období.
Vliv nemoci na nárok na dovolenou
Brání článek 31 Listiny základních práv a čl. 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby takovému vnitrostátnímu ustanovení kolektivní smlouvy, jako je ustanovení v Bundesrahmentarifvertrag Bau (spolková rámcová kolektivní smlouva pro stavební průmysl), podle něhož nevzniká nárok na dovolenou v takových letech, ve kterých není z důvodu nemoci dosaženo určité výše hrubé mzdy?
Článek 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním ustanovením nebo zvyklostem, jako jsou například kolektivní smlouvy, které prostřednictvím období převoditelnosti v délce patnácti měsíců, po jehož uplynutí nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká, omezují kumulování nároků na takovouto dovolenou v případě pracovníka, který je po dobu několika po sobě jdoucích referenčních období práce neschopný.
Dovolená a částečný úvazek
Je slučitelné s ustanovením 4 odst. 1 Rámcové dohody o částečném pracovním úvazku ze dne 6. června 1997, která byla provedena směrnicí Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997, že zaměstnanci a zaměstnankyně, kteří jsou v soukromoprávním služebním poměru k územně správnímu celku nebo veřejnému podniku a pracují týdně méně než 12 hodin (30 % běžné pracovní doby), jsou vůči srovnatelným zaměstnancům na plný pracovní úvazek, pokud jde o odměnu, zařazení, uznání započitatelných dob zaměstnání, nárok na dovolenou, zvláštní příplatky, příplatky za přesčasy atd. v nepříznivějším postavení?
Má být zásada „poměrným dílem“, která je zakotvena v ustanovení 4 odst. 2 této Rámcové dohody, vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu zákonnému ustanovení, jakým je § 55 odst. 5 L-VBG, podle kterého je při změně rozsahu zaměstnání zaměstnance nutno poměrně přizpůsobit rozsah ještě nevyčerpané dovolené novému rozsahu zaměstnání, což má za následek, že zaměstnanci, který sníží rozsah práce z plného pracovního úvazku na částečný pracovní úvazek, se sníží ten nárok na dovolenou, který získal v době, kdy byl zaměstnán na plný pracovní úvazek, resp. jako zaměstnanec na částečný pracovní úvazek si může tuto dovolenou nyní vybrat pouze s nižší náhradou mzdy za dovolenou?
Mateřská dovolená
Vzhledem ke zranitelnosti těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, je nezbytné, aby měly tyto zaměstnankyně nárok na mateřskou dovolenou po dobu nejméně osmnácti po sobě jdoucích týdnů, rozložených před porodem nebo po porodu, a povinnou mateřskou dovolenou v trvání nejméně šesti týdnů po porodu.
Tento balíček se skládá z revizí dvou směrnic: první směrnice se týká ochrany těhotných zaměstnankyň (prodlužuje nárok na mateřskou dovolenou ze 14 na 18 týdnů, a to v zásadě při zachování plného platu), druhá samostatně výdělečně činných žen a jim pomáhajících manželů (těm poskytuje možnost požádat si o stejné sociální zabezpečení, jaké má jejich samostatně výdělečně činná partnerka).
V čl. 7 odst. 1 se uvádí, že samostatně výdělečně činné ženy a vypomáhající manželky by měly mít na požádání nárok na mateřskou dovolenou, jak je stanoveno ve směrnici 92/85/EHS.
V případě záporné odpovědi na otázku 1), má být výraz „narození“ uvedený v ustanovení 2 odst. 1 směrnice 96/34/ES vykládán v tom smyslu, že pro pracující rodiče se stanoví dvojí nárok na rodičovskou dovolenou, který se opírá o skutečnost, že dvojčetné těhotenství končí dvěma po sobě následujícími narozeními (dvojčat), nebo v tom smyslu, že rodičovská dovolená se přiznává z pouhého důvodu narození, bez ohledu na počet narozených dětí, aniž by za tohoto předpokladu byla porušena rovnost před zákonem, která je zakotvena v článku 20 Listiny základních práv Evropské unie?
| Typ dovolené | Minimální délka | Podmínky |
|---|---|---|
| Běžná dovolená | 4 týdny | Stanoveno vnitrostátními předpisy |
| Mateřská dovolená | 18 týdnů (minimálně 6 týdnů po porodu) | Pro těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně po porodu |
Specifické skupiny zaměstnanců
Každý námořník má v souladu s podmínkami vnitrostátních předpisů nebo zvyklostí, které upravují nárok na dovolenou za kalendářní rok a její poskytování, nárok na nejméně čtyři týdny placené dovolené za rok, případně na poměrnou část dovolené, je-li zaměstnán méně než rok.
Mobilní zaměstnanci v civilním letectví mají nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro nárok na dovolenou a pro přiznání placené dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
Zaměstnanec, který má nárok na příspěvek za práci v zahraničí, má nárok na dovolenou ve vlasti, s výjimkou těch zaměstnanců, kteří při jmenování měli státní příslušnost pouze země zaměstnání.
Dočasní zaměstnanci mají nárok na dovolenou na zotavenou v délce nejméně 24 pracovních dnů, avšak nejvýše 30 pracovních dnů za kalendářní rok, v souladu se stejnými pravidly, jako jsou pravidla stanovená společnou dohodou orgánů Společenství.
Zaměstnanec nastupující do služebního poměru má nárok na dovolenou na zotavenou až po dovršení tříměsíců služby; ve výjimečných odůvodněných lze dovolenou schválit dříve.
Klíčovými prvky souboru opatření jsou zařízení poskytující péči o děti, nárok na dovolenou a pružná úprava pracovní doby, přičemž pravomoci jsou rozloženy na evropské, celostátní a místní úrovni a mezi sociálními partnery na evropské, celostátní a odvětvové úrovni.
Zanechat komentář