Černá Hora autem: Tipy a rady pro nezapomenutelnou cestu

Přemýšleli jste někdy o dobrodružné cestě za sluncem a slanou chutí mořských vln? Už Vás nudí Bibione, Istrie, nebo další profláknutá letoviska? Vydejte se do Černé Hory autem.

Černá Hora, často nazývaná "Klenot Balkánu," je malebná země s bohatou historií a nádhernou přírodou. Leží na pobřeží Jaderského moře a oplývá rozmanitostmi krajiny, od horských masivů až po písčité pláže. Dovolená v Černé Hoře může mít spoustu podob a je výbornou alternativou pro všechny, kdo hledají odpočinek, dobrodružství, historii a aktivní dovolenou.

Díky své maličké rozloze se dá za krátkou dobu zvládnout perfektní poznávací „okruh“, který vás zavede z romantických starých měst, do hor s dechberoucími panoramaty, k chladivým jezerům, až na malebné pláže Jadranu. S počtem obyvatel menším než půl Prahy má téměř vesnickou atmosféru, i když v létě se turistická místa jako Budva a Kotor řádně zaplní.

Rok se s rokem sešel a opět se objevilo na pořadu dne hledání letní dovolené u moře. První volba padla klasicky na chorvatské pobřeží, ale z té rychle sešlo - cena ubytování vysoká, cesta přes chorvatskou dálnici příliš drahá, a když si člověk vzpomene na to, kolik peněz nechá za jednu večeři pro dva… Proto jsme se rozhodli pro jižnějšího souseda a tím se stala Černá Hora.

Hledání ubytování probíhalo přes Booking a během pár dní jsme sehnali dokonalé ubytování na hranici s Albánií v městečku Ulcinj. Cena velmi nízká, soukromá pláž, bazén a terasa - víc jsme si ani nedokázali představit. Zaplatili jsme tedy zálohu a pomalu začali přemýšlet nad cestou.

Plánování cesty

Nápad jet do Černé Hory po vlastní ose už mi zrál v hlavě pár let. Troufnu si říci, že v cestování po vlastní ose už nejsme žádní nováčci a tak se nám po cestách našeho milovaného Řecka i jinam zachtělo zakusit Balkán v jeho syrovější podobě. Ona cesta do země Helénské přes Srbsko a Makedonii má taky něco do sebe, ale tohle by mohlo být ještě o něco dobrodružnější.

Plán je jasný. Večer dojet cca. 1000 km do Bosny a Hercegoviny a tam se ubytovat. Dávno už netrháme rekordy v tom , jak dlouho pojedeme bez spánku. Prostě na pohodu dojet, odpočinout si a ráno vyrazit dál na jih. Celá cesta by měla mít cca. 1400 Km, což nám po zkušenosti s cestami do Řecka připadá jako slabý odvar. Avšak chyba lávky, následující hodiny nám ukáží, že nic není tak, jak si člověk naplánuje.

Máme jet přes Cheb, Německo, Rakousko a Slovinsko, podobnou trasou, kterou používají tisíce Čechů mířících do Chorvatska. Právě poslední zmiňovanou zemi bychom měli projet kolem Záhřebu po dálnici a pak už směřovat do tajemné Bosny. Jenže ono se to lehko řekne, ale hůř udělá. Jsme cca. 40 km od domova, když Davidovi na dálnici do Chebu praskne na Passatu jakási hadička od chladiče a jeho auto je rázem nepojízdné.

Naštěstí má jiné auto u baráku, takže se jen krátce telefonicky domluvíme, že než ho odtahovka odveze a přehodí věci do druhého vozu, my pojedeme dál. Máme před ním tak náskok cca. 3 hodiny a zůstali jsme na to prozatím sami. Trochu nám zacvakají půlky, když se nám u jedné mýtnice, kdesi před Slovinskem rozsvítí kontrolka motoru a auto netáhne. Nu což, vypnout motor, chvíli počkat a nouzák je fuč. Na klidu to nepřidá, ale probíjíme se dál.

Pak už zbývá jen koupit nekřesťansky drahou slovinskou dálniční známku a po pár kilometrech sjíždíme u města Ptuj z hlavního tahu vedoucího na Jih.

Cest z ČR do Černé Hory naštěstí existuje mnoho, žádná ale není dokonalá.

• Cesta přes Chorvatsko - nejjednodušší verze, kdy v ČR najedete na dálnici a téměř celou dobu z ní nesjedete. Na druhou stranu je to cesta nejdelší a díky chorvatským poplatkům i nejdražší.
• Cesta přes Maďarsko a Srbsko - původní favorit, nakonec ale z nápadu sešlo.
• Cesta přes Maďarsko a Bosnu a Hercegovinu - konečný vítěz, nejkratší a teoreticky i nejrychlejší cesta.

Malý, ale šikovný přechod Zavrč

Chceme se za každou cenu vyhnout věčně přecpanému SLO/HR přechodu Macelj. Jednak je na dálnici a přísun aut je tam značný, druhak nevíme co tam s kolonou udělá kontrola COVID opatření. Vybrali jsme si proto malý přechod Zavrč - Dubrava Križovljanska kousek víc na východ. A udělali jsme dobře. Před námi je asi jedno auto a kontrola QR certifikátů je bleskurychlá. Příjemná celnice nám jen sdělí, že na průjezd Chorvatskem máme 12 hodin. Natankujeme, dáme si kafe na Lukoilu a míříme kolem města Varaždin na dálnici, která nás přiblíží Bosně.

Přes Jasenovac do postele

Jsme na chorvatské dálnici a frčíme si to k bosenské hranici. Tady tušíme trošku zásek. Jsme na to psychicky připraveni, ale čekat někde pár hodin kvůli kolonám na přechodech se nám nechce. Přeci jenom, Chorvatsko už je v Schengenu, navíc je tu ta blbá Korona. Vybíráme si tedy menší ,,granični prelaz“ a nejedeme přes frekventovaný Nova Gradiška, ale přes Jasenovac. Jestli Vám je to poslední jméno povědomé, tak vězte, že tam byl obří koncentrační tábor, největší na Balkáně.

Míjíme ho po okresce a raději ani nemyslíme na to co se tam za války dělo. Kousek dál už je po přejetí řeky Sávy bosenská hranice. Čekání minimální ! Snad jen 10 minut a jsme v zemi, kde jsme předtím nikdy nebyli. Je znát, že Bosna je chudší zemí, o to však zajímavější. Krajina je plná náhodně respawnovaných traktorů v různém stádiu rezivění, klasické balkánské rozestavěné baráky bez omítky střídají haciendy místních pracháčů. Po cca. 20 km konec děravé asfaltky a jako zázrak se zjevuje kus dokončené dálnice. Začíná perfektní jízda za pár Euro po novém povrchu směr Banja Luka.

Je to dálnice duchů, jede po ní jen pár aut. Radost netrvá dlouho, po cca. 30 km dálnice končí a my vjíždíme do Banja Luky a centrem se posouváme k cíli, kterým je cca. 80 km vzdálený Motel Stečak pod obcí Jajce. Naneštěstí je v Banja Luce objížďka, takže se suneme městem celkem pomalu. Alespoň vidíme pravý balkánský cvrkot, lidi koupající se v řece i celkem šílenou dopravu.

Pomalu se blíží večer, ale i v zapadajícím slunci vnímáme tu nádheru za městem. Jedeme kolem řeky Vrbas, sevřené v úzkém údolí. Kolem se začínají zvedat kopce, sem tam tunel, úzká silnice, místy se nám skalní stěny téměř otírají o zpětní zrcátka. Začíná divočina! V jednom místě se kaňon otevírá a vidíme scény jak z Vinnetoua. Posledních 50 km do motelu utíká opravdu pomalu. Už toho máme celkem dost a když si představíme, že David s rodinou to pojede v noci, vůbec mu nezávidíme.

Parádní ubytování

Ještě poslední tunel, pár vesniček s minarety a jsme na konci dnešní cesty. Motel Stečak jsme si zarezervovali na Booking.com i kvůli tomu, že je hned vedle silnice. Hlavně je to ale úžasně levné a podobá se to noclehu v srbském hotelu Groš. Noc pro čtyři osoby se snídaní za nějakých 1100 Kč!

Na parkovišti je nějak živo. Probíhá tu svatba a děcka jsou ze zahalených muslimských ženščin zprvu trochu paf. Všichni jsou ale v pohodě, mix zahalených i odhalených řádně nasává v knajpě, Alláh ne Alláh.

Nevěsta mohutně bafá v vodnice, tančí se o 106. Check-in je v pohodě, jen klukům na recepci řekneme ať nám dají klíče i pro kamarády, že přijedou ,,later“ , že problem with Car atd… Hotýlek je super, velký pokoj, koupelna, čisto. Tak rychle šup vybalit pár věcí a mastíme dolů do hospůdky na nějaký balkánský nášup. Naporoučíme si čevap, bosenské pivko, ražniči, chicken burger, srpski salat a nějaké místní limonády. Nálož jako blázen a plný stůl za 500 Kč v přepočtu. No neber to!

Číšníci příjemní, celkově uvolněná atmosféra. A když za tmy dorazí unavený David, dáme si ještě další pivko a těšíme se na další den, kdy máme dojet ,,pouhých “ 350 km. O tom, že to ale nebude taková ,,brnkačka“ však nemáme tušení.

Na cestu se vydáváme ve čtyřech - já s přítelkyní Marcelou a kamarád Mira se svou přítelkyní Evou. V den D, v pátek, vyjíždíme kolem 16:00 z Olomouce - cesta má trvat podle navigace cca 15 hodin + nějaká ta přestávka, takže počítáme, že kolem 10:00 - 11:00 další den bychom měli být na místě. Najíždíme tedy na dálnici směr Brno - Bratislava - Budapešť. I přes hodinovou zácpu u Brna a milióny aut mířících do Budapešti se jedná o nejklidnější část cesty a kolem desáté míjíme Budapešť a míříme směr jih na Dunaújváros a Szekszárd. Zde se již ve večerních hodinách neobjevují téměř žádná auta a cesta tak probíhá v úplném klidu. U města Mohács po cca 600 km a sedmi hodinách sjíždíme z dálnice a pokračujeme po menších okreskách k chorvatským hranicím.

Zde nás poprvé čeká hraniční kontrola, nicméně po pár minutách najíždíme do Chorvatska. Před námi se jen v dálce ozývá hrom a noční oblohu protínají čím dál častěji záblesky. Cílem je najet u města Osijek na dálnici směr Bosna. Na té trávíme cca hodinu a opět překračujeme státní hranice, tentokráte s Bosnou a Hercegovinou. Kontrola proběhla v pořádku a nás čeká předlouhá cesta přes Bosnu.

Prvním cílem je najít otevřenou benzínku, což se v nočních hodinách na okresní silnici zdá jako nereálný požadavek. Nakonec ji po asi dvou hodinách jízdy nacházíme, dotankujeme plnou nádrž a pokračujeme směrem hlavní město Sarajevo. Cesta začíná být dlouhá a do Sarajeva nás čeká ještě kus cesty.

Silnice jsou v Bosně jednoproudové, hodně kopcovité a samá zatáčka, takže na nějaké velké předjíždění s naplněným autem to úplně není. Navíc se projevuje na silnicích bouřka, kterou jsme viděli ještě v Chorvatsku, často se objevují spadlé větve a cesta je velmi mokrá a kluzká. Během asi hodiny bouřku dojíždíme a cca hodinu jedeme vydatným deštěm.

Cestou se párkrát zastavujeme na přestávku na záchod, nicméně zjišťujeme, že v téměř celé Bosně používají turecké záchody, což dámské osazenstvo přijímá s menší nevolí. Nedá se ale nic dělat.

Kolem čtvrté ranní začíná pomalu svítat a asi 30 km od Sarajeva najíždíme na krátký, nově otevřený úsek dálnice vedoucí do hlavního města. O pár minut později tedy vjíždíme do Sarajeva a během chvilky vyjíždíme zase ven na druhé straně města. Tady nás čekají nejnáročnější úseky cesty - první je asi 70 km dlouhý směrem Foča. Klikatící se cestou stále do hor se čím dál pomaleji přesunujeme, silnice jsou čím dál horší a únava větší a větší.

Je to ale nic v porovnání s asi dvacetikilometrovým úsekem od města Foča po hraniční přechod s Černou Horou. Zde se chvílemi silnice téměř nevyskytuje, vyhnutí se protijedoucím autům na uzoučké silnici je občas neřešitelný problém a není nic neobvyklého, když potkáte po cestě se procházející krávy. Úsek ale zdárně během skoro hodiny projíždíme (rychle se zde opravdu jet nedá) a na konci nás čeká ještě jedno překvapení a to přejetí mostu - někde jsem četl, že zde byl provizorně postaven od druhé světové a já bych tomu i podle stavu věřil.

Naposledy tedy projíždíme hraničním přechodem a konečně se dostáváme do vytoužené Černé Hory.

Vracíme se na lepší cesty a kocháme se krásnou přírodou v okolí Pivského jezera. Zajímavostí je, že se v tomto úseku často tomto objevují neosvětlené tunely neotesaně vysekané do skály tak, aby cesta mohla pokračovat dále. Cesta ale rychle odsýpá a míjíme jak město Nikšić (domovina jednoho z nejznámějších piv v bývalé Jugoslávii - Nikšićko), tak i hlavní město Podgorici.

Díky ranním hodinám není problém hlavní město rychle projet, nicméně si zde poprvé všímáme, jak funguje chování řidičů na černohorských silnicích - pravidlo silnějšího bylo nejvíce vidět na jednoproudovém kruhovém objezdu, kde nebyl problém potkat i tři auta vedle sebe. O pár desítek minut později míjíme Skadarské jezero a naše cesta se pomalu schyluje ke konci.

Za městem Virpazar najíždíme na jediný placený úsek v Černé Hoře a to do nově zbudovaného čtyřkilometrového tunelu Sozina, protínající horu Paštrovska Gora a usnadňující cestu na pobřeží. Na konci tunelu se konečně kocháme výhledem na moře.

Do hodiny konečně vjíždíme do cílového města Ulcinj, nicméně naše ubytování se nachází na opačném konci, takže nás čeká nekonečné prokličkování městem, plném lidí, aut, skútrů, „jednosměrek“ (některé předpisy se zde opravdu neřeší), kruhových objezdů a kopců, které snad naše auto nemůže vyjet. Všímáme si ale velké ohleduplnosti domácích řidičů, kdy neváhají vycouvat a pustit nás projet silnicí jako první. Ono totiž často narazíte na cestu, kde se dvě auta ani zdaleka nemají šanci vyhnout a vzhledem k vyjukaným pohledům cizinců se raději naučili vyjít vstříc a klidně si z kopce vycouvat do nejbližšího zálivu a nechat auto projet.

Kolem jedenácté ranní vjíždíme do poslední jedmosměrky, na jejichž konci nás čeká vytoužené ubytování. Majitelé nás navíc velmi mile překvapují - ihned pomáhají se zavazadly, místo okamžitého otravování s placením nás nechají v klidu vydýchat a vybalit. Navíc nás na další den zvou ke snídani, kde teprve dořešíme veškeré poplatky apod.

Ihned se převlékáme do plavek a během necelé půlhodinky scházíme schody vedoucí na soukromou pláž. Zde se nám ihned věnuje obsluha pláže (později během pobytu zjišťujeme, že se jmenuje Beny a je z Kosova), obstarává nám pivo Nikšićko, rozdělává slečnám slunečníky a nám už konečně nic nebrání užívat si prosluněné dovolené.

DEN 2, 3 - ODPOČÍVÁME

První dny dovolené trávíme (i kvůli velmi teplému počasí) většinu času na pláži. Každý den se ale jdeme minimálně jednou projít do asi kilometr vzdáleného města k malé městské pláži, kde je k dispozici mnoho obchůdků - s jídlem, oblečením či suvenýry a stejně tak se zde objevuje několik restaurací a hospůdek.

Velmi mile nás překvapují ceny jídla (v podstatě na stejné úrovni jak v ČR), díky čemuž využíváme služby restaurací častěji, než jsme si původně mysleli. Termín pobytu je těsně před začátkem prázdnin a tak se i na městské pláži příliš lidí neobjevuje, což se ale koncem týdne rapidně mění a poslední den byla nacpaná k prasknutí.

DEN 4 - VÝLET KE SKADARSKÉMU JEZERU

Čtvrtý den nás už nebaví povalování na pláži a tak se vydáváme na výlet ke Skadarskému jezeru, které bylo od města vzdálené necelých padesát kilometrů. U snídaně si pročítáme internet a zjišťujeme, že se dá v jezeře i koupat a dají se zde najít i restaurace s místními specialitami z kapra nebo úhoře. Jelikož nevíme, kde přesně pláže jsou, tak nastavujeme navigaci směr jezero a doufáme, že na nějakou narazíme. Ach, jak moc se pleteme.

Navigace nás vede na sever přes černohorské vesničky a přibližně po půl hodince se začíná cesta trochu zvedat a postupně vyjíždíme výš a výš (což nám přijde trošičku divné, když jedeme k jezeru 😀). Nakonec končíme někde u vesnice Shtegvasha a užíváme si krásný výhled na jezero z asi 1000 m nad mořem.

Jedeme tedy dál cestou a doufáme, že co nejdříve najdeme místo, kde se bude dát sjet k pobřeží jezera. Horší je, že cesty jsou zde velmi úzké, dvě auta se na silnic nevejdou, a tak si vždy protijedoucí auta musí dát přednost a jeden z nich zajet do vyjetých zálivů, které se občas na okraji objeví.

Asi hodinu takto jedeme a nečekaně si i užíváme krásnou černohorskou krajinu. V navigaci si nastavujeme vesnici na kraji jezera a doufáme, že se konečně dostaneme na vytoužené pobřeží. Bohužel zajíždíme do špatné vesnice s názvem Krnjice (až později se dozvídám, že o odbočku dříve byla vysněná Murici beach). V celé vesnici potkáváme akorát jednoho psa a co je nejhorší, tak voda v jezeře byla několik desítek metrů pokryta zeleným povlakem. Fotíme jen pár obrázků a vyrážíme po cestě dál.

Jelikož jsme objeli v podstatě celou jižní část jezera, ztrácíme trpělivost a zastavujeme ve větším městě Virpazaru, kde se alespoň občerstvíme. Ihned po vystoupení z auta se k nám hrnou prodejci s nabídkou projížďky po jezeře v loďce. Po chvilce rozmýšlení ji využíváme, ať alespoň něco z výletu máme. Za pár euro nastupujeme na loďku, na které nás doprovází i průvodkyně a řidič. Projíždíme kolem malého ostrůvku, slečna nám vypráví příběhy spojené s jezerem a dokonce nás nechá pár minut v jezeře vykoupat. Teplota vody je v té době opravdu vysoká - přibližující se 30 stupňům Celsia. Po skončení plavby nasedáme do auta a vydáváme se po hlavní silnici zpět k Ulcinju.

DEN 5 - VEČEŘE S BENY

Ráno si matně vzpomínáme na to, že jsme si na dnešní večer objednali od majitele večeři, kterou nám společně s obsluhujícím Benym připraví. Celý den opět jen víceméně proležíme na pláži a těšíme se na večer. Hostina je opravdu výborná a v podstatě klasická balkánská - různé mleté maso (pljeskavica, čevapi), klobásky a spousta zeleninového salátku s feta sýrem. Pomalu se snažíme sblížit s Benym, ale vzhledem k jeho anglicko-německo-srbštině je to velký boj.

DEN 6 - VELKÁ PLÁŽ

Po víceméně proleženém předchozím dni nás zase žene touha vidět i něco z okolí. Navíc se moře pořádně rozbouřilo a vzhledem k docela skalnému pobřeží u našeho ubytování není úplně bezpečné do vody vlézt. A tak se vydáváme na písčitou, 12 kilometrů dlouhou Velkou pláž.

Tentokrát se nám opravdu nechce jet vlastním autem a raději hledáme taxi, které nás nakonec za 10 EUR dováží hned na začátek pláže - přesněji na Miami Beach. Moře je stále rozbouřené, hloubka vody je ale i pár set metrů od břehu malá, a tak alespoň blbneme a užíváme si vlny.

Na pláži si později všímáme plavčíků v červených plavkách, kteří jako by vypadli z Pobřežní hlídky. Doplňujeme tekutiny v místní restauraci a vydáváme se na procházku po pláži. Po pár kilometrech nacházíme východ a tak doufáme, že na parkovišti opět potkáme taxikáře, který by nás odvezl zpátky do centra Ulcinju.

Taxikář ale nikde není, jdeme tedy cestou dál - přece musíme narazit na silnici, kde nějakého potkáme. Vedro je čím dál větší a po silnici jede maximálně jedno auto co deset minut. Nakonec docházíme k hlavní silnici směřující do centra.

V obchodě na okraji doplňujeme pivní zásobu a prosíme o zavolání taxíka. Bohužel nikdo nezná telefonní číslo, a i když prodavačka ochotně volá známému, jestli by pro nás nepřijel, tak odvoz stále nemáme. Nakonec se rozhodneme jít podél silnice a stopovat projíždějící auta. Po asi deseti minutách nám zastavuje pán a ochotně nás nabírá. Vzhledem k dlouhé cestě, která ho ještě v autě čekala, byl za jakoukoliv společnost rád.

Mira dnešní den slaví narozeniny a tak nakupujeme pořádné zásoby a po včerejšku plánujeme, že pozveme i Benyho. Večer odpadají veškeré jazykové bariéry, pivo a víno teče proudem a dokonce končíme kolem půlnoci v bazénu. To zase bude zítra bolehlav…

DEN 6 - I LOVE QEKIA [AJ LÁV ČEKIJA]

Ráno není nikomu úplně nejlíp a tak jenom zevlíme na pláži. Až k večerním hodinám se vydáváme do města, procházíme se historickou části města a sedáme v centru na promenádě na večeři. Za asi stovku si s Mirou objednáváme narvaný talíř masem s hranolkama, který se v podstatě nedal sníst a holky si raději dávají „jen“ rybu. Během večeře prochází po promenádě průvod a později zjišťujeme, že se koná festival tradičních tanců. Jsou zde tanečníci a hudebníci z okolí (Srbsko, Bosna, Albánie) a dokonce i ze Slovenska.

Během večera si občas pošleme fotky s Benym a nakonec zjišťujeme, že si naši společnou nechal dokonce vytisknout na tričko.

DEN 7,8 - LOUČENÍ

Poslední den se už jen válíme na pláži a pomalu se chystáme na konec naší dovolené. Dojídáme poslední zbytky jídla, nakupujeme suvenýry a večer se už jen balíme.

Trasy do Černé Hory

Dovolená v Chorvatsku už vás nebaví? Vsaďte na Černou Horu. Na břehy Jaderského moře se pohodlně dostanete autem. Pojďme začít nejprve trasou, která je velice populární a oblíbená hlavně při cestách do Chorvatska. Díky tomuto itineráři se dostanete buď do hlavního města Černé Hory - Podgorica, nebo skončíte v přímořském letovisku Bar. Jde o tu delší trasu, která měří v průměru 1 424 kilometrů podle toho, jaké vás čeká zpoždění, objížďky a podobně.

I když se jedná o rychlejší trasu do Černé Hory, ve výsledku to tak pochopitelně být nemusí, protože jde zároveň o hlavní magistrálu do oblíbených chorvatských letovisek. Při plánování cesty do Černé Hory přes Rakousko a Slovinsko počítejte s příslušnými poplatky, které na vás mohou čekat už v podobě dálniční známky v České republice.

Hned poté se připravte na poplatky spojené s Rakouskem. Následně přichází Slovinsko, kterým sice projíždíte jenom v krátkém úseku, nevyhnete se však povinné a zbytečně vysoké platbě za dálniční známku. V Chorvatsku se platí za projetý úsek dálnice. A vzhledem k tomu, že projíždíte celou zemí od severu k jihu, zaplatíte za úsek od Záhřebu až po Ploče, což dělá 232 HRK.

Poslední úsek tvoří Černá Hora, kde nejsou zpoplatněné silnice, snad jenom silnice E65 v ceně 3 EUR jedním směrem. Ta vede z Herceg Novi do Trebinje.

Jestliže si chcete cestu do Černé Hory zpestřit, vyberte si o něco kratší, avšak časově delší trasu, která vede přes Slovensko a Maďarsko. Oblíbená je pro svoji neotřelost, k vidění jsou zcela jiná panoramata nežli při tradiční cestě přes Chorvatsko a v dnešní době už nebudete strádat ani z pohledu kvalitních dálnic.

Pokud vše půjde tak, jak má, oproti první variantě ujedete o několik desítek kilometrů méně. Tato trasa má celkovou délku 1 334 kilometrů, na druhou stranu se délka jízdy protáhne asi o 30 minut. Ani v případě této trasy se nevyhnete nutným poplatkům, protože většina cest vede přes rychleji sjízdné dálnice. Zaplatíte už v České republice a následně na Slovensku.

V Maďarsku si přijdete na chuť z pohledu kvality většiny dálnic v zemi. Za to si ostatně i připlatíte. V případě Chorvatska vás čeká jen krátký úsek a s dálničním úsekem koresponduje také běžná silnice první třídy, takže je vyloženě na vás, čemu dáte přednost. Časově by se dalo říci, že vše vyjde podobně. Pokud byste zvolili dálnici, musíte počítat s mýtem za ujetou vzdálenost v délce asi 60 kilometrů.

V Bosně a Hercegovině vás čeká také mýtné, ale pouze na úseku dálnice A1 před Sarajevem, kde byste měli zaplatit kolem 6 EUR.

Orientační cenové náklady na cestu do Černé Hory

Níže vám přinášíme přehled orientačních cenových nákladů na cestu do Černé Hory. Ty se mohou pochopitelně lišit na základě mnoha faktorů. Vycházejme však z obecného modelu za ideálních podmínek a z toho, že vaše vozidlo bude mít průměrnou spotřebu 7 litrů paliva na 100 kilometrů.