Doba plavby do Ameriky: Historie objevování nového světa

Historie plavby do Ameriky je bohatá a plná překvapivých zvratů. Od starověkých národů po evropské objevitele, touha po poznání a obchodní zájmy poháněly lidstvo k překonávání oceánů a hledání nových cest.

Starověké pokusy o dosažení Ameriky

Pokud bychom uvažovali o tom, že nějaký národ mohl objevit Ameriku již ve starověku, jmenovali bychom Féničany na prvním místě. Zhruba od roku 1000 př. n. l. nemají Féničané na moři konkurenci. Do Egypta připlouvají fénické lodě obtížené nákladem purpuru, drahých tkanin i vzácného dřeva.

Právě zde se narodil jeden z největších starověkých objevitelů Hanno Mořeplavec (525 - 440 př. n. l.). Pokud mluvíme o Féničanech, nesmíme zapomenout na jejich mocnou prosperující kolonii Kartágo. V době, kdy se všichni námořníci báli plout za Héraklovy sloupy (dnešní průliv Gibraltar), on se tudy plavil hned několikrát a prozkoumal pobřeží západní Afriky.

Americký paleontolog Mark McMenamin (*1957/ 58) prý rozpoznal na mincích z Kartága z roku 350 - 320 př. n. l. mapu světa, na níž podle jeho přesvědčení nechybí ani Amerika. Jeho návštěvu má dosvědčovat stéla nalezená poblíž města Hawley v Pensylvánii. Říká se na ní: „Toto je monument postavený Hannem, neničte ho.“ Mohl by být nápis pravý?

Fénická mince.

Vikingové: První Evropané v Americe

Na roz­bou­ře­ných vlnách sever­ního Atlan­tiku, s dra­čími hla­vami na pří­dích svých štíh­lých lodí, se Vikin­gové vydá­vali vstříc nezná­mým bře­hům. Vikin­gové byli nepo­pi­ra­telně prv­ními Evro­pany, kteří dolo­ži­telně dosáhli břehů Ame­riky, téměř o 500 let před Kryš­to­fem Kolum­bem. Nebyli pouze obá­va­nými bojov­níky, ale i zruč­nými moře­plavci a odváž­nými obje­vi­teli, jejichž plavby dalece pře­kra­čo­valy hori­zonty teh­dejší Evropy.

V 9. sto­letí, zhruba od roku 870, se Vikin­gové začali trvale usa­zo­vat na Islandu. Osíd­lo­vání pro­bí­halo postupně a vedlo k vytvo­ření jedi­nečné spo­leč­nosti s vlast­ním sys­té­mem správy (Althing - nej­starší par­la­ment na světě). Island se stal důle­ži­tou zastáv­kou a výcho­zím bodem pro jejich další plavby na západ, do dosud nepro­zkou­ma­ných oblastí Atlan­tiku.

Erik Rudý, známý svou vznět­li­vou pova­hou, byl z Islandu dva­krát vyhnán za vraždu. Právě druhé vyhnan­ství, kolem roku 982, ho při­vedlo k obje­vení Grón­ska. Po něko­lika letech strá­ve­ných prů­zku­mem neznámé země se Erik vrá­til na Island a kolem roku 985 zor­ga­ni­zo­val kolo­ni­zační výpravu. Díky chytře zvo­le­nému jménu „Grón­sko“ (Zelená země) se mu poda­řilo nalá­kat mnoho osad­níků.

Island­ské ságy, jako Sága o Eriku Rudém a Sága o Græn­len­din­gar (Sága o Grón­lan­ďa­nech), před­sta­vují klí­čové pra­meny infor­mací o vikingských plav­bách do Severní Ame­riky. Kolem roku 1000 se Leif Eriks­son vydal na západ z Grón­ska a doplul k pobřeží Severní Ame­riky. Podle ság pojme­no­val obje­vené země Hellu­land (Země plo­chých kamenů), Markland (Lesní země) a Vin­land (Země vína).

L'Anse aux Meadows: Důkaz vikingské přítomnosti v Severní Americe.

Éra zámořských objevů

Věk zámořských objevů je období od začátku 15. století do poloviny 16. století. Během těchto 107 let[1] bylo podniknuto mnoho zámořských cest a učiněno hodně nových objevů. Evropané přicházeli do kontaktu s jinými společnostmi a jejich kulturami.

Motivace a předpoklady pro zámořské objevy

Dobývání zámořských území vedlo k ekonomickému rozvoji zejména v západní Evropě. Evropané potřebovali nové odběratele pro své zboží a zároveň hledali nové zdroje surovin, především drahých kovů. Velká poptávka byla po luxusním zboží, například drahých látkách, zbraních, slonovině, a koření z Orientu.

Svou roli zde sehrálo též hro­ma­dění dra­hých kovů v nejis­tých dobách. Celé území kolem úžin Bospor a Dar­da­nely při­padlo v roce 1453 po dobytí Kon­stan­ti­no­pole Tur­kům. Obchod ze západu na východ a nao­pak ustr­nul na konci 15. sto­letí téměř na mrt­vém bodě. Pří­liv cizo­kraj­ného zboží se sní­žil, stejně tak i zisky arab­ských a ital­ských obchod­níků.

Marco Polo byl synem benát­ského kupce, spo­lečně se svým otcem a strý­cem se kolem roku 1275 vypra­vili na Východ . Roz­ší­ření turec­kého území s sebou při­neslo také roz­ší­ření vlivu islámu, čili snahu o šíření křes­ťan­ství je možné vní­mat jako cestu proti islámu.

Dal­ším před­po­kla­dem pro usku­teč­nění zámoř­ských objev­ných pla­veb byl pokrok ve vědě a tech­nice. Obje­vo­valy se první teo­rie o tom, že Země má tvar koule, že to není žádná plo­voucí deska. V lodě­ni­cích byly vyrá­běny nové typy lodí, které se mohly pla­vit i něko­lik měsíců. K ori­en­taci slou­žil kom­pas, na konci stře­do­věku pod­statně vylep­šený, nebo ast­ro­láb.

Astroláb: Historický astronomický přístroj pro navigaci.

Portugalské a španělské expedice

Roku 1415 Por­tu­galci dobyli pří­stav Ceuta, čímž začali éru objev­ných cest. V touze obje­vit zlato chtěli pro­nik­nout do nitra Afriky. To se jim však nepo­da­řilo. Zavedli ale obchod s pobřežní Afri­kou (vzácná dřeva, otroci, slo­no­vina).Roku 1450 Por­tu­galci pře­kro­čili rov­ník a uči­nili další objevy v Africe; sna­žili se obe­plu­tím Afriky dostat do Indie. V letech 1487 - 88 Bar­to­lo­meo Diaz dosáhl mysu Bouří (pře­jme­no­ván na mys Dobré naděje). O deset let poz­ději (1497 - 98) Vasco da Gama doplul na Indické pobřeží (město Kali­kut). Poda­řilo se mu navá­zat obchodní spo­jení (hlavní zájem byl o koření). Por­tu­galci v Indii sta­věli pev­nosti na pobřeží (měli chrá­nit obchodní sta­nice = fak­to­rie). Nepo­da­řilo se jim však vytvo­řit novou říši, pro­tože v Asii již exis­to­valy feu­dální státy.

Špa­něl­ský krá­lov­ský pár (Fer­di­nand Ara­gon­ský a Isa­bela Kas­til­ská) při­jal návrhy Kryš­tofa Kolumba na cestu do Indie smě­rem západ­ním. V roce 1492 zís­kali Gra­nadu a ukon­čili tak reconquistu (opě­tovné sjed­no­cení říše). V srpnu téhož roku vypluly z pří­stavu Palos tři lodě (kara­vely): Santa Maria, Pinta, Niňa. Po sedm­de­sáti dnech plavby spat­řili námoř­níci zem (ost­rov Gua­na­hání z Baham­ského sou­ostroví), nazvali jej San Sal­va­dor (spa­si­tel). V příš­tích dnech obje­vili Kubu (podle Kolumba to bylo bájné Zipango), Espag­nolu. Kolum­bus byl pře­svěd­čen, že doplul do Indie.

Nový kon­ti­nent dostal název Ame­rika, podle obecně při­jí­mané teo­rie je to podle křest­ního jména Ame­riga Vespuc­ciho. Vespucci během této výpravy pocho­pil, že se nejedná o velký ost­rov, ale o celý kon­ti­nent. Po návratu sepsal leták Mun­dus Novus (1503), ve kte­rém popi­so­val své zážitky, kra­jinu, zví­řata a domo­rodé oby­va­tele. Záro­veň napsal, že je to podle jeho mínění nový svě­ta­díl, ne Indie.

V roce 1494 vypukl spor mezi Špa­něl­skem a Por­tu­gal­skem o obje­vo­vaná území, který byl urov­nán smlou­vou uza­vře­nou na základě tlaku papeže Ale­xan­dra VI. 7. června 1474 v Tor­de­sillas (ve Špa­něl­sku). Byla sta­no­vena demar­kační linie vedoucí 1770 km na západ od Kap­verd­ských ost­rovů. Nově obje­vená území na východ od této linie měla pat­řit Por­tu­gal­cům, západní území Špa­ně­lům.

Smlouva z Tordesillas a rozdělení světa mezi Španělsko a Portugalsko.

Roku 1500 por­tu­gal­ský moře­pla­vec Pedro Cabral plul Atlan­ti­kem, ale bouří byl zahnán k pobřeží Bra­zí­lie. Roku 1513 Vasco de Bal­boa pře­kro­čil Panam­skou šíji a spat­řil Tichý oceán. Smlouva v Tor­de­sillas byla pří­či­nou mnoha sporů, ostatní námořní moc­nosti (Ang­lie, Fran­cie, Holand­sko) ji nikdy neu­znaly.

8. 1519 se Por­tu­ga­lec Fer­nando de Magalla­nes (por­tu­gal­sky Fer­não de Magalhães), pod­po­ro­ván špa­něl­ským krá­lem Kar­lem I. vydal na na jiho­zá­pad s cílem při­vézt indické koření. O prů­běhu plavby máme podrobné infor­mace díky zápis­kům ital­ského dob­ro­druha Anto­nia Piga­fetta, který jako jeden z mála pře­žil a po třech letech se vrá­til do Špa­něl­ska. Z původ­ních pěti kara­vel vpluly do Tichého oce­ánu pouze tři. Magalla­nes musel během plavby čelit nejen nepří­zni počasí, ale také vzpou­rám námoř­níků, kteří na dlouhé cestě strá­dali. Konce výpravy se nedo­žil, během ozbro­je­ného střet­nutí s domo­rodci byl na Fili­pí­nách zabit. Domů se tak vrá­tila pouze Vic­to­ria se zbyt­kem posádky. Přesto při­nesla výprava důle­žité poznání - byla potvr­zena teze o kula­tosti země.

K nej­dů­le­ži­tější zámoř­ským obje­vům došlo v první tře­tině 16. sto­letí. Nyní bylo třeba nová území kolo­ni­zo­vat a při­nést jejím oby­va­te­lům nové zákony a novou víru. Vět­šina domo­ro­dého oby­va­tel­stva byla však při­tom vysta­vena vlně násil­ností a agrese, pra­me­nící z nená­vistné a bru­tální doby­vačné poli­tiky. Kon­cem 16. sto­letí se k dosa­vad­ním námoř­ním vel­mo­cem, Špa­něl­sku a Por­tu­gal­sku, při­dala Ang­lie a Nizo­zemí. Výpravy se staly před­po­kla­dem pro vznik kolo­ni­ál­ních říší ve střední a jižní Ame­rice.

Dopad na domorodé kultury

Doby­va­telé pro­nikli také do severní Ame­riky (na Flo­ridu, k řece Mis­sis­sippi, do Kali­for­nie). Azté­kové, národ­nost v Mexiku(asi 1 mil. osob) pat­řící k juto-aztécké jazy­kové rodině, dnes vět­ši­nou mluví i špa­něl­sky. V době vlády Mon­te­zumy II. narůs­taly vnitřní roz­broje, čehož vyu­žil Her­nando Cor­tés při dobytí říše 1519 - 21.Inkové, pří­sluš­níci staré kul­tury Peru, vytvo­řili nej­větší stát v Jižní Ame­rice, tzv. Tahu­an­tin­suyu (Čtyři části světa), jenž v 15. - 16. stol. ovlá­dal vět­šinu dneš­ního Peru, Ekvá­doru, Bolí­vie, seve­ro­zá­padní Argen­tinu a severní oblasti Chile. V letech 1531 - 35 při­šli do říše Inků špa­něl­ští doby­va­telé (conquis­ta­doři) Fran­ce­sco Pizarro a Diego Almagro. Celé Peru tedy padlo Špa­ně­lům do rukou.

Národ	Území	Důležité události
Aztékové	Mexiko	Založení Tenochtitlánu, dobytí Hernandem Cortézem
Inkové	Peru, Ekvádor, Bolívie, Argentina, Chile	Vláda Pacha­cutiho, dobytí Franciscem Pizarrem

## Vývoj lodí a mořeplavbyDlouhé plavby po moři vyžadovaly kromě zkušené posádky také kvalitní a velké lodě, proto se Evropané zaměřili na jejich zdokonalování. Důležitý byl hluboký kýl, který pomáhal udržovat stabilitu lodě a kormidlo, které zabezpečovalo lepší ovladatelnost. Plavební schopnosti vylepšilo také používání plachet, které se začalo objevovat od 15. století. Lodě musely být schopné uvézt těžký náklad, například zbraně, olej, pitnou vodu, víno, náhradní plachty, lana, kameny jako zátěž, nádrž na vysráženou vodu, jídlo (suchary, sušené a solené maso, sušené luštěniny aj.).

Karavela: Typ lodi používaný během zámořských objevů.

## Cesty za Modrou stuhouVěk zámořských objevů je spjat s rozvojem lodní dopravy mezi Evropou a Amerikou. Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího pokračování našeho pořadu o moderních dějinách. Dnes zaostříme na Modrou stuhu, což bylo nesmírně prestižní, byť neoficiální ocenění pro osobní loď v pravidelném provozu, která zdolá bez doplňování paliva vzdálenost pěti až šesti tisíc kilometrů z Evropy do Ameriky, konkrétně do New Yorku, v co nejkratším čase. Oceňovaný byl právě rekord v tomto takzvaném západním směru, neboť při něm loď musela čelit Golfskému proudu.

Historie soupeření o co nejrychlejší spojení Evropy s Amerikou je však zároveň historií obrovského technického rozmachu západní civilizace a obdobím, kdy se rodily základy dnešní globalizace. A též dobou obrovské migrační vlny z Evropy do Nového světa, tedy do Ameriky, bez níž by asi nikdy nepovstaly Spojené státy jako světová velmoc.

Výletní plavby: Od aristokracie k masové turistice

Jakkoli jsou výletní plavby moderní záležitostí, mají historii delší, než by se na první pohled mohlo zdát. V roce 1818 byla založena společnost Black Ball Line, která nabídla pravidelné plavby mezi Severní Amerikou a Evropou, a o rok později, v roce 1819, překročila Atlantik první americká loď na parní pohon, S.S. Savannah. Přeplout oceán jí trvalo 29 dní.

První velké lodě vyrazily na pravidelné plavby z Anglie do Spojených států a zpět v roce 1837. K pohonu využívaly parní pohon v kombinaci s plachtami a cesta jim zabrala 15 dní. Od roku 1876 už téměř každá loď nabízela také 1. třídu pro ty, kteří si byli ochotni za nadstandard připlatit. V roce 1833 vyplula z italské Neapole loď Francesco I, která na své palubě nesla šlechtice, úřední činitele a členy královské rodiny. Už tehdy si pasažéři krátili dlouhou chvíli na dlouhé plavbě tancem, karetními hrami a party na palubě a v přístavech pro ně byly připraveny exkurze a prohlídky s průvodcem.

První výletní plavby, vypravené výhradně za účelem rekreace pasažérů na palubě, se objevily v roce 1844, kdy z britského Southamptonu vypluly do oblasti Středomoří malé parníky společnosti P&O Cruises. Společnost byla založena už v roce 1822, známá byla jako Peninsular Steam Navigation Company a než na svých lodích přivítala pasažéry, přepravovala mezi Anglií a Iberským poloostrovem zboží a poštu.

První loď určená výhradně pro luxusní výletní plavby spatřila světlo světa v roce 1900. S cílem poskytnout pasažérům na dlouhé cestě přes oceán maximální pohodlí pořídila společnost White Star Line hned tři lodě - Olympic, Titanic a Britannic -, v té době ta největší a nejluxusnější plavidla, která kdy na moři kdo viděl.

V letech 1975-80 toho výletní plavidla kromě křesel na palubě a drinků pod slunečníkem o moc víc nenabízely. V 80. letech se ale objevily první obří lodě s kapacitou přes 2 tisíce lidí. Stavěny již byly přímo pro výletní plavby a snadno by se daly přirovnat k majestátním plovoucím hotelům, ne-li dokonce k městům: s kasiny, lázněmi, restauracemi, bary a nočními kluby, běžeckými trasami, basketbalovými hřišti i soukromými terasami.