České turistické značení je považováno za fenomén a Česká republika patří k zemím s nejhustší sítí značených tras. Barevné čáry bezpečně vedou krajinou k rozhlednám, skalám a zříceninám. Ale jak vlastně celý tento systém vznikl a kdy se na stromy a kameny začaly malovat první značky?
Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. Nahlédněte s Kudy z nudy do historie a vydejte se po nejstarších značených stezkách!
České a německé turistické spolky se tehdy v rámci nacionální prestiže často předháněly, čí trasa bude delší nebo rychleji vyznačená. Geniálně jednoduché, dobře promyšlené a už přes 135 let staré: takové jsou české turistické značky.
Za turistickými značkami, které dnes bereme jako běžnou součást krajiny, stojí desetiletí práce, plánování a nadšení lidí, kteří věřili, že nejkrásnější místa mají být dostupná všem - krok za krokem, po stezce.
První síť turistických značených tras v českých zemích byla vybudovaná v roce 1884 Pohorskou jednotou Radhošť v Beskydech. Jednalo se o trasy v okolí Radhoště, které byly značeny tvarovými značkami.
V Rakousku a Švýcarsku (v Alpách a Durynském lese) vznikala síť cest značených pásovým značením již v 19. století; začátkem 19. století kratší trasy značené tvarovým značením a v polovině 19. Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil.
Vznik Klubu českých turistů a první značené trasy
Češi nezůstali před Němci pozadu a skupina vlastenců kolem Vojty Náprstka založila v červnu roku 1888 Klub českých turistů, který byl hned od prvopočátků velmi aktivní a začal vyznačovat síť turistických cest po celé zemi.
Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc.
Úplně první turistická trasa KČT byla dokončena 11. května 1889 a vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Vedla ze Štěchovic k takzvaným Svatojánským proudům na Vltavě a měřila zhruba osm kilometrů. V současné době je její část nezatopená vodními nádržemi Štěchovice a Slapy obnovena původním značením s replikami historických směrovek a doplněna informačními tabulemi.
Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží.
Místo nebylo vybrané náhodou. Divoké údolí Vltavy plné peřejí patřilo k nejoblíbenějším výletním místům v okolí Prahy.
Druhou v pořadí se stala stezka z Berouna ke Karlštejnu. Dostala jméno Cesta Vojty Náprstka po známém cestovateli, který tehdy zastával funkci čestného předsedy klubu turistů. Klub českých turistů ji vyznačil v červnu 1889, rok po založení a pojmenoval po svém zakladateli. Patří k těm náročnějším trasám, na které si užijete putování členitou krajinou lesů se vzácnými přírodninami a prameny krasových vod, do skalních kaňonů, romantických zákoutí i míst spojených s dávnou historií.
V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).
Pokud nemáte daleko od svého bydliště Brdy, určitě jste se někdy vydali na Skalku. Místo bylo oblíbené odedávna, a proto i třetí nejstarší trasa KČT vedla sem, tedy z Řevnic od řeky Berounky přes vrchol Babka až nahoru na brdský hřeben, k poutnímu místu Skalka. Do dnešních dnů se trasa ve své minulé podobě nezachovala, ale projít se po ní můžete stále.
Čtvrtou nejstarší trasou KČT, opět z roku 1889 představuje dnes červeně značená trasa na Rokycansku z Holoubkova přes Těškov na hrad Radeč (dříve Rač).
Další body v naší pomyslné soutěži o nejstarší turistickou cestu patří Franz Josef-Weg čili Krakonošově cestě, která byla vybudována opět KČT, a to v letech 1889-1894. Turistům se otevřela 19. září 1894. Projít si jí můžete i dnes, a to po 15 km dlouhé zeleně značené trase ze Špindlerova Mlýna (Bedřichov) přes Dvoračky na Ručičky, odtud k Ryzímu potoku a podél něj až na parkoviště Rýžoviště do Harrachova.
Turistická trasa, která vede částečně kolem řeky Labe, se nazývá po svém zřizovateli - Harrachova cesta. Původní zhruba šestnáctikilometrovou Harrachovskou cestu nechal hrabě Jan Nepomuk František Harrach vybudovat v letech 1876-1879. Díky jeho zájmu o naše nejvyšší hory zde vzkvétalo lesní hospodářství, František Harrach se velice zasloužil o budování krkonošských komunikací, dokonce i o vznik železniční dráhy mezi Martinicemi a Rokytnicí nad Jizerou. Zřídil také řadu turistických cest, které nechal značit nejen německy, ale i česky. V roce 1889 stál u zrodu jilemnického Klubu českých turistů a stal se jeho Čestným členem. Pokud se budete chtít vydat ve stopách pana hraběte, můžete začít ve Špindlerově Mlýně, odkud vede cesta po modré značce podél Labe po dně Labský důl. Pak se šplhá Labskou roklí až k Labské boudě a odtud Pančavskou loukou ke Krakonošově snídani, a dále podle Mumlavy se známými vodopády, až do Harrachova.
Zatímco v nejvyšších českých horách Klub českých turistů zdomácněl, Jizerské hory patřily Německému horskému spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Ten vznikl roku 1884 a se souhlasem tehdejšího majitele jizerskohorského panství, hraběte Clam-Gallase, začal budovat síť turistických cest, které se využívají do současnosti.
Například trasu označovanou jako Kammweg (Hřebenovka) spojující Sněžku, Ještěd a Růžový vrch začali členové spolku spolu se svými kolegy z Krkonoš a Lužice trasovat roku 1902. Cesty byly vyznačeny nejčastěji tvarovanými tabulkami z plechu. V dobách své největší slávy se táhla od Blankensteinu nad Sálou v Německu přes celé Krušné hory, Českosaské Švýcarsko, Lužické, Ještědské a Jizerské hory, Krkonoše, Broumovsko, Orlické hory a Sněžník až na Praděd. Cesta v mnoha místech překračovala hranici z jedné strany na druhou, vesměs ovšem sledovala hlavní hraniční horský hřeben.
Historie Riegrovy stezky se píše již od roku 1900, kdy Klub českých turistů vybudoval tzv. starou část Riegrovy stezky ze Železného Brodu k soutoku říčky Kamenice s Jizerou. V roce 1901 měla být stezka prodloužena do Semil, ale navrhovatelé narazili na odpor tehdejšího majitele pozemků. Až tak byla celá stezka hotova až v roce 1909, kdy byl dokončen úsek z Podspálova do Semil.
Neméně krásná je i Palackého stezka, červeně značená trasa údolím Tanvaldské Kamenice. Začíná na železniční zastávce Spálov a vede přes Návarov, Haratice a Velké Hamry až do Tanvaldu. Klubem českých turistů byla vybudována v letech 1911-1913.
Jestlipak jste někdy stoupali po Slezské stezce v Krkonoších? Jedná se o někdejší obchodní trasu z Vrchlabí přes hřebeny krkonošských hor, která vede přímo do města Karpacz. Slezská cesta patří mezi vůbec nejstarší doložené krkonošské stezky a její podrobný popis se nachází už v Hüttelově kronice ze 16. století.
Nejstarší turistickou trasou Orlických hor je od roku 1921 Jiráskova cesta. Zlatá stezka Českého ráje spojuje již dlouhá desetiletí nejkrásnější a nevýznamnější místa této oblasti. Vine se v celkové délce 119 km krajinou od Mladé Boleslavi do Jičína, překonává údolí, skalní města, vrchy, potoky, ale i středověké hrady a borové lesy.
Cinibulkova naučná stezka z roku 1946 začíná u Městských lázní ve Mšeně a po 9 km cesty krásnou kokořínskou přírodou se do Mšena opět vrací. Köglerova naučná stezka Krásnolipskem je nejstarší přírodovědnou naučnou stezkou v Čechách. Medvědí stezka je nejstarší naučnou stezkou v jižních Čechách a 2. nejstarší v ČR, jež prochází CHKO Šumava.
Turistické známky - jak to začalo.
Vývoj turistického značení
Značky tenkrát vypadaly jinak než dnes. Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Prostřední pás byl mnohem širší, také se používala jen červená barva.
Naopak německy mluvící obyvatelstvo žijící v českém pohraničí používalo tvarové značky, což znamená, že každý významný cíl v okolí měl vlastní symbol. I po vzniku Československa Němci odmítali přijmout český způsob značení, přestože vláda označila sjednocení symbolů za věc státního zájmu. Jednání se vlekla dvanáct let a když se konečně podařilo dosáhnout dohody, nástup nacismu vše zhatil.
Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě.
Turistickému značení nepřála ani poválečná doba. Ledy se hnuly až na konci 50. let, kdy se podnikové rekreace staly běžnou součástí života pracujících. A protože dělníci neradi trávili zasloužený odpočinek blouděním po lesích a loukách, turistické značky se znovu dostaly do popředí zájmu.
Období druhé světové války a období let 1950-1954 však znamenalo pro systém značení krizi - nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen.
Dne 8. 22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Těmito opatřeními byl zajištěn ze státních prostředků na tělovýchovu stálý příjem, z nějž bylo možné platit materiál a dobrovolným značkařům cestovné. Systém se podařilo obnovit. Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami.
Federalizace Československa v roce 1969 měla za následek vznik národních organizací Český svaz turistiky a Slovenský zväz turistiky, v jejichž rámci pracovaly dosavadní značkařské komise s nezměněnými kompetencemi, kromě toho vznikla federální značkařská komise se sídlem v Praze, v níž byli po třech členech zastoupeni čeští a slovenští značkaři. Oba svazy se dohodly na tom, že školení instruktorů značení se budou konat celostátně a že si budou instruktory navzájem uznávat a že zůstanou platit jednotná pravidla značení.
Po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici.
V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV. Vznikla koordinační rada Federace českých a slovenských turistů a při ní federální komise značení s paritním zastoupením.
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.
Typy turistického značení
Turistické trasy v České republice jsou většinou značeny pásovými značkami. Značku tvoří tři vodorovné pásy. Prostřední pás udává barvu trasy (červená, zelená, modrá, žlutá) a krajní bílé pásy značku zvýrazňují.
Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Místa ostrých zlomů značené cesty a napojení na jinou komunikaci se označují šipkami. Vícebarevné značky jsou doplněny šipkami zejména v místech, kde se značené trasy rozcházejí. Oba konce značené trasy a významových odboček jsou označeny touto značkou v příslušné barvě trasy (odbočky).
Značka určená pro naučné stezky: Šikmý pás je vždy zelený.
Místní značení: Používá se pro krátké trasy v okolí měst a rekreačních středisek. Pravý trojúhelník je proveden v jedné ze základních barev (červená, zelená, modrá, žlutá).
Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích (hodiny a minuty) se zaokrouhlením na 5 minut, nikoliv v kilometrech.
Barevné rozlišení turistických tras
Barva turistických značek neurčuje náročnost trasy!
- Červená: Značí dálkovou nebo hřebenovou trasu.
- Modrá: Významnější trasu.
- Zelená: Místní trasu.
- Žlutá: Krátkou trasu nebo spojovací cestu.
Červenou se značí důležité a hlavní trasy, většinou hřebenovky. Červené trasy vedou vždy přes několik krajů. Modré značky jsou použity pro významnější trasy v rámci jednoho kraje. Zelené značky se používají pro místní trasy v rámci okresu. Žluté turistické značení pak slouží spojkám a zkratkám.
Značení cyklotras
V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Silniční značení se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.
Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy. Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy.
Pokud vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy na směrové tabuli IS19, nebo návěstích IS20. Na směrových tabulkách IS21 se logo neuvádí a je na nich jen číslo trasy. Pak se má za to, že logovaná trasa vede v souběhu s číslovanou trasou až do následujícího rozcestí.
Značení lyžařských tras
Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.
Tabulka: Barevné rozlišení turistických tras
| Barva | Popis |
|---|---|
| Červená | Dálková nebo hřebenová trasa |
| Modrá | Významnější trasa |
| Zelená | Místní trasa |
| Žlutá | Krátká trasa nebo spojovací cesta |
Příklad turistické značky
Role značkaře
Klub českých turistů se stará na území celé České republiky o údržbu značení více než 43 000 km pěších a lyžařských turistických tras, na kterých je instalováno přes 67 000 směrovek a tabulek. Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy (tj. každý rok třetinu), obnovit na nich všechny značky, případně doplnit chybějící, prořezat porost kolem nich, aby byly dobře vidět, zkontrolovat všechny směrovky na trasách a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění.
Podmínkou pro dosažení kvalifikace zaškoleného značkaře je účast na vyznačkování nejméně 10 km značených tras pod vedením vedoucího značkaře nebo instruktora značení.
Značkařská skupina je vybavena dřevěným nosičem barev, štětci, škrabkou na kůru, drátěným kartáčem, šablonami (podle kterých se malují značky), pilkou a zahradnickými nůžkami.
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.
Turistické mapy a číslování tras
Značené turistické trasy jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v plánech měst nebo v automapách. Edice turistických map KČT od roku 2000 mívají na zadní (textové) straně mapy uvedenu podrobnou kilometráž značených cest seřazenou podle jejich čísel.
Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení.
O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi.
Zanechat komentář