Barevné Značení Turistických Tras v České Republice: Historie, Význam a Současnost

Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. Tradice značených turistických tras sahá v Česku až do konce 19. století.

První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889. Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží.

Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních.

První síť turistických značených tras v českých zemích vyznačila po svém založení v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech v okolí Radhoště.

V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).

V oblasti Sudet značily cesty také četné německé vlastivědné spolky, např. Gebirgsverein, většinou tvarovým značením podle německého vzoru. V letech 1902 až 1904 se společným úsilím řady německých horských a turistických spolků v severních Čechách podařilo vytyčit hřebenovou turistickou trasu hlavně Lužickými horami, která začínala na Ještědu, dál pak pokračovala přes Hvozd, Luž, Jedlovou, Studenec a končila na Růžovském vrchu.

Vznik Československa a Klub Československých Turistů

Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy.

Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc.

Ústřední výbor KČT s cílem sjednotit turistické organizace v republice navrhl 13. listopadu 1918 nový název Klub česko-slovenských turistů, valné shromáždění návrh přijalo 25. května 1919, avšak navržená zkratka KČST vyvolala ve vedení spory a ÚV KČT se 3. října 1919 rozhodl používat nadále zkratku KČT s čechoslovakistickým argumentem, že národnost československou dlužno považovati za jednotnou.

Klub Československých turistů na přelomu let 1920 a 1921 převzal budování a značení turistických stezek v Tatrách (kromě Belianských Tater, které na základě dohody ze 17. 4. 1921 spravoval Karpathenverein), na ostatním území Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889-1891.

V roce 1923 začaly být na Slovensku plánovány a značeny dálkové turistické trasy, například Štefánikova stezka z Radhošti do Brezové pod Bradlom a cesta Ludevíta Štúra z Trenčína přes Vršatecké Podhradie do Žiliny.

Ačkoliv KČST zavedl v roce 1921 jednotnou pásovou značku, ještě nebyly ustálené základní barvy. Pásové značení KČST v tomto období proniklo i do Sudet, kde dosud převládalo německé tvarové značení. Značkaři se za první republiky hojně setkávali s ničením značek a směrovek.

Období druhé světové války a období let 1950-1954 však znamenalo pro systém značení krizi - nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Byla sice obnovena činnost spolků, ale komunisté se snažili o centralizaci veškeré moci.

Ústřední akční výbor národní fronty 27. února 1948 zrušil plánované obnovení KČST a rozhodl, že v Československu bude jednotná tělovýchovná organizace Sokol (JTO Sokol). Turistické oddíly vzniklé pod jeho hlavičkou v mezích možností pokračovaly i v péči o turistické značení.

Po vzniku Slovenského výboru pre telesnú výchovu a šport (SlV TVŠ) v roce 1954 převzala organizaci značení turistických tras na Slovensku Slovenská značkařská komise turistické sekce SIV TVŠ. V krajích působily komise značení TS krajských výborů (KVTVŠ).

Dne 8. 22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami.

Ve dnech 10.-11. prosince 1960 rozhodl v Praze aktiv předsedů značkařských komisí o přečíslování turistických tras v celém Československu. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.

Federalizace Československa v roce 1969 měla za následek vznik národních organizací Český svaz turistiky a Slovenský zväz turistiky, v jejichž rámci pracovaly dosavadní značkařské komise s nezměněnými kompetencemi, kromě toho vznikla federální značkařská komise se sídlem v Praze, v níž byli po třech členech zastoupeni čeští a slovenští značkaři.

26. Brzy po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici. V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV.

Opět byla dohodnuta jednotná metodika značení a celostátní školení značkařů I. třídy (instruktorů). Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR.

Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Dne 8. září 1993 byla uzavřena dohoda KČT s MŽP o spolupráci při zřizování, značkování, udržování a změnách turistických značených tras v chráněných částech přírody.

Nejvyšším orgánem KČT pro tuto činnost je Rada značení ÚV KČT, která metodicky a finančně řídí krajské (regionální) sekce začleněné do krajských organizací KČT. KČT je členem Evropské asociace turistických klubů.

Českou republikou procházejí evropské dálkové trasy E3, E10, kratšími úseky v pohraničí do ní zasahují trasy E6 a E8. Pod mezinárodním označením I 24 vede z Prahy-Zbraslavi (klášter) přes Karlštejn, Beroun, Nižbor, Kralovice, Plasy (klášter), Horní Břízu, Krkavec, Stříbro, Kladruby (klášter), Úhlavku, Bělou nad Radbuzou a hraniční přechod Železná v Českém lese k německému Norimberku. Česká část je dlouhá 238 km.

ÚV KČT dne 8. června 2018 schválil zřízení Sekce moderních pěších tras při Radě značení KČT. Jedním z hlavních úkolů je vytipovat nebezpečné úseky, kde turistické značené trasy vedou v souběhu s frekventovanou silnicí či cyklotrasou, a najít alternativní vedení této trasy.

V péči o turistické značení pokračoval Klub slovenských značkárov jako složka Klubu slovenských turistů. V roce 1997 byl přejmenován na Ústredny klub značkárov Slovenska.

Od 1. 1. 1994 nastala na základě zákona 264/1993 Z. z. zásadní změna ve financování tělovýchovné, sportovní a turistické činnosti. Způsob značení je shodný jako v Česku.

Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení.

O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.

Některé značené cesty mají i název, který bývá uveden na směrovkách: například Jiráskova cesta, Zlatá stezka Českého ráje nebo Březinova cesta.

Česko je protkáno jednou z nejhustších a nejlépe značených sítí turistických tras na světě. Málokdo si však uvědomuje, kolik práce a péče za těmito barevnými značkami stojí. Turistické značky obnovují dobrovolníci, kteří každý rok projdou stovky kilometrů tras a ručně přemalují staré nebo poškozené značky. Tento proces se provádí přibližně jednou za tři roky.

Na první pohled může systém značení působit složitě, ale ve skutečnosti je velmi logický.

Význam Barev na Turistických Trasách

V Česku se používají čtyři základní barvy:

• Červená - hlavní, dálkové trasy
• Modrá - regionálně důležité trasy
• Zelená - kratší místní trasy
• Žlutá - spojovací nebo přístupové trasy

Lidé si často myslí, že barva souvisí s náročností trasy. Obecně lze říci, že jednotlivé barvy lze přiřadit k trasám různých délek a určení, ale neplatí to vždy. V minulosti se totiž používala jen červená a až postupně se přidávaly další.

Standardní turistická značka je bílý obdélník se středovým barevným pruhem. Na turistických rozcestnících najdete směrovky s názvy míst a vzdálenostmi.

Naučné stezky v ČR jsou turistické trasy, které spojují přírodu s poznáním a vzděláním. Po cestě jsou rozmístěny informační tabule, které návštěvníky seznamují s historií, geologií, faunou či flórou dané oblasti. Naučné turistické značky se značí zeleným šikmým pruhem na bílém čtverci.

Značení nové trasy není jen tak - musí být schváleno Klubem českých turistů, obcemi a vlastníky pozemků. Po pečlivém naplánování přichází na řadu značkaři, kteří vytyčí trasu v terénu. První značení se provádí nejčastěji na stromy, kameny nebo sloupy, aby bylo co nejtrvanlivější.

Nejdelší turistická trasa v Česku je Stezka Českem, která vede napříč celou republikou. Má dvě hlavní větve: severní (1 051 km) a jižní (1 048 km). Obě začínají a končí na hranicích - severní vede od nejzápadnějšího bodu ČR (Královský kámen) k nejvýchodnějšímu (Bukovec), zatímco jižní prochází více vnitrozemím.

Nejznámější turistická trasa v Česku je Cesta česko-polského přátelství v Krkonoších. Tato hřebenová stezka měří přibližně 28 km a vede po hranici mezi Českem a Polskem od Pomezních bud k Špindlerově boudě.

Aktuální trasy lze najít i v turistických mapách nebo aplikacích jako Mapy.cz.

Jak Se Zapojit do Značení Turistických Tras

O značení se stará Klub českých turistů (KČT). Značkaři jsou dobrovolníci, kteří každé 3 roky obnovují značení a instalují směrovky či informační tabule.

Klub českých turistů se stará na území celé České republiky o údržbu značení více než 43 000 km pěších a lyžařských turistických tras, na kterých je instalováno přes 67 000 směrovek a tabulek. Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy (tj. každý rok třetinu), obnovit na nich všechny značky, případně doplnit chybějící, prořezat porost kolem nich, aby byly dobře vidět, zkontrolovat všechny směrovky na trasách a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění.

Na osobní schůzce nebo poštou obdrží zájemce malou příručku značkaře, kterou má každý značkař stále při sobě a která mu slouží jako takový průvodce značením. Podmínkou pro dosažení kvalifikace zaškoleného značkaře je účast na vyznačkování nejméně 10 km značených tras pod vedením vedoucího značkaře nebo instruktora značení.

Projeví-li zaškolený značkař zájem věnovat se značení intenzivněji, bude po zaškolení přihlášen v dalším kalendářním roce na školení vedoucích značkařů, které se koná většinou na jaře (duben - květen) a je dvouvíkendové. Po úspěšném absolvování závěrečných testů se ze zaškoleného značkaře stává vedoucí značkař.

Značení turistických tras je organizováno v tzv. značkařských obvodech (dále jen ZO), které zpravidla kopírují okresy. Každý značkař je začleněn do jednoho ze ZO, kde má možnost se každé jaro účastnit jarní schůzky, na které se rozdávají cestovní příkazy ke značení pro daný rok.

Značkaři je proplaceno jízdné dle doloženého jízdního dokladu (nebo směrnicí KČT odsouhlasené kilometrovné za použití vlastního vozidla), stravné (dle délky výkonu máme dvě částky, které jsou opět stanovené směrnicí KČT) a náhrada za opotřebení vlastního ošacení, která je závislá na délce výkonu.

Značkařská skupina je vybavena dřevěným nosičem barev, štětci, škrabkou na kůru, drátěným kartáčem, šablonami (podle kterých se malují značky), pilkou a zahradnickými nůžkami.

Během roku probíhají na úrovni ZO dílčí kontroly, jejichž výsledky se řeší uvnitř ZO většinou telefonicky nebo na podzimní schůzce pochvalou či pokáráním. Při nedostatečném hodnocení značení dané trasy dostane příslušná značkařská skupina příští rok pouze jeden značkařský příkaz, který navíc vyznačí pod dohledem instruktora značení.

Na vyšší úrovni probíhají kontroly krajské. Jejich výsledky se probírají na jednáních krajských komisí značení. O kvalitách značení a jednotlivých značkařích se tak hovoří i v rámci všech ZO v kraji. Nejvyšší kontrolou je tzv. celostátní revize, která probíhá každoročně a jejíž výsledky jsou prezentovány na celostátní úrovni při jednáních Rady značení KČT.

Značení Cyklistických Tras

V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.

Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy. Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy. V některých místech, kde je cyklisty potřeba informovat o možných nebezpečích se používají varovné tabule. Pro informování cyklistů o kulturních a turistických cílech na trase se používají na značkách smluvené piktogramy.

Turistické značení je nepostradatelnou součástí české krajiny a dělá z Česka ráj pro pěší turistiku. Díky pečlivé práci značkařů se můžeme spolehnout, že nás barevné pruhy bezpečně dovedou k cíli.