Co je svět světem, lidé cestují a pak o svých cestách píší. Jako příklad může posloužit Milion Marka Pola, cestovatele, který projel a poznal podstatnou část Asie. Také české země měly své cestovatele, například svatého Vojtěcha nebo kronikáře Kosmase; ten ve své kronice psal o prvních českých cestovatelích, kteří vykonali pouť do Svaté země.
První původní české cestopisy pocházejí z 15. století. Leckterý ze vzdělaných cestovatelů, který se tehdy vydal do světa, o svých cestách zanechal písemnou zprávu. K těm prvním patřil Václav Šašek z Bířkova, který v 15. století v mírovém poselstvu krále Jiřího z Poděbrad dojel přes Anglii, Nizozemsko, Francii, Španělsko a Portugalsko až na mys Finisterre, místo, které mělo až do Kolumbovy výpravy pověst konce světa. Na něj pak navázali další, od Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic přes Emila Holuba a Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda až po současné autory. Prozkoumejte s Kudy z nudy jejich příběhy a knihy, plné map, obrázků a fotek.
Při svých cestách za sebou zanechali zkázu a mnoho mrtvých domorodců. Často samotní dobyvatelé se stali obětí tropických nemocí nebo vražedné msty domorodců. V polárních oblastech někteří přecenili své síly a zemřeli na následky nedostatečných zásob potravin nebo chladem.
Objevy obyvatel evropské země znamenaly, že se v poměrně krátké zprávy rozšířily po Evropě, případně po Evropany kolonizovaných místech. Až do 19. století se tyto zprávy nedostaly mimo tento kulturní okruh. Zprávy ze vzdálených zemí se do Evropy dostávaly prakticky jen prostřednictvím Evropanů nebo nejvýš od obyvatel Arábie. Tento stav kromě jiného, byl způsoben ideologickou uzavřeností převládajícího křesťanství.
Významné osobnosti českého cestovatelství
Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka
Tato dvojka je pro mnoho generací symbolem splnění klukovských snů a svobodomyslnosti s neutuchající tohou vidět vše, co je v dálce za horizontem. Když poprvé nasedli do Tatry 87 a vyráželi na svoji první výpravu, asi netušili, jak slavnými cestovateli se stanou. Za cestovatelskou vášní nestála jenom touha po dobrodružství, ale byla to i snaha reprezentovat poválečné Československo.
„Já jsem si trochu vylepšil Pythagorovu větu, místo ní mám větu Zikmundovu - Život je přesný součet náhod. “ Miroslav Zikmund v rozhovoru pro rubriku Lidé a Země na webu reflex.cz
Zmiňovaná první výprava směřovala do Afriky, kterou projeli od severu až na jih. Nenechali si ujít Núbijskou poušť (tu zřejmě jako první překonali automobilem úplně celou) a vystoupili na Kilimandžáro. Z Kapského města pak pokračovali v prozkoumávání Jižní a Střední Ameriky. Výsledkem bylo 44 navštívených zemí a spousta fotografií a kilometry natočeného filmu.
Druhá výprava je zavedla do Asie a Oceánie, tentokrát jeli dvěma vozy Tatra 805. Dostali se daleko za polární kruh či údajně jako první projeli automobilem Sovětský svaz z východu na západ. Na základě zprávy a dalších vyjádření o jejich zkušenostech ze Sovětského svazu, která nepodávala dostatečně lichotivý obrázek, jež by si komunisti doma i v SSSR předsatvovali, je postihl zákaz cestování.
Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund s vozem Tatra 87
Nasajte atmosféru jejich cest aspoň částečně prostřednictvím jednoho z dokumentů.
Miloslav Stingl
Cestovatel, spisovatel a etnograf, který procestoval více než 150 zemí a domluvil se 17 jazyky. Jeho zážitky vystačily na více než 40 knih, jež vyšly v celkovém nákladu téměř 17 milionů výtisků. A že to byly zážitky! Asi málokdo se může pochlubit mimo jiné tím, že se setkal s Fidelem Castrem či dalajlamou nebo že se stal náčelníkem indiánského kmene. Byl známý svojí tolerancí a pokorou vůči jiným kulturám, což dokazuje jeho životní motto. Určitě i to bylo jedním z důvodů, proč své cesty přežil vždy ve zdraví.
„Nade všechny národy je lidství“ Havajské rčení a životní motto Miloslava Stingla
Miloslav Stingl se narodil v Bílině a pracoval v Akademii ved, kde stál za výzkumem mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Jeho oblíbenými regiony byly zejména Oceánie a Latinská Amerika. Při všech podniknutých cestách patřil jeho hlavní zájem obyvatelům navštívených zemí, například Inuitům (Eskymákům), původním obyvatelům Ameriky, Polynésanům nebo třeba australským Aborigenům. S mnoha příslušníky domorodých etnik měl mimořádně úzký vztah. Jedním z největších vyznamenání pak bylo, když mu severoamerický indiánský kmen Kikapů udělil čestný titul náčelníka. Společně s ním přijal i náčelnickou čelenku a indiánské jméno Okima - neboli Ten, který vede.
Emil Holub
Emil Holub je už dnes považovaný za jakýsi symbol českého cestování a svět ho zná jako lékaře, cestovatele, kartografa a etnografa. Své objevitelské cesty vždy využíval k průzkumům afriského kontinentu, ke kterým ho inspirovaly deníky Davida Livingstonea. Během svých pobytů v Africe nashromáždil ohromné množství artefaktů, na jejichž pozdější převoz z vídeňské výstavy do Prahy potřeboval údajně 72 železničních vagónů!
Holub se narodil v Holicích a už při studiích se trénoval v měření a zakreslování terénu, pozorování přírodnin i sběru živočichů a rostlin. Do Afriky podnikl celkem dvě výpravy. Už během první, která trvala sedm let, dojde k Viktoriiným vodopádům a plní si tak svůj sen. Na druhou se už vydává se svojí ženou Růženou a má za cíl přejít africký kontinent z jihu na sever. Kvůli nemocem a nelehkým podmínkám se jim to ale nepodaří.
Emil Holub
Móric Beňovský
Tento dobrodruh narozený ve Vrbovém na Slovensku toho za svého nepříliš krátkého života stihl poměrně dost - byl objevitelem, kolonizátorem, cestovatelem, vojákem, ale i vězněm a vyhnancem, který se přátelil třeba s Benjaminem Franklinem. To, že se stal objevitelem, k němu přišlo tak nějak samo, když na ukořistěné lodi při svém útěku ze sibiřského vyhnanství prozkoumal severní Pacifik, západ Aljašky, Aleutské ostrovy a ostrov svatého Vavřince.
A jak to bylo s tím králem? V roce 1772 byl vyslán na Madagaskar zastupovat francouzské zájmy a skupina místních kmenových náčelníků ho zvolila za svého krále, takového náčelníka náčelníků. Údajně nebyl králem celého ostrova, ale pouze jeho malé části a pouze krátce, než opět neodcestoval. Další návštěva jeho království mu byla osudnou. Tentokrát se sem vypravil proti vůli Francie, která proti němu vyslala vojenskou výpravu, jež ukončila život krále Madagaskaru.
Jan Welzl
Strýček Eskymák nebo Eskymo Welzl, pod obojími pojmenováními najdete jednu z nejbizarnějších postav českého cestovatelství - Jana Welzla. Člověk s dobrou náladou a neutuchající touhou po dobrodružství, který byl doma všude tam, kde se mu zrovna zalíbí.
Narodil se v Zábřehu a už v 16 letech, když se vydal do světa na zkušenou, prošel pěšky například Víděň, Janov, Dalmácii, Bosnu, Srbsko či Rumunsko. Až díky práci na zámořském parníku se poprvé dostává na sever. Za svůj život pomáhal na stavbě transsibiřské magistrály, putoval Sibiří, lovil mědvědy, na určitý čas byla jeho domovem Arktida a několikrát se přeplavil na Aljašku. Jeho jméno bylo prý známé po celém severu - domorodí Eskymáci mu údajně říkali Moojok Ojaak neboli Pojídač medvědů a na Nové Sibiři byl zvolen eskymáckým náčelníkem.
„Prondu-prondu, neprondu-neprondu!“ Takto Jan Welzl vyhodnotil své šance na cestě Sibiří
Příběhy Jana Welzla mají své obdivovatele, ale i odpůdce, kteří v nich našli řadu nesrovnalostí s realitou. Už se nedozvíme, jak to všechno tenkrát bylo. Nicméně i přesto, že nemůžeme brát všechny zážitky vážně, Welzlovu popularitu trvající do dnešních dnů mu nikdo nevezme. Příkladem je například festival Welzlování, který se koná pravidelně na začátku každého roku.
František Kele
František Kele je považován za nejaktivnejšího slovenského cestovatele 20. století - je prvním cestovatelem ze Slovenska, jenž navštívil všechny světadíly včetně Arktidy a Oceánie. Mimo to byl i geografem, pedagogem, horolezcem, polárníkem, publicistou a spisovatelem. Účastnil se více než 70 výprav a expedicí, kde byl většinou buď spoluorganizátorem, nebo vedoucím.
„Největší rizika jsem musel podstoupit ne v zápolení s přírodou, ale mezi lidmi.“ Kele v odpovědi na otázku týkající se rizika pro ribriku Korzár webu sme.sk
Příroda ho lákala už od mládí, kdy působil jako horský vůdce v Tatrách. K lásce k horám ho přivedl otec. Po Tatrách následovaly Alpy a propojení horolezectví s cestováním. Navštívil všechny světové kontinenty a vystoupil na nejvyšší vrcholy Afriky a Jižní Ameriky. Roku 1984 vedl například první československou výpravu na Mt. Everest. Ta měla mimo jiné i vědecký rozměr. Důležitou funkci měl jako spoluzakladatel sekce pro výzkum vysokých pohoří Slovenské geografické společnosti při Slovenské akademii věd (SAV), sdružení AntArktis či Fóra cestovatelů. Odešel nečekaně při pádu ve Vysokých Tatrách.
Alois Musil
Alois Musil, původně kněz a později cestovatel a orientalista s pozoruhodným příběhem, který by jistě stačil na celovečerní film. Během svého života si zamilovat Blízký východ, zejména oblast dnešního Jordánska a Sýrie. Při svých cestách se spřátelil s arabskými beduíny, s nimiž se vydával na putování do pouště. Do svého životopisu by si pak jistě zapsal objev, který učinil v zámečku Kusejr Amra nedaleko od Ammánu - nalezl zde nástěnné malby znázorňující lidské postavy, což popřelo všeobecně rozšířený názor, že islám zobrazování člověka nedovoluje.
„Tvořila mne poušť a životní bída, v poušti mi nepomohly ani tituly, ani řády, byl jsem odkázán jen sám na sebe a na Boha. Vědomí, že konám svou povinnost, je nejlepším uznáním a jedinou plnou odměnou. “ Musil o svém životě
Cestovatel se v mládí rozhodl pro dráhu kněze. Po ukončení fakulty v Olomouci ve studiích pokračoval v Jeruzalémě a žačal podnikat první výpravy, během kterých jej zaujala kultura a jazyk beduínských kmenů. Mimo objevu v zámečku Kusejr Amra podnikl například výpravu s cílem hlubšího prozkoumání náboženství a myšlení kočovníků. Žil proto u kmene Rwala, kteří si ho oblíbili a později zvolili za spolunáčelníka. Od beduínů získal jméno Músa ar-Rweili a díky všem poznáním se stal světově uznávaným arabistou. Společně s rakouskými kartografy mapoval severní část Arábie a během války se stal prostředníkem, který měl získat podporu arabských kmenů v boji proti Britům. Jeho protihráčem se zde stal plukovník britské armády Thomas Edvard Lawrence neboli Lawrence z Arábie. Po válce se stal ještě plodným spisovatelem.
Milan Rastislav Štefánik
Na první úsudek byste Milana Rastislava Štefánika nejspíše nezařadili na seznam cestovatelů, ale on sem skutečně patří. Tento malý průbojný a pracovitý muž procestoval téměř celý svět. Proslavil se nejen jako generál, diplomat, demokrat a humanista, ale rovněž jako astronom, cestovatel a zejména jako symbol československé státnosti.
O jeho životní roli cestovatele se moc nemluvilo, což je pochopitelné - zanechal tu po sobě mnohem důležitější odkaz. Cestování se mohl věnovat během svých státních i vědeckých povinností s tím, že ve středu jeho zájmu stála během cest astronomie. Tu vystudoval v Praze a později se zabýval výzkumem Slunce či pozorováním planet a meteoritů. Absolvoval cesty za pozorováním zatmění Slunce nebo třeba Halleyho komety. Dvakrát se vydal na cestu kolem světa a kromě Antarktidy byl na všech světadílech. Jedním z dalších cílů jeho cest bylo i poznávání lidí a samotných krajin. Z cest si vždy přivezl fotografie a několik upomínkových předmětů.
Barbora Markéta Eliášová
Po osmi uvedených cestovatelích mužského pohlaví si asi říkáte, že jsme zapomněli na ženy. Nemusíte se bát. Za první českou cestovatelku, o které víme, a která viděla skoro celý svět, bychom mohli považovat Barboru Markétu Eliášovou.
Po nelehkém životním startu (vyrůstala jako sirotek) se jí nakonec podařilo naučit jazyky a ty později vyučovala. Její první cesta, během níž projela vlakem celé Rusko, vedla do Japonska. Mohla tak následně popsat japonské tradice a zvyky. Ze své druhé výpravy do této země pak udělala cestou domů okruh kolem světa. Do Japonska se vrátila ještě potřetí s tím, že současně poznala i Cejlon, Malajský poloostrov a Čínu. Během čtvrté expedice navštívila oblast dnešní Indonésie a Austrálii a na poslední cestě směřující do milovaného Japonska poznala i Koreu.
Špápoty - Čtyři horolezkyně
Po roce 1948 (během totalitního režimu) začalo být cestování za hranice problematičtější. Dalo by se ale říci, že se dařilo expedicím, které měly vedle sportovní či vědecké náplně i záštitu nějaké organizace. Ženy se výprav účastnily zřídka, nicméně byla jedna čistě ženská. Jarmila Očásková, Věra Komárková, Květa Tarantová a Zdena Opatrná - to jsou jména žen, které si v roce 1967 hodily na záda zruba 20kilové batohy a vydaly se směr Mexiko a letní olympijské hry 1968.
Každá z čtveřice žen řečených Šlápoty už za sebou nějaké zkušenosti měla. Putovaly přes Rakousko, Německo, Švýcarsko a Francii, kde údajně přímo v Paříži oslavily Silvestr. Pak následovala etapa Velkou Británií, plavba přes Atlantik a americká část.
Cestopisy jsou vyprávění o neznámých a často velmi exotických krajích, lidech, fascinující přírodě, zvířatech, květinách, pouštích, mořích a horách. První původní české cestopisy pocházejí z 15. Václav Šašek z Bířkova byl jedním z prvních českých vzdělaných cestovatelů, který v 15.
Zanechat komentář