Památník Pankrác s tzv. Pankráckou sekyrárnou, popravčím místem používaným nacistickou okupační správou za druhé světové války, je jedním ze tří pietních míst nacházejících se nyní v areálu pražské pankrácké věznice. Dalšími jsou popraviště za vězeňskou nemocnicí, kde byla v letech 1948-1954 oběšena většina z 234 politických vězňů odsouzených komunistickým režimem, a popravčí cela v suterénu věznice, používaná až do roku 1989. Prostory památníku zároveň slouží i k dokumentačním a pedagogickým účelům.
Památník je možné navštívit, přístup veřejnosti je však výrazně omezen tím, že se nachází uvnitř plně funkční vazební věznice. Zbylá pietní místa lze navštívit pouze při každoroční připomínce Pražského povstání a obětí nacismu. Proto vám nabízíme alespoň v tomto článku stručnou exkurzi do Památníku Pankrác a jeho historie.
Historie Vazební věznice Praha-Pankrác sahá do devadesátých let 19. století. V roce 1852 byl vydán císařský patent č. 117 o Zločinech, přečinech a přestupcích, který byl na našem území používán jako trestní zákon téměř 100 let. Podle tohoto zákona byl trest odnětí svobody vykonáván v těžkém žaláři, žaláři a vězení.
V této době přestala vyhovovat především z hygienických důvodů trestnice ve Svatováclavské kapli, a proto se na východní periferii města mezi Pankráci a Nuslemi v červenci roku 1885 započalo s výstavbou nové věznice. Výstavba byla ukončena v srpnu roku 1889 nákladem 1.200.000,- zlatých a první vězni zde byli umístěni v září téhož roku. Byl zde vykonáván trest těžkého žaláře, žaláře a vězení.
Věznice byla moderní stavbou. Měla centrální vytápění teplým vzduchem, na samovazbách byla vytápění horkovodní. Měla plynové osvětlení a vlastní plynárnu. Ve věznici byly koupelny, učebny (vězňové měli povinnost docházky do různých typů vzdělávání), přednáškový sál, tělocvičnu, 22 dílenských místností, 6 vycházkových dvorů, římskokatolický kostel, evangelickou kapli a modlitebnu pro věřící izraelského vyznání. Lůžková část vězeňské nemocnice měla 22 pokojů pro pacienty z řad vězňů. Byl v té době největší z 37 věznic krajských soudů pro vyšetřovance a trestance s uloženým trestem do jednoho roku.
Zřízení sekyrárny
Věznice Praha-Pankrác byla postavena podle projektu architekta Franze Mauruse v letech 1885-1889. Původně nesla název C.k. mužská zemská trestnice v Praze, v roce 1918 věznice pak přešla pod československou správu. Za dvacet let existence první republiky zde bylo popraveno pouze šest osob.
Významným mezníkem v historii pankrácké věznice bylo období okupace Československé republiky za 2. světové války hitlerovským Německem. Německá okupační správa zde zřídila vyšetřovací vazbu Německé kriminální policie gestapa. Dne 15. 4. 1943 říšský ministr spravedlnosti nechal v objektu věznice Pankrác zřídit popravčí místnost sekyrárnu a zařízení k vykonávání poprav stětím gilotinou. Od tohoto data do 26. 4. 1945 zde bylo popraveno 1.087 osob. Popravčím byl kat Weiss.
V době Protektorátu Čechy a Morava zde okupační správa zřídila vyšetřovací věznici německého soudu a německou policejní věznici gestapa (v části objektu byla i protektorátní česká věznice pro kriminální vězně). Ostrahu areálu zajišťovaly jednotky Waffen-SS.
Na konci roku 1942 německé ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o zřízení popraviště v objektu pankrácké věznice. Eskortní oddělení věznice totiž nestíhalo odvážet vězně k popravám na nejbližší popraviště v Drážďanech. Gilotinou při tom bylo v Drážďanech za války popraveno nejméně 825 osob českého původu. Lidé byli k trestu smrti odsuzováni za delikty politické, hospodářské, za odbojovou činnost, ale i za činy kriminální povahy.
V březnu 1943 bylo v přízemí levého podélného traktu (křídlo A) objektu věznice zřízeno oddělení II/A. Zde byli ve 20 celách umístěni odsouzení k trestu smrti. Pro celé oddělení byly zabrány cely č. 29-52. Tři z nich byly upraveny na pankráckou sekyrárnu.
V první cele byla zasedací místnost, kam vězně přivedli k ověření totožnosti a následnému předání katovi (rozsudek mu byl přečten již dříve). Komisi zpravidla tvořil státní návladní, přednosta německé soudní věznice, funkcionář nacistické strany (NSDAP), zapisovatel a lékař. V druhé cele byla popravčí místnost s gilotinou a háky. Třetí místností byla „rakvárna", kam byla těla popravených ukládána předtím, než byla uložena do rakví z nehoblovaných prken a odvezena do strašnického krematoria.
Těla popravených zde byla hvězdicovitě pokládána na podlahu kolem kanálku ve středu místnosti a čekalo se, dokud z nich neodtekla krev. Když poté personál louhem čistil zaschlou krev popravených, zůstaly v šedém betonu podlahy dodnes jasně patrné stopy stružek krve.
Mezi 5. dubnem 1943 a 26. dubnem 1945 bylo na Pankráci gilotinou popraveno 1075 osob (z toho 920 mužů a 155 žen) a neznámý počet vězňů židovského původu byl popraven oběšením na traverze s osmi háky, zavěšené na stropu vedle gilotiny. Tito vězni nebyli popraveni gilotinou, protože se nacisté štítili kontaktu s jejich krví, jimi považovanou za nečistou.
Popravy v sekyrárně vykonávali dva Němci a tři Češi. Popravčím byl Němec Alois Weiss a jeho německým pomocníkem byl Otto Schweiger. Českými pomocníky byli Jan Kříž, Antonín Nerad a Robert Týfa. Po osvobození od nacismu byli souzeni a potrestáni oběšením jen A. Nerad a R. Týfa, zatímco ostatní uprchli. Počet gilotinou sťatých osob je dnes odvozován od katovské knihy, kterou kat Weiss před svým útěkem nestihl zničit.
Předtím, než nacisté věznici v květnu 1945 opustili, pokusili se zahladit stopy po popravách. Gilotinu v noci na 1. května demontovali a její část svrhli z Karlova mostu do Vltavy. Do popravčí místnosti pak umístili 360 kilogramů výbušniny ekrazitu. Demolici se jim však nepodařilo provést a i gilotinu z řeky později vylovili potápěči. Na základě výslechu německých dozorců byla objevena u čtvrtého mostního pilíře a brzy vrácena na původní místo.
Němci z pankrácké věznice odešli po napjatém několikahodinovém vyjednávání 5. května odpoledne. V oddělení A/II byly osvobozeny 3 ženy a 52 mužů, které Němci již nestihli popravit. Několik stovek dalších vězňů bylo osvobozeno z ostatních prostor věznice (kriminální vězni z protektorátní věznice ovšem propuštěni nebyli). V okolí věznice se však ještě několik dní bojovalo v rámci pražského povstání a klid nastal teprve 9. května 1945.
Popravy za komunismu
Zánik Třetí říše bohužel neznamenal konec poprav politických vězňů v Československu. Po roce 1945 nejprve došlo k národní mstě a po roce 1948 se cílem perzekuce stali skuteční či domnělí nepřátelé komunistického režimu. Z dnes nejčastěji udávaných 234 politických vězňů odsouzených k trestu smrti za komunismu jich byla většina popravena právě v pankrácké věznici v prostoru za budovou vězeňské nemocnice (popraviště fungovalo v letech 1947-1954). V její zadní části byly dva oddělené popravčí dvorky, každý s jednou šibenicí.
Mezi zde popravené patřila například politička Milada Horáková, novinář Záviš Kalandra, nadstrážmistr SNB Jan Buchal, právník Oldřich Pecl či Václav Švéda a Zbyněk Janata (oba ze skupiny bratří Mašínů). Na Pankráci bylo popraveno i 11 dřívějších prominentních komunistů odsouzených k trestu smrti v politickém Procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského.
Existence popravišť za vězeňskou nemocnicí byla definitivně potvrzena objevením základů jedné z šibenic v roce 1992. Pod vrstvou zeminy byl objeven vybetonovaný otvor se zbytkem prkna šibenice. Zbytky prkna jsou nyní součástí expozice Památníku Pankrác.
V padesátých letech tzv. období třídního boje zde byli umísťování a popravováni političtí vězni, např. JUDr. Milada Horáková a další účastníci III. odboje. Tyto popravy byly prováděny za budovou nemocnice, kde je dnes vybudován památník těmto obětem.
Od roku 1926 byla v areálu pankrácké věznice postupně zřízena čtyři popraviště. Byla zde popravena i celá řada odsouzených z politických důvodů včetně jedné ženy JUDr. Milady Horákové. V letech 1954 - 1968 bylo uvedené popraviště jediným místem k výkonu trestu smrti pro celou Československou republiku. Teprve v roce 1968 bylo zřízeno další popraviště v Ilavě a později v Bratislavě na Slovensku.
Poslední poprava v pankrácké věznici, tedy i poslední poprava v Čechách se uskutečnila v roce 1989. Místa, kde byli též vězněni a popravováni nevinní lidé z politických důvodů jsou trvalým mementem. Proto v pankrácké věznici postupně vznikla tři pietní místa, a to v bývalé sekyrárně, kde je zřízen Památník, na bývalém popravišti za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice.
Zřízení památníku
V roce 1965 byl v prostorách sekyrárny zpřístupněn památník, původně věnovaný pouze obětem nacismu. Od 90. let jsou však v jeho expozici, dokumentující vývoj vězeňství a zároveň uchovávající původní nacisty používanou gilotinu, připomínáni i další, dříve zamlčované, oběti bezpráví z dob socialistické diktatury let 1948-1989.
Památník sídlí v několika celách, kde byly drženi odsouzení k trestu smrti a jeho součástí je i trojice místností pankrácké sekyrárny. Jeho součástí je také expozice o historii vězeňství umístěná v prostorách trojice cel. První část se věnuje vězeňství od středověku až po utváření jeho moderní podoby v 18. a 19. století. Dále je zde prezentováno vězeňství prvorepublikové, teror z doby protektorátu za druhé světové války, deformace vězeňství v době socialistické diktatury a pokusy o jeho reformu. Poslední část expozice je mimo jiné věnována tomu, jak bylo vězeňství reformováno po zániku komunistického režimu. Na expozici navazuje pietní síň věnovaná obětem obou totalitních režimů a tři místnosti pankrácké sekyrárny.
Památníky jsou místem významných historických událostí, spojených s osudem lidí, kteří prošli těžkou životní zkouškou. Památník Pankrác vznikl po druhé světové válce v autentických prostorách bývalého popraviště tzv. sekyrárny, aby připomínal zrůdnost nacismu a hrdinství těch, kteří mu odporovali za cenu vlastního života. Tento morální apel byl později propagandisticky zneužit ke zdůrazňování zásluh KSČ a SSSR v boji proti nacismu. Tehdejší přístup nejen interpretoval související historické skutečnosti jednostranně, zjednodušeně a zkresleně, ale zároveň odváděl pozornost od politické perzekuce odpůrců komunistického režimu. Právě proti nim byly zneužívány policejní a justiční prostředky včetně vězeňství, zejména v letech 1948-1964. V tomto období se způsob zacházení s politickými vězni příliš nelišil od zacházení s vězni v nacistických vězeňských zařízeních. V novém pojetí byl Památník vybudován v letech 1994-1995, aby názorně dokumentoval důsledky odporu proti nacismu i komunismu a mravní příklad skutečného vlastenectví. Zároveň je vážným varováním před jakoukoliv formou totality, využívající národnostní, třídní, etnickou a náboženskou nesnášenlivost nebo jinou skupinovou nenávist. Je též působivou inspirací k objektivnímu hodnocení česko-německých vztahů z hlediska vzájemných křivd Čechů a Němců v letech 1939-1947.
Návštěvy Památníku Pankrác
Návštěvy do Památníku VV a ÚpVZD Praha Pankrác jsou ředitelem povolovány pouze ve výjimečných případech, a to školám, sdružením či organizacím, které jsou zaměřeny na studium nebo činnost v oblasti justice, pomáhajících profesí či působí na poli primární prevence. Žádné návazné komerční služby v rámci incomingové turistiky pro zahraniční či tuzemské návštěvníky nepořádáme. Vždy je brán především zřetel na provozní potřeby VV a ÚpVZD Praha Pankrác a zajištění bezpečnosti pro účastníky exkurze. Exkurze na oddělení výkonu trestu a vazby není z bezpečnostních a provozních důvodů možná. Maximální počet účastníků vstupujících do areálu vazební věznice je stanoven na 25, a to po dodržení všech dohodnutých podmínek návštěvy, provozních a bezpečnostních opatření.
Pankrácký památník spravuje Kabinet dokumentace a historie VS ČR, který též zodpovídá za jeho využívání k pietním, dokumentačním a pedagogickým účelům pro potřeby Vězeňské služby a resortu Ministerstva spravedlnosti. Ve spolupráci s organizacemi bývalých politických vězňů (Českým svazem bojovníků za svobodu, Sdružením bývalých politických vězňů, Konfederací politických vězňů a Klubem JUDr. Milady Horákové) a v součinnosti s Vazební věznicí Praha-Pankrác se v Památníku konají zpravidla 2x ročně pietní shromáždění, a to k uctění památky obětí pankrácké sekyrárny v měsíci květnu a popravené JUDr. Milady Horákové v měsíci červnu za účasti vedoucích funkcionářů justice, vězeňství a dalších významných hostů.
Trvalá expozice v Památníku Pankrác je využívána především jako názorná pomůcka k výuce historie vězeňství (historické penologie) v rámci nástupních kurzů pro zaměstnance VS ČR. Dále je využívána pro potřeby vzdělávání posluchačů odborných škol ministerstva spravedlnosti, ministerstva vnitra a ministerstva obrany, pro právnické, pedagogické a filosofické fakulty vysokých škol a vybraných středních sociálně právních škol. Prohlídka expozice s výkladem je zakončena v posluchárně přednáškou o překonání totalitní minulosti a výsledcích reformy českého vězeňství v duchu Evropských vězeňských pravidel. Památník navštěvují i zahraniční delegace přijímané na Ministerstvu spravedlnosti, Generálním ředitelství VS ČR, v Institutu vzdělávání VS ČR, popř. ve vazebních věznicích a věznicích. V rámci spolupráce v oblasti justice a vězeňství navštívili Památník významní hosté téměř z celého světa.
Velký zájem o vězeňské reálie a interiéry (historickou celu a tzv. sekyrárnu) trvale projevují sdělovací prostředky, zejména televizní a filmová studia k natáčení dokumentárních pořadů i hraných filmů. I když Památník Pankrác není veřejným muzeem z důvodu jeho dislokace uvnitř funkční věznice, je zpřístupňován širší veřejnosti v rámci pravidelných pietních shromáždění.
Pankrácké věznice prošla vývojem od c.k. mužské trestnice v období habsburské monarchie k věznici Zemského či později Krajského trestního soudu v Praze v době první československé republiky. V průběhu druhé světové války byla využívána pro vazební a vyšetřovací účely nacistické justice a gestapa. Po osvobození v ní byli soustřeďováni nacističtí zločinci, zrádci a kolaboranti, které postihl spravedlivý trest.
Po uchopení politické moci komunisty se stala věznicí ministerstva vnitra, ve které byla držena celá řada politických vězňů, označovaných za tzv. třídní nepřátele. V souvislosti s vydáním zákona č. 59/1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody byla přejmenována na nápravně výchovný ústav (NVÚ) č. 2 Praha. Byla však nadále využívána i pro výkon vazby a v období tzv. normalizace zde byli vězněni zastánci lidských práv včetně pozdějšího prezidenta Václava Havla.
Zanechat komentář