Udržitelný rozvoj cestovního ruchu: Definice a klíčové aspekty

Evropské kulturní dědictví je cenným zdrojem pro oblasti cestovního ruchu, vzdělávání, zaměstnanosti a udržitelného rozvoje. V dnešní době, kdy se naše planeta potýká s globálními environmentálními problémy a sociálními výzvami, je stále důležitější klást důraz na udržitelnost ve všech oblastech našeho života, včetně cestovního ruchu. Udržitelný kulturní cestovní ruch je zásadní součástí strategií regionálního a makroregionálního rozvoje.

Cestovní ruch patří mezi jedno z největších a nejrychleji rostoucích odvětví na trhu. Dle Světové organizace cestovního ruchu cestovalo v padesátých letech minulého století 25 milionů lidí, v roce 2018 už toto číslo stouplo na 1,4 miliardy. V pěti letech se do toho roku počet každoročně zvyšoval o přibližně osmdesát milionů turistů [3]. Stoupající trend se očekává i do budoucna, například díky nárůstu ekonomik některých asijských států (Čína, Jižní Korea) a zvyšujícímu se zájmu tamních obyvatel o cestování [3].

Cestovní ruch má potenciál přímo či nepřímo přispět ke všem Cílům udržitelného rozvoje. A to tím, že představuje 10% světového HDP, 30% exportu služeb a jedno z každých deseti pracovních míst na světě. Konkrétně je zahrnut do cílů SDG 8, 12 a 14, které se týkají udržitelného hospodářského růstu, udržitelné výroby a spotřeby a udržitelného využívání oceánů a mořských zdrojů.

Cestování může být možností jak poznat místní kulturu, podpořit místní podnikatele a tuzemský cestovní ruch. Ve skutečnosti mají všechny formy cestovního ruchu potenciál být udržitelné, pokud jsou správně plánovány, rozvíjeny a řízeny[4]. Tento přístup k rozvoji cestovního ruchu se stal téměř všeobecně akceptovaným a politicky žádoucím. Jde o koncept, který pokrývá komplexně oblast cestovního ruchu, včetně zájmu o ekonomické, sociální a environmentální otázky.

Co tedy znamená udržitelný rozvoj obecně? Jedná se o uspokojování současných potřeb bez ohrožení schopnosti budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Cestovní ruch je vynikající způsob, jak podpořit kulturní dědictví a poskytnout k němu přístup, ale přináší také problémy způsobené příliš velkým počtem turistů, kulturní apropriaci spojenou s prvky neúcty a ztrátu autentičnosti. Zapojení místních komunit a dalších zúčastněných stran do rozhodovacích procesů je klíčové pro zajištění výsledků, které jsou přínosné jak pro kulturní dědictví, tak pro místní obyvatelstvo.

Udržitelný rozvoj cestovního ruchu lze definovat jako takový, který zabezpečuje zajištění současných a budoucích potřeb účastníků cestovního ruchu a přitom pomáhá rozvoji území. S přihlédnutím k šetrnému využívání přírodních a kulturních hodnot vede k dlouhodobé prosperitě dané oblasti.

Tři pilíře udržitelného rozvoje cestovního ruchu

Udržitelný cestovní ruch stojí na třech pilířích: ekologické, sociální a ekonomické udržitelnosti. Každý z těchto pilířů představuje klíčovou složku udržitelného rozvoje cestovního ruchu.

• Ekologická udržitelnost: Tento pilíř se zaměřuje na ochranu a udržitelné využívání přírodních zdrojů a životního prostředí. Zahrnuje snižování emisí skleníkových plynů, minimalizaci produkce odpadu, ochranu biodiverzity a zachování přírodních a kulturních lokalit. Cílem ekologické udržitelnosti je zajistit, aby turismus nezpůsoboval trvalé škody na životním prostředí a aby přírodní zdroje byly zachovány pro budoucí generace.
• Sociální udržitelnost: Tento pilíř se soustředí na zajištění, aby cestovní ruch přinášel prospěch místním komunitám a respektoval místní kulturu a tradice. Zahrnuje zapojení místních obyvatel do turistických aktivit, podporu místního podnikání, vytváření pracovních míst a posilování sociální soudržnosti. Sociální udržitelnost se také zaměřuje na eliminaci negativních sociálních dopadů turismu, jako je například přelidnění, znehodnocování místních tradic a ztráta kulturní identity.
• Ekonomická udržitelnost: Tento pilíř se zabývá ekonomickými aspekty cestovního ruchu a jeho přínosem pro destinace. Ekonomická udržitelnost také klade důraz na spravedlivé rozdělování přínosů cestovního ruchu mezi různé aktéry a odvětví.

Tři pilíře udržitelného rozvoje

Ekologická udržitelnost v praxi

Všechny různé typy turistiky jsou zasazeny a v praxi se odehrávají v určitém životním prostředí. Tímto prostředím mohou být deštné pralesy, vysokohorské oblasti, jezera a řeky, pobřeží a mořské oblasti, nebo vesnice a pobřežní letoviska. Různé druhy turistiky mají různé dopady, a to jak v oblasti emisí vypouštěných v rámci dopravy do destinace, tak i hmatatelných odpadů, které po sobě turisté zanechávají. Dopady se dají rozdělit na přímé a nepřímé, bezprostřední a dlouhodobé, nebo také blízké či vzdálené od místa turistické destinace.

Turismus je zodpovědný až za 8% světových skleníkových plynů a z toho až 72% připadá na dopravu, 24% na ubytování a 4% na další aktivity. Nejvíce škodlivým druhem dopravy pro klima je letecká doprava, která představuje až 40% emisí skleníkových plynů produkovaných turismem a navíc má mnoho dalších negativních vlivů na klima. Je tedy vhodné minimalizovat využití letecké dopravy a na kratší vzdálenosti upřednostnit autobusovou nebo vlakovou dopravu.

Možnosti minimalizace dopadu cestování na životní prostředí:

• Využívání místní hromadné dopravy a na delší vzdálenosti vlaků a autobusů.
• Při cestování osobním automobilem jej využít na maximum a případně využít spolujízdu.
• Minimalizovat využití letecké dopravy a na kratší vzdálenosti upřednostnit autobusovou nebo vlakovou dopravu.

Sociální udržitelnost v praxi

K vysídlení nebo přesunům místních komunit dochází kvůli snaze o zpřístupnění oblastí pro turisty. Nejčastěji se tak děje v místech, kde před příchodem cestovních společností žádný cestovní ruch neexistoval.

Příklady zásad pro sociální udržitelnost:

• Respektujte lokální kulturu, obyvatele, jejich zvyky a tradice.
• Informujte se o těchto zvycích ještě před cestou.

Ekonomická udržitelnost v praxi

Jedním z přínosů cestovního ruchu pro rozvoj území je vytváření nových pracovních příležitostí. Příjmy z cestovního ruchu jsou dále významnou součástí příjmů státních i místních rozpočtů.

Podíl cestovního ruchu na HDP

Formy udržitelného cestovního ruchu

Existuje mnoho forem cestovního ruchu, které mohou být udržitelné:

• Agroturistika: Jedna z forem venkovské turistiky, která spočívá v pobytu turistů na farmě a seznámení se s každodenním chodem statku.
• Pěší turistika: V České republice se nachází velké množství turistických tras a stezek a pěší turistika se u nás těší velké oblibě. Pěší turistika je velmi ekologický způsob turismu a umožňuje poznat místní kultury, památky a přírodu.
• Cykloturistika: Turistika provozovaná na kole. V České republice je velká síť cyklostezek a cyklotras, například Moravské vinařské stezky, cyklostezka Baťův kanála mnoho dalších.
• Kanoistika a vodní turistika: Rekreační sjíždění řek na kánoích, kajacích či raftech je v České republice velmi rozšířeným způsobem turismu. Vodáci v letních měsících plují po proudu řeky a nocují většinou v tábořištích okolo řeky.
• Běh na lyžích: Dalším druhem udržitelné turistiky, která umožňuje pohyb po zasněženém území, kde by jinak chůze byla nemožná či náročná. Mohou být také využity sněžnice či skialpové lyže.
• Jezdecká turistika: Po České republice je několik jezdeckých stezek, které vytvořil Klub českých turistů.

Udržitelný cestovní ruch a destinační management

Pro úspěšnou implementaci udržitelného cestovního ruchu hraje důležitou roli také organizace destinačního managementu (DMO), což je organizace zodpovědná za správu a rozvoj turistické destinace. Je součástí konceptu udržitelnosti, kdy tedy nejde pouze o zachování a obnovu přírodních zdrojů, ale také o aspekty sociokulturní a ekonomické.

Koncept udržitelného cestovního ruchu má za cíl snížit negativní dopady rozmáhajícího se turismu. Udržitelná turistika se snaží omezit negativní dopady masové turistiky v nejvíce turisticky vytížených oblastech. Snahou je vyhnout se změnám přírodních podmínek v prázdninových destinacích. V rekreačních oblastech je dopravní ruch omezován na minimum - návštěvníci se pohybují pěšky, případně loděmi nebo na koních. Cesta do destinace by měla být možná městskou hromadnou dopravou. Kromě možnosti rekreace jsou často součástí nabídky trávení volného času i programy ekologické výchovy.

Pandemie covidu-19 poukázala na mnohé výzvy udržitelnosti cestovního ruchu. Současně však pandemie vytvořila příležitost k přehodnocení stávajícího systému a postupů vedoucích k udržitelnému turismu. Cestovní ruch zpomalil natolik, že nabídl prostor k hledání nových řešení.