Turecko a Schengenský Prostor: Podmínky a Perspektivy

Schengenský prostor je označení pro území států, které podepsaly Schengenskou dohodu v roce 1985, na jejímž základě byly v roce 1995 ratifikujícími zeměmi odstraněny hraniční kontroly. Prostor se označuje podle vesnice Schengen v Lucembursku, u níž byla 14. června 1985 podepsána Schengenská dohoda a v níž byla 19. června 1990 podepsána prováděcí úmluva.

Mapa Schengenského prostoru.

Historie a Vývoj Schengenského Prostoru

Za předchůdce vlastní Schengenské dohody se považuje Saarbrückenská dohoda z roku 1984. Těchto 5 států pak 14. června 1985 podepsalo smlouvu u vesnice Schengen v mezinárodních vodách řeky Mosely na výletní lodi MS Princesse Marie-Astrid. Dohodly se na zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci těchto zemí. Kontroly na hranicích však nebyly zrušeny ihned.

Vlastní Schengenská dohoda byla spíše deklarativní. Všech 5 uvedených zemí proto podepsalo v roce 1990 Schengenskou prováděcí úmluvu (opět ve vesnici Schengen). Teprve na jejím základě se připravily všechny podmínky nutné pro otevření hranic - především byl vytvořen a zprovozněn Schengenský informační systém.

Členské Státy Schengenského Prostoru

Smluvními státy je 29 zemí, z nichž 25 patří mezi členy Evropské unie, a 4 přidružené neunijní země, členové Evropského sdružení volného obchodu. V schengenském prostoru jsou navíc od roku 2001 také Island a Norsko (členové EHP). Od 12. prosince 2008 (resp. zrušením kontrol na letištích 29. března 2009) také Švýcarsko, kde byla Schengenská smlouva ratifikována na základě referenda z 5. července 2005, a rozhodnutím Rady EU z 13. prosince 2007 i Lichtenštejnsko (oba státy jsou členové ESVO). Dne 1. ledna 2023 se členem stalo také Chorvatsko. Česko a dalších 8 nových zemí EU (kromě Kypru, Rumunska a Bulharska) se stalo součástí schengenského prostoru 21. prosince 2007, a to v rámci rozšířeného SIS I (Schengenský informační systém). Toto datum bylo dohodnuto na schůzce ministrů vnitra EU v Bruselu 5. prosince 2006 a týká se pozemních a námořních hranic.

Následující tabulka uvádí přehled členství v Schengenském prostoru:

Stát	Podpis Schengenské dohody	Vstup do EU	Vstup do Schengenského prostoru
Belgie	1985	1957	1995
Francie	1985	1957	1995
Německo	1985	1957	1995
Lucembursko	1985	1957	1995
Nizozemsko	1985	1957	1995
Španělsko	1991	1986	1995
Portugalsko	1991	1986	1995
Itálie	1990	1957	1997
Rakousko	1995	1995	1997
Řecko	1992	1981	2000
Dánsko	-	1973	2001
Finsko	-	1995	2001
Švédsko	-	1995	2001
Island	-	-	2001
Norsko	-	-	2001
Česká republika	-	2004	2007
Estonsko	-	2004	2007
Maďarsko	-	2004	2007
Lotyšsko	-	2004	2007
Litva	-	2004	2007
Malta	-	2004	2007
Polsko	-	2004	2007
Slovensko	-	2004	2007
Švýcarsko	-	-	2008
Lichtenštejnsko	-	-	2011
Chorvatsko	-	2013	2023
Bulharsko	-	2007	2024
Rumunsko	-	2007	2024

Účast Zámořských Území

Schengenský prostor není automaticky rozšířen i na všechna zámořská území členských států. Zahrnuty jsou do něj portugalské Azory a Madeira i španělské Kanárské ostrovy. Naopak sem nepatří všechna zámořská území Francie, norské Špicberky, španělská města Ceuta a Melilla v Africe, dánská autonomní území Grónsko a Faerské ostrovy (nejsou ani součástí EU), zámořské nizozemské regiony Aruba, Curaçao, Svatý Martin, Bonaire, Saba a Svatý Eustach. Ani omezeně se neúčastní britská korunní závislá území Jersey a Guernsey u francouzských břehů.

Přestože se někdy objevují opačné informace, německý ostrov Helgoland je součástí schengenského prostoru (pouze má výjimku z jednotného prostoru DPH, což umožňuje existenci duty free shopů).

Překračování Hranic a Kontroly

Občané všech zemí schengenského prostoru mohou svobodně cestovat v rámci celého schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv místě na tzv. „zelené hranici“ bez zdržování a formalit. Totéž platí i pro cizince mající tzv. schengenské vízum. Protože vstup do jedné země Schengenu umožňuje cestování celou smluvní oblastí bez dalších hraničních kontrol, musí se na vnější hranici schengenského prostoru (to znamená i na hranicích na letištích) provést hraniční kontrola současně zástupně pro všechny země Schengenu.

Smluvní státy při vstupu do schengenského prostoru odstranily překážky bránící plynulému provozu na hraničních přechodech (zátarasy, závory). Na silnicích v blízkosti hraničních přechodů byly provedeny úpravy dopravního značení a byla zrušena omezení rychlosti související s hraniční kontrolou. Zrušení hraničních kontrol se týká všech občanů Evropské unie i občanů třetích zemí. Řidič projíždějící hranicí by ani v podstatě neměl poznat, že vjel do jiného státu. Dozví se to jen z modré informativní dopravní značky s 12 zlatými hvězdami s označením státu. Evropou tak je možné projet „bez zastavení“ od jižního cípu Španělska až např. do Polska.

Článek 6 Schengenské smlouvy z roku 1985 zavazuje smluvní státy umožnit trvale přihlášeným obyvatelům obcí v blízkosti hranic přecházet hranici i mimo hraniční přechody (například ve volné krajině nebo po komunikacích nižší kategorie) a i mimo provozní dobu hraničních přechodů. Podle článku 2 odst. 1 prováděcí úmluvy z roku 1990 je vnitřní hranice možno překračovat na jakémkoliv místě, aniž by se prováděla kontrola osob.

Existuje však výjimka: V souladu s článkem 25 a následujícími nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), může členský stát, jenž je plně zapojen do schengenské spolupráce, dočasně znovu zavést ochranu svých vnitřních hranic. Za takové situace je možné (při splnění podmínek daných Schengenským hraničním kodexem) podle § 11 odst. 3 nebo § 12 odst. 1 zákona o Policii České republiky provádět kontroly totožnosti osob a zavazadel.

Pro překračování hranic však stále platí ostatní obecné právní předpisy jednotlivých členských států. Pro Česko jde především o předpisy týkající se ochrany přírody a krajiny. Podle nich v I. zónách národních parků a v národních přírodních rezervacích platí zákaz vstupu mimo značené cesty.

Mikrostáty a Schengenský Prostor

Čtyři evropské mikrostáty - Andorra, Monako, San Marino a Vatikán - nejsou oficiálně součástí schengenského prostoru, ale jsou považovány za de facto součást tohoto prostoru, jelikož mají otevřené nebo částečně otevřené hranice a neprovádějí systematické hraniční kontroly se schengenskými státy, které je obklopují. Některé národní zákony obsahují formulaci „státy, vůči nimž se neprovádí hraniční kontrola na základě schengenské dohody a nařízení EU č. 2016/399“.

V roce 2015 zahájily Andorra, Monako a San Marino jednání o asociační dohodě s EU. Monako jednání v roce 2023 opustilo, zatímco dohoda s Andorrou a San Marinem měla být uzavřena v roce 2024. Andorrský velvyslanec ve Španělsku, Jaume Gaytán, v roce 2015 uvedl, že doufá, že dohoda bude obsahovat ustanovení, která by státům umožnila stát se přidruženými členy schengenské dohody.

Andorra, vnitrozemský stát, nemá letiště ani přístav, ale disponuje několika heliporty. Návštěvníci se do země mohou dostat pouze po silnici nebo vrtulníkem přes členské státy Schengenu - Francii nebo Španělsko. Andorra nemá systematické hraniční kontroly ani s Francií, ani se Španělskem. Hraniční přechody existují a kontroly mohou být prováděny ve směru opouštění Andorry, avšak zaměřují se spíše na celní kontrolu (Andorra má výrazně nižší daně než její sousedé - například standardní sazba DPH je jen 4,5 %).

Schengenská víza jsou akceptována, ale cestující, kteří potřebují vízum pro vstup do schengenského prostoru, potřebují vícevstupové vízum pro návštěvu Andorry, protože vstup do Andorry znamená opuštění schengenského prostoru, a opětovný vstup do Francie nebo Španělska se považuje za nový vstup do Schengenu.

Turecko a Vstup do Schengenského Prostoru

Otázka vstupu Turecka do EU je záležitostí, která vyvolává mnoho debat. Ne všechny členské země Evropské unie jsou součástí Schengenského prostoru. Předpokladem pro členství v Schengenu je plnění tzv. schengenských kritérií. Diskuse ohledně možného vstupu Turecka do Schengenského prostoru je komplexní a zahrnuje politické, ekonomické a bezpečnostní aspekty.

Odpůrci přistoupení Turecka do Evropské unie argumentují svůj postoj několika poznatky o exponované poloze této země. Turecko leží ve středovýchodním regionu, který je geopoliticky na velmi vypjatém místě mezi Evropou a Dálným východem a v oblasti, která je z mnoha úhlů pohledu považovaná za generátor etnického, sociálního či náboženského napětí. Jeho vcelku dlouhá hranice se zeměmi jako je Írán, Irák a Sýrie je skutečnost, která kritikům tureckého přistoupení taktéž nedá spát.

Shrneme-li předchozí tři odstavce, vidíme, že vztahy Turecka se zeměmi, které si kritici tureckého přistoupení do EU nejčastěji berou na paškál, se zdají být v současné době stabilní, vyvážené a korektní. Je zřejmé, že stimulem ke zvýšené turecké diplomatické aktivitě v sousedských vztazích je právě jeho perspektiva přistoupení k EU a jí stanovené podmínky k tomuto přistoupení.

Kritici se obávají přelévání nestability z těchto států do EU právě skrze Turecko, či velkého přílivu uprchlíků v případě vzniku nějaké nestandardní situace v daných státech. Dlouhá a slabě chráněná hranice s těmito zeměmi by dle nich uvedeným negativním jevům nedokázala zabránit.

Z tohoto pohledu pak nelze opomenout skutečnost, že Turecko má kapacity a schopnosti k dostatečnému zajištění vnější hranice. Disponuje druhou největší armádou v NATO (početnější mají jen USA), která je navíc na velmi dobré úrovni. Není pochyb, že by tato země byla schopna nastolit adekvátní typ hraničního režimu tak, aby se výše zmíněné obavy kritiků tureckého přistoupení nenaplnily. Technologie na to má.

Výjimečná poloha Turecka na pomezí Evropy a Asie, středomořské a černomořské oblasti, je velkou potenciální výhodou pro EU. Geostrategická hodnota této polohy je vysoká nejen z vojenského či ekonomického hlediska, ale také energetického. Členství Turecka by díky jeho poloze mohlo přispět k energetické bezpečnosti Evropy.

Kritici přistoupení Turecka k EU poukazují na skutečnost, že je tato země zdrojem, destinací a tranzitním státem pro mezinárodní zločin. Přes území Turecka proudí do Evropy z Afriky či Blízkého východu drogy, nelegální zbraně a uprchlíci.

Kdyby ochrana vnější hranic byla dostatečná, nemohl by se heroin či zbraně do EU dostat. Pokud bude Turecko přijato do EU, posunou se její vnější hranice sice o kus dál, budou delší a jejich ochrana bude složitější, ale to je výzva, na kterou Turecko bude umět dostatečně zareagovat.

Vymýcení mezinárodního zločinu, jehož kořeny se nacházejí v samotném Turecku, je už zcela jiný problém. Je potřeba, aby Turecko tento problém co nejvíce ošetřilo a snížilo kriminalitu na alespoň přijatelnou úroveň ještě před svým vstupem do Unie. Ostatně není to jediná země, která se s mezinárodním zločinem potýká, i mnoho členských zemí EU v čele s Itálií mají s tímto problémem zkušenosti. Mezinárodní zločin v Turecku tedy pravděpodobně nebude ohrožovat stávající členské státy EU po vstupu více než doposud.

Odlišnou otázkou vyžadující odlišné zacházení jsou teroristické skupiny na turecké půdě. Zatímco nejdůležitější z nich - IBDA-C a turecký Hizballáh byly maximálně oslabeny, či doufejme zcela poraženy ještě před rokem 2000, existuje zde stále několik menších ad-hoc skupin (založených jen pro jeden úder), které se ještě nepodařilo zcela vymýtit. Právě obava, že by tyto skupiny mohly volně přecházet skrze otevřené hranice do dalších zemí EU, jsou jedním z důvodů, proč někteří považují turecké přistoupení za bezpečnostní riziko.

Nelze opomenout, že by členství Turecka v EU mohlo mít i pozitivní efekty na boj s terorismem: EU by těmto skupinám poslala jasný signál, že není nepřítelem islámu a mohla by využít pokročilé technologie a vojenské kapacity Turecka k boji proti této hrozbě. Vstup do EU není totéž co vstup do schengenského prostoru.

Současných sedmadvacet členských států má stejnou kulturu založenou na křesťansko-židovských základech, sdílí společné hodnoty často vycházející z těchto základů. Turecko je naopak zemí, jejíž kultura byla formovaná islámem a osmanskou historií, jeho geostrategickou polohou a kemalistickou ideologií. Skutečnosti jsou následující - oba považují za důležité stejné bezpečnostní hrozby, geografické priority, stejně tak i bezpečnostní partnery (NATO).

Skutečnost, že islám je druhým největším a zároveň nejrychleji rostoucím náboženstvím světa a že spousta problémů současnosti, velké množství surovinových zdrojů atd., je lokalizováno právě v zemích vyznávajících islám, je jeden z důvodů, proč by členství Turecka v EU bylo výhodné. Tato země může poskytnout EU komunikační platformu s muslimským světem a své know-how v jednání s těmito státy.

Více než 80 let jsou Turci vychovávaní v sounáležitosti k západu a Evropě. Mustafa Kemal Atatürk, řečený otec Turků, se snažil zemi sekularizovat a zmodernizovat, přičemž pokrok je v této zemi dodnes ztotožňován s evropanstvím.