Adrenalinová jízda na Stěně smrti, kde odvaha, rychlost a umění akrobatů ožívají ve strhující podívané plné hudby a emocí, je zážitek, který se vryje do paměti.
Tento typ atrakce vznikl ve Spojených státech kolem roku 1930. Stěna smrti se zrodila z americké jízdní dráhy již před sto lety: První uchvátila diváky v zábavním parku na newyorském Coney Islandu v roce 1911. A v 30. letech už bylo možné podobných atrakcí ve Spojených státech napočítat na tři stovky. Výjimkou tehdy nebyly ani velmi zvláštní jízdy, například se lvem na kapotě.
Od 20. let si stěna získávala oblibu i v Anglii a dalších evropských státech. Dnes je populární také v Indii, kde se jí kvůli častým úrazům přezdívá „studna smrti“ a jezdí se na ní nejen na motorkách, ale i v menších autech.
Stěna Smrti na Great Dorset Steam Fair v roce 2014
Historie a Původ
Festivalová stěna smrti (Le Mur de la Mort) vznikla okolo roku 1930 ve Spojených státech. Historicky první stěna smrti byla představena divákům na Coney Islandu u New Yorku v roce 1911. V zemi, kde se atrakce s největší pravděpodobností zrodila. Téměř sto let stará dráha byla postavena ve Spojených státech a do Evropy se dostala za neznámých okolností.
Le Mur de la Mort (Stěna smrti) navazuje na tradici pouťových atrakcí z poloviny 20. století a představuje jedno z mála zbývajících představení tohoto druhu ve Francii. Kolektiv Le Mur de la Mort (Stěna smrti) navazuje na slavnou pouťovou tradici padesátých let a představuje poslední představení tohoto typu ve Francii.
Díky své jedinečné konstrukci s vnějšími přístupovými rampami představuje jednu z nejpozoruhodnějších stěn smrti. Stěna, na které se představení odehrává, je díky své konstrukci s vnějšími přístupovými rampami považována za významnou ukázku tohoto stylu.
Adrenalin a Akrobacie
Jezdci na motorkách překonávají zákony gravitace a rovnováhy, když na svislé stěně při rychlostech přes 80 km/h předvádějí akrobatické kousky. Závodníci popírají zákony gravitace i rovnováhy a při rychlosti přesahující 80 kilometrů v hodině předvádějí na vertikální stěně ty nejsmělejší akrobatické kousky. Nechybí ani slavná jízda dvou a více motocyklů těsně nad sebou.
Aréna, ve které se představení odehrává, spojuje technickou konstrukci s divadelní atmosférou, kde se prolínají různé emoce - napětí, vzrušení, smích i úžas. Ovšem ohromný sud, kde se představení odehrává, je zároveň i magickým divadlem, v němž se mísí protichůdné emoce, hluk, zápach, strach či smích.
Show Mortel Jus de Mortel čerpá z klasické tradice stěny smrti a přidává prvky živé hudby, humoru, poezie a nečekaných okamžiků. Show Mortel Jus de Mortel čerpá z klasické tradice stěny smrti a přidává prvky živé hudby, humoru, poezie a nečekaných okamžiků.
Motorky nejen jezdí, ale zároveň vytvářejí hudební doprovod a zvukovou kulisu. Z motorky hraje živá hudba a zároveň to bouchá, třaská a štípe v nose.
Stěna Smrti v Současnosti
Skupina Le Mur de la Mort (Stěna smrti) navazuje na slavnou pouťovou tradici ze 30. let a nabízí poslední podívanou svého druhu ve Francii.
Téměř sto let stará dráha byla postavena ve Spojených státech a do Evropy se dostala za neznámých okolností. Prošla několika rodinami - Abbinovými, Coutardovými, Romanovými, Riviérovými a možná i dalšími - než svou bohatou pouťovou historii ukončila u Adriena Lapoumeroulie, který ji na sklonku své kariéry prodal dvěma ambiciózním divadelním hercům. Zde byla atrakce opuštěna a odsouzena k téměř jistému zániku, než ji téměř náhodou objevili současní majitelé, kteří ji během pěti let vysušili, zrenovovali a nově nalakovali.
Původní přístupové rampy nahradili dvěma schodišti z lešení, aby zvýšili kapacitu hlediště z 50 na současných 110 diváků. Vzhledem k jejímu stáří a originalitě se jim povedlo nechat ji zapsat i na seznam historických památek. Podle dostupných informací se jedná o jednu ze tří posledních existujících stěn smrti na světě.
Richard Gasperotti a e-bike na Stěně Smrti
"Bolelo to, ale dal jsem to." Taková byla první slova českého jezdce Richarda Gasperottiho, vůbec prvního člověka na světě, který obkroužil na elektrokole stěnu smrti. „Bolelo to, ale dal jsem to," byla první slova Richarda Gasperottiho, vůbec prvního e-bikera na světě, který jel po stěně smrti.
Francouzská skupina nového cirkusu Mur De La Mort atrakci ze třicátých let minulého století obnovila a cestuje s ní po světě. Francouzská skupina nového cirkusu Mur De La Mort atrakci ze 30. let minulého století obnovila a cestuje s ní po světě.
Český biker Richard Gasperotti soubor oslovil během několikadenní zastávky v Praze a domluvil se na své rekordní jízdě. Biker Richard Gasperotti soubor oslovil během několikadenní zastávky v Praze a domluvil se na své rekordní jízdě.
"Jízdu na stěně smrti jsem chtěl vyzkoušet už jako malý kluk, kdy jsem viděl fotky v jednom časopise," říká jezdec, který v minulosti dosáhl rekordní rychlosti 211 km/h na kole taženém za motocyklem. „Jízdu na stěně smrti jsem chtěl vyzkoušet už jako malý kluk, kdy jsem viděl fotky v jednom časopise," říká biker, který se v minulosti nechal na kole roztáhnout za motocyklem po letišti na světový rychlostní rekord 211 km/h.
Na bicyklu také sjel šest činných sopek nebo olympijskou bobovou dráhu v Sarajevu. "Nejtěžší bylo přepnout z horizontálního směru na vertikální. Je to úplně jiné vnímání reality. Druhou výzvou byl extrémně kluzký povrch dřevěných stěn. Jízda na elektrokole po kolmé stěně je podle něj proti motocyklu obtížnější, protože rychlost se přidává šlapáním, které rozhazuje rovnováhu, a její dávkování není zdaleka tak plynulé jako na motorce, kde stačí otočit rukojeť s plynem.
„Nejtěžší bylo přepnout z horizontálního směru na vertikální. Je to úplně jiné vnímání reality. Druhou výzvou byl extrémně kluzký povrch dřevěných stěn. Při jedné jízdě jsem spadl ze tří metrů na záda, protože mi podklouzlo kolo," říká biker. Jízda na elektrokole po kolmé stěně je proti motocyklu obtížnější, protože rychlost se přidává šlapáním, které rozhazuje rovnováhu, a její dávkování není zdaleka tak plynulé jako na motorce, kde stačí otočit rukojeť s plynem.
Zatímco zkušení cirkusoví jezdci se na svých motocyklech prohánějí po stěně i bez držení řídítek nebo se zavázanýma očima, on prodělal čtyři těžké pády, než se mu ji podařilo plynule obkroužit. "Normálně trvá až půl roku, než jízdu ovládnete natolik, abyste mohli přidávat další triky.
Horko v aréně
Historie stěny smrti na německém motodromu Steilwand se píše už od počátku minulého století, na děsivosti však od té doby konstrukce neztratila vůbec nic. Pochází z roku 1928 a po celá dlouhá desetiletí zůstala v provozu. Dokonce i během druhé světové války sloužila pro zábavu vojáků.
Monstrum váží 25 t a stěhují ho tři nákladní vozy. Válcová stěna sestává z 18 panelů a musí udržet hmotnost motocyklů i pohltit vibrace.
Podle tamních profesionálů prý není nejtěžší zvládnout kluzký dřevěný povrch, nýbrž přežít letní vedra ve velkém stanu, který arénu kryje. Přesto odvážní jezdci považují svoji práci za splněný dětský sen.
„Poprvé jsem stěnu smrti viděl, když mi bylo šest, s dědečkem v Landshutu. Od té doby jsem chtěl být jezdcem, samozřejmě jsem ale musel do školy. Teprve ve dvaceti jsem se začal učit jezdit v Anglii u Kena Foxe, který je i mým mentorem,“ popisuje cestu k nebezpečnému povolání Christian „Donald“ Ganslmeier.
Dívat se dopředu
Jezdcům v aréně se vše jeví téměř stejně jako na obyčejné silnici. Rozdíl se ukáže při pohledu různými směry: „Když pojedu dopředu, uvidím divákům do očí. A když si dá člověk v hledišti do pusy papír, můžu ho sebrat, aniž bych mu ublížil. Když se ale podívám za sebe a nepojedu moc rychle - pak to bude těžké,“ vysvětluje Jan Laurens.
Výzvou pro odvážlivce zůstává značné přetížení, srovnatelné ve vysokých rychlostech s tím, jemuž čelí piloti stíhaček. Aby se stroj udržel na stěně, musí jet alespoň 50 km/h. A přestože motocykl za jízdy v podstatě „leží“ na boku, benzin do motoru tlačí odstředivá síla.
Bez blatníků a světel
Jezdci často a rádi využívají především staré motocykly značek Indian Scout a BMW: „Motorka Indian Scout patřila na stěně smrti vždycky k nejoblíbenějším. Má těžiště velmi nízko, a proto se výborně ovládá. Navíc má perfektní motor,“ vysvětluje Ganslmeier.
Stroje se na dráhu vydávají bez větších úprav. „Sundáváme jen blatníky, světla a všechno, co nepotřebujeme - abychom motorky odlehčili,“ doplňuje jezdec. Představení trvá asi dvacet minut a končí vrcholným číslem, kdy se hned čtyři motorky nacházejí nad sebou. A tam už není místo pro improvizaci - všichni jedou doslova „na centimetry“.
Zanechat komentář