Sociální cestovní ruch: Definice a význam

Sociální cestovní ruch se v posledních letech stává fenoménem, který výrazně ovlivňuje globální vývoj turismu. Co si však pod tímto pojmem představit?

Neznalý hoteliér si vybaví "baťůžkáře", kempy a levné hostely a pomyslí si, že ho tato problematika nemusí vůbec zajímat. Ovšem opak je pravdou. Sociální cestovní ruch vychází z obecného práva na cestování, podle něhož má každý občan, bez ohledu na své bydliště, sociální postavení či finanční situaci, právo na volný čas a svobodný způsob jeho využití. To znamená umožnit cestování co největšímu počtu lidí, zejména různým znevýhodněným skupinám, a zároveň tak obohatit jejich znalosti, podpořit jejich začlenění do společnosti a celkový osobní rozvoj.

Definice a základní principy

Na úvod k problematice sociálního a společensky odpovědného cestovního ruchu je potřeba si uvědomit, kdo je nositelem politiky turismu v České republice a co zahrnují tyto dva pojmy.

Sociální cestovní ruch lze zjednodušeně specifikovat jako dílčí oblast cestovního ruchu, která se specializuje na jeho subjekty s nízkými příjmy, mládež, seniory a osoby se zdravotním postižením. Někdy je také pojímán jako cestovní ruch pro všechny.

Cestovní ruch pro všechny vzešel z kodexu UNWTO již v roce 1999, průkopníkem byla Velká Británie již rok předtím.

Sociální cestovní ruch je prosazován také Mezinárodní kanceláří pro cestovní ruch - Le Bureau International du Tourisme Social - BITS. Hlavním úkolem BITS je prosazovat dostupnost a rovnost v přístupu ke službám cestovního ruchu. Koordinuje, metodicky vede a snaží se propagovat zpřístupnění cestovního ruchu lidem, kteří si nemohou z různých důvodů dopřát cestování. Mohou to být důvody finanční, rodinné, osobnostní, ale i geografické. BITS uvádí, že jejími úkoly jsou zejména informovanost na mezinárodní úrovni a poskytování know-how pro menší organizace nebo jednotlivce.

BITS také určuje kritéria, podle kterých by se měl sociální cestovní ruch řídit:

• právo cestovat má každý,
• příspěvky k sociálnímu začlenění jsou součástí sociálního cestovního ruchu,
• udržitelnost vybudovaných struktur cestovního ruchu,
• příspěvek určený pro zaměstnavatelnost a hospodářský rozmach,
• celosvětový přínos sociálního cestovního ruchu v globálním měřítku.

Ilustrační obrázek: Sociální cestovní ruch zahrnuje různé aktivity a cílové skupiny.

Společensky odpovědný cestovní ruch

Společensky odpovědný cestovní ruch je vymezen z pojetí společensky zodpovědných organizací obecně. Jedná se o dlouhodobý, nepřetržitý a plánovitý proces řízení organizace, včetně hodnot, které z nich vycházejí. Týká se nejen aktérů v organizaci a životního prostředí, ale i politických zájmů. Měl by být zárukou konkurenčních výhod v obchodních nabídkách a aktivitách i prostředkem dosažení rovnováhy mezi ekonomicko-ekologickými a sociálními ukazateli.

Pillíře společensky odpovědného cestovního ruchu

Cestovní ruch rozlišuje tři základní pilíře společensky odpovědného cestovního ruchu:

• Environmentální: úspory energie, obnovitelnost zdrojů, environmentální preference subjektu a objektu cestovního ruchu, třídění a recyklace odpadu, zvyšování povědomí o této problematice, lokální aspekty a ochrana krajiny biodiverzity a geodiverzity.
• Sociokulturní: prevence vzniku duálních světů, podpora místních aktivit, participace, pracovní podmínky a firemní kultura, dodržování lidských práv a etických kodexů, sociokulturní odpovědnost subjektů a objektů cestovního ruchu, ochrana životních hodnot a obyvatel, dopad přítomnosti návštěvníků na rezidenty.
• Ekonomický: služby, nabídka a poptávka, rekvalifikace, zaměstnanost a odměňování zaměstnanců, marketing, soběstačnost, finanční podpora místních aktivit.

Nabízí se úvaha nad tím, jak souvisí jednotlivé pilíře s cestováním osob s postižením nebo jejich blízkých, pečujících. Osoba se zdravotním postižením bude primárně vyhledávat lokality, které staví do popředí biodiverzitu a geodiverzitu krajiny. Bez zachování ekosystému a rozmanitosti zemského povrchu nelze trvale udržet kvalitní podmínky pro život a snižuje, ba dokonce znemožňuje se tak sama regenerační schopnost člověka. Jako triviální se považuje vliv přírody na psychiku člověka, a přesto je environmentální dimenze cestovního ruchu stále v plenkách.

Sociokulturní dimenze cestovního ruchu s veškerou jeho společenskou zodpovědností zahrnuje dualitu v podobě světa protikladů. Tím je nejčastěji střet s realitou chudoby a bohatství. Napasujeme-li to na osoby se zdravotním postižením, může se nabízet střet světa zdravých a nemocných, ale i střet s realitou kvality poskytovaných sociálních a zdravotnických služeb destinace. A to ať již v dobrém nebo zlém, z hlediska přímých zkušeností nebo zprostředkovaně. Může docházet i k tzv. turistické iritaci.

Turistická iritace

Turistická iritace byla specifikována Georgem Victorem Doxeyem v sedmdesátých letech. Stanovil iritační pětiúrovňové schéma, které se může projevovat následovně:

1. Euforie: nadšení a vzájemná ochota sdílet, prožívat, obohacovat se o prožitky, nové příležitosti k seznámení, přivýdělku, oboustranná spokojenost a profit.
2. Apatie: turisté jsou již samozřejmostí, roste potřeba většího profitu ze strany rezidentů, ustupuje autenticita sdílení, kontakty dostávají formálnější ráz.
3. Iritace: vzájemné potřeby z první úrovně jsou již saturovány, místní způsob života je již narušen a zvyšuje se tlak na rozšiřování prostoru určeného pro cílovou skupinu turistiky, dochází ke skryté, zatím potlačované iritaci.
4. Antagonismus: skrytá iritace přítomností turistů již vyplývá zjevně na povrch, dochází k prolomení hranice vzájemné zdvořilosti a prvním náznakům nesnášenlivosti a frustrace z přítomnosti turistů.
5. Vzájemná rezignace: atraktivita a ráz destinace došel k trvalým změnám, dochází i k obměně typu klientely, prosperita turismu v dané destinaci je podmíněna jen dostatečnou rozlehlostí a variací a atraktivitou nabídky.

Jestliže může docházet k turistické iritaci u intaktních subjektů cestovního ruchu, přichází otázka, zda iritabilita vůči osobám se zdravotním postižením nepřináší větší rizika v rychlejším posunu na pětiúrovňovém schématu Doxeye. Nabízí se otázka, zda toto schéma lze aplikovat i na takto specifickou klientelu cestovního ruchu. Zejména osoby s mentálním nebo kombinovaným postižením mohou zvyšovat citlivost rezidentů vůči jejich přítomnosti. Ale nejen u rezidentů, ale také intaktních subjektů cestovního ruchu v rámci sdíleného pobytu v dané destinaci.

Nositelé politiky turismu v České republice

Nositelé politiky turismu v České republice jsou organizace veřejnosprávní, privátní i smíšené povahy. Ty jsou nositeli budoucích příležitostí pro všechny.

Organizace:

• Veřejnosprávní: (stát, Parlament ČR, ministerstva - životního prostředí, zemědělství, zdravotnictví, místního rozvoje, obchodu a průmyslu, zahraničních věcí ad., obce, kraje, a organizace jimi zřizované, jako jsou například agentura Czech Tourism a řada dalších)
• Privátní: (podniky, informační centra, různá sdružení, spolky nebo svazy, asociace např. Asociace hotelů a restaurací ČR, Asociace cestovních kanceláří ČR ad.)
• Smíšené povahy: (místní akční skupiny, různé typy sdružení lokálního rázu a profesní komory).

Výše zmiňované organizace, ale i celá řada dalších, se podílejí na tvorbě strategických dokumentů, mezi nimiž je i Akční plán rozvoje cestovního ruchu. Ten bývá rozdělen na dvě části národní a regionální úrovně. Tento plán je metodického a koordinačního charakteru.

Základní pojmy v oblasti statistiky cestovního ruchu

Cestovní ruch: Mezinárodně uznávané definice cestovního ruchu podle Evropské komise a UNWTO.

• Dle Nařízení EU je cestovní ruch definován jako činnost návštěvníků, kteří se zúčastní cesty na místo určení mimo své obvyklé prostředí, a to na dobu kratší jednoho roku a za jakýmkoli hlavním účelem, včetně služebního či soukromého účelu. Do cestovního ruchu nepatří pracovní pobyty, jejichž účelem je hlavní pracovní náplň návštěvníků (hlavní zdroj příjmu je v místě pobytu).
• Dle definice UNWTO je cestovní ruch mezinárodně definován jako činnost osob cestujících do míst a pobývajících v místech mimo své obvyklé prostředí po dobu kratší než jeden ucelený rok, za účelem trávení volného času, obchodu a za jinými účely nevztahujícími se k činnosti, za kterou jsou z navštíveného místa odměňováni.

Návštěvník je klasifikován jako turista, pokud jeho cesta zahrnuje přenocování nebo jako jednodenní návštěvník, pokud jeho cesta nezahrnuje přenocování. Turista ubytovaný v ubytovacím zařízení bývá označován jako host.

Obvyklé prostředí je zeměpisná oblast, nikoli nutně spojitá, v níž osoba běžně žije a která může být určena na základě následujících hledisek: překročení administrativních hranic nebo vzdálenost od místa obvyklého bydliště, délka návštěv, jejich frekvence a účel.

Služební cesta je cesta služebního/pracovního charakteru mimo obvyklé prostředí, která trvá více než 3 hodiny a nepřekročí 12 měsíců. Jedná se o kongresy a konference, veletrhy a výstavy, obchodní jednání a firemní mise, cesty za účelem uzavření obchodní a jiné smlouvy, montáž a opravy technických zařízení, obchod (nákup a prodej), profesní cesty (např. kulturních a náboženských činitelů), školení za účelem zvyšování odbornosti a kvalifikace. Naopak cesty, které patří do hlavní (převažující) náplně práce (např. pravidelné cesty pojišťovacího agenta za klienty) resp. případy, kdy je cestování hlavní náplní práce (např. řidič), se nepovažují za služební cesty. Do služebních cest nepočítáme rovněž vojenské mise v ČR ani v zahraničí či služební (např. policejní) doprovod jiných osob.

Hromadné ubytovací zařízení je zařízení s minimálně pěti samostatnými ubytovacími jednotkami (pokoji či apartmány) a zároveň deseti lůžky sloužící pro účely cestovního ruchu, tj. pro cestovní ruchu.