Vzpomínky na první dovolenou u moře jsou často spojené s nostalgií a jedinečnými zážitky. Pro mnoho Čechů a Slováků byla v dobách totality Jugoslávie jednou z mála dostupných destinací, kam se dalo vycestovat. Jaké to bylo vycestovat do Jugoslávie poprvé?
Mapa Socialistické federativní republiky Jugoslávie (1974)
Cesta za hranice v době totality
Za totality, kdy se nesmělo jen tak za hranice, bylo vycestování do zahraničí složité. Jeden pamětník vzpomíná na svého strýce, zaměstnance Šmeralových závodů, kterému nabídli služební pobyt ve Španělsku. Po určité době nás chtěl strýc pozvat, abychom se taky podívali do Španělska.
Pro odcestování si musela dostat devizový příslib. No samozřejmě, že ne a já jsem se naštvala a napsala jsem jim dopis. Že znám rodiny, který každý rok jsou v Jugoslávii a za hranicemi, on totiž strýc si tam ještě zajistil na konzulátě povolení, že se o nás bude starat, vše nám financovat, ručit za nás, i pojištění zdravotní, že by zaplatil a tak dále. A já jsem jim teda napsala ten dopis, že taková příležitost, že bratr je tam služebně a že tam je záruka, že bychom tam nezůstali. Odpověď došla: Je nedostatek financí. A to bylo všechno, prostě nás nepustili.
To už měla manželka od známého známosti u policajtů, tak nám to domluvila, že jsme všichni, kdo jsme chtěli jet, to jsme byli čtyři auta, dostali díky jí příslib, jinak bychom ho asi nedostali. Tak jsme se poprvé, za té totality, dostali do Jugoslávie. Pro nás to byl neuvěřitelný zážitek, to se nedá vysvětlit. A vlastně nám i zbyli peníze, což se do dneška divím, ale já jsem si koupila zlatý řetízek, prstýnek, Janička zlato odmítala, to byly ty léta, sedmnáct let jí myslím bylo, takže zlato ne, ale rifle, který tady nebyly vůbec k sehnání, jen za tuzexový bony.
Čtyři roky po sobě jsme žádali o možnost vycestvat na dovolenou do Jugoslávie, ale vždy nám tu proklatou výjezdní doložku z nejrůznějších důvodů zamítli. Já ani manžel jsme nebyli ve straně, nechodili jsme do průvodu na prvního máje a nevyvěšovali vlaječky do oken, a to ani přes několikeré upozornění našeho domovního důvěrníka.
A pak se stalo něco, na co nemohu zapomenout dodnes. Prohlídka na celnici. Nejdříve dlouhé prohlížení pasů, poté důkladná kontrola auta, kdy jsme museli vytáhnout z kufru i vnitřku auta veškeré věci. Veškeré věci, od ručníků po poslední konzervu jsme byli nuceni vyskládat na dlouhý stůl, pak přišla mladá celnice, která nám oznámila: "Já vám tady pohlídám děti a vy běžte támhle za kolegyní." Netušila jsem, co se bude dít.
Osobní prohlídka. Nejdříve mi celnice prohledala kapsy svetru a kalhot, pak jsem se musela svléknout do spodního prádla. Byla jsem znechucena, ale to zdaleka nebylo všechno. Když mi nařídila, abych si sundala podprsenku, neudržela jsem se a začala na ni křičet, že přeci nejsem u doktora. "Chcete k moříčku, tak se laskavě svlékněte, podprsenku i kalhotky," sdělila mi s úšklebkem celnice a já jsem stála jako zkoprnělá. Mám tohle zapotřebí? Musím podstupovat takové ponížení jenom proto, abych mohla klukům ukázat moře? Ne, to se raději otočím a pojedu domů.
Ale pak jsem po několika vteřinám ze sebe prádlo strhla a vystrčila na celnici zadek. Jedna závora, pak druhá a ještě jedna a byli jsme za hranicemi. Zatímco mě manžel utěšoval, ať se na to vykašlu, že můžeme být rádi, že nás pustili, já jsem byla v naprostém šoku. Jak mohou takto jednt s lidmi, kteří nic neudělali, léta poctivě pracují, vychovávají děti, nikomu nijak neškodí, jen mají přání vidět jedno blbé moře.
Dojeli jsme do Poreče a ubytovali se v krásném kempu v borovicovém háji. Stan jsme měli asi dvacet metrů od vody. Dodnes si pamatuji tu specifickou vůni borovicového jehličí a moře. Hodně slaného, ale krásného, teplého moře.
Zážitky z dovolené
Cesta byla nekonečná, po dvou dnech jsme dojeli do cíle Umagu na Istrii. Čekala nás krásná, čistá a skalnatá pláž, nádherné moře, západ slunce, zpěv cikád, milování na pláži. Hned druhý den jsme o skálu píchli nový kajak a bylo po radosti.
Zůstali jsme v Primoštenu čtrnáct dnů, bylo to super. Švagr Franta, celý nadšený, jen v plavkách se nechal vyfotit na mezkovi. Následné dny svědění a postupný ekzém si na intimních místech jako suvenýr dovezl až domů.
Ze Záhřebu náš chorvatský trip pokračoval na vyhlášená Plitvická jezera. K areálu se dá snadno dojet autem, je to vážně velké turistické centrum, z čehož plynou všechny jeho klady a zápory. Vedle snadné dostupnosti, přehledně značeným tras a dřevěných chodníčků přes jezera a vodopády se bohužel budete muset připravit na davy turistů, už v červnu to tam vypadá jak na nedělní promenádě, takže nechci vidět, jak to chodí v hlavní sezoně, kdy do Chorvatska hromadně vyrazí třetina obyvatel České republiky a polovina SRN.
Překvapilo nás, že je přístupná plocha areálu menší, než jsme čekali, a trasu, o které na zakoupené mapce psali, že trvá kolem šesti hodin, jsme prošli za čtyři i se zastávkou na oběd. Holt sportovní pár. Když jsme zdolali většinu turistických tras na jezerech, vyrazili jsme do kempu, který Winston vybral jako naše další nocležiště.
Moje obavy byly ale naprosto zbytečné, protože tenhle kemp byl úplně jinej level. Při příjezdu nás přivítala masivní dřevěná brána označující Kemp Borje, místo na stanování jsme si mohli vybrat na hustém zeleném pažitu na ploše asi šestihektarové rozlohy, dobře upravený trávník byl protkán spojovacími cestičkami, v každém sektoru byl sloupek s několika elektrickými zásuvkami a v parku fungovala wifi. A když jsem viděla, jak luxusní tu mají sprchy a záchody, uznala jsem, že bába za papundeklem by se od kempu Borje mohla hodně učit.
Hlavní část návštěvníků řídce osídleného kempu tvořili majitelé obytných vozů, stanů tam bylo trochu méně. Ty, které tam byly, se však podobaly prostorným hi-tech příbytkům s více komorami. My jsme vytáhli maličké iglů pro dvě osoby, které dostal můj taťka od kamarádů ke čtyřicátým narozeninám (je to již čtrnáct let) a který absolvoval několik vodáckých výjezdů, nespočet letních bouřek a mnoho fesťáků, následkem čehož byl také párkrát pomočen a pozvracen, nutno říct, že ne námi, i když o bráchovi to nemohu říct zcela jistě.
Dá se ovšem rychle postavit i složit. A jak jsme ho vyndali z vaku a ven se vyhrnul lehký zápach staré zapařeniny, jako bych se vrátila zpátky do dětství. Do stanu jsme dali dvě karimatky a dva spacáky (také lehce zapařené) a šli jsme si odpočinout na sluníčko. Lidé v kempu měli kolem svých obytných vozů a hi-tech stanů rozložené skládací stolky a židličky a vařili si večeři na svých přenosných lihových a plynových vařičích. Stanaři si nafukovali své nafukovací matrace na spaní. My jsme si rozložili piknikovou deku.
Zjistili jsme bohužel, že jsme si zapomněli vzít polštářky pod hlavu, a tak si Win lehl na pantofle a já na lahev s pitím. Žádné jídlo ani vařič jsme neměli, takže jsme se najedli v místní restauraci, v samoobsluze jsme si koupili víno, ale protože jsme neměli ani nůž, ani vývrtku, museli jsme vybrat takové, které má šroubovací uzávěr.
Když se začalo smrákat, shledali jsme, že nemáme ani baterku a Win že si nevzal žádnou mikinu a já žádné tepláky na noc, protože v Chorvatsku je přece pořád teplo. No, tak u jezer v červnu není. Zalezli jsme si tedy do stanu v letním oblečení. Ukázalo se, že oba spacáky mají rozbité zipy. Byla to strašná noc. Místo polštáře jsem ležela na flašce, na karimatce mě bolely záda a byla mi zima. Winston to zvládal v pohodě, protože na rozdíl ode mě není rozmazlená primadona. Ráno jsme si slíbili, že pro příště se na kempování lépe vybavíme.
Po rychlé snídani sestávající ze zbytků malého večerního nákupu v samoobsluze jsme zčerstva sedli do auta a vyrazili na Split, kde jsme měli strávit den a poté přejet trajektem na odlehlý ostrov Vis. Cestou nám začalo divně klapat v převodovce, vypadalo to však, že na jízdní vlastnosti to nemá vliv a tak jsme to neřešili, protože jsme ani neměli jak. Do Splitu jsme dorazili bez problémů a času na prohlídku jsme měli až až.
Hodně se mi líbilo historické centrum, Diokleciánův palác je okouzlující a navíc to není jen historický skanzen, ale živá součást města - ve zdech antického paláce jsou obchody, galerie, kavárny, bary a restaurace. Nedovedu si ale představit, že bych v tak narvaném letovisku měla strávit třeba týden své dovolené. Win navíc začal skoro kolabovat z tepla, odpoledne si lehnul na lavičku do parku k fontáně a pod mým dozorem si hodinku pospal.
Vyhlídla jsem si ve starobylých uličkách města krásnou žlutou koženou kabelku, ale rozhodla jsem se, že si ji kupovat nebudu, protože na Visu bude určitě spousta dalších kabelek, ze kterých si vyberu. Večer jsme nastoupili na trajekt a odjeli na ostrov. Vylodili jsme se až za tmy, takže jsem toho z přístavu moc neviděla, moc živo tam ovšem nebylo a mně začalo s hořkostí docházet, že tady si kabelku asi nekoupím.
Když jsme se o pár hodin později naprosto vyčerpaní svalili do postele, slyšela jsem za oknem šumět moře.
Vzpomínka na závěr
V Chorvatsku jsem byla poprvé s rodinou, když mi bylo asi šestnáct. Jeli jsme samozřejmě autem a protože tátu rozčilovalo, že po cestě furt něco piju a pak každou chvíli vyžaduju zastavení na benzínce na čůrání, stanovil pravidlo, že stavět se bude každé tři hodiny. Pravda, nedodržoval ho až tak striktně a někdy na mé prosby polevil, i tak to pro mě ale bylo náročné.
Blížili jsme se tehdy k Šibeniku, kousek od něj jsme měli cílovou destinaci, a táta myslel, že už to na jeden zátah odřídí až na místo. Zadrhli jsme se ale v zácpě a já jsem strašně potřebovala čůrat. Posouvali jsme se tempem dva metry za minutu a naštěstí jsem se doposouvali až k benzínové stanici. Táta k ní tedy odbočil a já vyběhla na záchody. Když jsem otevřela dveře, zarazila jsem se. Jako záchod to tam nevypadalo. Vyšla jsem zpátky k vozu.
„Tati, tady asi nemaj záchody, tam kde jsem byla, je jen sprcha. Táta už tušil, a tak se začal smát. „Děvenko, to není sprcha, to je normální tureckej záchod, tam si prostě přidřepneš a jedeš. A protože už mě úplně tlačilo bříško a bok jsem měla skoro vyvalený, přidřepla jsem a vykonala potřebu. Připadalo mi to však dosti potupné, a ať mi nikdo neříká, že je tento způsob lepší a hygieničtější.
Před naší cestou do Chorvatska s Winstonem jsem si na tuto historku vzpomněla, v Záhřebu ani na benzínkách jsme ale na turecké záchody nenarazili a já si říkala, že i Balkán už asi kompletně přešel na evropský standard.
Jugonostalgie: Vzpomínky na staré časy
Po třiceti letech od rozpadu Jugoslávie mnozí stále chovají hlubokou náklonnost k již neexistující zemi a litují jejího rozpadu. Podle výzkumu analytické společnosti Gallup si v Srbsku 81 procent respondentů myslí, že rozpad Jugoslávie byl pro jejich zemi špatný. V Bosně a Hercegovině, která byla vždy nejmultikulturnější z bývalých jugoslávských republik, sdílí tento názor 77 procent dotázaných.
Dokonce i ve Slovinsku, které jako první z jugoslávských zemí vstoupilo do Evropské unie a je všeobecně považováno za „nejúspěšnější“, 45 procent respondentů stále tvrdí, že rozpad byl škodlivý.
Důvody nostalgie
„Socialistické období je velmi oceňováno. Je spojováno s hospodářským růstem a velkým zlepšením životní úrovně,“ vysvětluje Larisa Kurtovićová, politická antropoložka ze Sarajeva. Většina bývalých jugoslávských států zaznamenala po válkách obrovský hospodářský pokles a stále trpí vysokou mírou odchodu inteligence do zahraničí.
Přestože Jugoslávie byla státem jedné strany, existovaly zde výrazné rozdíly oproti ostatním zemím železné opony. Jugoslávští občané mohli cestovat do obou regionů. Dalším společným tématem je ztráta statusu a pocit, že lidé přešli z relativně velké a respektované země do mnohem menší a méně významné.
Peter Korchnak, který vyrůstal v Československu, spustil v roce 2020 podcast Remembering Yugoslavia. „Když jsem vyrůstal, připadala mi Jugoslávie jako ráj,“ podotýká a vysvětluje, že mnoho lidí prchajících před československým režimem utíkalo do Jugoslávie. Přestože se s mnoha Jugoslávci setkal, sám zemi nikdy nenavštívil.
Korchnak míní, že Jugoslávci měli i větší svobodu uměleckého projevu. „Samozřejmě s tím omezením, že nemohli kritizovat stranu, režim, nebo Tita. Takže ráj to nebyl, ale z hlediska životní úrovně a kultury na tom byli mnohem lépe,“ tvrdí.
Projevy Jugonostalgie
Mezi nejviditelnější projevy jugonostalgie patří připomínání si narozenin Tita, chození v jugoslávských uniformách a zpívání starých partyzánských písniček. Podle Korchnaka ho lidé brali jako ztělesnění jugoslávské prosperity.
„Tita si idealizují, protože reprezentuje mírové časy a prosperitu. Je symbol toho, co bylo, nejde vyloženě o něj, jako o osobnost. Brali ho jako velmi benevolentního. Kolem Tita vznikl silný kult osobnosti už za jeho života. Den jeho narozenin byl v Jugoslávii Dnem mládeže, bylo po něm pojmenováno několik měst, bezpočet ulic a dokonce i planetka.
Obnovení republiky ale podle Korchnaka nehrozí. „Jugoslávie jako politický projekt je, stejně jako Československo, mrtvý. Je konec. Ale jako kulturní projekt pokračuje. A to je výrazný rozdíl. Neoznačil bych to přímo za Jugoslávii, ale lidé se rádi setkávají se svými bývalými krajany z jiných republik. Poslouchají hudbu, chodí na koncerty. Z kulturního hlediska nejen, že nezanikla, ale dokonce bych i řekl, že sílí.“
Lidem chybí velký společný prostor. „Rozpad Jugoslávie zmenšil lidem jak životní, tak kulturní prostor. Proto na ni vzpomínají tak pozitivně. Lidé chtějí být více spolu.“
Přesto Korchnak považuje za zarážející náklonnost mnoha bývalých Jugoslávců ke starému systému. „Ale v bývalé Jugoslávii se to nějak transformovalo v něco jiného.“
„Sám jsem nostalgický po dětství stráveném v Československu, rozhodně mi ale nechybí socialismus,“ uzavírá Korchnak.
Tabulka: Srovnání ukazatelů před a po rozpadu Jugoslávie
| Ukazatel | Před rozpadem Jugoslávie | Po rozpadu Jugoslávie |
|---|---|---|
| Hospodářský růst | Vysoký | Obrovský pokles |
| Životní úroveň | Velké zlepšení | Zhoršení, vysoká míra odchodu inteligence |
| Svoboda cestování | Relativní svoboda | Závislá na jednotlivých státech |
| Politická stabilita | Relativní stabilita | Konflikty a spory |
| Status země | Velká a respektovaná země | Menší a méně významné země |
Plitvická jezera, Chorvatsko
Zanechat komentář