Cestovní Náhrady v České Republice: Průvodce pro Zaměstnance a Podnikatele

Pravidla pro poskytování cestovních náhrad jsou zakotvena v zákoníku práce, který vymezuje pravidla pro poskytování náhrad cestovních výdajů zaměstnancům v pracovním poměru, případně zaměstnancům činným na základě dohod mimo pracovní poměr. Nicméně, cestovní náhrady lze poskytovat i dalším osobám, na které se zákoník práce nevztahuje.

Osoby, kterým lze Poskytovat Cestovní Náhrady

Cestovní náhrady lze poskytovat následujícím skupinám osob:

1. Zaměstnanci vymezení v zákoníku práce:

   Jedná se o poskytování cestovních náhrad zaměstnancům, na které se vztahuje zákoník práce, tedy:

   • Zaměstnancům v pracovním poměru.
   • Zaměstnancům činným na základě dohod mimo pracovní poměr (tj. dohod o provedení práce nebo dohod o pracovní činnosti); v těchto případech je však poskytnutí cestovních náhrad nutno sjednat a zároveň stanovit pravidelné pracoviště.
2. Další osoby s příjmy ze závislé činnosti:

   Zde se jedná především o osoby, na které se však zákoník práce nevztahuje, protože jim nevznikl pracovní poměr (např. na člena orgánu právnické osoby nebo na jednatele s.r.o.), ale které jsou podle § 6 odst. 1 ZDP pro účely zákona o daních z příjmů považovány za zaměstnance. Tyto osoby se mohou se zaměstnavatelem smluvně dohodnout (ve smlouvě o výkonu funkce podle § 59 ZOK a násl.), že jim budou poskytovány cestovní náhrady (a ty budou z pohledu ZDP posuzovány shodně jako u zaměstnanců v pracovním poměru, tj. nebudou považovány za příjem, který je předmětem daně z příjmů).

3. Podnikatelé:

   Další skupinou, na kterou se zákoník práce nevztahuje, jsou OSVČ a osoby spolupracující, společníci v.o.s a komplementáři k.s. Těmto osobám umožňuje zákon o daních z příjmů za podmínek v § 24 odst. 2 písm. k) ZDP zahrnout do svých výdajů (nákladů) částky odpovídající cestovním náhradám jako u zaměstnanců. Zákoník práce se proto pro tyto účely použije pouze pro stanovení výše náhrad, neboť ZDP se při stanovení limitů daňové uznatelnosti na zákoník práce přímo odkazuje.

4. Osoby v mimopracovních vztazích:

   Cestovní náhrady mohou být poskytovány i dalším osobám. Zde však nepůjde o cestovní náhrady ve smyslu zákoníku práce, ale o součást odměn vyplácených těmto osobám. Cestovní náhrady těchto osob proto mohou být uplatněny pouze na základě samostatných smluvních vztahů (např. podle § 1746 odst. 2 OZ), které však na straně příjemce budou vždy podléhat dani z příjmů.

Právní Úprava Cestovních Náhrad

Právní úprava cestovních náhrad je obsažena v několika zákonech a vyhláškách:

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ZP) upravuje cestovní náhrady:
  • V §§ 151, 152, 182 až 189 ZP obecně pro všechny zaměstnavatele.
  • V §§ 173 až 181 ZP speciálně pro zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3 ZP (státní organizace): stát, územní samosprávné celky, státní fondy, příspěvkové organizace, právnické osoby zřízené podle školského zákona.
• Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ZDP):
  • V § 6 odst. 7 písm. a) ZDP vymezuje cestovní náhrady, které nejsou pro zaměstnance předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti.
  • V § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP říká, že daňově účinným nákladem jsou náhrady cestovních výdajů do výše stanovené ustanoveními ZP.
  • V § 24 odst. 2 písm. k) ZDP upravuje daňový režim nákladů na pracovní cesty FO, které jsou podnikateli nebo spolupracujícími osobami, společníky v.o.s. anebo komplementáři komanditních společností.
• Obecně závazné právní předpisy, vydávané příslušnými orgány na základě § 189 ZP, např.:
  • Vyhláška MPSV upravující vždy od 1. 1. nebo v mimořádném termínu sazby základní náhrady, limity tuzemského stravného, průměrnou cenu pohonných hmot.
  • Vyhláška MF upravující vždy od 1. 1. nebo v mimořádném termínu výši základních sazeb zahraničního stravného.
  • Nařízení vlády stanovující náhrady zvýšených životních nákladů, zvýšených vybavovacích výdajů, jízdních výdajů a výdajů za ubytování při cestách do ČR a zpět a výdajů spojených s přepravou osobních věcí pro zaměstnance státních organizací s místem výkonu práce (příp. pravidelným pracovištěm) mimo ČR.

Aktuálně platné sazby naleznete v záložce "Praktické informace" (viz hlavní obrazovka on-line knihovny).

Obecné Zásady Poskytování Cestovních Náhrad

Pojetí cestovních náhrad zakotvené v ZP stanoví určité minimum cestovních náhrad, které jsou pro zaměstnavatele povinné, a zbytek, tj. poskytnutí vyšších náhrad, ponechává plně na svobodném rozhodnutí zaměstnavatele. Tato zásada má omezení v případě již zmiňovaných státních organizací, kdy si stát prostřednictvím zákonů stanoví určitá omezení - horní hranice pro poskytování cestovních náhrad.

Daňová Pravidla

V zájmu zachování spravedlnosti pak zároveň úprava ZDP zajišťuje, že i když budou zaměstnanci ostatních (tj. nestátních v duchu předchozího vymezení) zaměstnavatelů pobírat vyšší cestovní náhrady, nebude pro ně vyplacená cestovní náhrada předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti pouze do výše horního limitu pro odpovídající cestovní náhradu poskytovanou státní organizací.

Tuzemské stravné na pracovní cestě od 5 do 12 hodin u zaměstnanců státní organizace (tj. zaměstnanci odměňovaní platem) může být stanoveno od roku 2024 pouze v rozmezí 140 až 166 Kč, kdežto zaměstnanec ostatních subjektů může obdržet libovolně vysoké stravné od 140 Kč výše. Poskytne-li zaměstnanci podnikatelský subjekt - společnost ALFA, a.s., stravné 200 Kč, pak:

• Částka 166 Kč nebude u zaměstnance předmětem daně ze závislé činnosti.
• Částku 34 Kč bude třeba u zaměstnance zdanit a taktéž z ní odvést sociální i zdravotní pojištění.

Pohled Zaměstnavatele

Z pohledu zaměstnavatele platí, že pokud je náhrada v souladu se zněním ZP, jde o daňový náklad zaměstnavatele. Poskytnuté stravné ve výši 200 Kč společností ALFA, a.s., z předchozího příkladu bude pro společnost plně daňově účinným nákladem bez ohledu na daňový režim u zaměstnance. Pokud ale poskytne tutéž náhradu 200 Kč např. státní příspěvková organizace, bude pro ni daňovým nákladem maximálně částka 166 Kč a zbylých 34 Kč bude nedaňovým nákladem.

Ustanovení § 173 ZP však navíc stanoví, že tento zaměstnavatel nesmí poskytnout vyšší cestovní náhrady, než mu zákon stanoví. Z uvedeného nástinu vyplývá, že se musíme zabývat také omezeními výše náhrad u státních organizací, abychom dokázali správně posoudit daňový režim u zaměstnance.

Než však přistoupíme k výkladu pravidel, je třeba připomenout některé základní pojmy.

Základní Pojmy

Pracovní Cesta

Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího, který ho na pracovní cestu vyslal.

Místo Výkonu Práce

Přesné sjednání místa výkonu práce v pracovní smlouvě má význam nejen z hlediska stanovení podmínek pracovní cesty, ale má také praktický dopad při přeložení zaměstnance. Místo (případně místa) výkonu práce je tak jednou z podstatných náležitostí pracovní smlouvy. Není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě.

Toto místo může být sjednáno buď udáním konkrétní adresy, nebo pouze obecně názvem obce. Jestliže je však toto místo sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance. S ohledem na možnost sjednat místo či místa výkonu práce (jeho šíři) bez jakéhokoliv omezení lze považovat za spravedlivé a vyvážené, aby zaměstnavatel vždy nesl náklady na vyšší než pravidelné výdaje spojené s výkonem práce, které vzniknou zaměstnanci s cestou mimo obec, kde převážně vykonává práci, popř. kde má trvalý pobyt.

V uvedeném případě se nebude jednat o pracovní cestu a nebude k vyslání na takovou cestu třeba souhlasu zaměstnavatele, neboť k takovému výkonu práce se v pracovní smlouvě zavázal.

Zaměstnanec má místo výkonu práce sjednané na adrese Praha 1, Na Příkopě 18, zatímco druhý zaměstnanec má uvedeno pouze město Praha. Zatímco u prvního zaměstnance bude cesta do vedlejší provozovny na Smíchově cestou pracovní, pro druhého nikoli. Tomu však podle § 159 odst. 2 ZP přísluší při použití místní hromadné dopravy náhrada jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.

Pravidelné Pracoviště Podnikatele

Poněkud složitější bude stanovit pravidelné pracoviště podnikatele. Pravidelné pracoviště podnikatele - fyzické osoby bude místo, kde zpravidla vyvíjí činnost za účelem dosahování příjmů. V § 24 odst. 2 písm. k) ZDP bodu 2 se říká, že pravidelným pracovištěm pro poplatníky s příjmy podle § 7 se také rozumí sídlo podnikatele (§ 429 OZ) nebo místo výkonu jiné činnosti, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti.

Ve většině případů to bude bydliště, ale může to být i jiné místo. Není přitom vyloučeno, aby podnikatel měl takových míst několik, má-li např. více provozoven na různých místech apod.

V daném případě je tedy nutno rozlišovat, kdy půjde o "klasickou" pracovní cestu, tak jak ji lze definovat u zaměstnance, kdy vynaložené výdaje na tuto cestu za splnění ostatních podmínek budou daňově uznatelné, a na druhé straně cesty mezi jednotlivými provozovnami, kdy se nemusí jednat o pracovní cestu a daňově uznatelnými mohou být jen některé výdaje, např. náklady na dopravu, kde rozhodujícím kritériem bude, že se jedná o výdaj na dosažení, udržení a zajištění zdanitelných příjmů.

Lékař má ordinaci mimo své bydliště (sídlo podnikatele) a právě ordinace je místem výkonu samostatné činnosti. Potom cesty z této ordinace za pacienty budou cestami pracovními. Na druhé straně cesty z místa bydliště do ordinace nelze chápat jako pracovní, avšak za předpokladu, že tento lékař prokáže, že činnost v místě bydliště souvisí s jeho samostatnou výdělečnou činností, např. zde zpracovává účetnictví nebo daňovou evidenci, připravuje výkazy a přehledy pro příslušné pojišťovny apod., lze za daňově uznatelné považovat i výdaje na cesty mezi bydlištěm a ordinací. Za pracovní cesty lze také považovat i cesty za pacienty z místa trvalého bydliště.

3 years ago

Cestovní Výdaje

Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumějí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při:

• Pracovní cestě (§ 42 ZP).
• Cestě mimo pravidelné pracoviště.
• Mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště.
• Přeložení (§ 43 ZP).
• Dočasném přidělení (§ 43a ZP).
• Přijetí do zaměstnání v pracovním poměru.
• Výkonu práce v zahraničí.

Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance. Jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelná, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec.

Cestovní Náhrady u Dohod

Cestovní náhrady je možné poskytnout také zaměstnanci, který koná pro zaměstnavatele práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, avšak pouze v případě, že bylo sjednáno toto právo, jakož i místo pravidelného pracoviště zaměstnance. Má-li zaměstnanec podle dohody o provedení práce vykonat pracovní úkol v místě mimo obec bydliště, má právo na cestovní náhrady, bylo-li jejich poskytnutí sjednáno, i když není sjednáno místo pravidelného pracoviště.

Druhy Cestovních Náhrad

Zaměstnavatel je povinen za zákonem stanovených podmínek poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě tyto náhrady:

• Jízdních výdajů.
• Jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny.
• Výdajů za ubytování.
• Zvýšených stravovacích výdajů (stravné).
• Nutných vedlejších výdajů.

Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout i další náhrady výdajů, než je výše uvedeno, za cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty v souladu s vymezením cestovních výdajů v § 152 ZP. Státní organizace však jiné nebo vyšší cestovní náhrady, než zaměstnanci přísluší podle §§ 173 až 181 ZP, poskytnout nesmí.

Paušalizace Cestovních Náhrad

Zákoník práce umožňuje paušalizovat cestovní náhrady za účelem dosažení zjednodušení jejich účtování a likvidování a zhospodárnit jejich poskytování. Paušalizace spočívá v tom, že náhrady stanovené zákoníkem práce se poskytují jako průměrné měsíční nebo denní částky, které mohou zahrnovat jednu nebo více cestovních náhrad.

Paušalizace cestovních náhrad přichází v úvahu zejména u zaměstnanců, kteří většinou pravidelně cestují do stejných míst nebo v určitém okruhu různých míst, s určitou pravidelností a za obdobných podmínek a výdajů. Paušalizaci lze uplatnit jak u jednotlivého zaměstnance, tak i skupiny zaměstnanců, přitom je nutno vycházet z výše cestovních náhrad a z očekávaných průměrných výdajů této skupiny zaměstnanců nebo tohoto zaměstnance.

Současně se určí způsob krácení paušální částky za dobu, kdy zaměstnanec nevykonává práci. Pokud se stanovené podmínky zásadním způsobem změní, musí se změnit i paušál.

Vedle paušální částky lze poskytnout pouze ty cestovní náhrady, které nebyly do stanoveného paušálu zahrnuty, proto je stanovena pro sjednání paušálu písemná forma, a to buď vnitřním předpisem zaměstnavatele, nebo individuálním určením. Podklady, které byly pro stanovení paušálu použity, musejí mít dostatečnou vypovídací schopnost a musejí být předloženy k nahlédnutí nejen zaměstnanci na jeho žádost, ale také příslušným kontrolním orgánům.

Společnost Alba, s.r.o., poskytuje svým zaměstnancům - obchodním zástupcům, jejichž teritoriem je Praha, cestovní náhrady paušální částkou ve výši 260 Kč za každý den, ve kterém byl tento zaměstnanec na pracovní cestě. Zaměstnavatel tuto částku vypočetl z následujících údajů: zaměstnanec vykoná v průměru 3 cesty hromadnou dopravou denně, jedna cesta 40 Kč; stravné v časovém pásmu 5 až 12 hodin zaměstnanci podle interní směrnice náleží ve výši 140 Kč (výše stravného platná pro rok 2024).

U podnikatelů - fyzických osob je paušalizace cestovních náhrad vyloučena. OSVČ jsou povinny z hlediska ZDP veškeré náklady související se svými pracovními cestami doložit a prokázat.

Záloha na Cestovní Náhrady a její Vyúčtování

Protože zaměstnanec není povinen vynakládat na pracovní cesty vlastní finanční prostředky, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci přiměřenou zúčtovatelnou zálohu až do předpokládané výše cestovních náhrad, pokud se se zaměstnancem nedohodne, že záloha nebude poskytnuta. Při zahraniční pracovní cestě může zaměstnavatel po dohodě se zaměstnancem poskytnout zálohu v cizí měně nebo její část též cestovním šekem nebo zapůjčením platební karty zaměstnavatele.

Cestovní Náhrady v roce 2025

I v roce 2025 došlo k navýšení tuzemského a zahraničního stravného na pracovní cesty a také ke změně výše cestovních náhrad. Cestovní výdaje musí zaměstnavatel uhradit všem zaměstnancům, které vyšle na pracovní cestu, pokud zaměstnanec k úhradě těchto výdajů použil vlastní peněžní prostředky. Náhrady se v případě ubytování či využití hromadné dopravy poskytují na základě předložených dokladů o úhradě.

Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší podle zákoníku práce zaměstnanci stravné. Výši tuzemského stravného pro rok 2025 stanovuje vyhláška č. 475/2024 Sb. Stravné se liší pro zaměstnance v soukromé a státní sféře. Pokud bylo zaměstnanci poskytnuto během pracovní cesty bezplatné jídlo, stravné se snižuje stejně jako u zaměstnanců v soukromé sféře. Zaměstnanec nemá nárok na stravné, pokud mu jsou během cesty trvající 5 až 12 hodin poskytnuta dvě bezplatná jídla.

Sazby zahraničního stravného pro rok 2025 jsou stanoveny vyhláškou č. 373/2024 Sb. Pokud zaměstnanec stráví mimo území ČR méně než 1 hodinu, stravné se mu neposkytuje. Při vícedenních zahraničních pracovních cestách je nutné počítat zvlášť první a poslední den cesty.

Oproti loňsku se od 1. 1. 2025 mění sazby zahraničního stravného u 30 států. Jde například o Arménii, Černou Horu, Dánsko, Finsko, Chorvatsko, Irsko, Itálii, Maďarsko či USA, ze sousedních zemí se zahraniční stravné zvýšilo pouze u Polska, a to na 50 EUR. Pro některé země se mění i příslušná měna. Z amerického dolaru se přechází na euro u těchto zemí: Angola, Botswana, Lesotho, Mauricius, Mosambik, Namibie, Svazijsko.

Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout i vyšší stravné a kapesné do výše 40 % zahraničního stravného.

Pokud zaměstnanec použije při pracovní cestě vlastní motorové vozidlo, náleží mu základní náhrada za každý ujetý km a k tomu i náhrada za spotřebované pohonné hmoty. Sazba základní náhrady za použití vlastního vozidla na 1 km jízdy se od 1. 1. 2025 zvýšila z 5,60 Kč na 5,80 Kč, u jednostopých vozidel a tříkolek je sazba 1,60 Kč. Při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu zaměstnavatel sazbu základní náhrady za 1 km jízdy zvýší nejméně o 15 %.

Spotřebu pohonné hmoty silničního motorového vozidla vypočítá zaměstnavatel z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu použitého vozidla, které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. Při určení spotřeby pohonné hmoty použije zaměstnavatel údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropské unie. Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou.

Cestovní Náhrady u OSVČ

Podnikatelé tedy mohou uplatňovat cestovní náhrady pouze z cest mimo pravidelné pracoviště a tyto cesty musí mít zároveň souvislost s předmětem podnikání OSVČ. Výdaje (náklady) na pracovní cesty upravuje ustanovení v § 24 odst. 2 písm. k) ZDP, a to v maximální výši stanovené v zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., dále jen „ZP“).

Výdaje na ubytování v rámci vícedenní pracovní cesty v tuzemsku či v zahraničí musí OSVČ doložit v prokázané výši, tedy dokladem za ubytování. V zákoně není omezena výše uplatněného výdaje na ubytování, kterou může podnikatel zahrnout do svých daňově uznatelných nákladů.

Příklad: Cestovní Náhrady Podnikatele

Podnikatel (OSVČ) pan Smolík, zabývající se výrobou kovových konstrukcí, s místem pravidelného pracoviště v Táboře, se dostavil na obchodní jednání v Praze ohledně potenciální zakázky na výrobu a instalaci kovových schodišť pro nově postavenou průmyslovou stavbu. Podnikatel si zaplatil ubytování v hotelu na jednu noc, poskytnuté ubytování včetně snídaně (v ceně ubytování) ho stálo 2 000 Kč. Dále si podnikatel zaplatil hodinu v bazénu a masáž celkem za 1 500 Kč a zakoupil si večeři za 350 Kč.

Ačkoliv se jednalo v podstatě o tzv. marnou pracovní cestu, kdy plánovaný obchod nebyl uzavřen, jsou výdaje za uskutečněnou pracovní cestu za podmínek stanovených zákonem daňově uznatelné. Podnikatel si může uplatnit ve svých daňových nákladech cenu za ubytování, jejíž součástí byla snídaně, ve výši 2 000 Kč.

Pan Smolík vyjel ze sídla svého podnikání na jednání ve čtvrtek již v 5:00, následně si prohlédl stavbu a seznámil se s projektem, odpoledne vypracoval návrh na zhotovení díla a cenovou nabídku. Druhý den v pátek ráno podnikatel posnídal v hotelu, kde přenocoval (snídaně byla součástí ceny za ubytování).

• Čtvrtek: Na pracovní cestě podnikatel strávil celkem 19 hodin (od 5:00 do 24:00) a může si nárokovat stravné ve výši 195 Kč.
• Pátek: Na pracovní cestě podnikatel strávil 13 hodin (od 0:00 do 13:00) a může si nárokovat stravné ve výši 125 Kč. Jelikož však obdržel bezplatnou snídani, je nucen stravné krátit za každé takto poskytnuté bezplatné jídlo o 35 %.

Podnikatel je oprávněn při zahraniční pracovní cestě uplatnit ve svých výdajích zahraniční stravné, jehož sazby jsou pro rok 2015 stanovené vyhláškou Ministerstva financí č. 242/2014 Sb.

Příklad: Zahraniční Stravné

A. Nárok na zahraniční stravné vzniká po jedné hodině strávené v zahraničí.

B. Podnikatel letěl v úterý na zahraniční pracovní cestu v rámci své podnikatelské činnosti do Itálie. Ještě před odletem týž den absolvoval podnikatel pracovní cestu v tuzemsku, na které strávil 11,5 hodiny. Letadlo odlétalo z ČR v úterý ve 23:10 a zpět podnikatel přiletěl na letiště v ČR ve čtvrtek v 11:00. V rámci obchodního jednání podnikatel obdržel ve středu bezplatně oběd.

• Úterý: Podnikateli nevznikl v tuzemsku nárok na tuzemské stravné, měl by tedy nárok na zahraniční stravné již po jedné hodině strávené na pracovní cestě v zahraničí. Okamžik zahájení zahraniční cesty je okamžik odletu letadla z letiště v ČR, které odlétalo ve 23:10. To znamená, že daný den v zahraničí podnikatel strávil méně než hodinu (50 minut) a nárok na zahraniční stravné mu nevznikl. Podnikateli tedy v úterý vznikl nárok na tuzemské stravné ve výši 125 Kč.
• Středa: Podnikatel v Itálii strávil 24 hodin, to znamená, že má nárok na stravné ve výši 45 EUR. Nárok na stravné pokrátil o 2 x 25 % ze 45 EUR. Skutečné stravné, které si může uplatnit do výdajů, tedy činí 22,5 EUR.
• Čtvrtek: Podnikatel strávil v zahraničí 11 hodin. Stravné se stanoví jako 1/3 ze 45 EUR, tedy 15 EUR. 15 EUR - (15 EUR x 0,7) = 4,5 EUR.

Další Výdaje

Pan Smolík (neplátce DPH) použil k pracovní cestě motorové vozidlo zahrnuté v OM a skutečná spotřeba pohonných hmot doložená dokladem byla 600 Kč včetně DPH. Jedná se o nezbytné výdaje, které poplatník musel vynaložit k dosažení úspěšného uskutečnění cíle v rámci své pracovní cesty.

Pan Smolík si na pracovní cestě zaplatil parkovací místo u hotelu, kde byl ubytovaný, ve výši 100 Kč za jednu noc. Parkovné ve výši 100 Kč je daňově uznatelný náklad v rámci pracovní cesty podnikatele.

Shrnutí

Oblast cestovních náhrad OSVČ je poměrně rozsáhlá a občas komplikovaná zejména v oblasti stanovení stravného v kombinaci s tuzemskou a zahraniční pracovní cestou v jeden den.

Sazby tuzemského stravného pro rok 2025 (vyhláška č. 475/2024 Sb.)

Délka trvání pracovní cesty	Stravné
5 až 12 hodin	[Aktuální sazba]
12 až 18 hodin	[Aktuální sazba]
nad 18 hodin	[Aktuální sazba]