Obtížnost turistických tras a klasifikace SAC

Klasifikovat nebo hodnotit výstupy není vůbec jednoduchá věc a s reálem to má velmi málo společného. Důležité je si uvědomit, že hodnocení obtížnosti tras (sníh, vylednění, jištění, stav ledovce, skal, ...) a stav, v jakém se nacházíte i vy sami, jsou klíčové faktory.

Tento článek se zaměřuje na různé stupnice obtížnosti, se kterými se můžete setkat při plánování horských túr. Asi nejpropracovanějším systémem je švýcarské značení.

V České republice se při výletech běžně setkáváme s turistickými značkami. Řada výletníků je využívá jen jako analogovou verzi navigace. Pokud chodíte českou krajinou, nemohli jste si nevšimnout barevných pruhů zvýrazněných po okrajích zářivě bílou barvou.

Turistické značení tras má u nás relativně dlouhou historii. Kolem roku 1860 začal německý turistický spolek vyznačovat první trasy v Beskydech. Dnes akce organizuje Klub českých turistů, jenž vznikl roku 1888. „Hned rok po svém vzniku, konkrétně v květnu 1889, začal Klub značit turistické trasy okolo Prahy. První z nich byla na Svatojánské proudy, pak na Karlštejn a jedna byla také vyznačena v Brdech, v místě, kde je v současné době vojenský újezd Jince,“ říká pro Český rozhlas Karel Markvart.

Turistické značení v ČR

Trasa z německého Eisenachu jdoucí přes Česko a Slovensko do maďarské Budapešti měří 938 km a značená Svatojakubská cesta z Prahy do španělského Santiaga de Compostela má podle značky v pražské Zbraslavi 3 030 km. Ovšem v tomto případě se zdaleka nejde jen po červené. Navíc je potřeba poznamenat, že skrz Česko vede hned několik větví trasy, jejíž cíl je v Santiagu de Compostela.

Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Typické je to u dopravních značek. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy (kterou si ovšem každý může přizpůsobit vlastním potřebám), tak na náročnost, tedy terén a převýšení.

Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné. Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy.

V zásadě jde o tři trasy známé jako E3, E6, a E10. E3 začíná v Santiagu de Compostela a do Česka vstupuje přechodem Schirnding-Pomezí. Následně prochází Krušnými horami do Jizerek, Lužických hor a ke Krkonošům. Odtud se přesouvá do Polska, odkud se posléze vrací zpět v masivu Kralického Sněžníku a pokračuje na Slovensko. Trasa E10 podle Klubu českých turistů začíná na Kap Arkona na Rujáně a skrz Německo pokračuje k Varnsdorfu, projde Českým středohořím a přes Prahu a Brdy pokračuje do jižních Čech, kde Česko opustí na hraničním přechodu ve Studánkách.

Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku.

Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora). Ty nebývají delší než 1 km.

SAC stupnice obtížnosti

Od roku 2002 zavedl Švýcarský alpský klub (SAC) hodnocení pěších túr, které doplňuje klasické ferratové hodnocení, především z hlediska objektivního nebezpečí hor a často se týká nástupů a sestupů u celodenních túr, jejíž součástí ferrata je. Tedy hodnocení náročnosti túry k bodu nástupu a zpět.

• T1 - pěší turistika.
• T2 - horská turistika.
• T3 - náročná horská turistika, možné úseky s řetězy.
• T4 - alpský terén, skalnaté, exponované úseky, náročnější orientace.
• T5 - náročný alpský terén, často bez cest, občas lehké lezení do II. stupně UIAA, možnost sněhových polí, místy potřeba jistit lanem, značení modrobílé.
• T6 - velmi náročný alpský terén, často bez cest, po ledovci, špatné značení, obtížná orientace, vyžaduje velké zkušenosti.

V mapách je označena jako T4 SAC (a osobně bych kvůli dvěma lezeckým pasážím řekl že na hraně T5; připomínám ovšem, že Rakušané oficiálně nemají tak podrobnou klasifikaci). Pro člověka se základními lezeckými dovednostmi, který se už s podobnými úseky někdy setkal, sice pořád náročná a maximální opatrnosti hodná, ale v zásadě docela zábavná cesta.

Osobně bych pomyslnou hranici "schůdnosti" pro případ trekování s větším báglem nakreslil někde těsně před T4, ale vzal bych si na to tlustou pastelku. Vyšší obtížnosti cest jsou náročné a potenciálně nebezpečné i úplně nalehko.

Ferraty a jejich hodnocení

Víte, jak se značí náročnost ferratových cest, jak se v nich orientovat a jak s informacemi nakládat? Ferraty se nehodnotí podle skalní lezecké stupnice obtížnosti (jako např. UIAA stupnice, francouzská stupnice, americká stupnice, saská stupnice apod.), ale mají vlastní stupnice a kritéria hodnocení obtížnosti, které jsou od těch čistě lezeckých odlišné.

Základem pro hodnocení je: technická obtížnost a celková obtížnost z horolezeckého hlediska, ale zohledňuje se i celkový charakter túry, délka výstupu, nadmořská výška, náročnost nástupu i sestupu, možnost výskytu sněhu, pravděpodobnost padajícího kamení, stav umělých pomůcek, nebezpečnost v případě zvratu počasí i případné únikové cesty. V alpských zemích se používá několik stupnic, podle lokality.

Nejpoužívanější v Evropě je rakouská pětistupňová řada A - E podle horolezce Kurta Schalla, kterou zavedlo ve svých průvodcích vydavatelství Schall Verlag a používá se v současných špičkových průvodcích značky Alpenverlag. Rakouská škála přesně definuje jednotlivé stupně a lze si tedy lépe představit, jak těžká cesta bude. S tímto typem hodnocení se potkáte ale i v italských Dolomitech nebo v oblastech u Francouzskoitalských hranic.

• A - jednoduché: Mírně skloněné (delší) nebo svislé (kratší) žebříky. Železné kramle většinou v méně strmé skále. Ojediněle exponovaná místa, přesto však snadno zvládnutelná. Terén má dostatek dobrých chytů a stupů (s výjimkou žebříků přes skalní stupně). Zkušený lezec s dobrou rovnováhou a jistým krokem nepotřebuje na takových cestách žádné jištění. Pro děti a nezkušené se hodí mít krátké lano na horní jištění.
• B - mírně obtížné: Strmější skalní terén s exponovanými úseky. Svislé delší žebříky, kramle, železné stupy nebo řetězy. Některé pasáže jsou už namáhavé a vyžadují sílu. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 2 - 3. I mnozí rutinovaní skalkaři zde používají základní jistící prostředky. Začátečníci a děti už musí mít kompletní jistící výbavu. Pro jistotu mít krátké lano na doplňkové jištění.
• C - obtížné: Strmý až velmi strmý skalní terén. Celá cesta vede exponovaným terénem. Kolmé žebříky, kramle a stupy, které mohou být hůře dosažitelné pro nižší postavy. Časté svislé úseky jsou zajištěné jen ocelovým lanem. V některých místech může být cesta silově náročná. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 3 - 4. Delší stoupání už patří mezi náročnější akce a jistit by se měli v plném rozsahu i zkušení borci. Začátečníci a děti by měli takovým terénem stoupat jen s doplňkovým jištěním ze strany zkušeného partnera.
• D - velmi obtížné: Svislý, často také převislý terén. Kramle a stupy jsou leckdy dost daleko od sebe. Velmi exponovaná a strmá skála, kde je téměř vždy jištění jedním ocelovým lanem. Delší svislé až převislé pasáže, v nichž je ve zvýšené míře nutná dostatečná síla v pažích. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a celkově v dobré fyzické kondici. Cestou se lze setkat s krátkými lezeckými úseky obtížnosti 1 - 2, jež nejsou zajištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Cesty této obtížnosti jsou vhodné jen pro zkušené, kteří jsou samozřejmě plně vybaveni jistícími prostředky. Doporučuje se obuv s podrážkou, jejíž vlastnosti se podobají lezečkám. Pro začátečníky a děti nevhodné.
• E - extrémně obtížné: Extrémní nároky na sílu, jistotu kroku (často v lezeckých botech) a především rovnováhu. Určeno pro specialisty a fajnšmekry. Tento stupeň obtížnosti se vyskytuje na zajištěných cestách velmi zřídka (např. Seewand). Úseky často zahrnují lezení. Ve zvýšené míře platí všechny charakteristiky popsané u obtížnosti D. Ojediněle se objevují velmi převislé úseky, klasifikované jako „F“.

Hlavní hodnotící stupnicí obtížnosti ferrat ve Švýcarsku je Hüslerova - K1-K6. Zajímavou metodu členění náročnosti použil ve svých knihách autor zavedených průvodců, Švýcar Eugen Hüsler. Ten dělí zajištěné cesty do čtyř kategorií. V každé kategorii pak používá třístupňové hodnocení obtížnosti (lehké, střední, těžké), přičemž v kategorii nejtěžších cest klasifikuje ve čtyřech stupních (poměrně obtížný, obtížný, velmi obtížný, extrémně obtížný). Na první pohled komplikované, ale ve skutečnosti velmi praktické a přesné.

V některých Hüslerových knihách charakterizuje náročnost cest graficky výstižný kříž, tzv. Hüsler-Klettersteigkreuz HKK. Ve čtyřech stupních charakterizuje obtížnost cesty ve čtyřech ohledech - síla, vytrvalost, expozice a potřebná zkušenost s pohybem v horách.

Stupeň	Označení	Popis obtížnosti	Pro koho je vhodná
K1	Lehká	Mírně exponovaný terén, základní jištění (lano), často chodecký terén.	Začátečníci, děti, turisté
K2	Mírně obtížná	Občasné stoupání po ocelovém lanu, jednoduché žebříky, kramle.	Mírně zkušení, běžní turisté
K3	Středně obtížná	Strmé úseky, větší expozice, nutná základní síla a koordinace.	Lidé s dobrou kondicí a jistotou v terénu
K4	Obtížná	Technicky náročné pasáže, časté výškové úseky, výrazná expozice.	Pokročilí ferratisté, dobrá fyzička nutná
K5	Velmi obtížná	Dlouhé a exponované úseky, převisy, minimální možnost odpočinku.	Zkušenější lezci, trénovaní sportovci
K6	Extrémní	Těžké převisy, maximální fyzická i psychická zátěž, vyžaduje silové lezení.	Vysoce zkušené osoby, sportovní lezci

Další stupnice hodnocení ferrat

Dolomitské ferraty jsou hodnoceny zejména stupnicí A-F, ale obecně italové hodnotí v pěti stupních a významově se výklad podobá stupnicím v německy mluvících zemích:

• F (facile) - lehké.
• MD (media difficolta) - středně obtížné.
• D (difficile) - obtížné.
• MD (molto difficile) - velmi obtížné.
• ED (estrema dificolta) - extrémně obtížné.

Francouzi používají dvě stupnice. Ta starší klasická se podobá italské:

• F (facile) - lehké.
• PD (peu difficile) - méně obtížné.
• D (difficile) - obtížné.
• TD (trés difficile) - velmi obtížné.
• ED (extrement difficile) - extrémně obtížné.

Modernější stupnici vyvinul známý ferratový publicista P. Sombardier a dělí zajištěné cesty podle typu:

• Via ferrata école - lehká, cvičná cesta, vhodná pro začátečníky a děti.
• Via ferrata sportive - krátká cesta sportovního stylu, obvykle silově náročná, snadno dostupná z údolí.
• Via ferrata sportive / montagne - zajištěná cesta je součástí horské túry a je nutné počítat s objektivním nebezpečím.

Používané stupnice hodnocení ferrat v EU

Země	A-F / Schall	K1-K6 / Hüsler	F-ED / Francouzská
Rakousko	✅⚠️ výjimečně	❌	❌
Německo	✅	✅	❌
Švýcarsko	⚠️ částečně	✅ hlavní	⚠️ ve Francouzské části
Itálie	✅⚠️ místy	⚠️ výjimečně (Valle d'Aosta)	❌
Česko	✅ hlavní	❌	❌
Slovensko	✅ hlavní	❌	❌
Francie	❌	❌	✅ hlavní
Slovinsko	✅	❌	⚠️ místy
Maďarsko	✅	❌	❌
Polsko	✅	❌	❌

Porovnání úrovní obtížnosti ferrat

Rakouská stupnice(Schall)	švýcarská stupnice(Hüsler)	francouzská stupnice	popis obtížnosti
A	K1	F (Facile)	Lehká chodecká ferrata, minimální zajištění, vhodné pro začátečníky
B	K2	PD (Peu Difficile)	Mírně strmější úseky, občasné kramle, mírná expozice
C	K3	AD (Assez Difficile)	Výraznější sklon, stoupání po železe, potřeba síly a techniky
D	K4	D (Difficile)	Dlouhé exponované pasáže, může být převis, nutná síla, vytrvalost a jistota v pohybu
E	K5-K6	TD (Très Difficile)	Extrémní obtížnost, převisy, minimální odpočinek, sportovní výkony
F (výjimečně G)	K6+ (neoficiálně)	ED (Extrêmement Difficile)	Vysoce technická a silová ferrata, často převisy bez opory nohou, jen pro experty

Jak si údaje o obtížnosti vyhodnotit?

V první řadě musím pečlivě nastudovat průvodce a vybrat cesty, odpovídající dovednostem, věku a kondici účastníků výstupu. Přibývá snadno dostupných, kratších ferrat, které jsou obvykle silově náročnější. Něco jiného je celodenní túra ve vyšších polohách a zajištěný úsek je pouze částí cesty.

Pro vaši orientaci pomůže porovnání s přelezenými cestami. Všechny cesty vyžadují pečlivé plánování, zejména časové, alternativních variant, únikových cest v případě nouze atd.

• Lehké cesty - jednoduché trasy, pokud chybí přírodní stupy, jsou nahrazeny pohodlnými umělými (rak. A-B, F, K1-2).
• Střední cesty - pohyb strmějším terénem pečlivě zajištěnou cestou. Umělé pomůcky jsou na všech komplikovaných místech. Silově náročné jen ojediněle (rak. C, K3, PD).
• Obtížné až extrémní - jde o cesty, které už částečně vedou náročným terénem, ale jsou hodně dobře jištěné a obtížná místa se vyskytují spíš ojediněle. (rak. D-E výše, K4-6, D-E).

S rostoucí náročností přibývá exponovaných úseků, silově a na obratnost i vytrvalost náročnějších pasáží a často i objektivní nebezpečí horského terénu.

Další faktory ovlivňující obtížnost ferraty:

• Přístup a sestup - delší nástupy zvyšují celkovou náročnost
• Výška a expozice - subjektivně zvyšují obtížnost
• Počasí - mokré nebo zledovatělé úseky jsou výrazně těžší
• Vybavení - ferraty bez umělých pomůcek (např.

Ferratový set je základní vybavení

Jak náročná asi bude ta či ona stezka? V mnoha zemích mají svůj systém značení, podle kterého se dá zhruba orientovat. Na základě dělení zmíněných dvou spolků se snaží označovat stezky i celosvětově nejvýznamnější zdroj volně dostupných digitálních map OpenStreetMap, odkud je v různé podobě přebírají aplikace, které s OSM pracují (mimo jiné i Mapy.cz nebo Locus).

Kromě zemí s „oficiálním“ hodnocením obtížnosti ale v mapách na podobně značené stezky občas narazíte i jinde. Jde o to, jak mapující dobrovolník zanesl trasu do OSM (a jak ji případně někdo po něm upravil). Čárkovaná trasa je ještě v pohodě, tečková už může být hodně extrémní.

Všech šest kategorií zobrazují například OpenAndroMaps s renderovacím tématem Elevate v aplikaci Locus map (jak konkrétně to vypadá si můžete přečíst v mapovém klíči Elevate).

To, že trasa na mapě „není čárkovaně či tečkovaně“ automaticky neznamená, že nebude psycho. Jde o to, jestli má daná země vůbec nějaký systém klasifikace a/nebo o to, jak dotyčný mapař stezku zanesl do OpenStreetMap a jak se trefil.

Desatero pro bezpečnou horskou turistiku

Aby byla zajištěna bezpečnost turistů a horolezců v horách, má Rakouský alpský svaz 10 doporučení pro bezpečnou horskou turistiku:

1. Zdraví v horách: Horská turistika je vytrvalostní sport. Pozitivní zátěžové podněty pro srdce a krevní oběh vyžadují dobrý zdravotní stav a realistické sebehodnocení. Vyhněte se časovému tlaku a zvolte takové tempo, aby se nikdo ve skupině nezadýchal.
2. Pečlivé plánování: Turistické mapy, průvodci, internet a odborníci poskytují informace o délce, výškovém rozdílu, obtížnosti a aktuálních podmínkách. Výlety vždy přizpůsobte skupině! Zvláštní pozornost věnujte předpovědi počasí, protože déšť, vítr a chlad zvyšují riziko nehod.
3. Kompletní vybavení: Přizpůsobte své vybavení cestě a dbejte na to, aby byl váš batoh lehký. V batohu by vždy měla být ochrana proti dešti, chladu a slunci, lékárnička a mobilní telefon (eurotísňová linka 112). S orientací vám pomůže mapa nebo GPS.
4. Vhodná obuv: Dobré turistické boty chrání a ulevují vašim nohám a zlepšují vaši jistotu! Při jejich výběru se ujistěte, že perfektně sedí, mají protiskluzovou podrážku a jsou nepromokavé.
5. Klíčem je jistota: Pády v důsledku uklouznutí nebo zakopnutí jsou nejčastější příčinou úrazů! Uvědomte si, že nadměrná rychlost nebo únava mohou vážně zhoršit vaši jistotu a soustředění. Pozor na padající kameny: opatrnou chůzí se můžete vyhnout padajícím kamenům.
6. Zůstaňte na vyznačených stezkách: V bezcestném terénu se zvyšuje riziko ztráty orientace, pádu a padajícího kamení. Vyhněte se zkratkám a v případě, že ztratíte cestu, vraťte se na poslední známý bod. Často podceňované a velmi nebezpečné: strmá stará sněhová pole!
7. Pravidelné přestávky: Včasné přestávky vám pomohou odpočívat, kochat se krajinou a navazovat společenské vztahy. Jídlo a pití jsou důležité pro udržení výkonu a koncentrace. Izotonické nápoje jsou ideálním prostředkem k zahnání žízně. Müsli tyčinky, sušené ovoce a sušenky zaženou hlad na cestě.
8. Odpovědnost za děti: Vezměte prosím na vědomí, že se zaměřujeme na rozmanitost a hravé objevování pro děti! V pasážích, kde hrozí nebezpečí pádu, může jeden dospělý dohlížet pouze na jedno dítě. Velmi exponované prohlídky, které vyžadují dlouhodobé soustředění, nejsou pro děti vhodné.
9. Malé skupiny: Malé skupiny zajišťují flexibilitu a umožňují vzájemnou pomoc. Informujte známé o svém cíli, trase a plánovaném návratu. Zůstaňte ve skupině pohromadě. Pozor, osamělí cestovatelé: i drobné nehody mohou vést k vážným mimořádným událostem.
10. Úcta k přírodě a životnímu prostředí: Ochrana horské přírody: nenechávejte po sobě žádné odpadky, vyhýbejte se hluku, držte se na stezkách a nerušte volně žijící nebo pasoucí se zvířata. Rostliny ponechávejte nedotčené a respektujte chráněná území. Na cestu používejte veřejnou dopravu nebo vytvářejte skupiny aut.