Obtížnost turistických tras a jejich značení

Turistické značky používáme při výletech poměrně běžně. Řada výletníků je však využívá jen jako analogovou verzi navigace.

Kromě standardizovaného značení a orientačních značek se turistické stezky obecně dělí do tří stupňů obtížnosti: Turistické stezky, horské stezky a alpské trasy. Klasifikace jednotlivých stupňů vychází z koncepce tyrolských turistických a horských stezek spolkové země Tyrolsko.

TURISTICKÉ TRASY jsou určeny pro každého: nejsou vyžadovány žádné horské zkušenosti ani specifické horské vybavení. Stezky jsou široké a bez výrazných stoupání a klesání. Značení je v základní žluté barvě a je opatřeno bílým kroužkem pro označení stupně obtížnosti.

Pro koho? Pro začátečníky a pěší turisty.Předpoklady.

ČERVENÉ HORSKÉ STEZKY jsou středně náročné: na turisty čekají některé úzké a strmé, ale zajištěné pěší a horolezecké pasáže. Příslušné značky jsou v základní žluté barvě a mají červený kroužek pro označení obtížnosti.

Pro koho jsou určeny?

ČERNÉ HORSKÉ STEZKY jsou úzké, téměř výhradně strmé a exponované stezky. Pokud se vydáte na černou horskou stezku, musíte počítat s delšími zajištěnými pěšími a horolezeckými pasážemi. Černé horské stezky jsou označeny na žlutých základních značkách černým kroužkem, který označuje obtížnost.

Pro koho?

ALPINSKÉ TRASY jsou velmi náročné a nejsou pro každého. Nacházíte se ve vysokohorském terénu, takže jsou exponované a mají nezajištěné pěší a lezecké pasáže. Výslovně upozorňujeme na nebezpečí pádu, protože na alpských trasách hrozí místy uklouznutí. Na značení je jako stupeň obtížnosti uveden nápis "Alpská trasa".

Pro koho? Hledáte zasvěcené tipy na túry, chaty a trasy?

Pokud chodíte českou, ale třeba i rumunskou krajinou (ano, i v Rumunsku vymezili čeští značkaři turistické trasy), nemohli jste si nevšimnout barevných pruhů zvýrazněných po okrajích zářivě bílou barvou. Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Typické je to u dopravních značek. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy (kterou si ovšem každý může přizpůsobit vlastním potřebám), tak na náročnost, tedy terén a převýšení.

I když se výše píše, že červené trasy jsou nejnáročnější, vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic. Můžete tak například zjistit, že poměrně příkrá trasa ze Špindlerova Mlýna směrem na Sněžku vede po modré a teprve poslední, relativně krátký úsek je značen červeně.

Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné.

Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy. I zde je ovšem potřeba být ve střehu.

V zásadě jde o tři trasy známé jako E3, E6, a E10. E3 začíná v Santiagu de Compostela a do Česka vstupuje přechodem Schirnding-Pomezí. Následně prochází Krušnými horami do Jizerek, Lužických hor a ke Krkonošům. Odtud se přesouvá do Polska, odkud se posléze vrací zpět v masivu Kralického Sněžníku a pokračuje na Slovensko.

Trasa E10 podle Klubu českých turistů začíná na Kap Arkona na Rujáně a skrz Německo pokračuje k Varnsdorfu, projde Českým středohořím a přes Prahu a Brdy pokračuje do jižních Čech, kde Česko opustí na hraničním přechodu ve Studánkách. Ovšem aktuální elektronické mapové podklady značku na Studánkách nenacházejí.

Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku.

Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem. Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora). Ty nebývají delší než 1 km.

Značení tras má u nás relativně dlouhou historii. Kolem roku 1860 začal německý turistický spolek vyznačovat první trasy v Beskydech. Dnes akce organizuje Klub českých turistů, jenž vznikl roku 1888.

„Hned rok po svém vzniku, konkrétně v květnu 1889, začal Klub značit turistické trasy okolo Prahy. První z nich byla na Svatojánské proudy, pak na Karlštejn a jedna byla také vyznačena v Brdech, v místě, kde je v současné době vojenský újezd Jince,“ říká pro Český rozhlas Karel Markvart.

Turistické značky nám závidí celý svět. A není to rozhodně náhodou.

„U nás se turisté v systému skvěle orientují, což se líbí i jinde. Oslovují nás proto některé turistické kluby ze zahraničí, že by rády zakoupily licenci a přešly na náš způsob značek.

Samotná práce na značkách má svá jasně daná pravidla. „Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy, tedy každý rok třetinu. Musí také zkontrolovat všechny směrovky a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění.

„Není to tak, jak si hodně lidí myslí; že jdete s barvou a opravujete jen ty značky, které jsou špatné. Malování je asi jen půlka práce, druhá je dřevorubectví.

„Jelikož je značení hodně závislé na počasí a poté i na volném čase značkaře, je výhodnější vytvořit dvojici třeba s rodinným příslušníkem. U dvou samostatných značkařů je domluva vždy o něco složitější.

Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pruhů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je buď červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a značku zviditelňují.

Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších. Odlišná je pouze barva krajních pásů, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.

V cyklistickém značení se používají dva základní druhy, a to silniční a terénní. Převažuje silniční, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou podkladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy. Značky jsou součástí dopravního značení a jsou tří typů: směrová tabulka IS21, směrová tabule IS19 a návěst před křižovatkou IS20.

Položili jste si někdy otázku, co jednotlivé barvy na turistických značkách vlastně znamenají?

• Žlutá - označuje krátké trasy, spojovací cesty, zkratky.

Lidé si často myslí, že barva souvisí s náročností trasy. Obecně lze říci, že jednotlivé barvy lze přiřadit k trasám různých délek a určení, ale neplatí to vždy. V minulosti se totiž používala jen červená a až postupně se přidávaly další.

Dechberoucí výhledy, panenskou přírodu i zajímavá zákoutí a památky nabízejí nejkrásnější tuzemské turistické trasy. Nabádají například k výstupu na Praděd, nejvyšší vrchol Jeseníků a zároveň nejznámější horský symbol Moravy a Slezska. Je magicky přitažlivý a krásný. Výstup zvládnou i příležitostní turisté. Kopec samotný je plochý. Pod kaplí svaté Hedviky ve Vrbně pod Pradědem-Vidlích začíná 5,5 kilometru dlouhá modře značená trasa k chatě Švýcárna. Odtud se jde hřebenovou magistrálou na Praděd, což je trasa dlouhá 9 kilometrů s 800 metrovým převýšením. Se vstupem na Medvědskou hornatinu se začnou odkrývat panoramata horských hřebenů.

Nejznámější organizovaný turistický a dálkový pochod v České republice je Pochod Praha - Prčice, jehož historie sahá do roku 1966. Pořadatelem je odbor KČT Praha - Prčice, který vznikl roku 1991 z řad dosavadních pořadatelů pochodu (z výboru turistiky MV ČSTV Praha, pozn. Pochod se obvykle koná třetí květnovou sobotu. Letošní, již 56. ročník se uskutečnil 20. května. Tradičně se na túru vydávají desítky tisíc účastníků. „Loni to bylo 17 508 startujících,“ uvádí v sekci Historie web pochodu.

A jak vypadá turistické značení u našich sousedů? Způsob značení je téměř shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích s přesností na čtvrt hodiny, nikoliv v kilometrech.

V Polsku se používá obdobné značení jako v Česku, navíc existuje ještě černá značka. Barvy nemají žádnou souvislost s obtížností trasy.

Protože značením pěších tras se v Rakousku zabývá řada organizací, není prováděno jednotným způsobem. Z iniciativy zemských orgánů se v současnosti uplatňují, zvláště v alpském regionu, snahy o sjednocení značení.

Se značně rozdílnými způsoby značení se setkáváme především v západních zemích Spolkové republiky Německo, zatímco v zemích bývalé Německé demokratické republiky (východní Německo, pozn.

Klub českých turistů si v letošním roce připomíná 135 let od svého vzniku. Oslavy jubilea se uskuteční v první polovině června v Praze.

Program:

• 9. června - Vlastní oslava 135. výročí vzniku KČT bude v Národním zemědělském muzeu.
• 10. června - Pochod nad tunelem Blanka (6 a 9 kilometrů).

V alpských terénech se používá několik stupnic obtížnosti pro pěší túry.

• T - Turistico - trasa vede po zpevněných cestách, lze projít i s koněm. Obvykle do výšek 2000 m n.
• E - Escursionistico - trasa vede různým terénem (pastviny, suť, kamenitá půda).
• EE - per Escursionisti Esperti - trasa vede i přes strmé a kluzké srázy. Různorodý terén v relativně vysokých nadmořských výškách. Může obsahovat i krátké sněhové pole, ale pouze rovinaté (bez rizika dlouhého sklouznutí a pádu) a bez ledovcových trhlin.
• EEA - per Escursionisti Esperti, con Attrezzature - trasa prochází místy, kde je potřebné nebo doporučené vybavení (ferratový set).
• EEAG - Escursionisti Esperti Attrezzati Ghiaccio - trasa vede přez ledovec, je potřebné příslušné vybavení.

Grading systems. Swiss Alpine Club SAC:

• T1 - Dobře značená cesta, po rovině, nebo jen mírně strmá.
• T2 - Horská trasa. Dobře značená cesta, částečně strmý terén. Obtížné úseky mohou být zajištěny. Pád nelze vyloučit.
• T3 - Náročná horská trasa. Cesta není vždy zřejmá nebo dobře viditelná. Více exponované úseky mohou být zajištěny. Může být potřeba použít ruce. Trasa obsahuje úseky s rizikem pádu.
• T4 - Alpská trasa. Trasa vede úseky, kde není cesta. V některých částech bude potřeba použít ruce. Trasa obsahuje exponovaný terén, jako např.
• T5 - Náročná alpská trasa. Trasa vede úseky, kde často není cesta. Může obsahovat snadné lezení. Trasa vede přes exponovaný, náročný terén, strmé srázy.
• T6 - Velmi náročná alpská trasa. Většina trasy nevede po cestě. Obtížnost může dosahovat lezecké obtížnosti 2 UIAA. Často velmi exponované. Nebezpečné strmé srázy, kamenné rokle.

V Německu a Rakousku se turistické trasy běžně značí barvami modrá, červená, černá. Modře značená cesta vede po zpevněných cestách jen málo strmých. Červeně značená cesta je již náročnější, ale nevyžaduje žádné vybavení.

Jak náročná asi bude ta či ona stezka? V mnoha zemích mají svůj systém značení, podle kterého se dá zhruba orientovat. Z pochopitelných důvodů klasické „značky“ v Česku nějaké širší rozdělení obtížnosti nevyužijí, ale v “opravdových horách”, jde o extrémně užitečnou informaci.

Na základě dělení zmíněných dvou spolků se snaží označovat stezky i celosvětově nejvýznamnější zdroj volně dostupných digitálních map OpenStreetMap, odkud je v různé podobě přebírají aplikace, které s OSM pracují (mimo jiné i Mapy.cz nebo Locus). Kromě zemí s „oficiálním“ hodnocením obtížnosti ale v mapách na podobně značené stezky občas narazíte i jinde. Jde o to, jak mapující dobrovolník zanesl trasu do OSM (a jak ji případně někdo po něm upravil).

Čárkovaná trasa je ještě v pohodě, tečková už může být hodně extrémní. Zdaleka totiž neplatí, že co je vytyčená „značka“, co půjde projít s prstem v nose. A to se nebavíme o ferratách, které samozřejmě vyžadují zcela jiný přístup a jistící vybavení - byť ty nejnáročnější trasy si s nimi nezadají.

K zobrazení: Mapy.cz zatím mírně zjednodušují do třech stupňů obtížnosti (v zásadě stejně jako samotné SAC značení). Všech šest kategorií zobrazují například OpenAndroMaps s renderovacím tématem Elevate v aplikaci Locus map (jak konkrétně to vypadá si můžete přečíst v mapovém klíči Elevate).

Pro pohyb mimo Alpy: To, že trasa na mapě „není čárkovaně či tečkovaně“ automaticky neznamená, že nebude psycho. Jde o to, jestli má daná země vůbec nějaký systém klasifikace a/nebo o to, jak dotyčný mapař stezku zanesl do OpenStreetMap a jak se trefil.

Pro člověka se základními lezeckými dovednostmi, který se už s podobnými úseky někdy setkal, sice pořád náročná a maximální opatrnosti hodná, ale v zásadě docela zábavná cesta.

Možná se v duchu ptáte, kde leží hranice “schůdnosti” pro případ trekování s větším báglem. Osobně bych ji pomyslně nakreslil někde těsně před T4, ale vzal bych si na to tlustou pastelku. Vyšší obtížnosti cest jsou náročné a potenciálně nebezpečné i úplně nalehko.

Nejednou se nám stalo, že jsme si v horách kdesi na východě prostě museli poradit a navzájem si pomoci nenadálý drsnější úsek nějak bezpečně(!) překonat. Otáčet jsme se kvůli neschůdnosti terénu na dlouhém treku naštěstí nikdy nemuseli (na jednodenním výletě ano).

V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky.

Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu. Tzv.

Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř.

Horní řádek uvádí koncový cíl a na každém rozcestí se jeho název na každém rozcestí stále opakuje.

Návěst vyznačuje vedení trasy č. 604 a č. Změna typu značení. Silniční značení se zde mění na terénní. Trasa č.

Značené trasy vždy vedou z jednoho místa do druhého a netvoří okruhy. Začátek a konec trasy je označen koncovou značkou, a rozcestí je vyznačeno vždy pomocí směrových tabulí IS19.

Při jízdě po značených trasách je dobré mít představu, kam chceme dojet, naplánovat si cestu a zjistit, jaké trasy můžeme využít. Osvědčený způsob je trasu si naplánovat na internetové mapě mapy.cz a mapu i itinerář si můžeme vytisknout, nebo exportovat do GPS. Vždy je ale vhodné mít sebou na trase i tištěnou mapu (nejlépe vydanou KČT, kde jsou aktuální značené trasy).

Pokud narazíme při jízdě na trasu označenou tabulkami IS21 a nemáme sebou mapu ani GPS, musíme jet po trase do následujícího rozcestí, kde se zorientujeme a dozvíme se, kam která trasa vede.

Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č.

Tyto značky se používají pro vyznačení evropských cyklistických tras EuroVelo a tematických tras jako jsou např. Pokud vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy na směrové tabuli IS19, nebo návěstích IS20. Na směrových tabulkách IS21 se logo neuvádí a je na nich jen číslo trasy. Pak se má za to, že logovaná trasa vede v souběhu s číslovanou trasou až do následujícího rozcestí.

Příklad: evropská trasa EV4 vede po národní trase č. Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy.

V některých místech, kde je cyklisty potřeba informovat o možných nebezpečích se používají varovné tabule. Pro informování cyklistů o kulturních a turistických cílech na trase se používají na značkách smluvené piktogramy. Jsou to značky vycházející z pěšího značení s tím rozdílem, že značky jsou na žlutém podkladu. Používají se stejně jako pěší značení. Na rozcestích jsou směrovky a trasa je vyznačena pásovým značením se žlutými vodícími pruhy.

Tabulka: Stupně obtížnosti turistických tras dle SAC

Stupeň obtížnosti	Popis	Terén	Požadavky	Příklady túr
T1 - Snadná turistická stezka	Průběžně viditelná, široká cesta. Při normálním chování nehrozí nebezpečí pádu.	Cesta je dobře připravená.	Žádné zvláštní požadavky.	Mont Raimeux, Grubenberghütte, Vermigelhütte, Capanna Cadagno, Kronberg via St. Jakob, Rifugio Saoseo CAS.
T2 - Turistická stezka	Někdy strmá nebo úzká. Nebezpečí pádu nelze vyloučit.	Souvislý chodník. Terén částečně strmý.	Základní jistota.	Moléson, Turtmannova chata SAC, chata Bächlital SAC, chata Bergsee SAC, Capanna Campo Tencia CAS, chata Fridolins SAC, chata Silvretta SAC.
T3 - Horská turistická stezka	Může obsahovat úseky zajištěné řetězy a exponované úseky. Trasa není vždy viditelná.	Stezka nemusí být v celém rozsahu viditelná. Strmý terén. Exponované úseky mohou být zajištěny lany nebo řetězy. Svahy, lehké škrapy.	Jistá noha.	Chasseral via Combe Grède, Cabane d'Orny CAS, Glecksteinhütte SAC, Gross Mythen, Pizzo Centrale, Säntis od Schwägalp, Zapporthütte SAC.
T4 - Alpská turistická trasa	V drsném, strmém terénu. Může zahrnovat lehké lezecké úseky (I UIAA), strmé travnaté svahy, skály, lehká sněhová pole a ledovcové pasáže.	Stezky, často bez cest. Drsný strmý terén. Jednotlivé lehké lezecké úseky (I UIAA). Bloková pole. Strmé travnaté svahy a sutě. Lehká sněhová pole. Ledovcové pasáže, většinou značené.	Znalost exponovaných pasáží. Dobrá jistota. Dobré orientační schopnosti. Zkušenosti s alpským terénem, základní odhad terénu. Základní znalost používání horolezeckého vybavení (lano, mačky, cepín atd.).	Tour d'Aï, Mischabelhütte, Schreck-.hornhütte SAC, Uri Rotstock odMusenalp, Bocchetta della Campala, Pizol, Capanna Sasc Furä CAS
T5 - Náročná alpská trasa	V drsném, strmém terénu. Může zahrnovat lehké horolezecké pasáže (I - II UIAA), velmi strmé travnaté svahy a sutě, strmá sněhová pole a ledovcové pasáže.	Stezky, často bez cest. Drsný strmý terén. Lehké horolezecké pasáže (I - II UIAA). Náročné boulderové pole. Velmi strmé travnaté svahy a sutě. Strmá sněhová pole. Ledovcové pasáže, někdy značené.	Znalost exponovaného terénu. Velmi dobrá jistota. Velmi dobrý orientační smysl a schopnost hledání trasy. Hluboké zkušenosti s vysokohorskou turistikou, jistý odhad terénu. Dobrá znalost používání vysokohorského vybavení (lano, mačky, cepín atd.).	Dent de Brenleire arête NW, Stockhornbiwak SAC, Silberhornhütte SAC, Bristen, Pizzo di Claro Via Lumino, Säntis Chammhalden, Zervreilahorn (od jihu).
T6 - Velmi náročná alpská trasa	Ve výrazně strmém terénu. Může zahrnovat delší lezecké úseky (II - III UIAA), extrémně strmé travnaté svahy, strmá sněhová pole a ledovcové pasáže.	Většinou bez cest. Výrazně strmý terén. Delší lezecké úseky (II - III UIAA). Záludná bouldrová pole. Extrémně strmé travnaté svahy a sutě. Záludná sněhová pole. Ledovcové pasáže.	Znalost velmi exponovaného terénu. Výborná jistota. Velmi dobrý orientační smysl a schopnost vyhledávat trasy. Zkušenosti s vysokohorskou turistikou, velmi jistý odhad terénu. Zkušené používání vysokohorského vybavení (lano, skoby, cepín atd.).	Neuvedeno

The difficulty of a hiking route as per the SAC rating scale. The actual difficulty and your personal readiness should always be reassessed on site. Wet conditions, ice, old snow, fresh snow or poor visibility can drastically increase the difficulty or make the route impossible.

Typické turistické značení v České republice

SAC stupnice obtížnosti