Historie geografických objevů popisuje pět tisíc let lidského úsilí poznat planetu, na které žije. K posouvání geografického obzoru vedla lidstvo řada motivů (obchodních, mocenských, náboženských, vědeckých, ale často i pouhá touha po dobrodružství). Období starověku se nejčastěji vymezuje období od 3. tisíciletí před naším letopočtem do 5. V hospodářském a kulturním vývoji lidstva sehrály velmi důležitou roli národy žijící v oblasti subtropického pásu. Omezené možnosti pohybu člověka vedly k tomu, že se ohniska civilizací zprvu vyvíjela značně izolovaně.
Starověké objevitelské počiny
Nejstarší dochované zprávy o objevitelských počinech pocházejí z doby okolo 1500 př. n. l. Egypťané dávali přednost životu na březích Nilu. Mořeplavba a objevitelské aktivity zde nebyly příliš vyvinuty zejména díky orientaci Egypta na zemědělskou výrobu. Egypťané na cesty vyráželi pouze za obchodem. Nejstarší písemná zpráva o objevných plavbách pochází z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Je zaznamenána v egyptském chrámu Dér el-Bahrí u Théb. V době uskutečnění této výpravy bylo již východní Středomoří a Rudé moře protkáno poměrně hustou obchodní sítí.
V 11. století př. n. l. Féničané vynikali jako zemědělci (olivy a víno), ale zejména jako obchodníci a zdatní mořeplavci. Velmi často hráli roli obchodního prostředníka mezi sousedy. Písemných zpráv o jejich cestách se mnoho nedochovalo. Byly součástí jakéhosi obchodního tajemství, o němž nechávali záznamy jen výjimečně (podobně jako Španělé či Portugalci v počátcích velkých objevů). Bible popisuje bájnou výpravu do země Offir, záhadné Země Zlata, kterou Féničané uskutečnili na popud krále Šalomouna v roce 945 př. n. l. Také poloha Offiru je zahalena tajemstvím. Někteří historikové odhadují polohu Offiru někde v Indii či dokonce až v Peru, ale je téměř nemožné, aby se dostali až tak daleko.
Podle antického historika Hérodota, který kolem roku 450 př. n. l. procestoval Egypt, byl faraon Neko II. prvním kdo v letech 606 př. n. l. - 604 př. n. l. vyslal fénické plavce, aby se pokusili plout Rudým mořem na jih do Indického oceánu, tak dlouho dokud jim to podmínky dovolí. Potraviny získávali tím, že nějaký dlouhý čas kotvili u břehu, přitom zaseli, počkali na úrodu a pak pokračovali v plavbě. Třetím rokem propluli Heraklovými sloupy a poté dospěli do Egypta. Při obeplouvání jižního cípu Afriky, dnešního mysu Dobré naděje prý viděli slunce na pravé straně, to znamená na severu. Tento údaj byl příčinou toho, že Hérodotos i jiní antičtí historikové zprávě nevěřili, pro dnešní historiky však toto tvrzení představuje důkaz, že se Féničané octli opravdu až na jihu Afriky. Problémem však zůstává, jak propluli od Senegalu k Gibraltaru, neboť tehdejší technika plavby nedovolovala lodím překonat silný Kanárský proud a severní větry u západní Afriky.
Od počátku 1. tisíciletí př. n. l. do začátku letopočtu neměli Féničané ve Středomoří žádné konkurenty. Na svých cestách zakládali při pobřežích kolonie, z nichž nejvýznamnější je Kartágo (založené asi kolem roku 825 př. n. Kartáginci uskutečňovali složité a nákladné námořní expedice. První písemná zpráva - původně punsky psaná zpráva - o plavbě byla v helénistické době přeložena do řečtiny a pod názvem Periplús poprvé vytištěna v úpravě českého humanisty a filologa Zikmunda Hrubého z Jelení v Basileji roku 1533 - se dochovala o výpravě pod vedením Hannóna, uskutečněné kolem roku 500 př. n. Flotila 60 lodí vyplula z Kartága s cílem najít vhodná území pro zakládání kolonií. Proplula Herkulovými sloupy (Gibraltar) a podél pobřeží západní Afriky se dostala k dosud neznámému světu. Po dlouhé plavbě spatřili její účastníci „zemi v plamenech“ s mohutnou horou uprostřed, kterou nazvali „Kočár bohů“. Přistáli u ostrova - obývaného „lesními muži“, který byl nejzazším bodem plavby.
Řekové byli prvním národem, který se nejen vydával na cesty do neznámých zemí, ale který také o svých objevech zanechal rozsáhlé a relativně ucelené záznamy. Obchodníky a kupci se stali mimo jiné také díky jejich společenskému zřízení - řada svobodných obchodníků a řemeslníků. Vydávali se z otrokářských městských států, které vyrostly na březích a ostrovech v Egejském moři, na všechny světové strany. Obdobně jako Féničané budovali podél středomořského i černomořského pobřeží své kolonie. Představu o řeckém geografickém obzoru podávají nepřímo Homérovy eposy Ilias a Odysea ze 7. století př. n.
Za nejvýznamnějšího řeckého cestovatele může být označen Pýtheás z Massilie (4. století př. n. l.). Motivem jeho cest na sever byl obchod - toužil získat jantar a cín. Z jeho popisu cesty se dochovaly jen zlomky. Pro antické autory (např. Strabón, Polybios) byly popisy Pýthea natolik překvapivé, že jim nedůvěřovali. Pýtheás se plavil po moři průlivem mezi Británií (jako první použil název Británie) a Irskem, podél pobřeží Skotska až k Orknejím. Odtud plul ještě šest dní na sever, až se před ním na obzoru objevila bájná Thule (snad Island či pobřeží Norska). Zde se moře proměnilo v tuhou hmotu, po níž již nebyla možná plavba lodí. Je pravděpodobné, že se dostal až k severnímu polárnímu kruhu a popsal zamrzlé moře a Slunce, které nikdy nezapadá.
Nejdelší kombinovanou cestou starověku (po moři i pevnině) uskutečnil největší válečník a dobyvatel - Alexandr Makedonský. Na svých výpravách proti Peršanům vtáhl až do údolí řeky Indu. Během tažení byla prováděna i přírodovědná pozorování a byly vyhotoveny mapy dobytých území. Alexandr Makedonský přispěl k tomu, že se geografický obzor řeckého světa zdvojnásobil. Na dobytých územích zakládal města, z nichž 20 neslo jeho jméno.
Za cestovatele je možné považovat také většinu řeckých geografů. Jejich cesty směřovaly převážně do Středomoří, Černomoří a severní Afriky. Stav dosavadního zeměpisného vědění a poznání shrnul ve svém devítidílném spise Historia Hérodotos (5. století př. n. l.). Navštívil řadu zemí, o kterých psal - například: Persii, údolí Nilu až po Asuán. Popis známé ekumeny shrnul Eratosthenés (3. století př. n.
Eratosthenovo měření obvodu Země
Vikingské objevy
Vikingové byli první skupina evropských národů, která navázala na starověké objevitelské cesty a začala znovu mapovat zámoří. Podle severských ság norský Viking Leif Eriksson koupil kolem roku 1000 loď od Bjarni Herjolfssona a vydal se s dalšími muži najít zemi, kterou Herjolfsson na západě spatřil. Propátrali část pobřeží Severní Ameriky a přezimovali v zemi, kterou nazvali Vinland - Země pastvin (nebo také Země vína). Podle archeologických výzkumů se patrně jednalo o Newfoundland, v jehož severní části byla osada, odpovídající popisům ság, nalezena.
Evropská mořeplavba ve středověku
V období vrcholného středověku evropské země neprovozují mořeplavbu do vzdálených zemí. Důvodem je její vysoká nákladnost a malé technické vybavení, které snižovalo pravděpodobnost úspěchu a návratnost vynaložených investic. Mořeplavbu realizuje především Itálie v poměrně dobře zmapovaných vodách Středozemního a Černého moře a hanza (obchodní svaz německých měst), která jako jediná organizace realizuje dálkový obchod. Hanza byla založena v polovině 12. století a fungovala až do poloviny 17.
Zámořské objevy v 15. - 17. století
Teprve na sklonku středověku začínají dálkovou mořeplavbu podporovat některé evropské země, zejména Portugalsko a Španělsko. Obě země měly až do 13. V roce 1411 uzavřelo Portugalsko dočasně mír s Kastilií, což byla událost poměrně nevýznamná, ovšem umožnila obrátit síly jinam, a to na severoafrické maurské město Ceutu, které bylo roku 1415 dobyto, čímž Portugalci získali první kolonii mimo evropské území. Ceutu sice roku 1437 Portugalci opět ztratili, ovšem i za krátkou dobu svého tamějšího působení pochopili, že Afrika je kontinent bohatý na slonovinu, zlato i jiné obchodní artikly, ač maurská hegemonie neumožňovala dostat se k africkému bohatství suchozemskou cestou. Proto se nabízelo řešení vyhnout se državám Maurů cestou po moři. Patronem těchto plánů se stal třetí syn portugalského krále Jana I. Jindřich, zvaný Mořeplavec.
Roku 1433 byl obeplut mys Bojador, ležící na 26° severní šířky, o němž se do té doby věřilo, že kdo jej obepluje, zahyne horkem. Příští plavby pak napomáhaly k poznávání dalších částí Afriky a jejího bohatství, díky němuž se výpravy začaly asi od poloviny 15. století finančně vyplácet. V roce 1460 sice Jindřich Mořeplavec zemřel, avšak Portugalci v rozvoji mořeplavby neustali, živíce naději, že snad brzy dosáhnou i jižního cípu Afriky, a otevřou si tak cestu do legendárně bohaté Indie. I papež Kalixtus III. svou bulou z roku 1456 potvrdil Portugalcům přednostní právo na objevení cesty do Indie. V letech 1475-1479 musely objevné plavby na čas ustat, neboť vypukla nová válka s Kastilií, a tak k dosažení bájného mysu došlo až roku 1488 pod vedením zkušeného námořníka Bartolomea Diaze. Mys byl králem Janem II. nazván mysem Dobré naděje.
V té době už se o zámořské plavby pokoušely i jiné přímořské státy, zejména Španělsko, které rovněž pochopilo, že za mořem může ležet velké bohatství. Finanční ztráta, kterou neúspěch takové výpravy znamenal, ale dlouho bránila uskutečnění, nikdo nechtěl riskovat tak, jako před půl stoletím Jindřich Mořeplavec a když byl španělské královně Isabele Kastilské předložen návrh zadluženého Janovana Kryštofa Kolumba na objevení Indie západní cestou, pověření španělští učenci návrh dlouho zvažovali a několikrát dokonce zavrhli. Nicméně cesta na západ se nakonec pro Kolumbovu nezlomnost přece jen uskutečnila a 12. října 1492 tak byl objeven nový světadíl.
Kryštof Kolumbus
Když se Kolumbus vrátil do Evropy se zprávou, že nalezl cestu do Indie (čemuž pak až do své smrti roku 1506 věřil), Portugalci se obávali, že v této vzdálené kolonii získají Španělé nežádoucí vliv a proto chvatně zorganizovali plavbu kolem Afriky, jejímž kapitánem byl Vasco da Gama. Už před touto významnou cestou, v roce 1494, se Španělé a Portugalci dohodli na rozdělení sfér vlivu - tordesillaskou smlouvou stanovili hranici na odhadovanou polovinu vzdálenosti mezi Kapverdami a Antilami, tedy na 46° západní délky. Nově objevená území na východ od této hranice měla patřit Portugalsku, západní Španělsku.
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1492 | Kryštof Kolumbus objevil Ameriku |
| 1494 | Tordesillaská smlouva |
| 1497 | Giovanni Caboto dorazil k břehům Severní Ameriky |
| 1498 | Vasco da Gama obeplul Afriku a doplul do Indie |
| 1500 | Vicente Yáñez Pinzón objevil Brazílii |
| 1513 | Vasco Nunez de Balboa spatřil Tichý oceán |
| 1519-1522 | Fernão de Magalhães uskutečnil první plavbu kolem světa |
V těchto letech proběhly také další objevné cesty - v roce 1497 dorazil Ital Giovanni Caboto k břehům Severní Ameriky. V roce 1500 Španěl Vicente Yáñez Pinzón objevil Brazílii, k níž o tři měsíce později dorazil také Portugalec Pedro Álvares Cabral a díky tordesillaské smlouvě ji prohlásil za portugalský majetek. Amerika byla dále zkoumána - Florenťan Amerigo Vespuci poznal, že nejde o Indii, ale o zcela nový kontinent; Španěl Vasco Nunez de Balboa přešel v roce 1513 panamskou šíji, a jako první Evropan tak spatřil Tichý oceán, který nazval Jižní moře.
Roku 1515 Portugalci objevili Moluky, které však byly tak vzdálené, že inspirovaly Ferdinanda Magellana k myšlence, zda by to k nim přece jen nemohlo být západní cestou blíž. Proto v letech 1519-1522 uskutečnil výpravu, při níž na Filipínách zahynul. Výpravu dokončila pouze loď Victoria pod vedením Juan Sebastiana del Cano a stala se tak první lodí, která vykonala plavbu kolem světa. Roku 1588 Angličané pod vedením Francise Drakea zničili španělskou Neporazitelnou armádu a započali svou vlastní koloniální expanzi. Sám Drake pak jako druhý Evropan podnikl plavbu kolem světa.
Zanechat komentář