Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století: Rozbor díla Svatopluka Čecha

Svatopluk Čech, český básník, prozaik, žurnalista a cestovatel, se narodil v roce 1846. Byl Ruchovec a snažil se prosazovat vlasteneckou tvorbu.

Satirickou povídku Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století vydal Svatopluk Čech poprvé v roce 1888. Jedná se o druhou autorovu povídku s hlavním hrdinou Matějem Broučkem, majitelem činžovního domu.

Svatopluk Čech

Prostřednictvím hlavního hrdiny Svatopluk Čech satiricky kritizoval typické vlastnosti a chování bohatších pražských měšťanů sedmdesátých a osmdesátých let 19. století. V Matěji Broučkovi byla vytvořena typická postava zobrazující tělesné i povahové vlastnosti mnoha podobných skutečných jedinců, lidí, kterým klesá jejich národnostní uvědomění, nemají žádné pevné zásady a pro okamžitý osobní prospěch jsou ochotni udělat cokoli, čehokoli se zříci i k čemukoli se přihlásit. Matěj Brouček se rád dobře nají, napije, rád užívá svých peněz získaných od nájemníků svého domu a přitom sám nepracuje, ani se nijak nezajímá o život lidí ve svém okolí.

Ústřední postavy knihy

• Matěj Brouček - Majitel činžovního domu v Parze je prototypem bohatého měšťana, obtloustlého chlapíka ze 70. a 80. let 19. století. Ve svém volnu dobře jí a pije a tlachá o ničem s podobnými lidmi. Je to pokrytec a zbabělec a ze všeho, co dělá, chce mít prospěch.
• Jan Domšík od Zvonu - Středověký měšťan, který se pana Broučka ujme po jeho příchodu. Nakrmí ho, ubytuje a ukáže mu starou Prahu.

Dějová linie

V úvodu povídky nás autor zavádí do hospůdky Na Vikárce na pražských Hradčanech, kde pan Würfl dne 12. července 1888 nalévá místnímu pravidelnému hostu Matěji Broučkovi jedno pivo za druhým. Posilněn pitím a pod vlivem přečtených rytířských románů dostává se pan Brouček do hádky s dalšími místními hosty ohledně existence rozsáhlých podzemních chodeb pod Prahou. Ocitne se v nějaké temné podzemní chodbě, kterou se dostane až do neznámého sklepení.

Tam objeví velký poklad, který považuje, podle obrazu visícího na stěně, za tajný a dosud neobjevený poklad krále Václava IV. ukrytý v klenotnici. Zde se setká s podivným mužem s lucernou mluvícím podivnou češtinou. Od něj se dozvídá, že je rok 1420. Zde jej ráno objeví Janek Domšík, zvaný též Janek od Zvonu, protože je měšťanem vlastnícím dům „U Bílého zvonu“ v sousedství Týnského chrámu na Staroměstském náměstí. Janek se nejprve diví češtině pana Broučka, jeho oděvu i jeho neznalosti, že je Praha obležena vojskem císaře Zikmunda.

Vedou spolu politické řeči, z kterých pan Brouček pochopí, že je třeba chválit učení Husovo a jeho následovníků, a tak to činí. Tam se pan Brouček vyspí a dostane od Janka dobové barevné šaty, aby nevypadal divně. Pak jej Janek provede svým domem, kde nás autor podrobně seznamuje s vybavením středověké domácnosti. Při společném obědě se Matěj Brouček seznámí i s Jankovou ženou Mandalenou a jeho dcerou Kunhutou, zvanou též Kunka, která se mu ihned zalíbí. Naopak Matěj Brouček se velmi nelíbí služebné Kedrutě, která jej považuje za zjevení či „ďábla“.

Při jídle a představení Jankovi domácnosti se Matěj Brouček dozvídá podrobnosti o obležení Prahy ze tří stran Zikmundovým vojskem a snaží se vyvléknout, podle svého zvyku pohodlného života domácího pána 19. století, z Jankových návrhů na společnou účast v obraně Prahy. Janek s panem Broučkem procházejí pražskými ulicemi. Matěj Brouček přitom nemotorně klopýtá o svoji sudlici. Společně se dostanou až do jedné hospody na Novém Městě. Zde se zapletou do náboženských sporů s místními návštěvníky (studentem, táboritou a nějakým Pražanem) a pan Brouček se dokonale seznámí s medovinou.

Všichni se vyřítí z hospody a přidají se k davům dalších lidí běžících se zbraněmi na městské hradby ke Špitálskému poli. Pan Brouček běží taky, ale ne proto, že by chtěl do boje, ale proto, že je nesen hustým davem, z kterého se mu nedaří uniknout. Jeho strach o vlastní život je v kontrastu s nadšením ostatních bojovat za své myšlenky. Když se s davem vyřítí Poříčskou branou z města proti nepříteli, podaří se panu Broučkovi dostat se trochu stranou do kopce k vinicím na Vítkově hoře a ne do čela útoku proti Zikmundovým jezdcům.

Zatímco Pražané při střetu s vojskem nedopadnou dobře kvůli své neorganizovanosti, má pan Brouček štěstí. Když přijde pan Brouček k sobě, setká se ve vinici s hejtmanem Chvalem a knězem Korandou z Žižkova vojska, které se na vrchu Vítkově opevnilo ve dvou srubech. Těm nalže o svých hrdinských činech a o svém návratu z ciziny, protože vidí, že mu to v dané chvíli pomůže. Pan Brouček je odveden k Žižkovi, který jej ohodnotí, že více svému břichu sloužil než Bohu, ale že u něj rychle ztratí svého hříšného tuku. Pak mu nezbude nic jiného, než se účastnit s ostatními stavby opevnění, kam nosí těžké kameny a to se mu vůbec nelíbí, protože ještě nikdy v životě tak hodně a namáhavě nepracoval.

Bitva na Vítkově

Po práci s odporem přijímá chudý chléb, trochu sýra a vodu na občerstvení těla jako ostatní táborité. Druhý den se strhne památná bitva na Vítkově hoře. Pan Brouček dostane jako zbraň cep a během bitvy je poslán s oddílem cepníků, aby vpadli útočícímu nepříteli do boku z vinice na svahu hory. Toho využije pan Brouček k provedení svého vlastního plánu. Při cestě vinicí ze strachu uteče z Žižkova vojska. Co nejrychleji běží do Prahy, kde se vydává za Žižkova posla a vyzývá Pražany k pomoci Žižkovi. Jenže cestou do klenotnice krále Václava IV, kudy se chce dostat zpět do 19. století, je chycen ozbrojenými muži.

Prvně se vydává za Němce v domnění, že padl do rukou Zikmundových vojáků. Když zjistí, že to jsou Češi, kteří jej naopak za německá slova chtějí upálit, hned obrátí a vydává se za Čecha a husitu. Muži jej proto zajmou a odvedou před Žižku. Žižka pana Broučka ihned pozná a považuje jej za zrádce, protože utekl z boje. Poznali jej i další husité z hospody, kde také obracel svá slova při náboženské rozepři podle toho, jak se to zrovna hodilo. Matěj Brouček se prvně snaží nalézt pomoc u Janka, jenže ten je mrtvý, protože padl v boji na Špitálském poli jako hrdina.

Žižka k němu pronese řeč, ve které odsoudí jeho chování, že nemá žádného Boha, že mu není nic svaté a drahé kromě mrzkého prospěchu jeho bídného těla a nařídí jeho vyhlazení z této země, pro kterou je její poskvrnou. Pan Brouček v zoufalství se snaží zachránit a tvrdí, že nepatří do husitského věku, ale do 19. století. Pan Brouček je zavřen do sudu a postaven na hranici k upálení. V poslední naději se v sudu obrací na Jankovu dceru a volá Kunku. Pak otevře oči a vidí hostinského pana Würfla, který pátrá po tom, co to tam kuňká. Pan Brouček zjistí, že je v sudu, do kterého spadl cestou z Vikárky. Pak všem vypráví o svých dobrodružstvích a lituje, že poklad krále Václava IV. zůstal v 15.

Jazykové prostředky a stylistika

Celá povídka je postavena na zobrazování protikladů z doby autorova života a z doby husitství. Jsou zde stavěny vedle sebe hlavně postavy domácího pána 19. století, Matěje Broučka, a jeho protějšku z minulosti, měšťana s domem Jana Domšíka od Zvonu a jeho rodiny. Rozpory se mimo jiné týkají i naprosté neochoty husitů učit se a používat jazyk nepřátel, němčinu, zatímco panu Broučkovi na tom nepřijde nic divného. Další odlišností je automatické tykání mezi „bratry“ husitské doby, které přijde Broučkovi, zvyklému na vykání a další společenské normy 19.

V prvních kapitolách nechává autor mluvit obyvatele středověké Prahy starou češtinou, později však sám čtenáře informuje, že pro lepší porozumění je nechá mluvit jazykem 19. století. Pouze v některých místech, kdy jsou používána stejná nebo podobná slova avšak s jiným významem v různých dobách a na z toho pramenícím vzájemném nepochopení jednajících postav je založen děj, používá autor staročeské výrazy i v dalším ději.

Hlavní myšlenka díla

Čech chce svým čtenářům přiblížit minulost a vyhledává protějšky jak v charakteru postav, tak ve srovnávání prostředí, ve kterém se pohybovali obyvatelé Prahy jak za jeho doby, tak v době husitské. Kritika maloměšťáctví v 19. století a vyzdvižení významu husitství (15. století) jsou klíčovými motivy díla.

V Matěji Broučkovi byla Svatoplukem Čechem vytvořena typická postava zobrazující vlastnosti mnoha podobných skutečných lidí, kterým klesá jejich národnostní uvědomění, nemají žádné pevné zásady a pro osobní prospěch jsou ochotni udělat cokoli.

Evropský vývoj na přelomu 19. a 20. století

Na rozdíl od jiných kontinentů je originální - nástup 20. stol. předejde kalendář a objeví se už v 90. letech 19. stol. - moderní čas se plně rozhostí mezi evropským obyvatelstvem.

Velký technický pokrok : v r. 1851 byl položen kabel mezi Calais a Doverem, začíná se používat telefon. v 90. letech se plně objevuje i telegraf. Nastupují spalovací motory a elektřina.

Průmyslová výroba se koncentruje, vznikají monopoly, trusty , kartely a syndikáty, rozvíjí se bankovnictví s úvěrovou politikou, otvírají se burzy.

Vzniká početná vrstva dělnictva a zvětšující se rozdíly mezi bohatými a chudými.