Cestovatele a objevitele z dob minulých, kteří se vydávali na expedice a výpravy s úplně jiným vybavením a v úplně jiných podmínkách, než máme dnes, bychom v současnosti nejspíš označili výrazem influencer, travel bloger nebo třeba digitální nomád. Vlastně by se dalo říci, že současní cestovatelé, tedy i my, navazujeme na jejich odkaz. Pojďme si připomenout velikány, kteří utvářeli cestování na našem území. Jedním z nich byl i Miroslav Zikmund, který zemřel ve věku 102 let. Čest jeho památce.
Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka a vůz značky Tatra
1919 - 2021, 1920 - 2003
Tato dvojka je pro mnoho generací symbolem splnění klukovských snů a svobodomyslnosti s neutuchající tohou vidět vše, co je v dálce za horizontem. Když poprvé nasedli do Tatry 87 a vyráželi na svoji první výpravu, asi netušili, jak slavnými cestovateli se stanou. Za cestovatelskou vášní nestála jenom touha po dobrodružství, ale byla to i snaha reprezentovat poválečné Československo.
Miroslav Zikmund v rozhovoru pro rubriku Lidé a Země na webu reflex.cz řekl: „Já jsem si trochu vylepšil Pythagorovu větu, místo ní mám větu Zikmundovu - Život je přesný součet náhod.“
Zmiňovaná první výprava směřovala do Afriky, kterou projeli od severu až na jih. Nenechali si ujít Núbijskou poušť (tu zřejmě jako první překonali automobilem úplně celou) a vystoupili na Kilimandžáro. Z Kapského města pak pokračovali v prozkoumávání Jižní a Střední Ameriky. Výsledkem bylo 44 navštívených zemí a spousta fotografií a kilometry natočeného filmu.
Pro druhou velkou výpravu v letech 1959 až 1964 po Asii a Oceánii vyměnili osobní automobily za dvojici speciálně postavených nákladních automobilů Tatra 805.Společníky na cestách jim opět byly Tatrovky, ale elegantní aerodynamickou Tatru 87 vystřídaly dva upravené nákladní vozy Tatra 805. Projeli Jugoslávii a přes Turecko do písčitých pouští Blízkého východu, lodí se přes Rudé moře přeplavili do Pákistánu a přes Indii dojeli do Nepálu. Projeli ostrov Cejlon, Sumatru, Novou Guineu i Japonsko a přes nekonečné kilometry sibiřské tajgy a tehdejší Sovětský svaz se vrátili domů.
Hanzelka a Zikmund na cestách
Do Prahy na zaplněné Staroměstské náměstí se H&Z vrátili 11. listopadu 1964. Tečku za veškerými sny udělalo Pražské jaro a hlavně okupace v srpnu 1968. Oba cestovatelé ji odsoudili a následoval zákaz cestování i publikování, o jejich cestách se řadu let nesmělo mluvit ani psát. Změna přišla teprve po Sametové revoluci, i když do Austrálie (která kdysi z harmonogramu druhé výpravy vypadla) se jel podívat Miroslav Zikmund sám; nemocný Hanzelka ji poznal jen z filmových záběrů.
V roce 1993 byla dvojici H&Z udělena za celoživotní dílo Cena E. E. Kische, v roce 1999 převzali z rukou českého prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy II.
Miloslav Stingl - Ten, který vede
1930 - 2020
Cestovatel, spisovatel a etnograf, který procestoval více než 150 zemí a domluvil se 17 jazyky. Jeho zážitky vystačily na více než 40 knih, jež vyšly v celkovém nákladu téměř 17 milionů výtisků. Asi málokdo se může pochlubit mimo jiné tím, že se setkal s Fidelem Castrem či dalajlamou nebo že se stal náčelníkem indiánského kmene. Byl známý svojí tolerancí a pokorou vůči jiným kulturám, což dokazuje jeho životní motto. Určitě i to bylo jedním z důvodů, proč své cesty přežil vždy ve zdraví.
Havajské rčení a životní motto Miloslava Stingla: „Nade všechny národy je lidství“
Miloslav Stingl se narodil v Bílině a pracoval v Akademii ved, kde stál za výzkumem mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Jeho oblíbenými regiony byly zejména Oceánie a Latinská Amerika. Při všech podniknutých cestách patřil jeho hlavní zájem obyvatelům navštívených zemí, například Inuitům (Eskymákům), původním obyvatelům Ameriky, Polynésanům nebo třeba australským Aborigenům. S mnoha příslušníky domorodých etnik měl mimořádně úzký vztah. Jedním z největších vyznamenání pak bylo, když mu severoamerický indiánský kmen Kikapů udělil čestný titul náčelníka. Společně s ním přijal i náčelnickou čelenku a indiánské jméno Okima - neboli Ten, který vede.
Miloslav Stingl s indiánskou čelenkou
Legendární Emil Holub
1847 - 1902
Emil Holub je už dnes považovaný za jakýsi symbol českého cestování a svět ho zná jako lékaře, cestovatele, kartografa a etnografa. Své objevitelské cesty vždy využíval k průzkumům afriského kontinentu, ke kterým ho inspirovaly deníky Davida Livingstonea. Během svých pobytů v Africe nashromáždil ohromné množství artefaktů, na jejichž pozdější převoz z vídeňské výstavy do Prahy potřeboval údajně 72 železničních vagónů!
Holub se narodil v Holicích a už při studiích se trénoval v měření a zakreslování terénu, pozorování přírodnin i sběru živočichů a rostlin. Do Afriky podnikl celkem dvě výpravy. Už během první, která trvala sedm let, dojde k Viktoriiným vodopádům a plní si tak svůj sen. Na druhou se už vydává se svojí ženou Růženou a má za cíl přejít africký kontinent z jihu na sever. Kvůli nemocem a nelehkým podmínkám se jim to ale nepodaří.
Emil Holub
Král Madagaskaru Móric Beňovský
1746 - 1786
Tento dobrodruh narozený ve Vrbovém na Slovensku toho za svého nepříliš krátkého života stihl poměrně dost - byl objevitelem, kolonizátorem, cestovatelem, vojákem, ale i vězněm a vyhnancem, který se přátelil třeba s Benjaminem Franklinem. To, že se stal objevitelem, k němu přišlo tak nějak samo, když na ukořistěné lodi při svém útěku ze sibiřského vyhnanství prozkoumal severní Pacifik, západ Aljašky, Aleutské ostrovy a ostrov svatého Vavřince.
A jak to bylo s tím králem? V roce 1772 byl vyslán na Madagaskar zastupovat francouzské zájmy a skupina místních kmenových náčelníků ho zvolila za svého krále, takového náčelníka náčelníků. Údajně nebyl králem celého ostrova, ale pouze jeho malé části a pouze krátce, než opět neodcestoval. Další návštěva jeho království mu byla osudnou. Tentokrát se sem vypravil proti vůli Francie, která proti němu vyslala vojenskou výpravu, jež ukončila život krále Madagaskaru.
Móric Beňovský
Pojídač medvědů Jan Welzl
1868 - 1948
Strýček Eskymák nebo Eskymo Welzl, pod obojími pojmenováními najdete jednu z nejbizarnějších postav českého cestovatelství - Jana Welzla. Člověk s dobrou náladou a neutuchající touhou po dobrodružství, který byl doma všude tam, kde se mu zrovna zalíbí.
Narodil se v Zábřehu a už v 16 letech, když se vydal do světa na zkušenou, prošel pěšky například Víděň, Janov, Dalmácii, Bosnu, Srbsko či Rumunsko. Až díky práci na zámořském parníku se poprvé dostává na sever. Za svůj život pomáhal na stavbě transsibiřské magistrály, putoval Sibiří, lovil mědvědy, na určitý čas byla jeho domovem Arktida a několikrát se přeplavil na Aljašku. Jeho jméno bylo prý známé po celém severu - domorodí Eskymáci mu údajně říkali Moojok Ojaak neboli Pojídač medvědů a na Nové Sibiři byl zvolen eskymáckým náčelníkem.
Jan Welzl vyhodnotil své šance na cestě Sibiří takto: „Prondu-prondu, neprondu-neprondu!“
Příběhy Jana Welzla mají své obdivovatele, ale i odpůdce, kteří v nich našli řadu nesrovnalostí s realitou. Už se nedozvíme, jak to všechno tenkrát bylo. Nicméně i přesto, že nemůžeme brát všechny zážitky vážně, Welzlovu popularitu trvající do dnešních dnů mu nikdo nevezme. Příkladem je například festival Welzlování, který se koná pravidelně na začátku každého roku.
Jan Welzl
Horolezec František Kele
1936 - 2014
František Kele je považován za nejaktivnejšího slovenského cestovatele 20. století - je prvním cestovatelem ze Slovenska, jenž navštívil všechny světadíly včetně Arktidy a Oceánie. Mimo to byl i geografem, pedagogem, horolezcem, polárníkem, publicistou a spisovatelem. Účastnil se více než 70 výprav a expedicí, kde byl většinou buď spoluorganizátorem, nebo vedoucím.
Kele v odpovědi na otázku týkající se rizika pro ribriku Korzár webu sme.sk řekl: „Největší rizika jsem musel podstoupit ne v zápolení s přírodou, ale mezi lidmi.“
Příroda ho lákala už od mládí, kdy působil jako horský vůdce v Tatrách. K lásce k horám ho přivedl otec. Po Tatrách následovaly Alpy a propojení horolezectví s cestováním. Navštívil všechny světové kontinenty a vystoupil na nejvyšší vrcholy Afriky a Jižní Ameriky. Roku 1984 vedl například první československou výpravu na Mt. Everest. Ta měla mimo jiné i vědecký rozměr. Důležitou funkci měl jako spoluzakladatel sekce pro výzkum vysokých pohoří Slovenské geografické společnosti při Slovenské akademii věd (SAV), sdružení AntArktis či Fóra cestovatelů. Odešel nečekaně při pádu ve Vysokých Tatrách.
František Kele
Alois Musil aneb český Lawrence z Arábie
1868 - 1944
Alois Musil, původně kněz a později cestovatel a orientalista s pozoruhodným příběhem, který by jistě stačil na celovečerní film. Během svého života si zamilovat Blízký východ, zejména oblast dnešního Jordánska a Sýrie. Při svých cestách se spřátelil s arabskými beduíny, s nimiž se vydával na putování do pouště. Do svého životopisu by si pak jistě zapsal objev, který učinil v zámečku Kusejr Amra nedaleko od Ammánu - nalezl zde nástěnné malby znázorňující lidské postavy, což popřelo všeobecně rozšířený názor, že islám zobrazování člověka nedovoluje.
Musil o svém životě řekl: „Tvořila mne poušť a životní bída, v poušti mi nepomohly ani tituly, ani řády, byl jsem odkázán jen sám na sebe a na Boha. Vědomí, že konám svou povinnost, je nejlepším uznáním a jedinou plnou odměnou.“
Cestovatel se v mládí rozhodl pro dráhu kněze. Po ukončení fakulty v Olomouci ve studiích pokračoval v Jeruzalémě a žačal podnikat první výpravy, během kterých jej zaujala kultura a jazyk beduínských kmenů. Mimo objevu v zámečku Kusejr Amra podnikl například výpravu s cílem hlubšího prozkoumání náboženství a myšlení kočovníků. Žil proto u kmene Rwala, kteří si ho oblíbili a později zvolili za spolunáčelníka. Od beduínů získal jméno Músa ar-Rweili a díky všem poznáním se stal světově uznávaným arabistou. Společně s rakouskými kartografy mapoval severní část Arábie a během války se stal prostředníkem, který měl získat podporu arabských kmenů v boji proti Britům. Jeho protihráčem se zde stal plukovník britské armády Thomas Edvard Lawrence neboli Lawrence z Arábie. Po válce se stal ještě plodným spisovatelem.
Alois Musil
Milan Rastislav Štefánik a jeho role cestovatele
1880 - 1919
Na první úsudek byste Milana Rastislava Štefánika nejspíše nezařadili na seznam cestovatelů, ale on sem skutečně patří. Tento malý průbojný a pracovitý muž procestoval téměř celý svět. Proslavil se nejen jako generál, diplomat, demokrat a humanista, ale rovněž jako astronom, cestovatel a zejména jako symbol československé státnosti.
O jeho životní roli cestovatele se moc nemluvilo, což je pochopitelné - zanechal tu po sobě mnohem důležitější odkaz. Cestování se mohl věnovat během svých státních i vědeckých povinností s tím, že ve středu jeho zájmu stála během cest astronomie. Tu vystudoval v Praze a později se zabýval výzkumem Slunce či pozorováním planet a meteoritů. Absolvoval cesty za pozorováním zatmění Slunce nebo třeba Halleyho komety. Dvakrát se vydal na cestu kolem světa a kromě Antarktidy byl na všech světadílech. Jedním z dalších cílů jeho cest bylo i poznávání lidí a samotných krajin. Z cest si vždy přivezl fotografie a několik upomínkových předmětů.
Milan Rastislav Štefánik
První česká cestovatelka Barbora Markéta Eliášová
1885 - 1957
Po osmi uvedených cestovatelích mužského pohlaví si asi říkáte, že jsme zapomněli na ženy. Nemusíte se bát. Za první českou cestovatelku, o které víme, a která viděla skoro celý svět, bychom mohli považovat Barboru Markétu Eliášovou.
Po nelehkém životním startu (vyrůstala jako sirotek) se jí nakonec podařilo naučit jazyky a ty později vyučovala. Její první cesta, během níž projela vlakem celé Rusko, vedla do Japonska. Mohla tak následně popsat japonské tradice a zvyky. Ze své druhé výpravy do této země pak udělala cestou domů okruh kolem světa. Do Japonska se vrátila ještě potřetí s tím, že současně poznala i Cejlon, Malajský poloostrov a Čínu. Během čtvrté expedice navštívila oblast dnešní Indonésie a Austrálii a na poslední cestě směřující do milovaného Japonska poznala i Koreu.
Čtyři horolezkyně alias Špápoty
Po roce 1948 (během totalitního režimu) začalo být cestování za hranice problematičtější. Dalo by se ale říci, že se dařilo expedicím, které měly vedle sportovní či vědecké náplně i záštitu nějaké organizace. Ženy se výprav účastnily zřídka, nicméně byla jedna čistě ženská. Jarmila Očásková, Věra Komárková, Květa Tarantová a Zdena Opatrná - to jsou jména žen, které si v roce 1967 hodily na záda zruba 20kilové batohy a vydaly se směr Mexiko a letní olympijské hry 1968.
Každá z čtveřice žen řečených Šlápoty už za sebou nějaké zkušenosti měla. Putovaly přes Rakousko, Německo, Švýcarsko a Francii, kde údajně přímo v Paříži oslavily Silvestr. Pak následovala etapa Velkou Británií, plavba přes Atlantik a americká část.
Zanechat komentář