Bakalářská práce se zabývá vztahem cestovního ruchu a životního prostředí. Popisuje negativní a pozitivní vlivy cestovního ruchu, které působí nejenom na přírodní, ale i socio-kulturní prostředí. Snaží se přiblížit problém masového i šetrného cestovního ruchu v souvislosti s trvale udržitelným rozvojem. Práce zdůrazňuje jak nutnost spolupráce regionálních, národních, nejen turistických organizací, vlády a podnikatelů, tak i potřebu zapojení místních obyvatel do cestovního ruchu.
Prestižní studie Uhlíková stopa globálního cestovního ruchu (The carbon footprint of global tourism, 2018) konstatuje ve svých závěrech, že poznávání a cestování je aktivita, která sice rozšiřuje náš rozhled, ale škodí naší planetě. Podle výsledků studie turismus představuje kolem osmi procent všech emisí oxidu uhličitého. To je třikrát více, než se původně předpokládalo, přičemž emise oxidu uhličitého rostly čtyřikrát rychleji než v období mezi lety 2009 a 2013.
Cestovní ruch se podílí na celosvětové produkci CO2 zhruba z osmi procent. Mezi lety 2005 a 2016 vzrostly emise spojené s turismem o více než polovinu. Cestovní ruch jako celek se podílí na tvorbě CO2 asi z 8 %. Z toho téměř polovina je způsobená dopravou. Největší vliv má samozřejmě letecká doprava, která je k životnímu prostředí nejméně šetrná. Asi 12 % emisí pak vytváří výroba zboží, které spotřebováváme během našich cest, a 10 % tvoří spotřeba jídla a nápojů. Ubytování se podílí na emisích cestovních ruchu z 6 %. Zde je nejnáročnější například provoz klimatizací a vytápění pokojů či bazénů.
Především z pohledu dopravy a jejích emisí. Nicméně turismus přispívá k tvorbě skleníkových plynů i jinde.
Obecně jde o sezónně přetížené lokality. Patří mezi ně například růst cen, zejména na trhu nemovitostí, a vytlačování původních obyvatel z center měst. Sociokulturní dopady se zpravidla neprojevují tak zřetelně a bezprostředně jako ty ekonomické, a proto je lze obtížněji identifikovat a měřit. Proto jsou také méně medializované. Příkladem může být tzv. komodifikace neboli adaptace kultury dané oblasti na požadavky cestovního ruchu, kdy jsou místní tradiční náboženské obřady a folklorní slavnosti nabízeny jako komodita a uzpůsobeny požadavkům turistů.
Podstatným faktorem jsou také negativní postoje vůči návštěvníkům, k nimž mohou mít místní obyvatelé celou řadu důvodů, například přehlcení veřejného prostoru nebo nevhodné chování turistů. A neměli bychom zapomínat ani na růst kriminality nebo poškozování kulturních a historických památek.
Dopady na životní prostředí si asi umí každý představit. Dochází například k omezování biodiverzity, poškozování ekosystémů či ke vzniku nadměrného tlaku na čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů, jako je voda, půda nebo energie.
Zvláště masový turismus klade vysoké nároky na spotřebu energie a vody, žádá si výstavbu nejen dalších náročných budov, ale také dopravní infrastruktury. Turismus devastuje unikátní, ale poměrně lehce zranitelné části přírody, potlačuje nebo dokonce ničí vegetaci, ruší, omezuje a poškozuje živočichy a mnohde nepřímo vyvolává erozi půdy. Významně se podílí na znečištění vod i na produkci množství komunálního odpadu.
Efekt turistické pasti spočívá v tom, že turismus svým vlastním extenzivním rozvojem ničí potenciál destinace v budoucnu lákat návštěvníky. Je to jako had požírající vlastní ocas.
Možnosti řešení a udržitelný rozvoj
Turismus se však může podílet na ochraně životního prostředí, a to v případě, je-li systémově a moderně řízen. Lidé, kteří se cestovním ruchem živí si dříve či později jistě uvědomí, že kvalitní prostředí a zdravá příroda je jistým zdrojem jejich živobytí, že je lákadlem pro návštěvníky. Část prostředků, které cestovní ruch vyprodukuje, je však třeba poctivě vracet do ochrany přírody, ale i do ochrany kulturních, duchovních a historických památek v tom kterém území (Evropská úmluva o krajině).
Na začátku 90. let vznikla na půdě Federace přírodních a národních parků v Evropě široká diskuse s partnery z oblasti cestovního ruchu a na jejím základě byla formulována Evropská charta udržitelné turistiky v chráněných územích (www.eco-tour.org), která je v souladu s principy Agendy 21.
Cesta k udržitelnější turistice vede, zdá se, ve dvou paralelních proudech. Trendově „ekologizovat“ se může a musí masová turistika, a to prostřednictvím vylepšování ekologických standardů a promyšleného plánování či marketingu na různých úrovních rozhodování. Nejšetrnější varianty turistiky, které nejen nemusí životní prostředí, biologickou i kulturní diverzitu poškozovat, ale naopak mohou pro ně být přínosem, představuje především alternativní turistika. To je turistika šetrná, měkká, a proto rozptýlená. Skutečně šetrná turistika vyžaduje radikální změnu přístupu. Šetrná turistika rekreanty a cestovatele spíš rozptyluje, než koncentruje.
Klasická definice udržitelného turismu vychází z obecné koncepce udržitelného rozvoje. Problémem tohoto pojetí je ale vnitřní rozpor v jeho jednotlivých složkách. Udržitelný rozvoj stojí na třech pilířích: sociálním, environmentálním a ekonomickém. O udržitelnosti můžeme hovořit pouze při průniku všech tří složek.
Například město Kodaň neusiluje o snižování celkové návštěvnosti, ale hledá cesty, jak snížit tlak na hlavní turistická lákadla a udržet pozitivní vztah místních k návštěvníkům. Součástí je širší přerozdělování příjmů z cestovního ruchu, a to z pohledu prostoru, času i různých segmentů nabídky. Vedle toho usiluje management destinace o změnu chování návštěvníků směrem k šetrným formám spotřeby v oblasti dopravy, ubytování, prodeje místních produktů a podobně.
Pokud jde o eliminaci uhlíkové stopy, pak bychom měli jednoznačně přemýšlet o způsobu dopravy. Tam, kde to dává smysl, cestovat raději auty a vlaky než letadly. Pokud už musím letět, pak spíše do vzdálenějších destinací a přímými lety. Největší emise způsobené leteckou dopravou jsou totiž spojeny se vzletem a přistáním. Dále bych doporučil vyhledávat ubytování šetrné k přírodě a zodpovědně nakládat s potravinami. Konzumace potravin vytváří čtvrtinu světových emisí. Přitom se jich ale třetina vyhodí. Průmysl cestovního ruchu k tomu přispívá skrze koncepty jako all-inclusive, respektive hotelové stravování formou otevřených bufetů, které k plýtvání jídlem přímo vybízí.
Přesně tak. Lidé by obecně měli především přemýšlet o dopadech svého jednání a chovat se v cizí komunitě jako hosté. Doporučil bych přenést do svých cest návyky, které máme ze svého domácího prostředí - pokud například hledám eco-friendly ubytování, znamená to, že se nejspíše ekologicky chovám i doma. Změna chování nutně nemusí vést k ochuzení o zážitky, právě naopak. Může být zdrojem nových, neočekávaných věcí, na které budete ještě dlouho vzpomínat.
Takzvaný pomalý turismus neboli slow tourism není pouze o ekologické dopravě, ale je také konceptem, který jde proti obvyklým trendům. Znamená delší pobyt v geograficky menší části destinace a její objevování více do hloubky.
Ministerstvo životního prostředí se účastní mezirezortní debaty nad analýzou stavu cestovního ruchu v České republice a nad aktuálními tématy cestovního ruchu v České republice. Podílí se skrze svoji účast v pracovní skupině zřízené MMR na přípravě Koncepce rozvoje cestovního ruchu v České republice. Také jednání s vedením agentury Czech Tourism, nastavené v loňském roce, přinesla řadu shod a pochopení v potřebě komunikovat.
Je nutné cestovní ruch řídit a usměrňovat tak, aby z něj měli benefity místní i správci území, tedy v našem vnímání zvláště správy národních parků. Turisté umožňují kvalitnější život i pro místní, ať už kulturní nabídkou, restauracemi nebo třeba udržením venkovského obchodu.
V roce 2020, zvláště po rozvolnění omezení bránících šíření nemoci COVID-19, jsme zaznamenali nebývalý nápor lidí na některých ikonických místech naší přírody. Pozorovali jsme přívaly lidí, kteří na pobyt v přírodě evidentně nebyli připraveni, včetně absence elementárních znalostí pravidel chování v chráněných územích. Vzrostl počet přestupků zaznamenaných strážci v národních parcích i v chráněných krajinných oblastech. Byly zaznamenány na některých místech krátkodobé nárůsty o desítky procent ve srovnání s předešlým rokem. Někde byl dokonce nárůst až stoprocentní.
Materiál obsahuje i cíle - maximálně možné snížení negativního vlivu turismu, rekreace a sportovních aktivit na přírodně cenné oblasti, a tím zachování vysokého přírodního potenciálu národních parků pro využívání území „měkkými“ formami rekreace a turismu, dlouhodobě udržitelný rozvoj cestovního ruchu a turismu nepoškozující a dlouhodobě neohrožující přírodu a krajinu, podpora rozvoje k přírodě šetrných forem cestovního ruchu na území národních parků, efektivnější využívání turismu pro prezentaci významu a poslání národních parků v široké turistické veřejnosti, posilování regionálně marketingového významu národních parků.
Významnými preventivními nástroji politiky životního prostředí jsou environmentální vzdělávání, výchova a osvěta a ekologické poradenství. Jejich cílem je rozvoj kompetencí (znalostí, dovedností a postojů) potřebných pro environmentálně odpovědné jednání lidí, tedy takové jednání, které je v dané situaci a možnostech co nejpříznivější pro současný i budoucí stav životního prostředí.
Mezi hlavní priority ochrany přírody patří osvěta a informování veřejnosti, bez jejíž podpory by nebylo možné ochranu přírody a krajiny účinně a dlouhodobě zajišťovat. Z řady účinných nástrojů pro komunikaci s veřejností patří investičně i provozně k nejnáročnějším návštěvnická střediska ve zvláště chráněných územích.
Oblasti cenné z hlediska ochrany přírody a krajiny jsou často ekonomicky marginální a cestovní ruch zde představuje významný a někdy i jediný rozvojový potenciál. Potenciál skrývá také tzv. ekologická turistika, kdy si člověk zaplatí prohlídku národního parku s akreditovaným průvodcem. Ten jej zavede i do odlehlých a ostatním nepřístupných míst, zodpovídá však za slušné chování všech členů výpravy. V NP Šumava se takový program jmenuje „Průvodci divočinou“.
Kromě jiného se národní parky a chráněné krajinné oblasti snaží návštěvníky rozptýlit i na méně známá místa chráněných území. V Českém Švýcarsku je ve hře například vytvoření systému, který by návštěvníky informoval o míře zatížení jednotlivých podoblastí NP a umožnil jim lepší plánování návštěvy. Pomoci můžou i stavby typu stezek v korunách stromů, kam se část turistů přesune s cílem poznat přírodu netradičně.
Řešením, jak tomu bývá v jiných složitých problémech, nemůže být jeden nástroj, ale soubor nástrojů. Nutno však korektně konstatovat, že významná část, respektive odstupňovaně všechna opatření musí být adekvátně finančně pokryta, a to samozřejmě nikoliv jednorázovým příspěvkem, nýbrž průběžně, dlouhodobě.
Níže je uvedena tabulka s doporučeními pro snížení negativních dopadů cestovního ruchu:
| Oblast | Doporučení |
|---|---|
| Doprava | Preferovat automobily a vlaky před letadly, využívat přímé lety |
| Ubytování | Vyhledávat ubytování šetrné k přírodě |
| Stravování | Zodpovědně nakládat s potravinami, omezit plýtvání |
| Chování | Chovat se v cizí komunitě jako host, přenést ekologické návyky z domova |
Zanechat komentář