Historie Turistické Chaty na Lovoši a Chaty Návrší

Článek se zaměřuje na historii dvou turistických chat v České republice: chaty na Lovoši a chaty Návrší. Tyto chaty, každá s vlastním unikátním příběhem, hrály významnou roli v rozvoji turistiky v daných regionech.

Historie Chaty na Lovoši

Zpřístupnění a turistické využití Lovoše bylo jednou z hlavních priorit lovosického horského spolku, který ve městě působil od roku 1886. Na výroční schůzi v březnu 1892 se jeho členové usnesli, že na zmíněném vrcholu postaví zděnou útulnu pro ochranu výletníků. Myšlenku vybudovat vrcholovou chatu na Lovoši podpořil i majitel panství kníže Adolf Josef Schwarzenberg, který navíc poskytl potřebný stavební materiál. Během jediného měsíce členové vynosili na vrchol Lovoše vše potřebné. Zedník Tille z Milešova pak postavil čtyři metry vysokou kamennou budovu.

Po venkovním dřevěném schodišti se dalo vystoupit na plochou střechu, kde byla zřízena vyhlídková terasa se zábradlím. U dřevěné verandy pak byla v r. 1901 přistavěna lůžková místnost. Uvnitř chaty se nalézaly stoly a lavice a bylo možné se zde občerstvit. Restaurační služby si vzal na starost hospodský Paul Hanslich. Pomocnou ruku nabídli i příslušníci lovosického sboru dobrovolných hasičů. V rámci cvičení vynesli na vrchol několikametrový stožár, na němž pak byla vyvěšována vlajka, která zdaleka oznamovala, že je pohostinství v provozu. Poprvé zavlála 19.

Roku 1924 byla na Lovoši postavena nová, mnohem prostornější a modernější chata, zvaná Švarcenberská. Za 2. světové války sloužila německé armádě jako letecká pozorovatelna. Po roce 1945 zbylo z rozhledny jen kamenné torzo (nemožnost výstupu). Chata byla obnovena roku 1981 a její zvelebování probíhá průběžně dodnes. Stará se o ni lovosický odbor Klubu českých turistů, který je majitelem objektu.

Stará kamenná rozhledna stále stojí na nejvyšším místě vrcholu, i když ji už nikdo nepoužívá. Na vrchol hory Lovoš se chodí kvůli báječným výhledům po celý rok, dokonce i v zimě. Chata na Lovoši je už přes čtyři desetiletí svědkem a zázemím Novoročního výstupu na Lovoš (letos 45. ročník - 1. 1. 2024). Turistická chata bude otevřena do 16 hodin. V červnu 2022 se v Lovosicích uskutečnila výstava „130 let chaty na Lovoši“. Třináct panelů bylo věnováno historií první chaty od roku 1892. Byly zde informace o okolní přírodě a souvisejícím turistickém dění.

Vrchol Lovoše je sice o 250 m nižší než Milešovka, jeho svahy se však strmě zvedají přímo od hladiny Labe a vytvářejí tak působivou dominantu městu Lovosice na jeho úpatí.

Pohled na Lovoš z Lovosic

Turistický Sraz na Lovoši

12. 10. Zahájení turistického srazu na vrcholu hory Lovoš proběhne v 12.30 hodin. Po proslovu bude následovat posezení s hudbou, v prodeji bude výroční turistická známka.

Naučná stezka Lovoš vede z Malých Žernosek Oparenským údolím. První cesty skalním labyrintem na vrcholu hory vybudoval Franz Pabel, hostinský z Karlówa, ten se stal také prvním průvodcem.

Historie Chaty Návrší

V oblasti masivu Králického Sněžníku (Masyw Śnieżnika) je množství ubytovacích zařízení typu hotelů a penzionů, které jsou soustředěny především v okolí sportovních, lázeňských nebo kulturních center, avšak tradiční představě o horské chatě, horské boudě, odpovídají vlastně jen tři objekty. Jsou to Schronisko Na Śnieżniku a Schronisko Na Iglicznej, která jsou v Polsku, a pak je to turistická chata Návrší, která je na straně české.

Horská chata Návrší se nachází na východním svahu Mokrého hřbetu ve výšce 899 m n. m., který je součástí jižního hřebenu masivu Králického Sněžníku (Masyw Śnieżnika), tedy Podbělského hřbetu. Z nejbližších osídlených míst je k Návrší možný přístup buď od Stříbrnic nebo od Nové Seninky.

Horská chata Návrší vznikla v období prudkého rozvoje turistiky ve 20. letech 20. st. na místě původní salaše. Potom, co se ukázalo, že je o ubytovnu zájem, rozhodl se Karl Jungmann přestavět původní salaš na regulérní horskou chatu. K této přestavbě došlo roku 1928 a nově vzniklá chata dostala název Sennhũttenbaude (U Salašních bud). Na svou dobu velkorysá stavba měla dvě patra, 22 lůžek a v přízemí velkou restauraci s rozsáhlým podsklepením. Zavedena byla elektřina, vodovod a posléze i telefon. „Luxus“ zvyšovala koupelna s teplou vodou.

Protože Jesenická župa Klubu československých turistů neměla dostatek prostředků na zbudování vlastní chaty v pohraničních horách, vydala se cestou dohody s vlastníky stávajících objektů, a to v tom smyslu, že tito budou upřednostňovat české turisty a KČST pak na oplátku bude tyto objekty propagovat a české turisty sem programově směřovat. Tyto objekty pak byly označeny jako stanice KČST. Protože většina turistů, směřujících k vrcholu hory Králický Sněžník (Śnieżnik Kłodzki), nakonec volila nocleh v Lichtenštejnově chatě pod vrcholem hory Králický Sněžník, a chata pana Jungmanna tak zůstávala často neobsazená, využila Jesenická župa situace a dohodla zřízení stanice KČST i v chatě Sennhũttenbaude.

Stávající německý název byl stále častěji používán ve své české podobě, dokonce i samotnými Němci. Zvláštní statut, jaký chata dostala svým začleněním mezi stanice KČST zapříčinil i to, že o chatě není z tehdejší doby mnoho zpráv - Němci o ní nepsali ze zásady, protože to pro ně byl nyní český, a pro mnohé tedy zrádcovský, objekt a Češi chatu zase považovali za objekt německý a nejen že o něm nepsali, ale ani jej nijak zvlášť nepropagovali. Dá se také říci, že i přes masivní nástup Čechů do zdejších pohraničních hor ve 30. letech 20. st. Nicméně až do počátku války chata obstojně prosperovala.

Válka se projevila značným úbytkem turistů, ale chata přežila až do roku 1945. Po válce, kdy došlo ke konfiskaci německého majetku, přešla do českých rukou i Jungmannova chata. Chatu v tomto období spravovalo ředitelství pošt v Olomouci (jakož i řadu jiných objektů v Jeseníkách) a pod názvem Poštovní domov z chaty zřídilo rekreační objekt pro své zaměstnance. Také po roce 1948 zůstala chata rekreační zotavovnou, když přešla do rukou ROH (Revoluční odborové hnutí). Odboráři si však chatu dlouho neponechali a předali ji, údajně pro malou kapacitu a odlehlost, do vlastnictví Okresního národního výboru v Šumperku. To mělo proběhnout v roce 1954. ONV chatu obratem předat šumperskému odborovému svazu školství jako objekt pro pionýrské tábory, lyžařské výcvikové kurzy a rekreaci mládeže.

Roku 1967 chatu převzala závodní organizace ROH gymnázia v Šumperku, aby ji využívala k letním a zimním pobytům žactva. V roce 1968 byla provedena větší rekonstrukce, v rámci níž bylo k zadní, západní straně chaty přistavěno dvoupatrové křídlo s umývárnami a toaletami. Došlo k rozšíření počtu lůžek (50, nocleh stál 15 Kč) a vedení školy zabezpečilo celoroční obsazení chaty personálem. Na pokojích si turisté mohli topit sami v kamnech, ústřední topení bylo zavedeno až v roce 1971. Roku 1969 byl na svahu u chaty vybudován první lyžařský vlek na Staroměstsku. Vlek byl dlouhý 213 m a překonával výškový rozdíl 65 m, přičemž byl schopen přepravit 190 osob za hodinu. V roce 1974 byla na severní straně chaty přistavěna nová prosklená jídelna. Pod touto přístavbou pak byla zbudována lyžárna. V roce 1978 se chata na 6 let vrátila odborovému svazu školství. Roku 1983 pak získal chatu Okresní podnik služeb (OPOS) v Zábřehu.

Chata si do současnosti udržela starosvětský ráz a ležérní, přílišným turistickým ruchem nečeřenou atmosféru, kterou podtrhují dvě kočky, občasně provádějící svá alotria ve výčepu, většinou však nenápadně splývající s botníkem na chodbě. Objekt nabízí tradiční občerstvení jako ohřívané klobásy, ale i regulérní hlavní jídla. Točené pivo si můžete vychutnat na terase s výhledem na Jeseníky.

Nad chatou Návrší je rozcestník turistického značení Návrší, turistická chata, kterým prochází jednak žlutě značená turistická trasa, jednak červená cyklotrasa č. 4071. Červená cyklotrasa č.

Ubytování u nás, Vám poskytne dostatečný komfort přímo v srdci sudetské přírody a v příjemné nadmořské výšce 890m. Pro ubytované je zajištěno parkování a výjezd k chatě automobilem. K ubytování účtujeme poplatek za psa 200Kč/noc.

Chata Návrší

Další Zajímavosti v Okolí

• Králický Sněžník: Hora Králický Sněžník je nejvyšší horou celého masivu Králického Sněžníku . Nadmořská výška je 1425 m n. m. Králickému Sněžníku, přes nějž přechází hlavní evropské rozvodí, se právem říká střecha Evropy.
• Národní přírodní rezervace: Rozprostírající se v severovýchodní části Hrubého Jeseníku.
• Naučná stezka: Mapuje život nizozemské princezny Mariany Oranžské v oblasti Bílé Vody a Zlotého Stoku.

Mříčná a Její Historie

Obec Mříčná se rozkládá v malebném podhůří Krkonoš v údolí při potoce Olšina, který se klikatí celou obcí od východu na západ, aby se v Peřimově spojil s Jizerou. První písemná zmínka o obci v uznávaných historických záznamech je z roku 1356, ale první písemný doklad v církevních zápisech Jičínského děkanátu o obci Mříčná s farou a kostelem sv. Kateřiny je již z roku 1352. Je předpoklad, že obec vznikla podstatně dříve. Osídlování zdejší podhorské oblasti postupovalo velmi pomalu. Šířilo se zalesněnou krajinou a bylo vedeno údolími podle řek a potoků. Lesy v této oblasti byly zřejmě smrkové. Jak se uvádí, „smřiečen“ znamená smrkový. Tak z původního názvu osady a později obce Smrzeczna, Smiržiczno, Mržicžna, Smiřičná, Smříčná vznikl soudobý název MŘÍČNÁ. Obec patřívala vlastnicky i poddansky k Jilemnici a Štěpanici a tedy pánům, kteří právě Jilemnici vlastnili.

Pro obec zůstane památným a mimořádným rok 1890, kdy v obci žilo 1480 obyvatel, to je vůbec nejvíce za dobu trvání obce. K podstatnému snížení počtu obyvatel došlo po II. světové válce (1945).

Škola

Vzdělání až do konce 17. století nebylo pro venkovský lid považováno za důležité. Získávání vědomostí bylo výsadou šlechty a zámožných měšťanů. Obrat ve vzdělávání venkovských dětí nastal v 18. století. Na vesnicích byly postupně zakládány místní školy. Nejinak tomu bylo i ve Mříčné. Postupně dle potřeby byly jednotlivé třídy zřizovány v domech v obci. V roce 1885 byl stav rozmístění tříd zcela nevyhovující a neudržitelný, tak místní školní rada zahájila jednání o přípravách ke stavbě nové vyhovující školní budovy. Ta pak byla postavena do dvou let. Vysvěcena a slavnostně předaná do užívání byla na sv. Václava dne 28.9.1887, aby sloužila svému účelu až do dnešní doby.

Mezi významné osobnosti patřil řídící učitel Josef Řehoř, neúnavný veřejný pracovník, duše společenského a spolkového života obce. Později se stal čestným občanem obce Mříčná. Významným rodákem naší obce byl učitel Jan Buchar (*1859 Mříčná č.p. 100). Vystudoval učitelský ústav v Jičíně a poté nastoupil jako učitel do mříčenské školy, kde učil po dobu 4 let. Pak nastoupil jako řídící učitel v Dolních Štěpanicích, kde prožil celý svůj učitelský život. Stal se uznávaným znalcem Krkonoš, ochráncem jejich přírody a horlivým propagátorem turistiky a lyžařství v Krkonoších. Roku 1895 se narodil ve Mříčné jeho jmenovec, řídící učitel Jan Buchar z čp. 206. Kromě svých učitelských povinností byl všestranně činný v kultuře jako ochotník, muzikant a zpěvák a ve stáří jako vypravěč a spisovatel poudaček v krkonošském nářečí. Svá vyprávění odkázal ve třech spisech: „ Co se kdy u nás šustlo, Co se šustlo taky jinde a Bylo hůř a lidi nechválili.“

Hostinec "Na Kovárně"

Místem, kde se ve Mříčné soustřeďoval tehdy čilý spolkový, společenský, kulturní i sportovní život, byl hostinec „Na Kovárně“. Na místě této budovy stávala původně skutečná kovárna a hostinec. V 70. letech 19. století byla kovárna přemístěna do nově vystavené budovy na protilehlé straně silnice. Na místě původní kovárny vznikl různými přestavbami a přístavbami hostinec „Na Kovárně“ s prostornou šenkovnou, spolkovou místností sloužící jako místo konání schůzí všech spolků obce a také bytem majitele. Mimo to bylo v budově po léta holičství pana Horáčka.

Téměř v celém prvním podlaží byl prostorný sál s jevištěm a galerií. Vznikl tak na mnoho let stánek pro kulturní, společenskou a také tělovýchovnou činnost v obci. Sál využívala tělovýchovná jednota Sokol k pravidelných cvičením, hrála se zde divadla, konaly se taneční zábavy a plesy a probíhal tu po léta společenský a sportovní život obce. Hostinec „Na Kovárně“ sloužil mříčenské veřejnosti více než 100 let. Vzhledem k tomu, že již nevyhovoval současným požadavkům provozu a budova chátrala, zvláště vlivem zamokření zdiva při povodni v roce 1966, byl v roce 1982 zbořen. Společenský a kulturní život se přemístil do místní sokolovny, dříve „Lidového domu“.

Tragédie Hanče a Vrbaty

Václav Vrbata (11.10.1885 - 24.3.1913) Narodil se 11. října 1885, žil ve Mříčné č.p. 98. Byl přítelem Bohumila Hanče, znal se s ním ze Sokola a také z vojny - sloužili spolu v Sarajevu v císařské armádě a stali se blízkými přáteli. Na konci března jsme si připoměli 100. výročí tragedie Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, ke které došlo 24. března 1913, kdy se konal 8. ročník padesátikilometrového mezinárodního mistrovského závodu v běhu na lyžích.

Hanč v této sezóně dosáhl několika vítězství a přítele Vrbatu na závod pozval, aby viděl jeho vítězství na královské trati. Závod odstartoval 7:10 od Labské boudy směrem k Martinovce. Teplota dosahovala mimořádně vysokých 8°C, a proto všech 6 závodníků vyjelo na trať jen v košilích, bez čepic a rukavic. Kolem osmé hodiny se počasí zkazilo a začalo pršet, o hodinu později se výrazně ochladilo a déšť se změnil ve sněžení. Po desáté hodině přišla vichřice a padal hustý mokrý sníh. Kvůli počasí postupně vzdali všichni závodníci kromě Hanče, který netušil, že jede sám.

Na Zlatém návrší zcela zmoženého Hanče potkal v mlze Václav Vrbata, který mu obětavě navlékl svůj kabát a čepici, aby ho zachránil před umrznutím. Hanč pokračoval k Labské boudě a Vrbata začal sjíždět k Mísečkám, ale po chvíli se kvůli obavám o Hanče vrátil na hřeben a snažil se ho najít a pomoci mu. Po nějaké době objevil Hančovy ve sněhu zapíchnuté lyže, ale samotného Hanče hledal marně. Toho totiž mezitím našel Emerich Rath, další z účastníků závodu. Naprosto vysíleného Hanče odtáhnul asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči a vyrazil pro pomoc. Hanče pak společnými silami dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel na selhání srdce.

Zhruba ve stejnou dobu byl na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším nalezen zmrzlý Vrbata. Toto návrší se dnes na jeho počest nazývá Vrbatovo návrší a nedaleká turistická chata se jmenuje Vrbatova. Příběh Hanče a Vrbaty se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a 12. května1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. A na památku Vrbatova obětavého činu je dnes 24. březen slaven jako Den Horské služby.

Pomník Hanče a Vrbaty na Vrbatově návrší

Vrbatovo Návrší - Ohlasy Turistů

• Překrásný zimní pohled na Labskou louku - 27.2.2019: Azurové nebe, bezvětří a nekonečná sněžná pláň. Od mohyly Hanče a Vrbaty je dech beroucí výhled na Labský důl, Kozí hřbety a v pozadí vrchol Sněžky a celkový pohled na nekonečnou sněhovou pokrývku u Zlatého návrší a Labské louky je k nezaplacení :)
• Vrbatovo návrší: Vrbatovo návrší leží hned vedle Vrbatovy boudy na trase červené značky směrem Kotel a Harrachovy kameny. Je zde mohyla jako památník Hanče a Vrbaty. Bohužel bylo trochu deštivo a okolní hory se začali ztrácel v oblačnosti.
• Výlet 25.5.2008: Známku jsme zakoupili na Labské boudě,dále jsme tam koupili TZ pramen Labe a jednu známku výroční. Jinak počasí nádherné, slunečné,ale občas se zatáhlo. Parkovali jsme ve Špindlu u lanovky na Medvědín a odtud jsme šli na Medvědí boudu, Brádlerovu b. a Martinovu b.,ale na Mb jsne TZ nesehnali. Dále jsme šli na Labskou b. a pramen Labe. Pod Labskou b. jsme se podívali na Labský vodopád,nádhera. Pak jsme se vrátili k Lb a odtud jsme šli na Pančavský vodopád a dále pak na Vrbatovu boudu, ale na té to cestě byl ještě sníh, takže boty jsme měli promočené. Zašli jsme i na Vrbatovo návrší. Pak od Vb jsme šli po silnici na Medvědín, kde jsme se svezli lanovkou,jeli jsme poprvé. Byl to pěkný zážitek a pěkný výlet,trochu náročný ale nádhera.

Turistická Známka

Turistická známka je oblíbený suvenýr a sběratelský předmět, který dokumentuje návštěvu turisticky zajímavých míst. V souvislosti s Vrbatovým návrším a chatou Návrší se objevují následující komentáře:

• Vrbatovo návrší: Návrší s mohylou e nachází co by kamenem dohodil nav Vrbarovou boudou. Od mohyly hezký rozhled do okolí. TZ zakoupena ve Vrbatově boudě. Zde si dovolím podotknout, že Vrbatova bouda a návrší by mohly mít jednu společnou TZ.
• Známka: Zakoupena v infocentrum Špindlerův Mlýn.
• Mohyla: TZ v bufetu na Vrbatove boude, otevřeném od 9.00
• Chybějí známky: Na Vrbatově boudě ani ve vedlejším kiosku nemají (22.8.08) turistické známky "Vrbatova bouda" ani "rbatovo návrší", mají pouze "Pramen Labe"
• Dostupnost TZ: TZ je k dostání také na Vrbatově boudě a v lesnicko myslivecké expozici Šindelka v Harrachově