Česko je protkáno jednou z nejhustších a nejlépe značených sítí turistických tras na světě. Málokdo si však uvědomuje, kolik práce a péče za těmito barevnými značkami stojí. Díky pečlivé práci značkařů se můžeme spolehnout, že nás barevné pruhy bezpečně dovedou k cíli. Turistické značení je nepostradatelnou součástí české krajiny a dělá z Česka ráj pro pěší turistiku.
Turistická značka je symbol nebo tabulka, jejímž účelem je poskytnout turistům informaci o směru cesty, případně též o vzdálenostech, podmínkách průchodnosti, popisech míst atd. Značka, ať už v přírodě nebo na mapách, je symbol, jehož cílem je poskytnout turistům informace o směru cesty, vzdálenostech, průchodnosti terénu, místech zájmu či dalších důležitých údajích.
Území Česka a Slovenska má jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení pro pěší turistiku. Společně s Českou republikou patříme ke světové špičce, protože máme jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení nejen v Evropě, ale i ve světě.
Turistické značení je jednoduché a přitom geniální. Značky se malují nejčastěji na stromy, najít je však můžete také na skalách, sloupech a dalších objektech. Pokud je to jen trochu možné, budou umístěny zhruba ve výšce očí.
Co se v článku dozvíte:
- Kdo turistické značky maluje?
- Jak se rozhoduje, kudy povedou nové trasy?
- Co vlastně znamenají jednotlivé barvy?
- Mohu se přidat k týmu dobrovolníků a podílet se na malování značek?
Historie Turistického Značení
Tradice značených turistických tras sahá v Česku až do konce 19. století. První turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších. První česká trasa byla vyznačena v roce 1889 Klubem českých turistů (KČT) na trase z Berouna ke Karlštejnu. První české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů (KČT) roku 1889. V roce 1912 byla dokončena první dálková trasa přes Brdy na Šumavu. Až do roku 1938 následoval rychlý rozvoj.
Období druhé světové války a období let 1950-1954 však znamenalo pro systém značení krizi - nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Od roku 1954 získal monopol na značení ČSTV, postupně byla síť značených cest obnovena a rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami. V roce 1990 přešla značkařská činnost v Česku na obnovený Klub českých turistů. Od roku 1997 je prováděno obdobné značení i pro lyžaře a cyklisty. Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR.
Je zdokumentované, že první turistická trasa vznikla v roce 1889. Vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům přes sedlo Kolna. Pokud se vydáte do této oblasti, dočkáte se obnoveného původního značení i replik tehdejších směrovek. Původní trasa je však již na dně Štěchovické přehrady. O rok později vznikla druhá trasa s označením 00001. Nese dnes jméno zakladatele Klubu českých turistů Cesta Vojty Náprstka. Nachází se mezi Karlštejnem a Berounem a vede přes obec Svatý Jan pod Skalou. Rozmach turistického značení přišel v první polovině 20. století.
Klub českých turistů používá takzvané pásové značení čtyř barev - červené, modré, zelené a žluté, namalované zpravidla na stromech, sloupech a jiných objektech. Značení provádějí již od počátků bezplatně dobrovolníci - značkaři.
Kdo se stará o turistické značení?
O turistické značení se dodnes stará Klub českých turistů. Značkaři jsou dobrovolníci, kteří každé 3 roky obnovují značení a instalují směrovky či informační tabule. Značení provádějí již od počátků bezplatně dobrovolníci - značkaři. Klub českých turistů pravidelně pořádá školení pro nové dobrovolníky. Každý značkař musí projít školeními a zkouškami. Pro práci s kilometrovníky je potřeba ještě větší kvalifikace.
Turistické značky obnovují dobrovolníci, kteří každý rok projdou stovky kilometrů tras a ručně přemalují staré nebo poškozené značky. Tento proces se provádí přibližně jednou za tři roky.
Na první pohled se zdá, že značkař může být kdokoliv. Nicméně, značení nové trasy není jen tak - musí být schváleno Klubem českých turistů, obcemi a vlastníky pozemků. Novou trasu navrhuje KČT ve spolupráci s obcemi a vlastníky pozemků. Po schválení se trasa vyznačí v terénu a zaznamená do map.
Klub českých turistů (KČT) se stará o značení. Po pečlivém naplánování přichází na řadu značkaři, kteří vytyčí trasu v terénu. První značení se provádí nejčastěji na stromy, kameny nebo sloupy, aby bylo co nejtrvanlivější.
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR.
Kromě více než 15 500 km značených pěších tras má Slovensko také téměř 500 km značených tras pro lyžařskou turistiku. O značení se na Slovensku stará KST - Klub slovenských turistů.
Jak vypadá turistická značka?
Turistické značky mají jednotný obdélníkový tvar s barevným pruhem uprostřed a dvěma bílými okraji. Standardní turistická značka je bílý obdélník se středovým barevným pruhem. Turistická značka je čtverec o rozměrech 10x10 cm tvořený třemi stejně velkými vodorovnými pruhy. Krajní čáry jsou bílé a uprostřed je barevný pruh.
Značka je tvořena vodorovným barevným pásem, nad nímž i pod nímž je bílý pás. Pro odbočení se tento základní tvar doplní šipkou jednotného provedení. Vede-li více značených tras společně, jsou značeny sloučenou značkou v přesně určeném pořadí barev. K významným místům v blízkosti hlavní značené trasy se vyznačují odbočky významovým tvarovým značením (existují jich 4 typy) stejné barvy, jakou je značena hlavní trasa.
Na významných místech a rozcestích se umisťují směrovníky (rozcestníky) s místními a směrovými tabulkami jednotného provedení, zpravidla plechovými.
Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř.
Na rozcestnících najdete směrovky s názvy míst a vzdálenostmi. Kilometrovník a směrovník s názvy bývá vždy maximálně po 4 kilometrech.
Barvy Turistických Značek
Na první pohled může systém značení působit složitě, ale ve skutečnosti je velmi logický. V Česku se používají čtyři základní barvy:
- Červená - hlavní, dálkové trasy
- Modrá - regionálně důležité trasy
- Zelená - kratší místní trasy
- Žlutá - spojovací nebo přístupové trasy
Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit.
V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky.
Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu. Tzv.
Kromě klasických směrových značek existují i speciální symboly, například naučné stezky (NS) nebo odbočky k zajímavostem.
Přehled barev a jejich význam:
| Barva | Význam |
|---|---|
| Červená | Dálkové a významné trasy - hřebenovky, hlavní turistické stezky |
| Modrá | Regionálně důležité trasy |
| Zelená | Kratší místní trasy |
| Žlutá | Spojovací nebo přístupové trasy |
Barvy nemají žádnou souvislost s obtížností trasy. Kromě toho se lze setkat s bílým vykřičníkem nad značkou, který má upozorňovat na náhlou změnu směru.
Naučné stezky v ČR jsou turistické trasy, které spojují přírodu s poznáním a vzděláním. Po cestě jsou rozmístěny informační tabule, které návštěvníky seznamují s historií, geologií, faunou či flórou dané oblasti. Naučné turistické značky se značí zeleným šikmým pruhem na bílém čtverci. Stezky mohou vést chráněnými krajinnými oblastmi, kolem historických památek nebo přírodními rezervacemi. Některé jsou interaktivní a určené speciálně pro děti, například s hádankami či úkoly. Typicky jde o naučnou stezku. Ta se zakresluje jako zelená úhlopříčka v bílém čtverci. Tyto trasy jsou obvykle doplněny číslovanými informačními tabulemi a informacemi o dané lokalitě, historii nebo přírodních zajímavostech.
Turistické trasy na Slovensku
Většina turistických tras na Slovensku je značena pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pruhů. Střední pruh mění barvu podle významu trasy, zatímco horní a dolní pruh jsou bílé pro lepší viditelnost. Tyto značky mají čtvercový tvar o velikosti přibližně 10 × 10 cm. Na turistické trasy nás nasměrují rozcestníky, v Tatrách známé jako tzv. „hříbky“.
Kromě turistických tras můžeme na Slovensku najít i naučné stezky, které jsou označeny speciální značkou. V Národním parku Nízké Tatry najdeme například Naučnou stezku Demänovská dolina. Ta začíná u Mikulášské chaty, měří 13 km a vede přes Vrbické pleso až k horní hranici lesa. Během cesty se turisté dozvědí více o fauně, flóře, koloběhu vody v přírodě, ale také o historii hornictví, salašnictví a Slovenském národním povstání. Jednou z nich je Naučná stezka Hrebienok, která začíná ve Starém Smokovci (část Hrebienok), měří 4 km a má 9 zastávek. Tato stezka poskytuje informace o historii Hrebienku, vzniku tatranských dolin a složení žulového podloží. Další zastávky informují o tatranských lesích, Studeném potoce a vegetačních stupních. Stezka končí u Rainerovy útulny, odkud vede krásná cesta k vodopádům Studeného potoka.
Značení pro cyklisty a lyžaře
Od roku 1997 je prováděno obdobné značení i pro lyžaře a cyklisty.
Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.
Ve městech jsou často k vidění značky cyklotras. Jde o žluté cedule s piktogramem kola a označením čísla trasy případně jejím směrem. Jednomístné označení cyklostezky znamená hlavní dálkovou národní trasu. V terénu pak označení cyklotras vypadá podobně jako turistické a běžkařské trasy. Bílá podkladová barva je nahrazena žlutou.
V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.
Pokud vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy na směrové tabuli IS19, nebo návěstích IS20. Na směrových tabulkách IS21 se logo neuvádí a je na nich jen číslo trasy. Pak se má za to, že logovaná trasa vede v souběhu s číslovanou trasou až do následujícího rozcestí. Příklad: evropská trasa EV4 vede po národní trase č.
Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy. V některých místech, kde je cyklisty potřeba informovat o možných nebezpečích se používají varovné tabule. Pro informování cyklistů o kulturních a turistických cílech na trase se používají na značkách smluvené piktogramy.
Značení v zahraničí
Popis: Český způsob označování pěších turistických tras převzaly i další země.
V roce 2023 iniciovalo Velvyslanectví České republiky v Mongolsku spolupráci s Klubem českých turistů, který podepsal memorandum o spolupráci s Mongolian Walking Association (MWA). Značení nebylo po 2. světové válce udržováno a prakticky zaniklo, v současnosti[kdy?] jsou v terénu pozorovatelné již jen zbytky na starších stromech (např. V cestopisech českých turistů jsou zmínky o turistickém značení na Zakarpatské Ukrajině.
V cestopisech českých turistů se lze dočíst, že se v Bulharsku vyskytují červené, modré, zelené i žluté barvy. Pravděpodobně jde o pásové značení podobné českému. V cestopisech jsou zmínky o turistickém značení v některých zemích bývalé Jugoslávie.
Na turistických rozcestníkách je někdy podepsán Österreichischer Alpenverein (ÖAV, Rakouský alpský spolek). Byl založen roku 1862 ve Vídni.
Pro celostátní síť dálkových stezek GR (Grande randonnée) a některé místní trasy (GRdP, PR) je používáno jednobarevné (červené v kombinaci s bílým pruhem/šipkou pro GR a žlutým pruhem/šipkou pro ostatní trasy) pásové značení, které oproti českému má jednu značku navíc. Křížek nad značkou říká, že tudy cesta nevede.
V Gruzii bylo na začátku 21. století zaváděno pásové značení, zpravidla z iniciativy zahraničních subjektů. V oblasti Svanetie jsou vyznačeny trasy širokým barevným a bílým pruhem, značení je často nedostatečné. V Tušetii vznikly značené trasy v okolí Omala v rámci české pomoci při obnově památek.
Evropské dálkové trasy
Evropské dálkové trasy jsou síť turistických značených pěších cest celoevropského významu. Evropská asociace turistických klubů si při svém založení v roce 1969 vytkla za cíl vytvořit mezinárodní evropskou síť turistických tras. V současné době se síť skládá z 12 tras E1 až E12 a měří více než 65 000 kilometrů napříč Evropou. Trasy obecně propojují a využívají stávající národní a místní značení a trasy. Některé z těchto tras nejsou doposud vyznačené nebo jsou značené jen velmi nedostatečně. Ve střední Evropě jsou tyto cesty většinou dobře vyznačeny.
Českou republikou procházejí evropské trasy E3 (podél severní hranice) a E10 (severojižně mezi Lužickými horami a Šumavou), které se protínají poblíž Jedlové v Lužických horách. Kratšími úseky zasahují na území republiky trasy E6 v Českém lese a E8 v Podyjí.
Náročnost tras a OpenStreetMap
Jak náročná asi bude ta či ona stezka? V mnoha zemích mají svůj systém značení, podle kterého se dá zhruba orientovat. Z pochopitelných důvodů klasické „značky“ v Česku nějaké širší rozdělení obtížnosti nevyužijí, ale v “opravdových horách”, jde o extrémně užitečnou informaci. Na základě dělení zmíněných dvou spolků se snaží označovat stezky i celosvětově nejvýznamnější zdroj volně dostupných digitálních map OpenStreetMap, odkud je v různé podobě přebírají aplikace, které s OSM pracují (mimo jiné i Mapy.cz nebo Locus).
Kromě zemí s „oficiálním“ hodnocením obtížnosti ale v mapách na podobně značené stezky občas narazíte i jinde. Jde o to, jak mapující dobrovolník zanesl trasu do OSM (a jak ji případně někdo po něm upravil). Čárkovaná trasa je ještě v pohodě, tečková už může být hodně extrémní.
Zdaleka totiž neplatí, že co je vytyčená „značka“, co půjde projít s prstem v nose. A to se nebavíme o ferratách, které samozřejmě vyžadují zcela jiný přístup a jistící vybavení - byť ty nejnáročnější trasy si s nimi nezadají. K zobrazení: Mapy.cz zatím mírně zjednodušují do třech stupňů obtížnosti (v zásadě stejně jako samotné SAC značení). Všech šest kategorií zobrazují například OpenAndroMaps s renderovacím tématem Elevate v aplikaci Locus map (jak konkrétně to vypadá si můžete přečíst v mapovém klíči Elevate).
Pro pohyb mimo Alpy: To, že trasa na mapě „není čárkovaně či tečkovaně“ automaticky neznamená, že nebude psycho. Jde o to, jestli má daná země vůbec nějaký systém klasifikace a/nebo o to, jak dotyčný mapař stezku zanesl do OpenStreetMap a jak se trefil.
Osobně bych pomyslně nakreslil hranici schůdnosti pro trekování s větším báglem někde těsně před T4, ale vzal bych si na to tlustou pastelku. Vyšší obtížnosti cest jsou náročné a potenciálně nebezpečné i úplně nalehko. Nejednou se nám stalo, že jsme si v horách kdesi na východě prostě museli poradit a navzájem si pomoci nenadálý drsnější úsek nějak bezpečně(!) překonat. Otáčet jsme se kvůli neschůdnosti terénu na dlouhém treku naštěstí nikdy nemuseli (na jednodenním výletě ano).
Zanechat komentář