Cestovatel, průvodce, horský vůdce, spisovatel a fotograf Jan Šťovíček se narodil 17. ledna 1943 a zemřel 7. března 2007. Byl absolventem Filozofické fakulty UK v Praze, kde studoval historii, češtinu a etnografii-muzeologii. Po studiu působil v různých muzeích a archívech, včetně Muzea průmyslového Kladenska, Vlastivědného muzea ve Slaném a Národního muzea v Praze.
Jan Šťovíček se podílel na uspořádání expozic a výstav v Kladně, Unhošti, Slaném a Velvarech. Hlavní zájem zaměřil na historii a etnografii 16.-19. století a osvětovou činnost. Byl také členem redakční rady sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší a Listů z Unhošťska a přispíval do Slánského obzoru.
Ačkoli zastával světonázor, že „veškerý optimismus je pouhý nedostatek informací“, působil na své okolí spíše stimulativně. K jeho nejoblíbenějším činnostem patřilo lyžování, snowboarding, rafting a divoká voda obecně, lezení po skalách a horách, orientační a jiné běhy. Uvedené outdoorové aktivity prováděl i jako sportovní instruktor a průvodce pro cestovní kanceláře, zejména rafting a VHT.
Mimo psaní, průvodcování, zachraňování a instruktorské činnosti se věnoval i fotografování. Fotografie prezentoval formou přednášek a promítání, řidčeji výstavami.
Expedice a dobrodružství
Expediční týmy Jana Šťovíčka stály na nejvyšších vrcholech Řecka, Maroka, Špicberků, Turecka, Velké Británie, Skandinávie a Islandu. Bloudily v horách Albánie a na nafukovacích lodích sjely mnoho islandských, skotských, tureckých a balkánských řek.
S jednou z posledních expedic zamířil do Afriky, kterou projel autem od severu k jihu. Cesta měřila více než 23 tisíc kilometrů a protínala 18 států. S tím byl spojen i cestovní rituál: nalepení vlaječky země, ve které se právě pohybovali, na přední sklo auta.
Trasa cesty se plánovala přes rok. „Největší práci dá každou expedici dobře připravit. Člověk by ale neměl chtít moc, protože cestou se mnoho změní a pak je z toho člověk rozpačitý. Nicméně razím teorii, že v rámci poznávání by měl každý poznat hlavní město navštívené země a vylézt na nejvyšší místní horu. Do itineráře to tedy dávám.“
Do Afriky vstoupila skupina přes Egypt a dále pokračovala Súdánem, Etiopií, Keňou, Tanzanií, Zambií a Namibií do Jihoafrické republiky, kde navštívili také malý vnitrozemský stát Království Lesotho. Cestou je čekala mnohá překvapení.
Cestou je čekala mnohá překvapení. „S chladným počasím jsme počítali. Chystali jsme se do vysokých hor a tak jsme si vezli i mačky a cepíny. Vybavení jsme měli, ale to, že se nám budou stany hroutit pod tíhou sněhu jako někde v arktických oblastech, s tím jsme skutečně nepočítali,“ přiznal zkušený cestovatel, který od té doby používá slovní spojení „zima jako na rovníku“.
Teplotní rozdíly byly při cestě extrémní: v Súdánu 55°C horka, zatímco v Etiopii zamrzaly v noci potoky. Při svém putování kontinenty nemívá J. Šťovíček větší problémy s dorozumíváním. „Nejsem multilingvista, ale používám tzv. cestovatelské esperanto. Hned za hranicí odchytím nějakého domorodce a přes angličtinu se naučím základní výrazy a číslovky.
Jako vedoucí úspěšných expedic by měl mít J. Šťovíček, s trochou nadsázky, nárok na diplom z psychologie. Expedice není prý jen cesta z bodu A do bodu B. „Jede skupina lidí a, jak se říká, nechte je spolu týden a začnou se hádat. Já jako vedoucí musím být uznávaný jako dobrovolná autorita. Lidé musí být ochotní mne respektovat.
Bohaté zážitky z cest popisuje J. Šťovíček ve svých knihách, které píše po nocích (ať už po příjezdu, nebo během samotné expedice). Jak tvrdí, je lepší psát než spát. Aby bylo jeho vyprávění pro čtenáře zajímavé, studuje historii navštívených míst a také sbírá různá vyprávění. Ty si ale vždy ověřuje v archivech a odborné literatuře.
V jedné ze svých knih tak např. popisuje, jak se dá za pomoci sušeného masa vyhrát válka v Africe, nebo se zmiňuje o „poštovním stromu“ v Mušlové zátoce na jihu Afriky. „Na jednom stromě tam visela bota, která fungovala jako poštovní schránka. Námořníci do ní dávali vzkazy s adresou. Ti, kdo právě jeli kolem, vzali dopisy, které měli na trase a nechali tam svojí poštu. Fungovalo to dlouho a úspěšně.“
V archivní literatuře se k ní dokonce vztahuje úsměvná historka, kdy se prý kapitán jedné lodi přes „poštovní botu“ dohadoval se svou ženou na kterém místě u nich doma leží sekerka. „Protože pošta přes botu fungovala značně nepravidelně a zdlouhavě, domlouvali se tak prý léta,“ doplnil cestovatel a autor 9 knih. Ta nejnovější „Afrikou od severu k jihu“ popisuje zmiňovanou cestu s expedicí TransAfrikeena do Kapského Města. „Považuji ji za první díl cestopisu, protože dobrodružství a zážitků jsme si přivezli vrchovatě.
Záchranář z povolání, kterému přátelé neřeknou jinak než "Šťovík", je autorem řady cestopisů. Pro Svět outdooru dlouhodobě testuje a píše články o vybavení.
Vydat se autem z Prahy do Kapského města chce mnoho příprav i odvahy.
Jan Šťovíček byl člověk mnoha zájmů a talentů, který zanechal nesmazatelnou stopu v české cestovatelské a kulturní komunitě.
Přehled expedic Jana Šťovíčka:
| Expedice | Cíl |
|---|---|
| Scorpio I | Řecko |
| Scorpio II | Maroko, Atlas |
| Arctos II | Špicberky |
| Vector III | Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko |
| TransAfrikeena | Afrika od severu k jihu |
Mapa jedné z možných tras cesty Afrikou od severu k jihu. Zdroj: Wikimedia Commons
Zanechat komentář