Tento článek se zabývá daňovou problematikou cestovních náhrad v České republice, a to jak z pohledu zaměstnance, tak zaměstnavatele. Dále se zaměříme na specifika DPH u cestovních služeb.
Daňové řešení cestovních náhrad na straně zaměstnance
Podle § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů (ZDP) se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem činnosti, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, a to do výše stanovené zákoníkem práce pro zaměstnance odměňované platem, jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách. Jiné a vyšší náhrady jsou u zaměstnance zdanitelným příjmem ze závislé činnosti.
Zákoník práce pro podnikatelskou sféru nestanovuje horní hranici pro přiznání cestovních náhrad (stravné při tuzemské a zahraniční pracovní cestě, kapesné při zahraniční pracovní cestě), ale stanoví pouze minimální limity. Nicméně, u zaměstnanců budou předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti pouze náhrady cestovních výdajů (stravné a kapesné) stanovené pro zaměstnance zaměstnavatele nepodnikatelské sféry.
Pokud zaměstnavatel poskytne vyšší náhrady, bude o rozdíl zvýšen zdanitelný příjem zaměstnance ze závislé činnosti a tento rozdíl bude rovněž součástí vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální a zdravotní pojištění. Například u kapesného to bude výše 40 % zahraničního stravného poskytnutého zaměstnanci (§ 180 ZP); pokud zaměstnavatel podnikatelské sféry poskytne zaměstnanci vyšší kapesné, bude nadlimitní výše kapesného u zaměstnance zdanitelným příjmem ze závislé činnosti.
Pokud zaměstnavatel podnikatelské sféry při bezplatném poskytnutí některého z hlavních jídel při tuzemské nebo zahraniční pracovní cestě sníží stravné o menší položku, než odpovídá snížení u nepodnikatelské sféry, bude tento rozdíl rovněž předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti včetně jeho zahrnutí do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální a zdravotní pojištění.
Daňové řešení cestovních náhrad na straně zaměstnavatele
Ustanovení § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP uvádí, že daňově uznatelnými výdaji (náklady) jsou náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním právním předpisem. Zákoník práce nelimituje horní hranici stravného pro zaměstnavatele podnikatelské sféry, ale stanoví jen minimální výši stravného. Proto si zaměstnavatel podnikatelské sféry může do daňových výdajů uplatnit výdaje spojené s pracovní cestou zaměstnance v té výši, v jaké je zaměstnanci vyplatí.
Rozhodujícím ustanovením, jež určuje, zda cestovní náhrady poskytnuté zaměstnanci jsou daňově uznatelným výdajem (nákladem) zaměstnavatele, je § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP. Podle tohoto ustanovení jsou u zaměstnavatele daňově uznatelné cestovní náhrady poskytnuté zaměstnanci v souladu se zákoníkem práce. V tomto ustanovení je odkaz na ustanovení hlavy III části sedmé ZP, která stanoví omezující limity pro zaměstnance zaměstnavatele ve státní a příspěvkové sféře, nikoliv však ve sféře podnikatelské.
Proto jsou u zaměstnavatele v podnikatelské sféře daňově uznatelným nákladem všechny cestovní náhrady poskytnuté zaměstnanci v souladu s ustanovením § 152 ZP, tj. náhrady výdajů, které zaměstnanci vzniknou při cestě, která se považuje za cestu pracovní [§ 152 písm. a), b) a c) ZP], dále při přeložení, dočasném přidělení k jinému zaměstnavateli, přijetí do zaměstnání, resp. výkonu práce v zahraničí za podmínek uvedených v dalších ustanoveních zákoníku práce, a to i když jsou vyšší, než za stejných podmínek přísluší zaměstnanci ve státní a příspěvkové sféře.
Právní úprava cestovních náhrad
Problematiku cestovních náhrad řeší zejména tyto právní normy:
- Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ZP): Část sedmá (§§ 151 až 189 ZP) upravuje poskytování náhrad výdajů vynaložených při pracovních cestách, cestách mimo pravidelné pracoviště a v dalších případech.
- Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ZDP):
- § 6 odst. 7 písm. a) ZDP stanoví, že náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním právním předpisem pro zaměstnance zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 ZP se nepovažují za příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti.
- § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP uvádí, že daňově uznatelné jsou náhrady cestovních výdajů do výše stanovené ustanoveními ZP.
- § 24 odst. 2 písm. k) ZDP upravuje daňový režim nákladů na pracovní cesty FO, které jsou podnikateli nebo spolupracujícími osobami, společníky v.o.s. anebo komplementáři komanditních společností.
- Vyhlášky MPSV a MF: Ustanovení § 189 ZP zmocňuje MPSV a MF k pravidelnému stanovení stravného a základních sazeb zahraničního stravného.
Podmínky daňové uznatelnosti
Aby mohly být cestovní náhrady považovány za daňově uznatelné výdaje, musejí být splněny následující základní podmínky:
- Jde o náhrady poskytnuté v souladu se zákoníkem práce.
- Je prokazatelné, že výdaje vznikly.
- Je prokázáno, že výdaje vznikly v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů zaměstnavatele (podnikatele).
- Výdaj není vyloučen z daňově uznatelných výdajů ZDP či jiným předpisem.
Pracovní cesta
Vyplacení cestovních náhrad zaměstnanci a jejich uplatnění v rámci daňových výdajů zaměstnavatelem je možné jedině tehdy, pokud byla vykonaná cesta skutečně cestou pracovní.
Zákoník práce (§ 42 ZP) rozumí pracovní cestou časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Za pracovní cesty se pro účely cestovních náhrad považují i jiné cesty uvedené v § 152 ZP a dalších.
Za pracovní cestu však nelze považovat cestu z místa bydliště do místa pravidelného pracoviště. Za tuto cestu zaměstnanci nepřísluší žádné náhrady a zaměstnavateli žádné daňově uznatelné výdaje. Výjimkou jsou cesty podle § 152 písm. c) ZP.
Pravidelné pracoviště podnikatele
Pravidelné pracoviště podnikatele - fyzické osoby je místo, kde zpravidla vyvíjí činnost za účelem dosahování zdanitelných příjmů. Zákon o daních z příjmů uvádí v § 24 odst. 2 písm. k) ZDP bodu 2, že pravidelným pracovištěm pro poplatníky s příjmy podle § 7 ZDP se rozumí také sídlo podnikatele (§ 429 NOZ) nebo místo výkonu jiné činnosti, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti.
Stravné při pracovních cestách
Stravné je jedním z druhů cestovních náhrad, které při splnění zákonem stanovených podmínek náleží osobám, na které se zákon vztahuje. S účinností od 1. 1. 2024 byly vyhláškou MPSV č. 398/2023 Sb. změněny sazby stravného, která zaměstnanci přísluší při tuzemských pracovních cestách.
Za každý kalendářní den tuzemské pracovní cesty tak od 1. 1. 2024 poskytne zaměstnanci zaměstnavatel neuvedený v § 109 odst. 3 ZP stravné podle § 163 odst. 1 ZP nejméně ve výši:
- 140 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
- 212 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
- 333 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
a zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3 ZP stravné podle § 176 odst. 1 ZP ve výši:
- 140 Kč až 166 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
- 212 Kč až 256 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
- 333 Kč až 398 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
| Délka pracovní cesty | Stravné (zaměstnavatel nepodnikatelské sféry) | Stravné (zaměstnavatel podnikatelské sféry) |
|---|---|---|
| 5-12 hodin | 140 Kč - 166 Kč | Minimálně 140 Kč |
| 12-18 hodin | 212 Kč - 256 Kč | Minimálně 212 Kč |
| Více než 18 hodin | 333 Kč - 398 Kč | Minimálně 333 Kč |
Vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb. byly také změněny sazby základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a stanoveny průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad zaměstnancům.
CESTOVNÍ NÁHRADY | UOL Webinář
DPH u cestovních služeb od 1. 1. 2022
Zvláštní režim pro cestovní službu dle § 89 zákona o DPH je povinna použít osoba povinná k dani, která poskytuje vlastním jménem zákazníkům nakoupené zboží a služby cestovního ruchu. Osoba povinná k dani ve zvláštním režimu pro cestovní služby odvádí DPH z přirážky, tj. z rozdílu mezi prodejní cenou cestovní služby a nakoupenými službami a zboží cestovního ruchu. Plátce nemá nárok na odpočet z přijatých zdanitelných plnění - z nakoupených služeb a zboží cestovního ruchu.
Místo plnění při poskytnutí cestovní služby je fikcí stanoveno v sídle poskytovatele služby. Sazba DPH se použije základní, tj. 21 %. Zvláštní režim se použije pouze u nakupovaných služeb a zboží cestovního ruchu od jiných subjektů (osob povinných k dani). Zvláštní režim se nepoužije u vlastních služeb a zboží vytvořených vlastní činností poskytovatelem cestovní služby (dle § 89 odst. 11). U nich se použije běžný režim DPH.
V případě, že osoba povinná k dani poskytuje současně služby a zboží vytvořené vlastní činností a současně nakoupené od jiných subjektů, musí je pro účely DPH rozlišit. Zvláštní režim použije pouze u nakoupených služeb a zboží cestovního ruchu. Služby a zboží vytvořené vlastní činností nemůžou do zvláštního režimu vstoupit. Do obratu pro registraci plátce vstupuje celá částka poskytované cestovní služby, nikoliv jen přirážka.
Za cestovní službu se nepovažuje samostatný prodej nakoupených služeb, které nemají charakter cestovní služby. Například cestovní kancelář nakoupila vstupenky na koncert a prodává je bez dalších služeb. Nejedná se o cestovní službu a bude použit běžný režim DPH.
Změny v režimu pro cestovní služby od 1. 1. 2022:
- Pokud je před uskutečněním cestovní služby přijata úplata (záloha), ze které vzniká povinnost přiznat daň, stanoví se přirážka poskytovatele cestovní služby k této úplatě jako součin přijaté úplaty a koeficientu pro výpočet přirážky.
- U jedné cestovní služby lze pro stanovení přirážky poskytovatele cestovní služby k úplatě použít pouze jeden způsob výpočtu koeficientu pro výpočet přirážky.
Zanechat komentář