Jak to proměnilo naše vnímání toho, jak trávíme dovolenou? V té době jsme se teprve učili, jak nakládat se svým volným časem. Důležitým impulsem přitom bylo uzákonění osmihodinové pracovní doby v prosinci roku 1918 a pak zákonné úpravy podmínek pro čerpání dovolené, přijaté o dva roky později. Volný čas také významně ovlivnil přesun zaměstnanosti od zemědělství do průmyslu.
Podívejme se, jak se vyvíjely možnosti trávení volného času a dovolené v průběhu minulého století.
Prvorepublikové letní byty a tramping
V meziválečném období vznikají první cestovní kanceláře, které se zaměřují hlavně na Jugoslávii, ale v jejich nabídce byla i exotičtější místa jako Egypt. Podstatná část lidí, ale trávila své volno v tuzemsku. Tématem dovolených se brzy po svém vzniku začal zabývat Československý rozhlas.
U mikrofonu se střídali především lékaři, kteří se snažili připravit zejména městské posluchače na záludnosti venkova. Takto to dělal například Vladimír Vondráček: „V našich venkovských hostincích neumějí nic jiného než vařit vepřovou, telecí, hovězí, kuře a husu. Žaludky a střeva jsou pak orgány, které nejvíce na dovolenou doplácejí.“
I přes tato „nebezpečí“ byl český a moravský venkov nejčastějším cílem dovolené. Na venkov se jezdilo na letní byty. Letní byty fungovaly tak, že se domácí rodina odstěhovala na půdu a světnici přenechala za úplatu hostům z města, tzv. letňákům či lufťákům.
Masivnějším hnutím, zejména kvůli finanční dostupnosti, se však stal tramping. „Někteří trampové si postupně stavěli objekty na víkendové přebývání, což byl zárodek chataření a chalupaření,“ vysvětluje historik Masarykova ústavu Martin Franc. Tento fenomén se naplno rozvinul až v šedesátých letech. Před tím jsme absolvovali období kolektivně organizovaných dovolených.
Tramping v Československu ve 30. letech
Dovolená za Protektorátu a poválečná rekreace
Dovolené na podnikových zotavovnách nejsou výdobytkem politického převratu v roce 1948. Základy k výběrové rekreaci položili už nacisté v období protektorátu: „Nacisté potřebovali získat si loajalitu zaměstnanců, kteří pracovali v průmyslu, a proto pro ně pořádali různé volnočasové aktivity,“ připomíná Martin Franc.
Po válce se staly odborářské dovolené opravdovým fenoménem. Jejich síla byla v tom, že dovolenou dostávali lidé za odměnu a navíc se na ní potkávali s lidmi z dalších profesí a různého postavení. Jedna věc ale byla podle historika France nedotažená: „Vybraný člověk se takové dovolené zúčastňoval samostatně, což rozbíjelo systém rodinného trávení dovolené.“
Místem pro trávení rodinné dovolené, ale i volných víkendových dní se tak staly chaty a chalupy. Chalupaření, tedy vlastnictví kamenných domů, bylo na rozdíl od chataření zpočátku omezeno určitými zákonnými předpisy: „Zákon neznal pojem chalupa a nárok na chalupu - tedy na další druh bydlení měl v padesátých letech nárok pouze velmi omezený okruh lidí - umělci, vědci, veřejně činné osobnosti, funkcionáři a to bylo všechno,“ vysvětluje historik Martin Franc.
První chalupářské oblasti vznikly v Sudetech, kde se nepodařilo trvale osídlit všechny objekty po odsunutých Němcích. Chalupaření posílil také pokračující masivní odliv obyvatel z venkova a přinutil představitele místních samospráv k tomu, aby nebránili užívání prázdných objektů pro rekreační účely.
Chataření a chalupaření je v mnoha podobách oblíbené i v současné době. Stejně jako cesty do zahraničí.
Chalupaření v Česku
Zahraniční dovolená v minulosti a dnes
Zahraniční dovolená pro nás byla někdy nedostupná z finančních důvodů, jindy z důvodů politických. Nejčerstvěji jsou v naší paměti zapsány peripetie spojené s výjezdem do západních zemí v době totality.
Vzpomíná spisovatel Hynek Jurman: „Na jednom setkání brněnské pobočky svazu spisovatelů jsme probírali možnost zájezdu do Vídně. Dlouhé měsíce jsme vyřizovali výjezdní doložky a devizové přísliby a nakonec nám výjezd nepovolili. Národní umělec Jaromír Tomeček tehdy pronesl větu: A to by nešlo jako dříve, že by maminka spíš uvařila oběd, my sedli na vlak a jeli do Vídně, jak to bejvávalo?“
Možné to bylo až po otevření hranic v roce 1990, kdy začaly doslova nájezdy českých turistů do nejatraktivnějších míst Evropy.
Dnes se situace sice uklidnila, ale přesto u nás touha po zahraniční dovolené stále roste. Z údajů Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR vyplývá, že v roce 1993 cestovalo na zahraniční dovolenou 16 procent obyvatel České republiky, v roce 2000 to bylo necelých 30 procent a v roce 2011 už 40. Přesto stále rádi kombinujeme pobyt v zahraničí s dovolenou na chatě či chalupě.
Příležitostí pro strávení naší dovolené máme tedy velkou spoustu.
Retro rekreace ROH - návrat do minulosti
Cestovní kancelář ATIS vás vrátí do doby odborářských rekreací ROH. „Jde o jednoznačně nejoblíbenější pobyt, který nabízíme. Projekt „Dovolená pro zralý věk“ platí pro osoby, které dosáhly 50 let věku. Těm přináší mnoho zvýhodnění. Jde třeba o pobyt se stravou v délce 7 nocí jen za cenu 6 nocí, pobyt se stravou v délce 14 nocí za cenu 11 nocí. Zároveň zdarma každodenní večeře (nebo obědy), zdarma jedna káva nebo čaj každý den od 15.00 do 16.00 hodin.
Senioři dávají přednost dovolené v Česku nebo na Slovensku, protože zde nemají jazykovou bariéru a toto prostředí znají. Oblíbené jsou ovšem i celoroční pobyty v maďarských termálech, byť tyto nejsou do projektu „Dovolená pro zralý věk“ zařazeny. Česko i Slovensko jsou krásné země, senioři mají rádi všechna místa. Nejvíce oblíbené měsíce jsou květen, červen, září a říjen. Je ještě krásné počasí a v těchto měsících již nejsou ubytovací zařízení plná rodin s dětmi.
Pobyty převažují v délce jednoho týdne a žádané jsou rovněž i relaxační víkendy. S největším zájmem (nejvíce rekreantů na jednom místě) vede jednoznačně retro pobyt „Rekreace ROH - dovolená v Tatrách jako tenkrát“, který CK ATIS realizuje od roku 2007 v Tatranské Lomnici v hotelu Morava, kde se v šedesátých letech natáčel kultovní film Anděl na horách. Pobyt absolvovalo již více než 2400 nadšených rekreantů.
Rekreace dle tehdejšího scénáře (budíček, rozcvička, brigáda kolem hotelu, seznamovací a rozlučkové večírky, výlety) jsou recesní a zcela apolitické. Věkový průměr je zde kolem šedesáti. Ročně se konají jen tři týdenní turnusy. Senioři cestují převážně vlastními auty. Využívané jsou ale i autobusy a vlaky.
Nejžádanější je pobyt s polopenzí s možností dokoupení obědů na hotelu. Ráno se na hotelu nasnídají, pak většinou vyráží na celodenní výlet (obědvají tedy mimo hotel, případně si mohou na hotelu vyžádat obědový balíček). Večer se vrací na večeři, takže jim odpadá starost, kde povečeří.
Senioři by neměli samozřejmě zapomenout doklady potřebné k nástupu na pobyt (ubytovací poukaz), občanský průkaz, léky, které užívají, mobilní telefon, věci osobní potřeby. Před cestou si pořádně nastudovat trasu a místo svého pobytu - po celé zemi je plno hotelů se stejným názvem a často dojde k záměně. Pokud je senior v nesnázích, na ubytovacím poukazu CK ATIS je telefonní číslo na „pohotovostní službu cestovní kanceláře“.
Dovolená v Protektorátu jako hra?
Je to přesně rok, co rodinu z Doks zavřeli na beskydskou samotu. Chtěli hrát v reklamě, místo toho žili dva měsíce v nejistotě, často jim v břiše kručelo hlady, křičeli na ně gestapáci. Jak je to změnilo a čeho litují? Do konkurzu s pracovním názvem Dovolená ve starých časech se přihlásilo 600 rodin, které přesně nevěděly, do čeho jdou.
„Na doporučení psychologů jsme hledali hlavně rodinu, která drží pohromadě, má smysl pro humor a bude zdravě zvědavá, co jsme pro ni připravili,“ vysvětluje autorka, scenáristka a režisérka osmidílného seriálu Dovolená v Protektorátu Zora Cejnková. Dočekalovi-Lustykovi z Doks zaujali hned. „Mysleli jsme, že jde o casting na reklamu,“ vzpomíná Ivana Lustyková.
„Až ve druhém kole, kdy nám začali klást otázky typu, jestli jsme schopní zařídit si dva měsíce volna, nám došlo, že tak dlouho se žádná reklama netočí, ale řekli jsme si, že do toho půjdeme. Ještě je čekaly psychologické testy. „Pořád jsme netušili, do jaké doby jdeme. Až zpětně nám došlo, že televize potřebovala zjistit, jestli nejsme třeba nadměrně agresivní, abychom neuškrtili německého doktora, když nám chtěl nechat odvést kluky do Reichu,“ vysvětluje Ivanin manžel Miloslav, v civilu klidný řidič sanitky.
Jeho tchán Jiří Dočekal žertuje: „Já jsem ty testy evidentně ošálil, když jsem pak na doktora vzal pohrabáč. Všichni se postupně nastěhovali do jednoho městečka, aby k sobě měli blíž, každou neděli se scházeli, nelezli si na nervy a Honza kvůli natáčení přebukoval letenku do Kostariky, kam se dlouho chystal. „Kdo má v pětatřiceti možnost prožít s babičkou a dědou dva měsíce? Nebylo co řešit,“ říká.
Jediný člen rodiny zůstal doma, jeho máma Alena. „Nechtěla jsem. Raději jsem hlídala baráky a psy,“ vysvětluje. „Když jsem se pak dívala v televizi, říkala jsem si, že jsem dobře udělala. Když mají Dočekalovi-Lustykovi po roce odpovědět na otázku, co pro ně bylo nejhorší, jednohlasně se ozve: nejistota. Ani na začátku dvouměsíčního natáčení netušili, do jaké doby jdou.
„Když se nás na konkurzu ptali, kam bychom se rádi propadli časem, řekla jsem, že hlavně ne do pravěku, to bychom neustáli,“ říká Ivana Lustyková. Babička se bála něčeho jiného: „Říkala jsem si: hlavně ne válku. Pak nám zavázali oči, dovezli nás do Beskyd a až druhý den jsme se z rozhlasu dozvěděli, že je březen 1939.“ Jejímu muži Jiřímu okamžitě naskočily vzpomínky z té doby: „Bydleli jsme v Mělníku. Bylo mi deset, když nás Němci obsadili. Padal sníh a já je pozoroval z okna, jak pochodují,“ oklepe se.
Ani po prozrazení doby, ve které se ocitli, netušili, co bude následovat a kam až čas dojde. Autorka hodně využívala zapojení herců, kteří posouvali děj. Sousedka rodinu vyprovokuje k napsání dopisu starostovi - sudetskému Němci (dopis rodině přitíží), kráska z města přijde prosit o jídlo (včetně králíka, přestože úřady měly veškeré zvířectvo zaevidované), pak přivede zraněného odbojáře a chce schovat vysílačku (za což hrozí trest smrti), starosta navede rodinu k nezákonné zabíjačce, partyzáni vyřvávají v chalupě Kaťušu, až se hory zelenají... a německé komando pak rodinu jen „postraší“.
Právě k těmto situacím měl výhrady třeba dějepisář z pražské ZŠ Angel Tomáš Stehno: „Vyšetřování za okupace probíhalo daleko drsnějším způsobem. Mám obavu, že takhle zjemnělý způsob zobrazení dramatických situací by mohli zneužít popírači holocaustu a neonacisté. I děti by mohly mít pocit, že vlastně o nic moc nešlo, přitom tehdy byli vyslýcháni a odvedeni do Reichu i jejich vrstevníci.
Na změkčování situace za Protektorátu upozorňují i představitelé Českého svazu bojovníků za svobodu. Členu svazu Janu Hálovi (* 1937) vadí slovo „dovolená“ v názvu pořadu: „Rodiče mé židovské matky a její sourozenci odjeli na příkaz Heydrichovy administrativy rovněž ‚na dovolenou‘ do Terezína.
První krizi rodina prožila hned druhý týden: potraviny docházely a starosta přivedl „na byt a stravu“ dvě ženy z města s dítětem. „Pracovat odmítaly, ale jídlo vyžadovaly, a ještě si myslely, že je budeme obsluhovat,“ rozčiluje se i po roce od natáčení šestnáctiletý Marek Lustyk. Potřeboval jíst víc než doma, na čerstvém vzduchu chutná, a on musel i fyzicky pracovat. Třeba běhat s kýbly pro vodu ze stráně: „Denně jich bylo potřeba pro zvířectvo a pro nás do kuchyně nanosit čtyřicet.“
Markův brácha Jakub, který při natáčení oslavil desáté narozeniny, dlouze přemýšlí nad otázkou INSTINKTU, jaké má teď doma povinnosti. Babička čeká, co z něj vypadne. „Luxuju,“ vyhrkne vítězoslavně Kubíček. „Jo? A co? Lednici?“ škádlí ho táta. „A hledal jsem vajíčka.
Krize vyvolaná kombinací fyzické práce a nedostatkem jídla vyvrcholila o týden později. „Čtyři dny jsme neměli chleba, pak postupně došlo všechno ostatní,“ vzpomíná babička Jarmila. „Nesnesl jsem pomyšlení, že moje děti a vnoučata mají hlad,“ vysvětluje dědeček Jiří. A Honza se zlobí: „Pak jsme zjistili, že děda si odpíral jídlo, tvrdil, že už se najedl při vaření, ale nebyla to pravda.“ Marek pak z každého nákupu část zásob schoval. Před rodinou i před štábem.
Hra se štábem pokračovala i v dalších těžkých situacích. „Podezírali mě, že četníky po nelegální zabíjačce jsem na ně poslala já, a dva dny se na mě škaredili,“ vybavuje si Zora. „Když jsme pak před kamerou zahrabali vysílačku pro odbojáře do dřeva, šel jsem ji po odchodu štábu schovat jinam.
Nejtěžší chvíle pro rodinu nastala, když gestapo odvedlo Honzu a Mildu, jediné dva fyzicky zdatné chlapy. Nahradit se je snažil Marek. „Mám trochu fyzičku z plavání a krav magy, ale přesto mi kráva při vyvádění na pastvu utekla. A prase mě při kydání hnoje pokousalo. To byla zákeřná svině,“ ulevuje si Marek.
Co byla pro rodinu hranice, přes kterou by nejel vlak? „Kdyby se opakovala situace s vyhladověním. A kdyby nám chtěli odvést děti do Reichu, jak vyhrožoval starosta a doktor,“ říká babička. A její dcera Ivana doplňuje: „I když nám bylo jasné, že na nucené práce je odvést nemůžou, nedala bych ani Marka, který by odloučení zvládl. Natož malého Kubíka. Ani na hodinu, natož na několik dní.
Rodina, která se nechala zavřít na dva měsíce na samotě v Beskydech, sklízela posměšky i uznání za odvahu a soudržnost. A to i od některých pamětníků. „Všichni se svých úkolů zhostili tak, že jsem občas pochybovala, jestli to nejsou herci. Bábinka Jarmila mi připomínala mou vlastní babičku. Obdivovala jsem i dva muže v nejlepších letech, jak si dovedli poradit s pracemi, jež pro ně asi nebyly zcela obvyklé,“ říká historička Milena Flodrová (* 1935). Líbilo se jí také, jak v seriálu „postupně houstla atmosféra - stejně tomu bylo v reálném protektorátním životě“.
Rušivě naopak na někdejší historičku Muzea města Brna působily poznámky některých členů rodiny: „Tehdy už i dítě vědělo, co kde může říct a co nikoli, protože to mohlo mít osudové následky.“ To, že si rodina pouštěla pusu na špacír, vadilo i divákům. V diskuzích nechybí tipování, kdo by ve skutečném Protektorátu skončil s kulkou v hlavě nebo pověšený na nejbližší švestce. Třeba děda za zmíněný pohrabáč, který vzal na německého doktora. Nebo věčně vtipkující Honza Dočekal.
„Nechtěl jsem se Němcům nebo kolaborantům vysmívat. Někteří z nás situace prožívali hodně emotivně, proto jsem se snažil těžké okamžiky odlehčit. Abychom se z toho nepodělali a neutápěli se v depresích,“ vysvětluje. Rodině sice bylo jasné, že je nikdo nezbije ani nezabije, ale o emoce nebyla nouze. „Na většinu situací jsem reagovala, jako kdyby mě chtěli opravdu zastřelit.
Kolik chlapů by si vzalo dvouměsíční neplacené volno a vydalo se do neznáma s manželkou, puberťákem, malým synem, tchyní, tchánem a dospělým synovcem-vtipálkem? „O milionové odměně jsme nevěděli předem, jen jsme se zajímali, jestli nám produkce nějak nahradí mzdu, když jsme museli platit hypotéku a další poplatky,“ říká Ivana. „Musel jsem už několikrát platit za štamgasty v hospodě, když jsme ti milionáři,“ hlásí děda Jiří.
Se závistí se rodina zatím nesetkala - pokud nepočítáme internetové diskuze, které pročítá hlavně babička - a v okolí měla ohlasy vesměs výborné. „Zastavují mě cizí lidi na ulici a obdivují, jak jsme to zvládli,“ usmívá se Jarmila.
„O natáčení jsem tam nemluvila, byla jsem nová, netušila jsem, jak kolegyně přijmou, že učitelka takhle odhaluje soukromí a názory. Pak se seriál začal vysílat a žasla jsem, jak nám všichni fandili. Vyptávali se, jak jsme co prožívali, divili se, jak soudržná rodina jsme, a když viděli, že v nějakém díle jsme neměli třeba vajíčka nebo marmeládu, přinesli mi je,“ vzpomíná. „Moji druháčci to prožívali taky a ti, kteří se nesměli tak pozdě dívat na televizi, přiznávali, že se dívali tajně na počítači pod peřinou.“
Zájem dětí Ivanu přiměl k tomu, že ve škole po každém díle dělala besedy. Divila se, na jaké podrobnosti se jí žáci ptají. „Letos už jsme měli Protektorát probraný, příští rok úryvky zařadím mezi materiály, které používám, třeba z Židovského muzea nebo z památníku Lidice.
Líbilo se mi, jak tvůrci využili filmové týdeníky, které spolu s komentářem úžasně přiblížily danou dobu. Zdůrazňuje, že pořad mohl být (a dál může, na internetu už má přes milion zhlédnutí) odrazovým můstkem, aby se o válce debatovalo. Kdykoli se řeklo Německo nebo válka, uzavřela se. Je možné, že takový pořad by mohl pamětníky rozmluvit. A jakou dobu by tvůrcům poradil pro případné pokračování? „Těžko říct, z 20.
Nad stejnou otázkou se Zora Cejnková směje. „V Dovolené z Protektorátu jsem zpracovala vzpomínky mých prarodičů, kteří prožili válku jako obyčejní lidé na Vysočině. Téma jsem oprášila poté, co jsem natočila spoustu dokumentů, pracovala jsem na něm dva roky. Byl to první krok nového žánru, z dnešního pohledu vím, jak ho ještě lépe vyprofilovat.
Producentka pořadu Lenka Poláková je konkrétnější: „Který jiný pořad může říct, že se dostal na titulní stranu New York Times? Nezpochybnitelným úspěchem projektu je jeho výběr na Creative Forum EBU, což je reprezentativní představení nejlepších formátů roku veřejnoprávních televizí Evropy (ČT se tam letos dostává poprvé), a zájem o nákup licence, zatím ze strany nizozemské televize.
Doba tedy jistá není, jisté je jen to, že aktéři budou jiní, Dočekalovi-Lustykovi se už podobného projektu nezúčastní. „Nelitujeme, že jsme do toho šli, ale jednou to stačilo.
Zanechat komentář