Aby se vyhnula letním dopravním zácpám, odchází pětičlenná rodina spolu se starým otcem na dovolenou brzy ráno za úsvitu ve svém zcela novém minivanu. Otec rodiny Tom (José Garcia) nastaví elektronický regulátor rychlosti na 80 mil za hodinu.
Tom si však během jízdy všimne, že vůbec nemá kontrolu nad vozidlem. Elektronika již nereaguje a rychlost začne rychle stoupat na 100 mil za hodinu. Žádný z manévrů, kterými se snaží auto zpomalit, nemá žádný účinek. Nekontrolovatelné vozidlo, šest cestujících na palubě, kteří chytají záchvaty paniky a dlouhé kolony na dálnici - to je doslova vražedná kombinace! V této situaci rodině pomůže jen zázrak.
Film "Dovolená na plný plyn" je francouzská rodinná komedie, která dokáže zabavit. Párkrát jsem se zasmál a dokáže to zabaviť ,keď zrovna nič zaujímavého nedávajú v telke. Na francúzsku rodinnú komédiu je to fakt fajn.
Zajímavosti o filmu
- Vůz Medusa je ve skutečnosti Mercedes třídy V.
- Tržby: 7,27 mil. USD (celosvětově).
Uživatelské recenze
- Až tak zlé to nebolo. Bolo to v pohode. 63%
- Taka somarina, ze som sa kralovsky bavil. Na pocudovanie dobry slovensky dabing .
Na plný plyn i ve světě romance
Romance ze světa formule 1? Pro někoho možná netradiční kombinace, ale Jenni Fletcher ve svém románu Na plný plyn dokazuje, že motorsport a milostné jiskření spolu mohou fungovat překvapivě dobře. Autorka, která se dosud soustředila především na historické romance, tentokrát přesedlala do světa rychlých aut, adrenalinových závodů a mediálních skandálů - a výsledek je rozhodně čtivý.
Hlavními postavami příběhu jsou Gio - neřízená střela a nadějný jezdec formule 1, který se potřebuje zbavit své špatné pověsti - a Maisie, studentka sportovní psychologie, jež hledá příležitost dostat se ke studiu vrcholového sportu z první ruky. Když se jejich cesty protnou, uzavřou dohodu o předstíraném vztahu, který má oběma přinést výhody. Jenže, jak už to u falešných romancí bývá, city se těžko drží pod kontrolou.
Co funguje na výbornou
Velkou předností knihy je svižné tempo a styl psaní, který nezahlcuje popisy ani přehnanými detaily. Děj je silně postavený na dialozích, a přestože svět formule 1 může být pro některé čtenáře neznámý, autorka jej představuje srozumitelně a bez přetížení informacemi. I ti, kdo o F1 dosud nic nevěděli, se v příběhu rychle zorientují - a možná si ji i trochu zamilují.
Gio není jen klasický „bad boy“, který má charisma. Pod povrchem se skrývá jeho zranitelnost. Maisie je sympatická hrdinka, která se nebojí postavit za sebe, ví, co chce, a nepůsobí jako další plochá romantická figurka. Jejich chemie je uvěřitelná a přirozená, vztah mezi nimi se hezky vyvíjí, ačkoliv se v něm objevují překážky.
Vedlejší postavy - zejména Maisiina nejlepší kamarádka Ava nebo Giovi rodiče - jsou dalším bonusem. Jsou napsané s péčí a působí jako plnohodnotná součást příběhu, nikoli jen jako výplň.
Co by mohlo být lepší?
Kniha místy sklouzává k častému klišé romantických románů - přemíře nedorozumění a opakovaným konfliktům, které by se daly vyřešit jedním upřímným rozhovorem. Závěrečná část příběhu tak působí mírně přepjatě, protože se v krátkém sledu dočkáme krize, hádky a smíření, čímž lehce ztrácí na přirozenosti.
Některé vedlejší postavy by si zasloužily více prostoru (zejména Ava). Také psychologie hlavních postav - především u Maisie, která má být studentkou psychologie - mohla být propracovanější.
Na plný plyn je čtivá a zábavná romance, která kombinuje svižné dialogy, atraktivní prostředí F1 a silnou chemii mezi hlavními postavami. I když se nevyhne několika známým žánrovým pastím (jako je přehnané drama nebo občasná naivita v chování postav), je to velmi příjemné romantické čtení.
Držet si od ní během sezóny odstup by neměl být problém, jenže já naopak vyhledávám příležitosti, jak se s ní vidět. Tiskovky. Rituály před závodem. Sponzorské akce. Společenské večírky. Možná je to žena mých snů, ale žádná sukně mi nestojí za to, abych riskoval titul mistra světa.
Noah Slade je dědicem legendární rodiny Formule 1 a největším konkurentem mého bratra. Když mě bratr požádá, abych ho doprovázela na cestě za mistrovstvím světa, slíbím mu, že se budu Noahovi za každou cenu vyhýbat. Jednadvacet závodů. City k Noahovi v plánu nebyly. Zdá se, že se muži, před nímž mě všichni varovali, vyhýbat zkrátka nedokážu. Půjdu do toho, i kdyby mi na konci sezóny zlomil srdce....
Sportovní fotografie Zbyňka Mudry
Bushmani jej znají především jako sportovního fotografa, jehož snímky z Dakaru zdobí speciální kolekci triček. Jenže Zbyněk je mnohem víc - fotí také divadlo nebo akty, několik let závodil, 20 let dělal kaskadéra, působí jako soudní znalec. Je jedním slovem „živel“, který by probral k životu snad i mrtvého.
Léto skončilo, tak se rovnou zeptám. Na Pálavě je téměř vždycky krásně, když chytnete pěkné počasí. Tam bych se moc chtěl podívat. Příští rok se pojede v Maroku závod, bude tam plno týmů, které to mají zároveň jako trénink, přípravu na DAKAR. Tak budou zase parádní fotky! To se k vám s dovolením zase přijdu obléknout (smích). Ale vážně; fotky budou a těším se na to! Když něco dostanu, chci za to přeci něco odvést. Takhle to mám v sobě nastavené. Je to i takové pohlazení po duši, když cítím, že to má smysl, že je tam nějaká zpětná vazba.
Říkáte přes 8000 fotek z Dakaru, to mi přijde neskutečné. My laici vidíme jen konečný výsledek, spousta lidí ale netuší, jaká cesta k němu vede. Já fotky upravuju. Někomu se to příčí, je to věc názoru. Já mám rád, když se přidá lehký kontrast, upraví barvy. Vždy záleží na tom, k jakému fotka slouží účelu. Někde úpravy naopak nejsou žádoucí.
Musíte někam doletět, dojet, vybrat dostatečně atraktivní místo, takové, aby dokonale vykreslilo scénu, kterou potřebujete. Udělat CVAK docela vystihuje dnešní dobu. Ano, to dneska umí každý. I když musím říct, že technologie tak pokročila, že dnes i mobilem uděláte neuvěřitelné fotky. Navíc tyhle promakané telefony už v sobě mají software, který si fotku rovnou upraví, vyladí… To v normálním foťáku, který stojí 3x více než ten nejlepší telefon, prostě neuděláte. To musíte dělat vy.
Vzpomínám si, když přišly na řadu digitální fotoaparáty. Jak se jim lidé bránili a podívejte - dneska na analog téměř nikdo nefotí. Respektive částečně se to vrací, ale je to spíš taková móda, podobně jako vyvolat si fotky postaru, pěkně v komoře. A umělá inteligence? Tu vnímám jako zcela zlomovou. Určitě pomáhá a šetří čas. Záležet bude na tom, jak to celé uchopíme. Jestli jako příležitost se něčemu přiučit, anebo se tím necháme zcela pohltit a lidstvo jako takové pak značně zakrní.
Svůj první foťák jsem dostal k Vánocům v roce 1970, bylo mi 10 let. Na účtence stálo 2500 Kč. Obrovské peníze na tu dobu! A rodiče mi ho přesto koupili… Mám ho dodneška, a když do něj dám film, ještě pořád zvládne fotit. Vůbec poprvé jsem s ním vyfotil lustr u babičky 😊. Nejen já, ale i můj táta byl závodník, takže jsem v tom prostředí vyrůstal. Fotil jsem motokros, pak jsem se dostal k focení Formule 1, motal jsem se kolem toho 10 let. A Dakar byl takový můj sen. Ne dětský, protože když se v roce 1978 začal jezdit, byl jsem už velkej kluk (smích), ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. A tak jsme se tam s kamarádem Fandou Hejdou postupně propracovali a letos 1.
Fotíte nejen sportovní fotografie, ale také divadelní momentky a akty. Nedokážu říct, co je těžší, ale rád fotím emoce. A ty buď fotíte tak, že to je náhodné, anebo cílené. Když dojede závodník do cíle, pláče, směje se, zuří - v té tváři to je zkrátka nakreslené. Když ale fotím akty, vždycky modelkám říkám, že nechci, aby jen koukaly do prázdna. Je to těžký! Pro modelku i fotografa, ale zároveň je nesmírně zajímavé sledovat ten vývoj. Když navíc pracujete s lidmi už nějaké ty roky, dokážete rychle rozpoznat, jestli je mimika v obličeji upřímná, jestli není úsměv hraný, … Zejména na očích jsou emoce výrazně znát.
Když se ještě ale ještě vrátím k Dakaru - nezapomenu na snímky, které jsem pořídil v cílové rampě, kam běžně nikdo kromě závodníků nesmí. Když holky* dojely do cíle, byly tam slzy. Dokonce i mechanikovi ukápla slza; ty emoce byly obrovsky silné!
Divadelnímu focení, ke kterému mě přivedl kamarád herec Hynek Čermák, se věnuji asi 4 roky. Je to strašná výhoda, protože jsem u divadelních zkoušek od začátku - od prvních čtených až po jevištní zkoušky. Já jsem tam takový tichý pozorovatel, a když jdu fotit představení, už přesně vím, co bude následovat. Vím, co chci fotit, vím, co ten herec udělá, jaký výraz tam bude.
Mám rád pečlivá zadání. Vymyslet to. Vymyslet, co chcete, co tím chcete říct, jakým způsobem a koho má fotka oslovit?
Odpočívám při práci (smích). A vůbec nechápu, že se někdo může nudit. Nevím, co to slovo znamená, a nechci se jím zabývat. Já mám pořád co dělat. Pořád se něco děje a mám i dost známých napříč různými oblastmi.
Já nejsem úplně ten typ, co rád poslouchá. Takže aby mi někdo říkal, tady máš zaplaceno, ale vyfotíš to a to - třeba i něco, co se mi příčí - to bych nedokázal. Mám rád tu svobodu, že si mohu práci organizovat, jak potřebuju. Nedělá mi problém pracovat pak třeba o sobotách a nedělích. Ale každý to má samozřejmě jinak.
To mě přivádí k myšlence triček DAKAR***, která jsme díky Vašim fotkám mohli vytvořit. Tři trička, tři různé momentky. Na to si dobře vzpomínám!
Schoval jsem se za zatáčku a vyčkával. Všude byla oblaka písečného prachu, což je pro fotku tohoto typu ideální. Následovala fotka s kamionem, který řídil Michal Valtr. Tahle fotka vznikla po startu do rychlostní zkoušky a prakticky v tom samém místě. S tím rozdílem, že jsem se předtím rozhodl vlézt si do křoví, co bylo opodál. Přišlo mi to jako super nápad. Když jsem tam ale nějakou dobu stál, napadlo mě: Kdyby tu zatáčku někdo nevybral, tak najede přímo do mě. Tak jsem šel raději fotit na druhou stranu, když v tom vyjelo auto Michala Valtra, z čehož vznikl krásný snímek.
A paradox? Třetí fotka - motorka - s tou se pojí také zajímavá událost. Jeli jsme totiž na místo a trošku jsme zabloudili. Velmi nepříjemná záležitost, protože v poušti není jen písek. Jsou tam kameny, skály, nikde žádné cesty... Najednou jsme slyšeli, že kousek od nás jedou motorky, mohlo to být tak 100 metrů. Rychle jsem vyskočil a šel fotit. Po chvíli se objevila motorka a jezdec, když viděl můj objektiv, postavil ji na zadní.
Ten příběh s křovím tak trochu symbolizuje celý Dakar, nemyslíte? Máte pravdu. Někdy je to velmi vyhraněné. Třeba při minulém Dakaru, kdy Aleš Loprais musel odstoupit, protože přejel člověka. Ale on to ani netušil, nemohl nic udělat. Ten člověk byl schovaný pod dunou, což je pro focení to nejnebezpečnější místo.
Co máte vůbec nejraději? Boty jsou číslo 1. A pak kalhoty, kapsáče. Musím říct, že BUSHMAN opravdu nosím. Není to tak, že bych něco dostal, a tak prostě to budu sem tam oblékat, aby to bylo vidět. Já to opravdu nosím často a rád. A musím říct jednu zajímavost: od té doby, co jsem spojil jméno se značkou BUSHMAN, setkávám se se spoustou kamarádů a známých, kteří řeknou: Ty máš Bushman? Já ho nosím deset let! Třeba kamarád byl v Egyptě a s sebou si vzal BUSHMAN půllitr, protože je velký pivař a odmítá pít pivo z kelímků.
Pořádná rallye, pořádný adrenalin! 😊 Asi ho k životu potřebuju. Kamarád má kaskadérskou skupinu Double team. Tenkrát - za dob Limonádového Joe - to bylo kaskadérství! Nebylo to jenom jako, rvali se doopravdy - rozbíjely se židle, stoly… Pak už to bylo trošku jinak.
Díky náhodám jsem potkal několik skvělých lidiček u společnosti Bushman, od asistentek přes obchodní oddělení, stylistku, marketing, PR až po pana ředitele. Není to klišé, je to fakt a jsem za to rád.
Zanechat komentář