Historie plavby do Ameriky je bohatá a plná překvapivých zvratů. Od starověkých národů po evropské objevitele, touha po poznání a obchodní zájmy poháněly lidstvo k překonávání oceánů a hledání nových cest.
Starověké pokusy o dosažení Ameriky
Kdo byli Féničané?
Pokud bychom uvažovali o tom, že nějaký národ mohl objevit Ameriku již ve starověku, jmenovali bychom Féničany na prvním místě. Zhruba od roku 1000 př. n. l. nemají Féničané na moři konkurenci. Do Egypta připlouvají fénické lodě obtížené nákladem purpuru, drahých tkanin i vzácného dřeva. V době, kdy se všichni námořníci báli plout za Héraklovy sloupy (dnešní průliv Gibraltar), on se tudy plavil hned několikrát a prozkoumal pobřeží západní Afriky.
Právě zde se narodil jeden z největších starověkých objevitelů Hanno Mořeplavec (525 - 440 př. n. l.). Pokud mluvíme o Féničanech, nesmíme zapomenout na jejich mocnou prosperující kolonii Kartágo.
Americký paleontolog Mark McMenamin (*1957/ 58) prý rozpoznal na mincích z Kartága z roku 350 - 320 př. n. l. mapu světa, na níž podle jeho přesvědčení nechybí ani Amerika. Jeho návštěvu má dosvědčovat stéla nalezená poblíž města Hawley v Pensylvánii. Říká se na ní: „Toto je monument postavený Hannem, neničte ho.“ Mohl by být nápis pravý?
Vikingové: První Evropané v Americe
Na rozbouřených vlnách severního Atlantiku, s dračími hlavami na přídích svých štíhlých lodí, se Vikingové vydávali vstříc neznámým břehům. Vikingové byli nepopiratelně prvními Evropany, kteří doložitelně dosáhli břehů Ameriky, téměř o 500 let před Kryštofem Kolumbem. Nebyli pouze obávanými bojovníky, ale i zručnými mořeplavci a odvážnými objeviteli, jejichž plavby dalece překračovaly horizonty tehdejší Evropy.
V 9. století, zhruba od roku 870, se Vikingové začali trvale usazovat na Islandu. Osídlování probíhalo postupně a vedlo k vytvoření jedinečné společnosti s vlastním systémem správy (Althing - nejstarší parlament na světě). Island se stal důležitou zastávkou a výchozím bodem pro jejich další plavby na západ, do dosud neprozkoumaných oblastí Atlantiku.
Erik Rudý, známý svou vznětlivou povahou, byl z Islandu dvakrát vyhnán za vraždu. Právě druhé vyhnanství, kolem roku 982, ho přivedlo k objevení Grónska. Po několika letech strávených průzkumem neznámé země se Erik vrátil na Island a kolem roku 985 zorganizoval kolonizační výpravu. Díky chytře zvolenému jménu „Grónsko“ (Zelená země) se mu podařilo nalákat mnoho osadníků.
Islandské ságy, jako Sága o Eriku Rudém a Sága o Grænlendingar (Sága o Grónlanďanech), představují klíčové prameny informací o vikingských plavbách do Severní Ameriky. Kolem roku 1000 se Leif Eriksson vydal na západ z Grónska a doplul k pobřeží Severní Ameriky. Podle ság pojmenoval objevené země Helluland (Země plochých kamenů), Markland (Lesní země) a Vinland (Země vína).
L'Anse aux Meadows: Důkaz vikingské přítomnosti v Severní Americe.
Éra zámořských objevů
Věk zámořských objevů je období od začátku 15. století do poloviny 16. století. Během těchto 107 let[1] bylo podniknuto mnoho zámořských cest a učiněno hodně nových objevů. Evropané přicházeli do kontaktu s jinými společnostmi a jejich kulturami. Dobývání zámořských území vedlo k ekonomickému rozvoji zejména v západní Evropě. Evropané potřebovali nové odběratele pro své zboží a zároveň hledali nové zdroje surovin, především drahých kovů. Velká poptávka byla po luxusním zboží, například drahých látkách, zbraních, slonovině, a koření z Orientu.
Svou roli zde sehrálo též hromadění drahých kovů v nejistých dobách. Celé území kolem úžin Bospor a Dardanely připadlo v roce 1453 po dobytí Konstantinopole Turkům. Obchod ze západu na východ a naopak ustrnul na konci 15. století téměř na mrtvém bodě. Příliv cizokrajného zboží se snížil, stejně tak i zisky arabských a italských obchodníků.
Marco Polo byl synem benátského kupce, společně se svým otcem a strýcem se kolem roku 1275 vypravili na Východ . Rozšíření tureckého území s sebou přineslo také rozšíření vlivu islámu, čili snahu o šíření křesťanství je možné vnímat jako cestu proti islámu. Dalším předpokladem pro uskutečnění zámořských objevných plaveb byl pokrok ve vědě a technice. Objevovaly se první teorie o tom, že Země má tvar koule, že to není žádná plovoucí deska. V loděnicích byly vyráběny nové typy lodí, které se mohly plavit i několik měsíců. K orientaci sloužil kompas, na konci středověku podstatně vylepšený, nebo astroláb.
Portugalské a španělské expedice
Roku 1415 Portugalci dobyli přístav Ceuta, čímž začali éru objevných cest. V touze objevit zlato chtěli proniknout do nitra Afriky. To se jim však nepodařilo. Zavedli ale obchod s pobřežní Afrikou (vzácná dřeva, otroci, slonovina).
Roku 1450 Portugalci překročili rovník a učinili další objevy v Africe; snažili se obeplutím Afriky dostat do Indie. V letech 1487 - 88 Bartolomeo Diaz dosáhl mysu Bouří (přejmenován na mys Dobré naděje). O deset let později (1497 - 98) Vasco da Gama doplul na Indické pobřeží (město Kalikut). Podařilo se mu navázat obchodní spojení (hlavní zájem byl o koření). Portugalci v Indii stavěli pevnosti na pobřeží (měli chránit obchodní stanice = faktorie). Nepodařilo se jim však vytvořit novou říši, protože v Asii již existovaly feudální státy.
Španělský královský pár (Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská) přijal návrhy Kryštofa Kolumba na cestu do Indie směrem západním. V roce 1492 získali Granadu a ukončili tak reconquistu (opětovné sjednocení říše). V srpnu téhož roku vypluly z přístavu Palos tři lodě (karavely): Santa Maria, Pinta, Niňa. Po sedmdesáti dnech plavby spatřili námořníci zem (ostrov Guanahání z Bahamského souostroví), nazvali jej San Salvador (spasitel). V příštích dnech objevili Kubu (podle Kolumba to bylo bájné Zipango), Espagnolu. Kolumbus byl přesvědčen, že doplul do Indie.
Nový kontinent dostal název Amerika, podle obecně přijímané teorie je to podle křestního jména Ameriga Vespucciho. Vespucci během této výpravy pochopil, že se nejedná o velký ostrov, ale o celý kontinent. Po návratu sepsal leták Mundus Novus (1503), ve kterém popisoval své zážitky, krajinu, zvířata a domorodé obyvatele. Zároveň napsal, že je to podle jeho mínění nový světadíl, ne Indie.
V roce 1494 vypukl spor mezi Španělskem a Portugalskem o objevovaná území, který byl urovnán smlouvou uzavřenou na základě tlaku papeže Alexandra VI. 7. června 1474 v Tordesillas (ve Španělsku). Byla stanovena demarkační linie vedoucí 1770 km na západ od Kapverdských ostrovů. Nově objevená území na východ od této linie měla patřit Portugalcům, západní území Španělům.
Roku 1500 portugalský mořeplavec Pedro Cabral plul Atlantikem, ale bouří byl zahnán k pobřeží Brazílie. Roku 1513 Vasco de Balboa překročil Panamskou šíji a spatřil Tichý oceán. Smlouva v Tordesillas byla příčinou mnoha sporů, ostatní námořní mocnosti (Anglie, Francie, Holandsko) ji nikdy neuznaly.
8. 1519 se Portugalec Fernando de Magallanes (portugalsky Fernão de Magalhães), podporován španělským králem Karlem I. vydal na na jihozápad s cílem přivézt indické koření. O průběhu plavby máme podrobné informace díky zápiskům italského dobrodruha Antonia Pigafetta, který jako jeden z mála přežil a po třech letech se vrátil do Španělska. Z původních pěti karavel vpluly do Tichého oceánu pouze tři. Magallanes musel během plavby čelit nejen nepřízni počasí, ale také vzpourám námořníků, kteří na dlouhé cestě strádali. Konce výpravy se nedožil, během ozbrojeného střetnutí s domorodci byl na Filipínách zabit. Domů se tak vrátila pouze Victoria se zbytkem posádky. Přesto přinesla výprava důležité poznání - byla potvrzena teze o kulatosti země.
K nejdůležitějším zámořským objevům došlo v první třetině 16. století. Nyní bylo třeba nová území kolonizovat a přinést jejím obyvatelům nové zákony a novou víru. Většina domorodého obyvatelstva byla však přitom vystavena vlně násilností a agrese, pramenící z nenávistné a brutální dobyvačné politiky. Koncem 16. století se k dosavadním námořním velmocem, Španělsku a Portugalsku, přidala Anglie a Nizozemí. Výpravy se staly předpokladem pro vznik koloniálních říší ve střední a jižní Americe.
Dopad na domorodé kultury
Dobyvatelé pronikli také do severní Ameriky (na Floridu, k řece Mississippi, do Kalifornie). Aztékové, národnost v Mexiku(asi 1 mil. osob) patřící k juto-aztécké jazykové rodině, dnes většinou mluví i španělsky. V době vlády Montezumy II. narůstaly vnitřní rozbroje, čehož využil Hernando Cortés při dobytí říše 1519 - 21.
Inkové, příslušníci staré kultury Peru, vytvořili největší stát v Jižní Americe, tzv. Tahuantinsuyu (Čtyři části světa), jenž v 15. - 16. stol. ovládal většinu dnešního Peru, Ekvádoru, Bolívie, severozápadní Argentinu a severní oblasti Chile. V letech 1531 - 35 přišli do říše Inků španělští dobyvatelé (conquistadoři) Francesco Pizarro a Diego Almagro. Celé Peru tedy padlo Španělům do rukou.
| Národ | Území | Důležité události |
|---|---|---|
| Aztékové | Mexiko | Založení Tenochtitlánu, dobytí Hernandem Cortézem |
| Inkové | Peru, Ekvádor, Bolívie, Argentina, Chile | Vláda Pachacutiho, dobytí Franciscem Pizarrem |
Vývoj lodí a mořeplavby
Dlouhé plavby po moři vyžadovaly kromě zkušené posádky také kvalitní a velké lodě, proto se Evropané zaměřili na jejich zdokonalování. Důležitý byl hluboký kýl, který pomáhal udržovat stabilitu lodě a kormidlo, které zabezpečovalo lepší ovladatelnost. Plavební schopnosti vylepšilo také používání plachet, které se začalo objevovat od 15. století. Lodě musely být schopné uvézt těžký náklad, například zbraně, olej, pitnou vodu, víno, náhradní plachty, lana, kameny jako zátěž, nádrž na vysráženou vodu, jídlo (suchary, sušené a solené maso, sušené luštěniny aj.).
Cesty za Modrou stuhou
Věk zámořských objevů je spjat s rozvojem lodní dopravy mezi Evropou a Amerikou. Dnes zaostříme na Modrou stuhu, což bylo nesmírně prestižní, byť neoficiální ocenění pro osobní loď v pravidelném provozu, která zdolá bez doplňování paliva vzdálenost pěti až šesti tisíc kilometrů z Evropy do Ameriky, konkrétně do New Yorku, v co nejkratším čase. Oceňovaný byl právě rekord v tomto takzvaném západním směru, neboť při něm loď musela čelit Golfskému proudu.
Historie soupeření o co nejrychlejší spojení Evropy s Amerikou je však zároveň historií obrovského technického rozmachu západní civilizace a obdobím, kdy se rodily základy dnešní globalizace. A též dobou obrovské migrační vlny z Evropy do Nového světa, tedy do Ameriky, bez níž by asi nikdy nepovstaly Spojené státy jako světová velmoc.
Výletní plavby: Od aristokracie k masové turistice
Zlatý věk křižování: Jaké to bylo za starých dobrých časů?
Jakkoli jsou výletní plavby moderní záležitostí, mají historii delší, než by se na první pohled mohlo zdát. V roce 1818 byla založena společnost Black Ball Line, která nabídla pravidelné plavby mezi Severní Amerikou a Evropou, a o rok později, v roce 1819, překročila Atlantik první americká loď na parní pohon, S.S. Savannah. Přeplout oceán jí trvalo 29 dní. První velké lodě vyrazily na pravidelné plavby z Anglie do Spojených států a zpět v roce 1837. K pohonu využívaly parní pohon v kombinaci s plachtami a cesta jim zabrala 15 dní.
S tím, jak se na moři objevovalo stále více a více plavidel a konkurence rostla, začaly lodní společnosti v 50. a 60. letech pracovat na tom, aby se jejich nabídka odlišila. Dělo se tak především na poli komfortu, který mohly pasažérům nabídnout: samozřejmostí se začala stávat elektřina, osvětlení, ale také prostornější kajuty, a dokonce i zábava, která měla hostům zpříjemnit jejich dlouhý pobyt na palubě. Od roku 1876 už téměř každá loď nabízela také 1. třídu pro ty, kteří si byli ochotni za nadstandard připlatit. V roce 1833 vyplula z italské Neapole loď Francesco I, která na své palubě nesla šlechtice, úřední činitele a členy královské rodiny. Na tříměsíční plavbě navštívila jedenáct zemí a na jejím itineráři nechyběly destinace jako Syrakusy, Malta, Korfu, Atény nebo Istanbul. Už tehdy si pasažéři krátili dlouhou chvíli na dlouhé plavbě tancem, karetními hrami a party na palubě a v přístavech pro ně byly připraveny exkurze a prohlídky s průvodcem. Přesto, že byla určena jen pro evropské aristokraty, je plavba Francesca někdy považována za vůbec první výletní plavbu.
První výletní plavby, vypravené výhradně za účelem rekreace pasažérů na palubě, se objevily v roce 1844, kdy z britského Southamptonu vypluly do oblasti Středomoří malé parníky společnosti P&O Cruises. Společnost byla založena už v roce 1822, známá byla jako Peninsular Steam Navigation Company a než na svých lodích přivítala pasažéry, přepravovala mezi Anglií a Iberským poloostrovem zboží a poštu. Jak poptávka rostla, doplnila P&O Cruises Středozemní moře o další destinace - Británii, Indii, Orient a také končiny tak vzdálené, jako byly Austrálie a Nový Zéland.
Druhá polovina 18. K popularitě prvních výletních plaveb nepochybně napomohl humoristický cestopisný román Našinci na cestách, který vyšel v roce 1867. V roce 1880 se do pohonu velkých výletních lodí zapojil lodní šroub a plavidlům přidal na rychlosti. Zvyšující se poptávka už v tomto období vedla k tomu, že se začaly stavět větší a větší lodě, které byly schopné pojmout tisíce pasažérů. První loď určená výhradně pro luxusní výletní plavby spatřila světlo světa v roce 1900. První polovina 20. S cílem poskytnout pasažérům na dlouhé cestě přes oceán maximální pohodlí pořídila společnost White Star Line hned tři lodě - Olympic, Titanic a Britannic -, v té době ta největší a nejluxusnější plavidla, která kdy na moři kdo viděl.
S příchodem světové hospodářské krize ve 30. Ve 30. letech 20. století přišel po páře a lodním šroubu do oblasti pohonu výletních lodí dieslový motor a umožnil přeplout Atlantik za pouhé 4 dny. Tou nejrychlejší lodí své doby se stala Queen Mary, která brázdila vody Atlantiku mezi lety 1935 a 1967. Druhá polovina 20. Rok 1958 byl svědkem prvního komerčního transatlantického letu. Lodě rychlosti letadel konkurovat nemohly a další úbytek pasažérů znamenal, že byly prodávány a mnoho společností zkrachovalo. Rok 1986 znamenala úplný konec pravidelných lodních linek přes oceán - s jednou jedinou výjimkou, o kterou se postarala Cunard Lines.
Fenomén moderních výletních plaveb se zrodil v 60. letech. Loď už nebyla pouhým dopravním prostředkem a způsobem, jak se co nejrychleji dostat z bodu A do bodu B, ale stala se dovolenkovou destinací sama o sobě. Lodní společnosti začaly svoji nabídku prázdnin na moři propagovat mezi širokou veřejností.
Cunard Line byla první lodní společností, která se začala starat o to, aby své pasažéry v průběhu dlouhé plavby zabavila. V roce 1974 najala známé osobnosti, které na palubě její lodi Queen Elizabeth 2 na plavbě mezi New Yorkem a Londýnem bavily pasažéry kabaretním představením. Plavba byla tehdy inzerována jako dovolená sama o sobě. Byly to opět Cunard Line a Queen Elizabeth 2, které zavedly tzv. V letech 1975-80 toho výletní plavidla kromě křesel na palubě a drinků pod slunečníkem o moc víc nenabízely. V 80. letech se ale objevily první obří lodě s kapacitou přes 2 tisíce lidí. Stavěny již byly přímo pro výletní plavby a snadno by se daly přirovnat k majestátním plovoucím hotelům, ne-li dokonce k městům: s kasiny, lázněmi, restauracemi, bary a nočními kluby, běžeckými trasami, basketbalovými hřišti i soukromými terasami. Od 80. let 20. století se vývoj v oblasti výletních plaveb už nezastavil - naopak: nabíral na obrátkách. Za dvě desetiletí (od roku 1988 do roku 2009) se ta největší výletní loď prodloužila o celou třetinu (z 268 na 360 metrů), téměř zdvojnásobila svou šířku (z 32,2 na 60,5 metrů) a také kapacitu (z 2 744 na 5 400). V květnu 2016 poprvé vyplula na moře Harmony of the Seas společnosti Royal Carribean a stala se největší lodí, která dnes brázdí hladiny moří. Loď je dlouhá 362,12 metrů, má 2 747 kajut a celkovou kapacitu 5 479 pasažérů. V dubnu 2018 by ji měla překonat její mladší (a krásnější) sestra Symphony of the Seas.
V roce 1840 s sebou Cunard Line vzala na palubu své lodi Britannia krávu, která měla pasažéry na 14denní transatlantické plavbě z Liverpoolu zásobovat tím nejčerstvějším mlékem. Každá plavba přes oceán ho posílila a taky změnila.
Plavba přes Atlantik je pro mnohé jachtaře snem
S květnem se blíží doba, kdy se budou jachty vydávat na cestu z Karibiku do Evropy. Někteří z vás se k nim chtějí přidat.Nebudeme zde rozebírat vybavení lodi, ani její technický stav. Podíváme se na to, do čeho se na plavbě z Karibiku do Evropy vydáváte. Povídá se, že plavba z Kanárů do Karibiku je plavbou pro důchodce. Je to dost přehnané. I v pasátové oblasti může počasí výrazně zazlobit. Cesta zpět je ale jiná. Azorská tlaková výše se obeplouvá ze severu. Pluje se sice oblastí, kde převládají západní větry, ale také tudy procházejí tlakové níže a frontální systémy. To není relativně stabilní pasátová oblast. Kdo nezná meteorologii, ten se front nebojí.
Obvykle se z Karibiku vyplouvá na počátku května. Vydávat se na plavbu dříve je riskantní, na Atlantiku je v dubnu stále možné potkat extrémně silné bouře. Navíc bude po přechodu fronty zima. Běžná trasa vede z Karibiku k severu k Bermudám, pak dále na sever ke 40° severní šířky a k východu na Azory. Z Bermud na Azory je nejdelší část přeplavby Atlantiku a je dlouhá 1800 mil. V části plavby kolem 40. rovnoběžky na východ vás budou pronásledovat fronty přecházející přes severní Atlantik. Ne každá zasahuje tak daleko na jih a pokud, tak obvykle nejsou tak silné, jako dále na severu. Nenechte se však uchlácholit. Není tedy nemožné, že vítr zesílí přes 50 uzlů a vlny tomu budou na otevřeném oceánu odpovídat. Možná si řeknete, že jde o bezpředmětné strašení. Ne, jen se snažíme vás přesvědčit k tomu, aby vaše jachta byla na takovou plavbu dostatečně dobře vybavena a aby byla ve 100% technickém stavu. Velmi často tomu tak není. Rolovací gena jako jediná přední plachta neznamená, že je jachta dobře vybavena.
Ještě se krátce podíváme na plavbu z Azor do Gibraltaru. Ze Sao Miguelu do Gibu je to cca 950 mil. To je bez nějakých extrémů 6 - 7 dnů plavby. Podle polohy Azorské tlakové výše však může jít o plavbu dost ostrým kurzem, tedy velmi nepříjemnou. Na této trase jsem zažil 5 dnů stoupačky ve větru 30 - 40 uzlů. Aby k tomu nedošlo, věnujte pozornost předpovědi a případně se z Azor vydejte první den dále na sever, abyste se dostali do západních větrů. Teprve pak to stočte na východ. Pokud se těšíte, že na Atlantik vyrazíte a sháníte loď, na které byste jeli, buďte pozorní a dejte na svoji intuici. Atlantik není rybník za domem a je třeba se na cestu zodpovědně připravit. Pokud se vám bude zdát, že skipper lodi, na které máte plout, problémy lehkomyslně přehlíží, bude lepší zapomenout na splnění snu a porozhlédnout se po někom zodpovědnějším. Na druhou stranu...
Alexander Doba: Kajakem přes Atlantik
Za 111 dní překonal sedmdesátiletý polský kajakář Aleksander Doba sám Atlantik. Vzdálenost 6680 kilometrů z USA na francouzské pobřeží absolvoval už potřetí. Do Francie připlul v neděli a na břehu ho vítaly desítky fanoušků, jak informovala agentura AFP. 18:45 4. "Cítím se dobře... května, během plavby přes severní Atlantik si prý i pohladil žraloka.
Inženýr v důchodu překonal Atlantský oceán už v období od října 2010 do února 2011 na cestě ze senegalského Dakaru do Acarau v Brazílii a od října 2013 do dubna 2014, kdy plul z Lisabonu do Port Canaveral na Floridě. Dívám se na jeden z mnoha záznamů videodeníku transatlantické plavby. Na záběrech kamery umístěné na přídi kajaku je vidět horní polovina drobné, ale šlachovité postavy, obličej zarostlý mohutným plnovousem a nepoddajná šedivá kštice vlající ve větru. To vše na pozadí šedomodrých vln nekonečného Atlantiku. Alexander Doba, zkráceně Olek, sklízí ovace na besedách nejenom v Polsku.
Atlantik byl tvrdší oříšek. Pan Olek se ho pokusil překonat na kajaku nejdřív neúspěšně v roce 2004, ale nebyl dostatečně připravený. A s ním Atlantik překonal sólo už dvakrát: poprvé z Afriky do Jižní Ameriky na přelomu let 2010 a 2011. „Zažil jsem osm bouří, nesmírně silný vítr a vlny až devět metrů. To byly těžké chvíle,“ popisuje pan Olek to nejhorší, čím musel projít. Druhou nejtěžší zkouškou byl Golfský proud. „Překonání Golfského proudu v takových podmínkách přirovnávám k jízdě na divokém mustangu. Bylo to těžké, ale velká zábava. Byl jsem nabitý pozitivní energií, jen máloco mě mohlo rozhodit. „Byl jsem tak nabitý pozitivní energií, tak dobře připravený, že mě jen máloco mohlo rozhodit. Ani jednou jsem si nepřipustil pochybnosti, strach, že se mi může něco zlého stát. Během své druhé cesty přes Atlantik bojoval Alexander Doba s Golfským proudem.
Zanechat komentář