Jak to bylo za socialismu s dovolenou? Zásada, že správný odpočinek by měl trvat alespoň dva týdny, se za socialismu dodržovala častěji než dnes.
V tomto článku se podíváme na to, jak vypadaly dovolené v Československu za dob socialismu, kam se jezdilo, jaké byly možnosti a omezení, a jak se to liší od dnešní doby.
Cestování do zahraničí
Cestovat bez omezení se dalo jen do východního Německa, Polska, Rumunska, Maďarska a Bulharska, později také do Jugoslávie. Poměrně sporadické výjezdy do kapitalistické ciziny předčily milionové počty cest Čechoslováků na dovolenou do socialistických zemí. Do východního Německa odjelo na rekreaci 2,4 mil. osob, do Maďarska 1,8 mil., do Polska 772 tis., do SSSR 252 tis. a do Jugoslávie 326 tis.
V roce 1988 z ČSSR vycestovalo 7,3 mil. občanů, z nichž 687 tis. mohlo navštívit nesocialistické státy. Tuto výsadu tak měl zhruba jeden z dvaceti obyvatel tehdejšího patnáctimilionového Československa. Hlavní proud o síle 248 tis. osob zamířil do západního Německa. Dovolenou zde strávilo 128 tis. z nich s průměrnou délkou pobytu 11,3 dne. Druhou nejoblíbenější kapitalistickou destinací bylo Rakousko se 136 tis. návštěvníky z Československa, přičemž 59 tis. zde strávilo dovolenou o průměrné délce 7,3 dne. Dalšími v pořadí byly Itálie (46 tis., z toho 26 tis. na dovolenou s průměrnou délkou 13,8 dne), Francie (35 tis., z toho 19 tis. na dovolenou o průměrné délce pobytu 15,6 dne) a Švýcarsko (38 tis., z toho 25 tis. na dovolenou o průměrné délce 18,1 dne).
Čechoslováci vyráželi těsně před pádem komunistického režimu na dovolenou dokonce i do Spojených států. Celkem jich toto „hlavní kapitalistické hnízdo“ v roce 1988 navštívilo 8 tis., z nichž dovolenou tam strávilo 7 tis. občanů ČSSR. Průměrná délka pobytu byla impozantní, protože dosáhla 55,4 dne! Kolik našich občanů se z cesty do kapitalistické ciziny nevrátilo domů, již oficiální statistiky neuvádějí.
Zatímco vízová politika Československé socialistické republiky umožňovala turistům z kapitalistických zemí poznat život, práci a úspěchy socialistické výstavby našeho pracujícího lidu, výjezdy československých občanů do zahraničí podléhaly přísné kontrole.
Jak to chodilo za časů výjezdních doložek?
Přestože se bývalý režim snažil omezovat cesty na Západ, byl až do léta 1969 poměrně liberální. Pokud občan předložil devizový příslib nebo pozvání osoby žijící v zahraničí, většinou cestovní pas i výjezdní doložku dostal. S nástupem normalizace se všechno zásadně změnilo. Došlo k okamžitému zrušení již vydaných výjezdních doložek k jakýmkoli soukromým cestám mimo země RVHP. Téměř každý československý občan mohl být považován za potenciálního emigranta či oběť zpravodajských služeb, cizinec zase za emisara diverzních center nebo agenta kapitalistických bezpečnostních složek.
Orgány pasů a víz tehdejšího ministerstva vnitra mohly odepřít vydání cestovních dokladů rodinným příslušníkům v případech, že „cesta do ciziny nebyla v souladu se státními zájmy“, za kterými se často skrývala msta, případně snaha potrestat občana za jeho kritické postoje k režimu.
Každopádně potřeba valut v tvrdé měně přiměla komunistické vedení státu nebránit návštěvníkům z kapitalistických zemí v poznávání socialistického Československa.
K problematice cestování se opakovaně vyjadřovala Charta 77. V březnu 1979 vydala dokument, ve kterém upozorňovala zejména na právní, materiální a morální aspekty porušování základních občanských práv v oblasti cestování Čechoslováků do ciziny, především pak na problém navštěvování příbuzných v zahraničí.
Podle oficiální statistiky cestovního ruchu z roku 1988 překročilo hraniční přechody Československa 1,7 mil. návštěvníků z nesocialistických států. Do západních zemí vycestovalo téměř 700 tis. Čechoslováků, z toho čtvrt milionu do západního Německa.
Kam cizinci jezdili do ČSSR:
Cizince lákaly do ČSSR světově proslulé lázně, příroda i významné události.
V roce 1980 k nám zavítalo 1,1 mil. cizinců, rok před pádem komunismu již 1,7 mil. Nejvíce návštěvníků přicestovalo ze západního Německa (586 tis.), dovolenou u nás strávilo 454 tis. Němců. Na druhém místě byli Rakušané (282 tis., z toho 139 tis. „dovolenkářů“), třetí příčku obsadili Italové (119 tis., z toho 84 tis. na dovolené) a na čtvrtém místě skončili turisté ze Spojených států amerických (75 tis., z toho 60 tis. na dovolené). Téměř 40 tis. osob přijelo z Francie, Švédska a Velké Británie. Velmi populární byly naše země u Holanďanů (46 tis., z toho 34 tis. na dovolené). V porovnání s počtem návštěvníků ze socialistických států však bylo „zápaďáků“ samozřejmě poskrovnu. Největší oblibě se tehdy ČSSR těšila u občanů východního Německa (9,4 mil., z toho 7,1 mil. na dovolené), Maďarska (6,4 mil., z toho 4,2 mil. na dovolené) a Polska (4,8 mil., z toho 700 tis. na dovolené). Cestovatelů ze Sovětského svazu k nám přijelo podstatně méně (celkem 680 tis. návštěvníků, z toho 451 tis. na dovolenou).
K příjezdu do naší republiky lákaly cizince nejen lázně a příroda, ale také spartakiády, festivaly (Zlatá Praha, Pražské jaro), oslavy výročí osvobození Československa, světová setkání mládeže a studentstva i sportovní události, jako například v roce 1985 mistrovství světa v ledním hokeji.
Rekreace v tuzemsku
Spousta lidí ale zůstávala doma a vypravili se třeba jen pod stan někam na přehradu, třeba na Slapy, na Vranovskou přehradu nebo k Máchovu jezeru. Důležité bylo i to, jestli firma, v níž pracovali vaši rodiče, měla vlastní rekreační středisko: právě v lesích kolem Máchova jezera jich vyrostly stovky a není divu, že se okolí Doks a Starých Splavů stalo letní tuzemskou destinací číslo jedna. Tak jako dnes tu bylo plno lidí a voněly borovice, ale na pláži chyběly atrakce a i stánků bylo poskrovnu. Také kapacita ubytování byla omezená a zdaleka ne na každého se dostalo.
Na chatu a chalupu jezdil kdekdo, buď na vlastní, anebo ke známým. Zato dostat se na rekreaci ROH (odborová organizace Revoluční odborové hnutí) nebylo jen tak: na nejlepší místa se jezdilo jen za odměnu. To platilo zejména pro horská střediska, třeba na Slovensku ve Vysokých Tatrách anebo v Krkonoších, ve Špindlerově Mlýně. Zájem byl i o Lipno, ale okolí vodní nádrže se od té doby změnilo od základu.
Zapomeňte na bobové dráhy, Stezku korunami stromů, jezerní cyklostezku, Království lesa a další atrakce: tehdy to byl odlehlý kout světa, kde v zimě fungovalo pár lyžařských vleků a na jezeře se dalo bruslit, v létě se chodilo do lesů na houby (ale jen tak, abyste se náhodou nezatoulali k hranicím vojenského prostoru Boletice) a ti otužilejší se dokonce koupali. Na Vítkův hrádek a jižní stranu jezera se dalo dívat jen zdálky: hranice republiky totiž většinou končila deset patnáct kilometrů před tou skutečnou a dál jste se dostali jen se zvláštním povolením. To platilo pro stálé obyvatele nebo zaměstnance tamních podniků, ale ne pro výletníky.
Nejenom památky, kultura a akce, ale také nákupy, jízda metrem a svezení na dlouhých eskalátorech: to byla hlavní lákadla socialistické Prahy. Plavba po Vltavě do zoologické zahrady, jarní výlet na Matějskou pouť anebo výšlap na Petřínskou rozhlednu se postaraly o zážitky, o kterých jste pak mohli vyprávět doma nebo ve škole. Například petřínská lanovka ale patřila mezi atrakce, které v té době neexistovaly: v roce 1965 po deštích se na Petříně sesunula část svahu společně s částí tratě lanové dráhy.
Na výlety se nejezdilo jen do hlavního města, ale také do Telče, Českého Krumlova nebo do Kutné Hory. Hlavní rozdíly? Podobné jako dnes na Malé Straně, Kampě nebo na Starém Městě v Praze: i když byly domy v historickém centru zanedbané, skutečně se v nich bydlelo a ulice nepatřily jen turistům.
Zdaleka to ale neplatilo jen pro města: například Dolní Morava, kterou znáte jako rozvíjející se horské středisko s řadou sjezdovek, Stezkou v oblacích, mamutí bobovou dráhou a dětskými zábavními parky tehdy byla malá osada v odlehlém horském údolí, kde lišky dávaly dobrou noc.
Když se někdo chtěl podívat do kapitalistické ciziny, tedy „na západ“, nestačilo koupit si zájezd. Před rokem 1989 existovalo v Československu jen deset cestovních kanceláří, dominantní postavení měla cestovní kancelář Čedok. Od banky bylo třeba získat devizový příslib pro výměnu valut a nutná byla i výjezdní doložka. Ve zdlouhavém byrokratickém procesu bylo rozhodující slovo zaměstnavatele a výboru komunistické strany.
Jak cestujeme dnes?
Po pádu „železné opony“ se nám svět otevřel po všech stránkách: zpočátku spíš krátkodobé poznávací cesty do sousedních států vystřídaly delší dovolené a cesty za oceán i do exotických destinací. V roce 2018 uskutečnili Češi 607 tis. delších cest do Itálie, 328 tis. do Rakouska, 813 tis. do Chorvatska, 724 tis. na Slovensko, 472 tis. do Řecka, 265 tis. do Egypta a 211 tis.
Za dovolenou se svými nejbližšími letos Češi utratí v průměru 20 tisíc korun, dvě třetiny z nich si ji užijí v tuzemsku. Jejich plány a zvyky zmapovala Česká spořitelna. Porovnala je s tím, kam Češi jezdili nejčastěji před rokem 1989, jak se tam dopravovali, kde spali, jedli a jak dlouho se rekreovali.
Naopak dnes narůstá popularita krátkých rekreací v rozmezí sedmi až osmi dní. Na ty vyráží téměř polovina lidí, zatímco v minulosti to byla necelá třetina.
Zeptejte se pamětníků, jak vypadaly dovolené v dobách socialismu. Možná vám budou vyprávět o cestách do Bulharska, Jugoslávie nebo alespoň do Maďarska k Balatonu.
| Destinace | Počet cest |
|---|---|
| Itálie | 607 tis. |
| Rakousko | 328 tis. |
| Chorvatsko | 813 tis. |
| Slovensko | 724 tis. |
| Řecko | 472 tis. |
| Egypt | 265 tis. |
Rekreace v Československu za socialismu. Zdroj: Česká televize
Zanechat komentář