V souvislosti s výkonem práce mohou zaměstnanci vzniknout náklady. Nejčastěji jde o náklady spojené s konáním cest zaměstnancem na základě pokynů a ve prospěch zaměstnavatele. Protože závislá práce se koná na náklady zaměstnavatele, je zaměstnavatel povinen takto vzniklé náklady zaměstnanci nahradit. Náklady spojené s konáním cest souvisejících s výkonem práce, které jsou vyjmenovány v § 152 zákoníku práce, nahrazuje zaměstnavatel poskytováním cestovních náhrad. Cestovní náhrady obecně přísluší jen zaměstnancům, kteří konají pro zaměstnavatele práci v pracovním poměru.
Pracovní cestou se podle zákoníku práce rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Pokud se tato cesta koná mimo území České republiky, jedná se o zahraniční pracovní cestu.
Za pracovní cestu náleží zaměstnanci takzvané cestovní náhrady. Pro zaměstnance jsou náhrady nedaňový příjem, pro zaměstnavatele je to daňově uznatelný výdaj. Cestovní náhrady se skládají z:
- Náhrady jízdních výdajů
- Výdajů za ubytování a dalších nutných výdajů
- Pevných sazeb stravného a kapesného
Zaměstnanec má obecně povinnost při vyúčtování pracovní cesty náhrady prokázat a doložit souvisejícími doklady (jízdní doklady, parkovací lístky, doklady zaplacení ubytování apod.). Některé cestovní náhrady však neprokazuje, protože jejich výše je stanovena prováděcím právním předpisem.
Sazby těchto náhrad stanovuje Ministerstvo práce a sociálních věcí pravidelně v termínu od 1. ledna prostřednictvím vyhlášky, přičemž vychází z údajů Českého statistického úřadu o cenách vozidel, o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejném stravování a o cenách pohonných hmot. Výše základních sazeb zahraničního stravného je pak určena vyhláškou Ministerstva financí.
Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta uvedená v § 152 písm. b) ZP. Zaměstnavatel vysílající zaměstnance na pracovní cestu určí místo jejího nástupu, místo výkonu práce, dobu trvání, způsob dopravy a ukončení pracovní cesty; může určit též další podmínky pracovní cesty.
Stravné
Stravné (§ 163 zákoníku práce) přísluší zaměstnanci za každý kalendářní den pracovní cesty. Výši stravného stanoví opět příslušná vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí vždy na každý kalendářní rok v závislosti na vývoji cen. Tato výše se snižuje, pokud bylo zaměstnanci během cesty poskytnuto bezplatné jídlo. Pokud cesta spadá do dvou kalendářních dnů, neposuzují se tyto dny odděleně, je-li to pro zaměstnance výhodnější. Stravné nepřísluší zaměstnanci po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance.
Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší zaměstnanci stravné podle odstavce 1. Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance stravné zaměstnanci nepřísluší.
Sazby platné od 1. ledna 2025:
Tuzemské stravné Vyhláška zvyšuje sazby stravného pro státní a příspěvkovou sféru následovně:
- 148 Kč až 177 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
- 225 Kč až 271 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
- 353 Kč až 422 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Pro podnikatelskou sféru jsou stanoveny následující minimální částky:
- 148 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
- 225 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
- 353 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Tyto částky jsou minimální, zaměstnavatel tedy může zaměstnanci proplatit i jakoukoliv vyšší částku. Bude-li překročena částka horního limitu pro státní a příspěvkovou sféru, bude se jednat o zdanitelný příjem zaměstnance podléhající dani z příjmů a pojistnému na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění.
Pokud bude na pracovní cestě zaměstnanci poskytnuto bezplatně jídlo, výše stravného se krátí za každé poskytnuté jídlo (snídaně, oběd, večeře) o:
- 70 % u služební cesty v rozsahu 5 až 12 hodin,
- 35 % u služební cesty v rozsahu od 12 hodin do 18 hodin,
- 25 % u služební cesty v rozsahu nad 18 hodin.
Nárok na stravné zaniká úplně, dostane-li zaměstnanec zdarma dvě jídla během pracovní cesty v rozsahu až 12 hodin, nebo tři jídla při pracovní cestě trvající 12 až 18 hodin.
Zahraniční stravné
Nárok na zahraniční stravné při pracovních cestách je zakotven v zákoníku práce. Sazby cestovních náhrad se každoročně mění, aby bylo možné zajistit vysílaným zaměstnancům adekvátní finanční kompenzaci při zohlednění cenových rozdílů v každé zemi.
Pro rok 2025 se zvyšují sazby se zvyšují u více než 30 zemí, níže uvádíme sazby stravného u vybraných států:
| Země | Měna | 2025 | 2024 |
|---|---|---|---|
| Dánsko | EUR | 65 | 60 |
| Finsko | EUR | 65 | 55 |
| Chorvatsko | EUR | 50 | 45 |
| Itálie | EUR | 55 | 50 |
| Polsko | EUR | 50 | 45 |
| Rumunsko | EUR | 45 | 40 |
| USA | USD | 65 | 60 |
Zaměstnanec má nárok na zahraniční stravné v plné výši, pokud stráví mimo území ČR v rámci kalendářního dne déle než 18 hodin. Stráví-li mimo území ČR v rámci kalendářního dne 12-18 hodin, má nárok na 2/3 zahraničního stravného. V případě, že stráví mimo území ČR v rámci kalendářního dne 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, má nárok na 1/3 zahraničního stravného.
Tyto částky se snižují, je-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto bezplatně jídlo. A to o hodnotu (za každé poskytnuté jídlo - snídaně, oběd, večeře):
- 70 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve výši 1/3 základní sazby,
- 35 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve výši 2/3 základní sazby,
- 25 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve výši základní sazby.
Při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci za dobu pracovní cesty na území České republiky stravné v české měně v rozsahu a za podmínek stanovených v § 5 odst. Zahraničnímu zaměstnanci vyslanému do České republiky se poskytuje stravné až do výše dvojnásobku horní hranice stravného stanoveného při pracovních cestách na území České republiky, nejméně však ve výši horní hranice stanoveného stravného.
Náhrada za používání silničních motorových vozidel
Při použití silničního motorového vozidla (kromě vozidla poskytnutého zaměstnavatelem) na žádost zaměstnavatele přísluší za každý ujetý kilometr základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebované pohonné hmoty. Ministerstvo práce a sociálních věcí vždy na každý kalendářní rok v závislosti na vývoji cen vyhláškou mění sazbu základní náhrady za používání silničních vozidel a průměrnou cenu pohonných hmot. Pro rok 2025 platí dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb.
Pro rok 2025 se dále zvyšuje náhrada za použití vlastního vozidla pro služební účely.
Pokud jde o spotřebované pohonné hmoty, náhrada se vypočte jako násobek ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty. Cenu pohonné hmoty je zaměstnanec zásadně povinen prokázat dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Spotřeba pohonné hmoty se vypočte z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu nebo osvědčení o registraci použitého vozidla. Zaměstnanec je za tímto účelem povinen předložit technický průkaz nebo osvědčení o registraci vozidla zaměstnavateli. Při určení spotřeby pohonné hmoty používá zaměstnavatel z technického průkazu nebo z osvědčení o registraci vozidla údaj o tzv. kombinovaném provozu podle norem Evropské unie.
Základní náhrada u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů přísluší zaměstnanci nejméně ve výši dvojnásobku sazby stanovené v odstavci 4 písm. osobních silničních motorových vozidel 4,70 Kč. při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu zaměstnavatel sazbu základní náhrady za 1 km jízdy zvýší nejméně o 15 %. Nebyla-li výše sazby základní náhrady sjednána nebo určena zaměstnavatelem před vysláním zaměstnance na pracovní cestu, přísluší zaměstnanci sazba základní náhrady podle § 157 odst.
Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Prokazuje-li zaměstnanec cenu pohonné hmoty více doklady o jejím nákupu, ze kterých je patrná souvislost s pracovní cestou, vypočítá se cena pohonné hmoty pro určení výše náhrady aritmetickým průměrem zaměstnancem prokázaných cen.
Spotřebu pohonné hmoty silničního motorového vozidla vypočítá zaměstnavatel z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu nebo osvědčení o registraci použitého vozidla, které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. Jestliže technický průkaz vozidla ani osvědčení o registraci vozidla tyto údaje neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty, jen pokud spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla nebo osvědčením o registraci vozidla shodného typu se shodným objemem válců. Při určení spotřeby pohonné hmoty použije zaměstnavatel údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropské unie.
Další náhrady
Náhrada jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy v souladu s určenými podmínkami pracovní cesty přísluší zaměstnanci v prokázané výši. Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.
Za použití dopravního prostředku po ukončení předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již nenásleduje výkon práce, je povinen zaměstnavatel uhradit zaměstnanci náhradu jízdních výdajů pouze do výše, která by náležela zaměstnanci v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo.
Trvá-li pracovní cesta déle než 7 kalendářních dnů, přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny do jeho bydliště nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět ve výši a za shodných podmínek jako v § 157 až 160 s tím, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci náhradu jízdních výdajů nejvýše v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště anebo bydliště na území České republiky.
Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil v souladu s podmínkami pracovní cesty, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže.
Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou v přímé souvislosti s pracovní cestou, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže.
Příklady z praxe
Příklad 1 - cesta do pobočky
Se zaměstnancem je sjednáno jako místo výkonu práce město Brno a jako pravidelné pracoviště adresa sídla firmy. Je zaměstnanec na pracovní cestě, když jede vykonat práci do jiné pobočky zaměstnavatele umístěné v jiné části Brna? Pracovní cesta je podle § 42 ZP cesta za účelem výkonu práce, pokud tento výkon práce je prováděn mimo sjednané místo výkonu práce. Z tohoto pohledu tak zaměstnanec na pracovní cestě není. Přesto mu podle § 152 písm. b) ZP přísluší veškeré cestovní náhrady, tj. jak náhrada jízdních výdajů, tak i stravné. Důvodem je to, že vykonával práci mimo pravidelné pracoviště a podle § 156 odst. 2 ZP se pro účely cestovních náhrad za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné pracoviště
Příklad 2 - místo výkonu práce sjednáno šířeji než obec
Firma se sídlem v Olomouci a provozuje vnitrostátní dopravu na území celé České republiky. Vzhledem k tomu je s řidiči v pracovních smlouvách sjednáno místo výkonu práce Česká republika. Pravidelné pracoviště s nimi sjednáno není. Cestovní náhrady těmto zaměstnancům nevyplácí. Postupuje správně? Zaměstnanci přísluší náhrada cestovních výdajů nejen při pracovní cestě definované v § 42 ZP, tj. při cestě za účelem výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, ale ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2 a § 152 písm. b) ZP také při cestě mimo pravidelné pracoviště. Pokud není se zaměstnancem v pracovní smlouvě pravidelné pracoviště sjednáno, je podle § 34a ZP tímto místem sjednané místo výkonu práce. Je-li ale místo výkonu práce sjednáno šířeji než obec, je pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad obec nejčastějších začátků cest za účelem výkonu práce. V uvedeném případě tak je nutno zjistit, kde nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce, a pokud to bylo např. v místě jeho bydliště, je pravidelným pracovištěm tohoto zaměstnance obec jeho bydliště. Pokud pracovní cesty začínaly nejčastěji v sídle firmy, je pravidelným pracovištěm obec, ve které má firma sídlo. Jestliže začínaly nejčastěji v jiném místě, je pravidelným pracovištěm obec, ve které se toto jiné místo nachází. Uvedení zaměstnanci - řidiči při cestách po České republice sice nebudou na pracovní cestě podle § 42 ZP, ale budou na cestě mimo pravidelné pracoviště, přičemž za takovéto cesty jim podle § 152 písm. b) ZP cestovní náhrady přísluší. Jestliže v uvedeném případě začínaly dosud řidiči cesty za účelem výkonu práce v garáži vozidla, která je např. v Olomouci, je podle § 34a ZP pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm tohoto zaměstnance Olomouc a kdykoliv tedy bude pracovně mimo Olomouc, je na cestě mimo místo pravidelného pracoviště, při které mu přísluší cestovní náhrady. Při cestách po Olomouci ani při cestě z místa bydliště kamkoliv do Olomouce, mu cestovní náhrady, nejde-li o cesty podle § 152 písm. c) ZP, nepřísluší.
Příklad 3 - dvě obce jako místa výkonu práce
Zaměstnanec má v pracovní smlouvě dvě místa výkonu práce (Brno a Praha), bydliště má v Praze, sídlo zaměstnavatele je v Brně. Pravidelné pracoviště není nikde stanoveno, v pracovní smlouvě jsou jen uvedená místa výkonu práce. Má tento zaměstnanec nárok na cestovní náhrady, pokud jede z bydliště v Praze do Brna, či z pražské pobočky společnosti do brněnského ústředí? V uvedeném případě je nutno postupovat podle § 34a ZP, podle kterého je pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm obec, ve které tomuto zaměstnanci nejčastěji začínají pracovní cesty. To se musí zjistit z dokumentace u zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že zaměstnanec bydlí v Praze, je velmi pravděpodobné, že mu nejčastěji začínají pracovní cesty v Praze a podle uvedeného ustanovení zákoníku práce tak pro účely cestovních náhrad bude pravidelným pracovištěm Praha. To pak také znamená, že cesty po Praze nejsou pracovními cestami tohoto zaměstnance a že vždy, když pojede vykonat určenou práci mimo Prahu, tj. i do sídla firmy v Brně, bude na pracovní cestě se všemi nároky na cestovní náhrady.
Příklad 4 - pravidelné pracoviště sídlo zaměstnavatele, místo výkonu práce na dálku bydliště
Zaměstnanec má v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce a pravidelné pracoviště sjednáno sídlo zaměstnavatele. V dohodě o práci na dálku má jako místo výkonu práce na dálku sjednáno bydliště. Přísluší mu cestovní náhrady při cestách do sídla zaměstnavatele, kam zaměstnanec při práci na dálku pravidelně nebo občas dojíždí? Přísluší zaměstnanci za dobu výkonu práce doma stravné? Cestovní náhrady zaměstnanci v zásadě nepřísluší při cestě mezi bydlištěm nebo místem pobytu zaměstnance a pravidelným pracovištěm, tzn., že v uvedeném případě zaměstnanci při cestách do sídla firmy (pravidelné pracoviště zaměstnance sjednané v pracovní smlouvě) cestovní náhrady nepřísluší. Výjimkou jsou cesty podle § 152 písm. c) ZP. Stravné za dobu výkonu práce doma v uvedeném případě zaměstnanci přísluší, protože vykonává práci v bydlišti, které není jeho pravidelným pracovištěm (viz § 163 odst. 6 ZP). Pro cestovní náhrady má vždy rozhodující význam pravidelné pracoviště sjednané v pracovní smlouvě, příp. zjištěné podle § 34a ZP.
Příklad 5 - místo výkonu práce na dálku bydliště a chata
Zaměstnanec má v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce sjednánu obec, ve které je sídlo zaměstnavatele i bydliště zaměstnance, tato obec je podle § 34a ZP i pravidelným pracovištěm zaměstnance. V dohodě o práci na dálku má jako místo výkonu práce na dálku sjednáno bydliště a svou chatu v jiné obci. Přísluší mu cestovní náhrady při výkonu práce v bydlišti nebo na chatě? Cestovní náhrady přísluší zaměstnanci vždy při pracovní cestě, kterou je i cesta k výkonu práce mimo pravidelné pracoviště. Protože v uvedeném případě je pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm obec, ve které má zaměstnanec bydliště, tak mu při výkonu práce v bydlišti žádné cestovní náhrady nepřísluší. Pokud ale bude vykonávat práci na chatě, která je v jiné obci, než která je pravidelným pracovištěm zaměstnance, bude zaměstnanec na pracovní cestě, při níž mu budou příslušet všechny druhy cestovních náhrad (jízdní výdaje, stravné...) za celou dobu trvání této pracovní cesty, tj. prakticky od odjezdu zaměstnance z bydliště až do návratu do bydliště. Pro cestovní náhrady má vždy rozhodující význam pravidelné pracoviště sjednané v pracovní smlouvě, příp. zjištěné podle § 34a ZP.
Příklad 6 - účast na webináři v bydlišti zaměstnance
Pracovnice byla přihlášena na školení formou webináře, přičemž ho bude sledovat ve svém bydlišti. Pravidelné pracoviště má v sídle zaměstnavatele, které je v jiné obci, než je její bydliště. Je účast na webináři pracovní cestou a náleží jí za dobu jeho trvání stravné? Účast na školení za účelem prohloubení kvalifikace, kterým může být i webinář, je podle § 230 ZP výkonem práce. Jestliže je takový výkon práce prováděn mimo pravidelné pracoviště, jde jednoznačně o pracovní cestu. Není-li bydliště (byt) pravidelným pracovištěm zaměstnance, jedná se o vyslání zaměstnance k výkonu práce do bydliště a podle § 163 odst. 6 ZP zaměstnanci přísluší stravné za dobu cesty z pracoviště do bydliště (bytu) a zpět a za dobu výkonu práce v bydlišti. Bude-li tedy tato pracovní cesta či webinář trvat alespoň 5 hodin, přísluší uvedené pracovnici stravné. Jízdní výdaje za případnou cestu ze sídla zaměstnavatele do bydliště a zpět jí nepřísluší.
Příklad 7 - školení v sobotu
Zaměstnanec byl v sobotu na školení za účelem prohloubení kvalifikace. Přísluší mu cestovní náhrady? Podle § 230 ZP je zaměstnanec povinen prohlubovat si svou kvalifikaci k výkonu sjednané práce. Za prohloubení kvalifikace se považuje její průběžné doplňování, kterým se nemění její podstata a které umožňuje zaměstnanci výkon sjednané práce (za prohlubování kvalifikace se považuje také její udržování a obnovování). Účastí zaměstnance na takovém školení je splněna první podmínka uvedená v definici pracovní cesty (jde o cestu za účelem výkonu práce), a pokud se předmětné školení uskutečňuje jinde, než je sjednané místo výkonu práce nebo pravidelné pracoviště zaměstnance, příp. mimo rozvrh směn v místě pravidelného pracoviště, jde o cestu, při níž zaměstnanci zcela jednoznačně přísluší cestovní náhrady [viz § 152 písm. a) a b), příp. c) ZP].
Příklad 8 - cestovní náhrady při práci přesčas
Zaměstnanec byl v sobotu, mimo svou pracovní dobu, na svém pracovišti a vykonával tak práci přesčas. Přísluší mu kromě mzdového příplatku také cestovní náhrady? Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) ZP je prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, a to mimo rozvrh směn zaměstnance, tj. mimo jeho pracovní dobu. Podle § 93 odst. 1 zákoníku práce pak lze práci přesčas konat jen výjimečně. Z toho tedy vyplývá, že práce přesčas je, stejně jako jakákoliv jiná práce zaměstnance mimo jeho pracovní dobu, mimořádným výkonem práce a cesta k výkonu takové práce mimo rozvrh směn je tedy také cestou mimořádnou. Mimořádné cesty k výkonu práce mimo rozvrh směn, byť do místa pravidelného pracoviště, tj. cesty uvedené v § 152 písm. c) ZP, jsou podle § 156 odst. 2 ZP pro účely cestovních náhrad považovány za pracovní cesty. Vzniknou-li tedy zaměstnanci v souvislosti s cestou k výkonu práce mimo rozvrh směn příslušné výdaje, přísluší mu veškeré druhy cestovních náhrad za celou dobu takovéto pracovní cesty (vč. doby výkonu práce), tj. jak náhrada jízdních výdajů, stravné, tak i další druhy cestovních náhrad. V souvislosti s cestami podle § 152 písm. c) ZP, tj. k výkonu práce mimo rozvrh směn, je také třeba mít na paměti, že nemusí jít vždy o práci přesčas, neboť dobu, kterou zaměstnanec stráví výkonem práce mimo svůj rozvrh směn, může po dohodě se zaměstnavatelem čerpat formou "náhradního volna". Pak mu za uvedenou dobu přesčasový příplatek nepřísluší, cestovní náhrady však ano. Práce přesčas může také vzniknout tak, že zaměstnanec pokračuje na pracovišti s výkonem práce po své pracovní době. Pak ale nejde o případ podle § 152 písm. c) ZP a při cestě do práce (na svou směnu) ani při cestě domů po práci přesčas mu cestovní náhrady nepřísluší.
Příklad 9 - mimořádný výkon práce v třísměnném provozu
Zaměstnanci pracující v týdenním třísměnném provozu mají stanovenu pracovní dobu takto: pro denní směny od 6.00 do 14.00 hod., pro odpolední směny od 14.00 do 22.00 hod., pro noční směny od 22.00 do 6.00 hod. Občas zaměstnanci mimo svou směnu odpracují v sobotu navíc denní směnu. Jde o práci přesčas. Mají podle § 152 písm. c) ZP při této práci přesčas v sobotu také nárok na náhradu jízdních výdajů za cestu do práce i z práce domů? Podle § 152 písm. c) ZP přísluší zaměstnanci náhrada cestovních výdajů, které mu vznikly při cestě na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo rozvrh směn. Vzhledem k tomu, že podle § 156 odst. 2 ZP je také tato cesta považována pro účely cestovních náhrad za pracovní cestu, přísluší mu náhrada všech druhů cestovních náhrad, tj. nejen náhrada jízdních výdajů, ale podle doby trvání příslušné cesty i stravné. Pokud tedy zaměstnanec pojede z rozhodnutí zaměstnavatele v sobotu na mimořádnou ranní směnu (mimo rámec jeho harmonogramu směn), přísluší mu za tuto mimořádnou cestu do práce náhrada jízdních výdajů a za dobu od odchodu z místa bydliště do návratu do místa bydliště po této směně stravné. Protože jde o pracovní cestu, měl by zaměstnavatel stanovit zaměstnanci podmínky jejího konání, tj. také způsob dopravy a místo nástupu a ukončení této pracovní cesty. Pokud tyto podmínky nestanoví, je místem nástupu a ukončení pracovní cesty zpravidla místo bydliště (pobytu) zaměstnance.
Zanechat komentář