Cestování v čase je fascinující teoretická koncepce, při které se cestovatel pohybuje do minulosti nebo do budoucnosti, obvykle pomocí stroje času. Ačkoliv cestování v čase bylo do začátku 20. století obecně považováno za nemožné, fyzik Albert Einstein pomocí speciální teorie relativity ukázal, že do budoucnosti v jistém smyslu cestovat lze.
Podle této teorie, pokud se jakékoliv těleso přiblíží rychlosti světla, čas se pro něj z hlediska ostatních zpomalí, a tak vlastně cestuje do budoucnosti. Stejného efektu lze dle obecné teorie relativity dosáhnout pobytem v silném gravitačním poli, například poblíž černé díry.
Teoretické možnosti a paradoxy
Cestování do minulosti je teoreticky mnohem složitější a i názory odborníků na moderní fyziku se liší. Příznivci poukazují například na to, že v obecné teorii relativity existují taková řešení Einsteinových rovnic, která cestování časem zpět přímo umožňují (např. při přiblížení dvou kosmických strun, analytické prodloužení prostoročasu Kerrovy černé díry nebo některé typy červích děr). Takové časoprostory jsou typické možností výskytu částic s uzavřenou světočárou, které se věčně pohybují v časové smyčce. Pohybové rovnice pak zůstávají konzistentní i v systémech s uměle zavedeným strojem času.
Přestože řešení Einsteinových rovnic obsahující stroje času existují, někteří přední fyzikové se domnívají, že nemají fyzikální platnost. Stephen Hawking např. zformuloval hypotézu ochrany chronologie, podle které časoprostory obsahující částice s uzavřenou světočarou (a tedy i stroje času) nemohou vzniknout. Jedním z argumentů proti jejich vzniku je, že kvantová pole mají v blízkosti časových smyček tendenci divergovat v důsledku toho, že virtuální částice mohou procházet časovou smyčkou v nulovém čase.
Problematickou zůstává i otázka vytvoření stroje času - většina řešení obsahující stroj času totiž obsahuje nějaký druh exotické hmoty - buďto hmotu se zápornou celkovou energií (většina červích děr), nebo topologický defekt (v případě kosmických strun).
Časový paradox
Pokud by bylo cestování časem přesto možné, musí se nějakým způsobem vypořádat s problémem zachování kauzality a možností existence časových paradoxů, které by vyplynuly z jejího porušení. Časový paradox je jev, kdy cestování do minulosti přímo vede k situaci, která je proti logice nebo proti fyzikálním zákonům, které jsou považovány za obecně platné. Například by případný pozorovatel mohl pomocí cesty časem do minulosti zabránit tomu, aby do ní odcestoval, a vytvořil tak situaci, která nemá řešení; stav kdy reakce zruší akci.
Jedním možným rozřešením tohoto paradoxu je, že existuje fyzikální zákon zabraňující vzniku paradoxu. Tj. pokud budeme v minulosti, není dle přírodních zákonů možné např. Někdy se poukazuje na fakt, že kdyby bylo možno cestovat dle klasických představ do minulosti, měli bychom kolem sebe pozorovat návštěvníky z budoucnosti, což se neděje. To může signalizovat, že lidstvo do minulosti nikdy cestovat nebude, nebo že lze vytvořit jen takové stroje času, které umožní návrat nejvýše do okamžiku jejich sestrojení.
Jiný paradox, se kterým přišel I. D. Novikov, se týká makroskopických objektů uzavřených v časové smyčce. (Například prsten, který jsem dostal od své babičky a později se s ním vrátím do minulosti, kde jí ho předám, aby mi ho mohla dát.) Problémem je, že entropie takového objektu musí podél jeho dráhy alespoň nějaký čas znatelně klesat, což se zdá být proti druhému zákonu termodynamiky.
Poměrně známý je rovněž „paradox“ teorie, kterou nikdo nevymyslel. Poukazuje na možnost, že se od známého vědce naučím nějakou převratnou myšlenku, odcestuji do minulosti a tam mu ji sdělím.
Matematický model a přizpůsobení časoprostoru
Vědci i snílci si s touto otázkou lámou hlavu už dlouho, loni v září však jeden student fyziky přišel s matematickou teorií, která by ji podle něj mohla vyřešit. Jeho výpočty ukazují, že časoprostor se může potenciálně přizpůsobit, aby se vyhnul paradoxům. Když si vezmeme jeden aktuální příklad: kdyby se například nějaký cestovatel v čase vydal do minulosti, aby zabránil pozdějšímu rozšíření nemoci (jako je třeba covid-19), pak by v případě úspěchu jeho mise vlastně neměla žádná nemoc, kvůli níž by se musel vracet v čase, aby ji porazil, vůbec vzniknout.
Tobarova práce však naznačuje, že nemoc by se i přes zásah cestovatele v čase stejně nějakým způsobem rozšířila, jen třeba jinou cestou, čímž by časový paradox odstranila. Costa i jeho student pokračovali ve výzkumu dál, aby vyřešili problém s další hypotézou, podle níž by cestování v čase bylo možné, ale časoví cestovatelé by museli být omezeni v tom, co dělají, aby se jim zabránilo ve vytvoření časového paradoxu (s touto hypotézou si již v 50. Podle Tobarova matematického modelu mají cestovatelé v čase svobodu a mohou si dělat, co chějí, ale paradoxy nejsou možné.
"I když se pokusíte vytvořit paradox, události se přizpůsobí vždy tak, aby k nesrovnalostem nedocházelo," říká Costa. Matematicky to možná funguje, ale nikdo zatím nezkonstruoval takový stroj, který by zvládl provést skutečný ohyb prostoru a času, jímž bychom se do minulosti dostali. "Jednoho dne bychom se tam mohli dostat - Stephen Hawking o tom byl jistě přesvědčen," píše server Science Alert.
Cestování časem v kultuře
Ve filmu se koncepce cestování v čase objevila již v jeho začátcích. Postupem času začaly filmy, hlavě ty, kde je popisována cesta do budoucnosti, získávat určitý, byť někdy i jen mírný politický podtext (Muž z prvního století, Stroj času), charakterizovaly tak ideje své doby. Podobný politický podtext měly rovněž filmy, které se přímo odehrávaly v budoucnosti (Star Trek). V 80. letech byl patrně nejvýznamnějším filmem, kde se objevily nejen základní charakteristiky cestování v čase, ale např. i časové paradoxy Návrat do budoucnosti.
Cest časem do minulosti poté přibývalo, včetně varianty, kdy někdo z naší budoucnosti cestoval do minulosti, naší současnosti. Přes neustálé obavy hrdinů z narušení minulosti si mnoho filmů s časovými paradoxy nedělá příliš hlavu, předpokládá, že když se postavy budou chovat „opatrně“, nic se nezmění (např. S. Star Trek: Nová generace - mj. Star Trek: Stanice Deep Space Nine - mj. Star Trek: Voyager - mj. Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. Arthur C. M. Robert A. Robert A. J. K. Kurt Vonnegut: Jatka č.
Cestování časem se objevuje jako motiv v knihách, filmech i divadelních představeních už desítky let. Mnoho lidí fascinuje představa, že by bylo pomocí speciálního stroje možné se vrátit do minulosti nebo naopak cestovat do budoucnosti. Ač stále patří do sféry sci-fi, jsou i vědci, kteří věří, že to vyloučené není. Dle nich na to zatím nemáme potřebné technologie. Ale co když je to možné i bez nich? Možná je. A mnozí lidé tomu věří…
Údajné důkazy cestování časem
V posledních letech se internetem šíří fascinující snímky, o kterých někteří tvrdí, že zobrazují „cestovatele časem“ zachycené právě na oněch fotografiích. Tyto fotografie, často historické, ukazují jednotlivce nebo objekty, které zdánlivě nepatří do dané doby, což vyvolává debaty a konspirační teorie. Jedním z nejznámějších příkladů je fotografie z roku 1941, známá jako „hipster cestující časem“.
Tento snímek, pořízený při znovuotevření mostu South Fork v Britské Kolumbii, zobrazuje muže v současném oblečení uprostřed tradičně oblečených lidí. Tato fotografie se stala virální v roce 2010 po zveřejnění na online výstavě muzea Bralorne Pioneer. Zájem o ni byl obrovský, a to nejen mezi uživateli internetu, ale i mezi historiky a konspiračními teoretiky. Neobvyklý oděv a doplňky muže byly podrobeny důkladnému zkoumání.
Další rozruch vyvolal obraz umístěný v Národním poštovním muzeu v americkém hlavním městě Washington, D.C. Dílo s názvem Pan Pynchon a osídlování Springfieldu vytvořil italský umělec Umberto Romano v roce 1937 a zobrazuje příchod osadníků do města ve 20. letech 16. Na obraze je vidět jeden z původních obyvatel Ameriky, jak drží v ruce podivný hranatý předmět, který podezřele připomíná moderní chytrý telefon.
Veliký poprask vzbudila v roce 2019 fotografie z archivu knihovny washingtonské univerzity. Na jednom ze snímků švédsko-amerického fotografa Erica A. Hegga, který portrétoval lidi především během zlaté horečky na Klondiku v letech 1897 až 1901, je zobrazena mladá dívka. Několik nadšenců na sociálních sítích totiž zaujal muž v hnědém obleku uprostřed snímku. Domnívali se totiž, že se dívá na moderní elektronické zařízení.
Že se dokážeme pohybovat časem, přesvědčilo spoustu lidí i video z roku 1938, kde si mladá žena s úsměvem na tváři vykračuje ulicemi New Yorku a má asi velmi příjemný hovor. Žena má na uchu něco tmavého, pak to odloží, jako by právě ukončila milý hovor.
V polovině června roku 1950 srazilo auto na Time Square v New Yorku podivného 29letého muže. Řidič auta vypověděl, že se před ním muž objevil zčistajasna jako duch a on tak neměl čas okamžitě zareagovat a vyhnout se mu. Při převozu do nemocnice byl muž ošetřen a začalo se zjišťovat, o koho vlastně jde. Doklady žádné neměl, a navíc byl opravdu zvláštně oblečen. Jako kdyby utekl z 19. století. V kapsách měl měděný žeton na pivo, návrh Zákona o péči o koně a povozy, 70 dolarů a vizitky. Policii prozradil své jméno. Představil se jako Rudolf Fnetz. Při hledání informací o tomto muži v policejních archivech policisté zkoprněli. Tento muž byl pohřešovaný v roce 1876, kdy beze stopy zmizel. Dodnes není tato záhada vyřešena.
Když v prosinci roku 2008 archeologové otevřeli prastarou čínskou hrobku jednoho z čínských panovníků, mysleli si, že hrobka byla více než 400 let nedotčená. Když ale ohledávali okolí sarkofágu, museli své tvrzení lehce pozměnit. Nalezli totiž předmět, který vypadá jako zkamenělé hodinky. S ciferníkem i s ručičkami ukazujícími deset hodin. Na zadní straně hodinek je dokonce vyryt nápis Sweid - tedy švédský. V dobách staré Číny hodinky ani Švédsko neexistovaly.
Skeptické pohledy a vysvětlení
Odborníci často zasahují, aby tyto teorie vyvrátili. Upozorňují na běžný jev pareidolie, kdy lidé vidí vzory nebo známé objekty tam, kde žádné nejsou. V případě „hipstera cestujícího časem“ je skepse podložená historickou módou a technologií. Svetr s logem mohl být zaměněný za tričko a rané přenosné fotoaparáty již skutečně existovaly.
Bez ohledu na svou autenticitu tyto obrázky fascinují veřejnou představivost. Poukazují na naši fascinaci konceptem cestování časem a tajemstvím minulosti. Také zdůrazňují sílu fotografie zachytit momenty, které mohou překračovat čas.
Hawking a experiment s cestovateli časem
Dokonce 28. června 2009 tajně na Cambridgeské univerzitě uspořádal tzv. Pokud by v jakékoliv budoucnosti existovali nějací cestovatelé časem, věděli by z médií, kdy a kam se mají do minulosti dostavit.
Současné výzkumy a budoucnost
Současní vědci se při výzkumu možnosti cestovat časem řídí objevem Alberta Einsteina. Stačilo by takto udělat pár koleček okolo naší sluneční soustavy a po návratu na Zemi by bylo lidstvo mnohem starší, než když jsme ho opouštěli. Einstein však nemyslel pouze na cestování do budoucnosti, ale i do minulosti.
Nejenže nedokážeme vyvinout potřebnou rychlost, ale také neumíme najít červí díry, respektive si je uměle vytvořit. Pokud se už dokážeme dostat do minulosti, jak toho využít? Většinu nejspíš napadne zabít Hitlera na začátku třicátých let, díky čemuž by nikdy nedošlo k 2. Podle mnoha vědců však takovýto čin nebude možné provést, jelikož se to prostě nestalo. To samé samozřejmě platí i o dalších pokusech ovlivňovat dějiny. Případný cestovatel v čase by byl tudíž jen v pozici pozorovatele, který nemá žádnou možnost cokoliv měnit.
Ne každý má ale na tuto problematiku stejný názor. Existují i teorie hovořící o tom, že ovlivnit minulost přeci jen nakonec půjde, nicméně pouze v rámci další reality.
Ačkoliv zatím nemáme stroje času, jako jsou ty z filmů, vědci stále hledají a zkoumají nové možnosti. Možnost cestovat časem do minulosti nebo budoucnosti fascinuje lidi už léta.
Zanechat komentář