Fenomén českého turistického značení

České turistické značky jsou fenoménem. I když se samozřejmě turistické trasy značí v mnoha dalších zemích na světě, český systém je jedinečný. U nás jsou všechny trasy jednotné a pravidelně se o ně staráme.

Území České republiky a Slovenska je protkáno jednou z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení pro pěší turistiku. Značení je dlouhodobě udržováno prostřednictvím dobrovolníků a jeho vysokou úroveň pomáhají dodržet standardizované technické normy.

První síť turistických značených tras v českých zemích vyznačila po svém založení v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech v okolí Radhoště. První turistická trasa byla v Čechách vyznačena již v květnu 1889. Vedla ze Štěchovic u Prahy ke Svatojánským proudům. Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží.

V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).

Barevný systém turistického značení

Pěší trasy jsou na území České republiky značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pruhů.

Tehdy byly značky trochu větší, ale geniální byl ten nápad ve své jednoduchosti - jsou to tři barevné pásky, z nichž prostřední udává barvu trasy a krajní bílé slouží k tomu, aby byla značka lépe vidět,“ připomíná Karel Markvart.

Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit.

Pro značení se používají čtyři základní barvy. Dálkové trasy, například hřebenové nebo kolem řek, jsou obvykle značeny červeně. Regionální trasy mají modrou barvu a další dvě barvy, zelená a žlutá, slouží spíše pro krátké propojky. Červená značí dálkovou nebo hřebenovou trasu, modrá významnější trasu, zelená místní trasu a žlutá krátkou trasu nebo spojovací cestu.

Značení turistických tras obvykle začíná u železničních či autobusových zastávek. Značky jsou umísťovány na pevných objektech jako jsou budovy, ploty, sloupy, stromy a jiné. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci se pásová značka doplňuje na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce či k jinému zajímavému objektu. Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř.

Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení. Do nedávné doby se toto číslo značené cesty uvádělo na směrovkách a místních tabulkách, za lomítkem byla uváděna vzdálenost od počátku trasy.

Někdy však toto pravidlo zcela neplatí, protože nejdůležitější je, aby se na žádné křižovatce cest nesetkaly dvě trasy se stejnou barvou. To je někdy poměrně složité vymyslet. V místech, kde je turistických značek hodně, třeba na Šumavě, je to skutečně rébus,“ potvrzuje předseda Rady pro značení.

Když před několika lety přišla žádost, abychom vyznačili Solnou stezku a dali jí žlutou barvu, řekli jsme si, že tedy trasa z Prachatic až na hranice bude žlutá. Pak je ale nutné změnit barvy navazujících tras, aby se někde na rozcestí v lese nepotkávaly čtyři žluté značky. Bylo docela náročné vymyslet všechny ty návaznosti, protože změníte jednu barvu a za deset kilometrů musíte změnit jinou.

O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.

V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.

Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy. V některých místech, kde je cyklisty potřeba informovat o možných nebezpečích se používají varovné tabule. Pro informování cyklistů o kulturních a turistických cílech na trase se používají na značkách smluvené piktogramy.

Jsou to značky vycházející z pěšího značení s tím rozdílem, že značky jsou na žlutém podkladu. Používají se stejně jako pěší značení. Na rozcestích jsou směrovky a trasa je vyznačena pásovým značením se žlutými vodícími pruhy.

Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.

Některé značené cesty mají i název, který bývá uveden na směrovkách: například Jiráskova cesta, Zlatá stezka Českého ráje nebo Březinova cesta.

Druhy turistických značek v ČR

Barva trasy	Použití
Červená	Dálkové trasy, hřebenové trasy, trasy kolem řek
Modrá	Regionální trasy
Zelená	Místní trasy
Žlutá	Krátké propojky, spojovací cesty

Údržba turistických tras

Dnes je v České republice vyznačeno 42 tisíc kilometrů turistických tras. Celá síť se ale stále aktualizuje. Ročně přibyde asi 400 až 500 kilometrů nových tras a naopak 200 až 300 kilometrů tras Klub českých turistů zruší.

Krajina se mění. V některých místech může například vzniknout průmyslová zóna a tudy nechceme turisty hnát, takže trasu zrušíme. Naopak když někde postaví rozhlednu nebo se tam objeví jiná zajímavost, tak chceme, aby tam trasy vedly,“ vysvětluje Karel Markvart.

Dobrovolníci v akci

O značky se starají dobrovolníci ve svém volném čase a bez nároku na jakoukoli mzdu. Práce je to přitom docela časově i fyzicky náročná, protože je nutné nejen obnovovat barvy, ale také upravovat okolí značek.

Příroda zarůstá, takže stále běháme s pilkou a řežeme křoví, aby značky byly vidět. Vždycky říkám, že to je z poloviny práce dřevorubce,“ komentuje s úsměvem Karel Markvart.

Značkař se navíc rozhodně neprochází krajinou na lehko. Má speciální nosič na barvy, štětce, škrabky a pilky a vedle toho musí ještě do batohu naskládat věci, které se sice používají méně, ale je nutné je mít u sebe. Patří mezi ně samolepicí značky, které se používají hladké povrchy, nebo hliníkové značky, které se využívají na mrtvé dřevo, tedy například dřevěné sloupy.

Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy (tj. každý rok třetinu), obnovit na nich všechny značky, případně doplnit chybějící, prořezat porost kolem nich, aby byly dobře vidět, zkontrolovat všechny směrovky na trasách a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění.

Poctivost práceBěhem roku probíhají na úrovni ZO dílčí kontroly, jejichž výsledky se řeší uvnitř ZO většinou telefonicky nebo na podzimní schůzce pochvalou či pokáráním. Při nedostatečném hodnocení značení dané trasy dostane příslušná značkařská skupina příští rok pouze jeden značkařský příkaz, který navíc vyznačí pod dohledem instruktora značení.

Na vyšší úrovni probíhají kontroly krajské. Jejich výsledky se probírají na jednáních krajských komisí značení. O kvalitách značení a jednotlivých značkařích se tak hovoří i v rámci všech ZO v kraji.

Nejvyšší kontrolou je tzv. celostátní revize, která probíhá každoročně a jejíž výsledky jsou prezentovány na celostátní úrovni při jednáních Rady značení KČT.

Neoprávněné poškozování, odstraňování, zakrývání nebo pozměňování turistických značek je podle § 47 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, přestupkem proti veřejnému pořádku.

Jak se stát značkařem?

Každého, kdo by chtěl pomoci s obnovováním značek, Klub českých turistů přivítá. Zájemce vezmeme na dva dny do terénu, kde si tu práci skutečně vyzkouší, zjistí, o čem to je, a jestli by se mu to opravdu líbilo. Pokud ano, tak následující rok pracuje se zkušeným značkařem a pak absolvuje dvouvíkendové školení, kde ho naučíme veškerou teorii. Pak už může sám značit přidělené trasy.

Na osobní schůzce nebo poštou obdrží zájemce malou příručku značkaře, kterou má každý značkař stále při sobě a která mu slouží jako takový průvodce značením. Podmínkou pro dosažení kvalifikace zaškoleného značkaře je účast na vyznačkování nejméně 10 km značených tras pod vedením vedoucího značkaře nebo instruktora značení.

Jelikož maximální denní výkon ve značení je kolem 5 - 7 km, bude na to nutné si rezervovat 2 dny. Druhý den se po ukončení značení uchazeč dozví, co a proč vyplňujeme do značkařského příkazu.

Vyznačkováním deseti kilometrů se z uchazeče stává zaškolený značkař a je mu vystaven průkaz značkaře.

Projeví-li zaškolený značkař zájem věnovat se značení intenzivněji, bude po zaškolení přihlášen v dalším kalendářním roce na školení vedoucích značkařů, které se koná většinou na jaře (duben - květen) a je dvouvíkendové. Od páteční večeře do nedělního oběda a za dva týdny druhá část. Účastníkovi je proplacena cesta a na místě je zajištěno zdarma ubytování a stravování. Program školení zahrnuje vstupní test ze znalostí malé příručky (výsledky sdělí lektorům, jak moc musí jít při školení do hloubky), teoretickou část, praktickou část v terénu (bez či s použitím barev) a závěrečné testy.

Po úspěšném absolvování závěrečných testů se ze zaškoleného značkaře stává vedoucí značkař.

Organizace značení a členství v KČTZnačení turistických tras je organizováno v tzv. značkařských obvodech (dále jen ZO), které zpravidla kopírují okresy. Každý značkař je začleněn do jednoho ze ZO, kde má možnost se každé jaro účastnit jarní schůzky, na které se rozdávají cestovní příkazy ke značení pro daný rok.

Všechny trasy se obnovují ve tříletých cyklech a každý značkařský příkaz je jednodenní na cca 5 - 7 km. Pokud je značkař zároveň členem KČT, je při značkařském výkonu pojištěn jak pro případ úrazu, tak i pro případ způsobení škody.

Roční počet značkařských příkazů pro konkrétní značkařskou dvojici není stanoven, příkazy se rozdají mezi všechny zájemce. Záleží na značkařském obvodu, ale většinou se jedná o 3 až 6 značkařských příkazů na daný rok a dvojici. Jeden i více značkařských příkazů může skupina (pokud má zájem) obdržet i v průběhu sezony, a to obvykle na krátkodobější mimořádné úkoly, např.

Značkaři je proplaceno jízdné dle doloženého jízdního dokladu (nebo směrnicí KČT odsouhlasené kilometrovné za použití vlastního vozidla), stravné (dle délky výkonu máme dvě částky, které jsou opět stanovené směrnicí KČT) a náhrada za opotřebení vlastního ošacení, která je závislá na délce výkonu.

Značkařská skupina je vybavena dřevěným nosičem barev, štětci, škrabkou na kůru, drátěným kartáčem, šablonami (podle kterých se malují značky), pilkou a zahradnickými nůžkami.