Turistické značky jsou neocenitelným pomocníkem pro všechny, kdo se rádi toulají přírodou. V České republice a na Slovensku se můžeme pyšnit jednou z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení na světě. Turistické značky nám závidí celý svět. A není to rozhodně náhodou. „U nás se turisté v systému skvěle orientují, což se líbí i jinde. Oslovují nás proto některé turistické kluby ze zahraničí, že by rády zakoupily licenci a přešly na náš způsob značek.
První turistická značená cesta byla na území českých zemí vyznačena už 11. května 1889 Klubem českých turistů (KČT). Z iniciativy KČT na našem území postupně vznikaly i další trasy, a to až do konce třicátých let dvacátého století. Po roce 1989 převzal péči nad turistickými trasami opět KČT, který jejich údržbu považuje za jednu ze svých hlavních aktivit.
Článek vám přiblíží význam jednotlivých barev turistických značek, s důrazem na žlutou barvu, a poskytne užitečné informace o tom, jak se v terénu orientovat pomocí turistického značení. Článkem můžete i listovat.
Druhy turistického značení
V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou podkladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. V cyklistickém značení se používají dva základní druhy, a to silniční a terénní. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.
Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pruhů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu. Tzv.
Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.
Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř. Horní řádek uvádí koncový cíl a na každém rozcestí se jeho název na každém rozcestí stále opakuje.
Značky jsou součástí dopravního značení a jsou tří typů: směrová tabulka IS21, směrová tabule IS19 a návěst před křižovatkou IS20. Návěst vyznačuje vedení trasy č. 604 a č. Změna typu značení. Silniční značení se zde mění na terénní. Trasa č. Značené trasy vždy vedou z jednoho místa do druhého a netvoří okruhy. Začátek a konec trasy je označen koncovou značkou, a rozcestí je vyznačeno vždy pomocí směrových tabulí IS19.
Význam barev turistických značek
Položili jste si někdy otázku, co jednotlivé barvy na turistických značkách vlastně znamenají? Obecně lze říci, že jednotlivé barvy lze přiřadit k trasám různých délek a určení, ale neplatí to vždy. V minulosti se totiž používala jen červená a až postupně se přidávaly další.
Červená: značí dálkovou nebo hřebenovou trasu.
Modrá: označuje významnější trasu.
Zelená: značí místní trasu.
Žlutá: označuje krátké trasy, spojovací cesty, zkratky. Lidé si často myslí, že barva souvisí s náročností trasy.
Jak se orientovat podle turistických značek?
Turistické značení obvykle začíná u železničních či autobusových zastávek. Značky jsou umísťovány na pevných objektech jako jsou budovy, ploty, sloupy, stromy a jiné. Vždy je ale vhodné mít sebou na trase i tištěnou mapu (nejlépe vydanou KČT, kde jsou aktuální značené trasy).
Při jízdě po značených trasách je dobré mít představu, kam chceme dojet, naplánovat si cestu a zjistit, jaké trasy můžeme využít. Osvědčený způsob je trasu si naplánovat na internetové mapě mapy.cz a mapu i itinerář si můžeme vytisknout, nebo exportovat do GPS. Pokud narazíme při jízdě na trasu označenou tabulkami IS21 a nemáme sebou mapu ani GPS, musíme jet po trase do následujícího rozcestí, kde se zorientujeme a dozvíme se, kam která trasa vede.
Turistické značení u našich sousedů
A jak vypadá turistické značení u našich sousedů? Způsob značení je téměř shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích s přesností na čtvrt hodiny, nikoliv v kilometrech. V Polsku se používá obdobné značení jako v Česku, navíc existuje ještě černá značka. Barvy nemají žádnou souvislost s obtížností trasy.
Protože značením pěších tras se v Rakousku zabývá řada organizací, není prováděno jednotným způsobem. Z iniciativy zemských orgánů se v současnosti uplatňují, zvláště v alpském regionu, snahy o sjednocení značení. Se značně rozdílnými způsoby značení se setkáváme především v západních zemích Spolkové republiky Německo, zatímco v zemích bývalé Německé demokratické republiky (východní Německo, pozn.
Příklady turistických tras v České republice
Dechberoucí výhledy, panenskou přírodu i zajímavá zákoutí a památky nabízejí nejkrásnější tuzemské turistické trasy. Nabádají například k výstupu na Praděd, nejvyšší vrchol Jeseníků a zároveň nejznámější horský symbol Moravy a Slezska. Je magicky přitažlivý a krásný. Výstup zvládnou i příležitostní turisté. Kopec samotný je plochý.
Pod kaplí svaté Hedviky ve Vrbně pod Pradědem-Vidlích začíná 5,5 kilometru dlouhá modře značená trasa k chatě Švýcárna. Odtud se jde hřebenovou magistrálou na Praděd, což je trasa dlouhá 9 kilometrů s 800 metrovým převýšením. Se vstupem na Medvědskou hornatinu se začnou odkrývat panoramata horských hřebenů.
Klub českých turistů a jeho role
Klub českých turistů si v letošním roce připomíná 135 let od svého vzniku. Oslavy jubilea se uskuteční v první polovině června v Praze.
Samotná práce na značkách má svá jasně daná pravidla. „Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy, tedy každý rok třetinu. Musí také zkontrolovat všechny směrovky a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění. „Není to tak, jak si hodně lidí myslí; že jdete s barvou a opravujete jen ty značky, které jsou špatné. Malování je asi jen půlka práce, druhá je dřevorubectví.
„Jelikož je značení hodně závislé na počasí a poté i na volném čase značkaře, je výhodnější vytvořit dvojici třeba s rodinným příslušníkem. U dvou samostatných značkařů je domluva vždy o něco složitější.
Historie turistického značení
Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889. Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních.
Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil. První písemně doloženou turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklených Teplíc.
Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží. Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě.
Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy.[1] Slováci založili v lednu 1919 Tatranský spolok turistický, (TST), který zakládal pobočné skupiny v různých částech Slovenska.
Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc. Ústřední výbor KČT s cílem sjednotit turistické organizace v republice navrhl 13. listopadu 1918 nový název Klub česko-slovenských turistů, valné shromáždění návrh přijalo 25. května 1919, avšak navržená zkratka KČST vyvolala ve vedení spory a ÚV KČT se 3. října 1919 rozhodl používat nadále zkratku KČT s čechoslovakistickým argumentem, že národnost československou dlužno považovati za jednotnou.
Dosavadní nejednotné značení barevnými pásy (UKS a TST) nebo dvojpásy (UKS v okolí Sitna) nahradilo značení pásovou značkou.[1] Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889-1891.[1] Schvalovací řízení a turistické názvosloví včetně nápisů na orientačních tabulkách upravovalo nařízení ministerstva.[1]
Karpatský spolek v okolí Belianských kúpeľov vyvěšoval trojjazyčné dřevěné směrovky (slovensky, německy a maďarsky).[1] Na obnově značení ve Vysokých Tatrách v roce 1921 se pod metodickým vedením KČT významně podílela armáda.[1] V roce 1923 začaly být na Slovensku plánovány a značeny dálkové turistické trasy, například Štefánikova stezka z Radhošti do Brezové pod Bradlom a cesta Ludevíta Štúra z Trenčína přes Vršatecké Podhradie do Žiliny.
Ačkoliv KČST zavedl v roce 1921 jednotnou pásovou značku, ještě nebyly ustálené základní barvy. Pásové značení KČST v tomto období proniklo i do Sudet, kde dosud převládalo německé tvarové značení. Značkaři se za první republiky hojně setkávali s ničením značek a směrovek. Na Slovensku vznikl Klub slovenských turistů a lyžařů (KSTL), který v činnosti v mezích možností pokračoval.
Období druhé světové války a období let 1950-1954 však znamenalo pro systém značení krizi - nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Byla sice obnovena činnost spolků, ale komunisté se snažili o centralizaci veškeré moci. Spolky zpočátku úspěšně členily snahám o sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací.
Zákon č. 187/1949 Sb., o státní péči o tělesnou výchovu a sport, zajistil této organizaci monopol na organizovanou sportovní činnost. Profesionální pracovníci však měli turistiku na okraji zájmu a dobrovolní funkcionáři ztratili o spolupráci zájem, znechuceni znárodněním své materiálně-technické základny. Po vzniku Slovenského výboru pre telesnú výchovu a šport (SlV TVŠ) v roce 1954 převzala organizaci značení turistických tras na Slovensku Slovenská značkařská komise turistické sekce SIV TVŠ.
Ústředním orgánem turistického značení v Československu byla komise značení turistické sekce Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Slovenská komise byla rovnocenným partnerem komise československé, která fakticky fungovala jako česká, a jejich spolupráce byla bezproblémová. Dne 8. Protože i v jiných oblastech sportu se JTO Sokol ukázala nefunkční, rozhodla v červnu 1956 konference KSČ o vytvoření nové „jednotné dobrovolné tělovýchovné organizace“ (JDTO).
Na základě zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, byl založen ČSTV. Těmito opatřeními byl zajištěn ze státních prostředků na tělovýchovu stálý příjem, z nějž bylo možné platit materiál a dobrovolným značkařům cestovné. Systém se podařilo obnovit. Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami.
Ve dnech 10.-11. prosince 1960 rozhodl v Praze aktiv předsedů značkařských komisí o přečíslování turistických tras v celém Československu. Nový systém evidenčního číslování měl odstranit dosavadní závislost na územním členění státu. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.
Federalizace Československa v roce 1969 měla za následek vznik národních organizací Český svaz turistiky a Slovenský zväz turistiky, v jejichž rámci pracovaly dosavadní značkařské komise s nezměněnými kompetencemi, kromě toho vznikla federální značkařská komise se sídlem v Praze, v níž byli po třech členech zastoupeni čeští a slovenští značkaři.
Brzy po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici. V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV.
Opět byla dohodnuta jednotná metodika značení a celostátní školení značkařů I. třídy (instruktorů). Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích.[8] Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.
Nejvyšším orgánem KČT pro tuto činnost je Rada značení ÚV KČT, která metodicky a finančně řídí krajské (regionální) sekce začleněné do krajských organizací KČT. KČT je členem Evropské asociace turistických klubů. Asociace sídlí v Kasselu v Německu, prezidentem asociace v roce 2005 byl Čech Jan Havelka, který má sekretariát v Praze.
V sobotu 15. června 2003 byl slavnostně připojen první český úsek takzvané Svatojakubské cesty. Pod mezinárodním označením I 24 vede z Prahy-Zbraslavi (klášter) přes Karlštejn, Beroun, Nižbor, Kralovice, Plasy (klášter), Horní Břízu, Krkavec, Stříbro, Kladruby (klášter), Úhlavku, Bělou nad Radbuzou a hraniční přechod Železná v Českém lese k německému Norimberku. Česká část je dlouhá 238 km.
ÚV KČT dne 8. června 2018 schválil zřízení Sekce moderních pěších tras při Radě značení KČT. Cílem sekce je zlepšení stávající sítě pěších turistických tras z hlediska bezpečnosti i turistických prožitků. Jedním z hlavních úkolů je vytipovat nebezpečné úseky, kde turistické značené trasy vedou v souběhu s frekventovanou silnicí či cyklotrasou, a najít alternativní vedení této trasy.
V péči o turistické značení pokračoval Klub slovenských značkárov jako složka Klubu slovenských turistů. V roce 1997 byl přejmenován na Ústredny klub značkárov Slovenska.[1] V letech 1998-2000 proběhl mezi KST a ÚKZS kompetenční spor, kvůli kterému KST podalo na ÚKZS v roce 2000 žalobu, v níž jako předběžné opatření žádal zakázat ÚKZS obnovu a údržbu značení ve vlastnictví KST. Po prvním rozhovoru se soudkyní vzalo vedení KST žalobu zpět.
Způsob značení je shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích (hodiny a minuty) se zaokrouhlením na 5 minut, nikoliv v kilometrech. Značené turistické trasy jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v plánech měst nebo v automapách. Edice turistických map KČT od roku 2000 mívají na zadní (textové) straně mapy uvedenu podrobnou kilometráž značených cest seřazenou podle jejich čísel.
Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení. Do nedávné doby se toto číslo značené cesty uvádělo na směrovkách a místních tabulkách, za lomítkem byla uváděna vzdálenost od počátku trasy.
KČT vede i registr značených cest spravovaných jinými subjekty. O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.
Některé značené cesty mají i název, který bývá uveden na směrovkách: například Jiráskova cesta, Zlatá stezka Českého ráje nebo Březinova cesta. Někter...
Závěrem
Doufáme, že vám tento článek pomohl lépe se zorientovat v turistickém značení a že se s jistotou vydáte na další dobrodružné výlety do přírody! Nezapomeňte, že správná orientace je základem bezpečného a příjemného zážitku.
| Barva značky | Význam |
|---|---|
| Červená | Dálková nebo hřebenová trasa |
| Modrá | Významnější trasa |
| Zelená | Místní trasa |
| Žlutá | Krátká trasa, spojovací cesta, zkratka |
Zanechat komentář