Lesy v České republice skrývají nejen krásu přírody, ale i mnoho tajemství. Jedním z nich je lesní značení - systém symbolů, které nám pomáhají orientovat se v lese a zároveň poskytují cenné informace o ochraně přírody, hospodaření s lesy nebo bezpečnosti. Česká republika se pyšní jednou z nejhustších a nejdokonalejších sítí turistického značení v Evropě. V tomto článku se podíváme na historii, význam a typy značek, se kterými se můžete v českých lesích setkat.
Historie Turistického Značení
Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889.
V Rakousku a Švýcarsku (v Alpách a Durynském lese) vznikala síť cest značených pásovým značením již v 19. století; začátkem 19. století kratší trasy značené tvarovým značením a v polovině 19. Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil. První písemně doloženou turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklených Teplíc.
První síť turistických značených tras v českých zemích vyznačila po svém založení v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech v okolí Radhoště. Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží. V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).
Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě. V oblasti Sudet značily cesty také četné německé vlastivědné spolky, např. Gebirgsverein, většinou tvarovým značením podle německého vzoru.
Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy. Slováci založili v lednu 1919 Tatranský spolok turistický, (TST), který zakládal pobočné skupiny v různých částech Slovenska. Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc.
Protože TST neměl dostatek pracovníků, po naléhání z ústředí KČT se roku TST bez výhrad sloučil 8. května 1920 s KČT, který se přejmenoval na Klub československých turistů (KČST), přičemž odbor KČST v Liptovském Svatém Mikuláši se souhlasem vedení KČST používal i nadále jméno a značku TST. Spišští Němci si v roce 1920 vymohli schválení národnostní turistické organizace Karpatského spolku (Karpathenverein, KV) se sídlem v Kežmarku. Nový spolek převzal část funkcionářů předválečného UKS a nechal se prohlásit za jeho nástupce.
Klub Československých turistů na přelomu let 1920 a 1921 převzal budování a značení turistických stezek v Tatrách (kromě Belianských Tater, které na základě dohody ze 17. 4. 1921 spravoval Karpathenverein), na ostatním území Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Dosavadní nejednotné značení barevnými pásy (UKS a TST) nebo dvojpásy (UKS v okolí Sitna) nahradilo značení pásovou značkou. Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889-1891. Schvalovací řízení a turistické názvosloví včetně nápisů na orientačních tabulkách upravovalo nařízení ministerstva. Karpatský spolek v okolí Belianských kúpeľov vyvěšoval trojjazyčné dřevěné směrovky (slovensky, německy a maďarsky). Na obnově značení ve Vysokých Tatrách v roce 1921 se pod metodickým vedením KČT významně podílela armáda.
V roce 1923 začaly být na Slovensku plánovány a značeny dálkové turistické trasy, například Štefánikova stezka z Radhošti do Brezové pod Bradlom a cesta Ludevíta Štúra z Trenčína přes Vršatecké Podhradie do Žiliny. Ačkoliv KČST zavedl v roce 1921 jednotnou pásovou značku, ještě nebyly ustálené základní barvy. Pásové značení KČST v tomto období proniklo i do Sudet, kde dosud převládalo německé tvarové značení. Značkaři se za první republiky hojně setkávali s ničením značek a směrovek.
Období druhé světové války a období let 1950-1954 však znamenalo pro systém značení krizi - nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Byla sice obnovena činnost spolků, ale komunisté se snažili o centralizaci veškeré moci. Spolky zpočátku úspěšně členily snahám o sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací. K 1. srpnu 1945 Povereníctvo vnútra pověřilo KSTL likvidací majetku rozpuštěného Karpathevereinu. 15. června 1947 byl v Luhačovicích vyhlášen Klub československých turistů, zastřešující KČT a KSTL, slavnostní inaugurace nového spolku se však již neuskutečnila. Ústřední akční výbor národní fronty 27. února 1948 zrušil plánované obnovení KČST a rozhodl, že v Československu bude jednotná tělovýchovná organizace Sokol (JTO Sokol). Turistické oddíly vzniklé pod jeho hlavičkou v mezích možností pokračovaly i v péči o turistické značení.
Po vzniku Slovenského výboru pre telesnú výchovu a šport (SlV TVŠ) v roce 1954 převzala organizaci značení turistických tras na Slovensku Slovenská značkařská komise turistické sekce SIV TVŠ. V krajích působily komise značení TS krajských výborů (KVTVŠ). Sporadicky vznikaly značkařské komise i při okresních výborech pro tělesnou výchovu a sport, teprve během několika let byla vybudována kompletní síť okresních značkařských komisí v turisticky zajímavých oblastech. Proběhla inventura značených cest se zakreslením do základních map, přeznačení podle nových značkařských pravidel, byla zavedena ústřední evidence značkařů, obnovena evidence značených tras a značené trasy na Slovensku byly očíslovány. Ústředním orgánem turistického značení v Československu byla komise značení turistické sekce Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Slovenská komise byla rovnocenným partnerem komise československé, která fakticky fungovala jako česká, a jejich spolupráce byla bezproblémová.
Na základě zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, byl založen ČSTV. 22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Systém se podařilo obnovit. Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami. Značení prováděl Svaz turistiky Československého svazu tělesné výchovy (ST ČSTV), na Slovensku Slovenský odbor turistiky (SOT ČSZTV) v rámci Slovenské organizace ČSZTV.
Ve dnech 10.-11. prosince 1960 rozhodl v Praze aktiv předsedů značkařských komisí o přečíslování turistických tras v celém Československu. Nový systém evidenčního číslování měl odstranit dosavadní závislost na územním členění státu. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.
Federalizace Československa v roce 1969 měla za následek vznik národních organizací Český svaz turistiky a Slovenský zväz turistiky, v jejichž rámci pracovaly dosavadní značkařské komise s nezměněnými kompetencemi, kromě toho vznikla federální značkařská komise se sídlem v Praze, v níž byli po třech členech zastoupeni čeští a slovenští značkaři. Oba svazy se dohodly na tom, že školení instruktorů značení se budou konat celostátně a že si budou instruktory navzájem uznávat a že zůstanou platit jednotná pravidla značení.
Brzy po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici. V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV. Vznikla koordinační rada Federace českých a slovenských turistů a při ní federální komise značení s paritním zastoupením. Opět byla dohodnuta jednotná metodika značení a celostátní školení značkařů I. třídy (instruktorů).
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy. Dne 8. září 1993 byla uzavřena dohoda KČT s MŽP o spolupráci při zřizování, značkování, udržování a změnách turistických značených tras v chráněných částech přírody. Nejvyšším orgánem KČT pro tuto činnost je Rada značení ÚV KČT, která metodicky a finančně řídí krajské (regionální) sekce začleněné do krajských organizací KČT. KČT je členem Evropské asociace turistických klubů. 28. dubna až 2. května 2004 asociace v Bechyni uspořádala první Evropskou konferenci o značení turistických cest.
Českou republikou procházejí evropské dálkové trasy E3, E10, kratšími úseky v pohraničí do ní zasahují trasy E6 a E8. V sobotu 15. června 2003 byl slavnostně připojen první český úsek takzvané Svatojakubské cesty. ÚV KČT dne 8. června 2018 schválil zřízení Sekce moderních pěších tras při Radě značení KČT. Cílem sekce je zlepšení stávající sítě pěších turistických tras z hlediska bezpečnosti i turistických prožitků.
V péči o turistické značení pokračoval Klub slovenských značkárov jako složka Klubu slovenských turistů. V roce 1997 byl přejmenován na Ústredny klub značkárov Slovenska. V letech 1998-2000 proběhl mezi KST a ÚKZS kompetenční spor, kvůli kterému KST podalo na ÚKZS v roce 2000 žalobu, v níž jako předběžné opatření žádal zakázat ÚKZS obnovu a údržbu značení ve vlastnictví KST. Po prvním rozhovoru se soudkyní vzalo vedení KST žalobu zpět.
Typy Turistického Značení
V českých lesích se setkáme s různými typy značení, které slouží různým účelům:
Pěší Turistické Trasy
Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu. Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa
Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení. Do nedávné doby se toto číslo značené cesty uvádělo na směrovkách a místních tabulkách, za lomítkem byla uváděna vzdálenost od počátku trasy. KČT vede i registr značených cest spravovaných jinými subjekty.
- Červená: Hlavní trasy, často vedou přes hřebeny a významné body.
- Modrá: Středně obtížné trasy, propojují důležité lokality.
- Zelená a žlutá: Krátké, okružní nebo spojovací trasy.
Lyžařské Trasy
Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.
Cyklistické Trasy
V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.
Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy. Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy. V některých místech, kde je cyklisty potřeba informovat o možných nebezpečích se používají varovné tabule. Pro informování cyklistů o kulturních a turistických cílech na trase se používají na značkách smluvené piktogramy. Jsou to značky vycházející z pěšího značení s tím rozdílem, že značky jsou na žlutém podkladu. Používají se stejně jako pěší značení. Na rozcestích jsou směrovky a trasa je vyznačena pásovým značením se žlutými vodícími pruhy.
Lesnické Značky
Lesnické značky jsou klíčovým nástrojem pro efektivní správu lesních porostů. Tyto značky pomáhají označit stromy určené k těžbě, vymezit hranice lesních pozemků, stanovit ochranné zóny a usnadnit orientaci v lese. Všechny lesy jsou rozděleny na jednotky prostorového rozdělení lesa, které slouží pro orientaci, přehlednost, evidenci, plánování atd.
Větší jednotky se nazývají oddělení, jsou velké několik desítek hektarů. Hranice oddělení je většinou tvořena cestami, potoky, okraji lesa, průseky. Na stromech jsou označeny dvěma vodorovnými pruhy bílé barvy. Hranice dilce je tvořena často rovným průsekem. V terénu je označena jedním vodorovným pruhem. Toto označení je obnovováno trvalými barvami.
Lesníci používají různé značky ke správě lesa, například:
- Číslování stromů: Slouží k evidenci stromů určených ke kácení nebo ochraně.
- Pruhy barvy: Mohou označovat hranice pozemků, ochráněné oblasti nebo vyznačovat stromy k těžbě.
Tabulka: Typy lesnických značek a jejich význam
| Typ značky | Popis | Význam |
|---|---|---|
| Dva vodorovné bílé pruhy | Dva vodorovné pruhy bílé barvy, délky 20 cm, šířky 4 cm a s mezerou širokou 4 cm. | Hranice oddělení |
| Jeden vodorovný pruh | Vodorovný pruh na stromech | Hranice dílce |
| Červený pruh okolo stromu | Červený pruh okolo stromu doplněn polovinou dalšího pruhu, rovnoběžného. | Hranice maloplošných chráněných území |
| Tečky, svislé pruhy, obrácená písmena T, křížky | Různé barevné značky na stromech | Označení budoucí těžby v lese |
Značky Ochrany Přírody
Chráněná území, jako jsou národní parky nebo přírodní rezervace, jsou často označena speciálními značkami, které mohou zahrnovat symboly jako jsou zvířata, rostliny nebo loga příslušné ochranné instituce. Hranice maloplošných chráněných území (přírodní rezervace a přírodní památky), případně první zóny národních parků jsou označované červeným pruhem okolo stromu. Ten je z vnější strany doplněn polovinou dalšího pruhu, rovnoběžného.
Další Značky
V lese se můžete setkat i s dalšími typy značek, například:
- Značky pro orientační běh: Trasy pro orientační běh mohou být označeny speciálními symboly nebo kontrolními stanovišti, které jsou obvykle umístěny v terénu.
- Značky pro horskou záchrannou službu: Tyto značky mohou obsahovat informace důležité pro záchranné operace, jako jsou čísla nouzových stanovišť nebo směry k nejbližší pomoci.
- Geodetické značky: Používají se pro účely mapování a geodézie.
Pravidla pro Umístění a Použití Značek
Používání lesnických značek v ČR je přísně regulováno a řídí se specifickými pravidly, aby byla zajištěna jejich jednoznačnost a funkčnost:
- Umístění značek: Značky se obvykle umisťují na stromy ve výšce mezi 1,5 a 2 metry nad zemí, aby byly viditelné a čitelné i z dálky.
- Použití barev: Používání barev je přísně stanovené. Každá barva má svůj specifický význam, a musí být používána podle pravidel.
- Trvanlivost značek: Značky musí být odolné vůči povětrnostním podmínkám.
- Kontrola a údržba: Lesníci pravidelně kontrolují stav lesnických značek a v případě potřeby je obnovují.
Závěr
Turistické a lesnické značky v českých lesích jsou neocenitelným pomocníkem pro všechny, kteří se pohybují v přírodě. Díky nim se můžeme bezpečně orientovat, objevovat krásy naší země a zároveň získávat informace o lesním hospodářství a ochraně přírody. Věnujte pozornost těmto symbolům a naučte se je správně interpretovat, abyste si mohli naplno užít své putování lesem.
Pamatujte si, že značky na stromech nejsou jen praktickými orientačními nástroji, ale také zrcadlem péče o naše přírodní bohatství. Každá značka nám může říci něco jiného o lesním ekosystému, o ochraně přírody i o našem vztahu k přírodě.
Zanechat komentář