Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. Značka, ať už v přírodě nebo na mapách, je symbol, jehož cílem je poskytnout turistům informace o směru cesty, vzdálenostech, průchodnosti terénu, místech zájmu či dalších důležitých údajích. V Česku se můžeme pochlubit jednou z nejhustších sítí turistického značení. Při jakékoliv výpravě mimo civilizaci se tak můžete spolehlivě orientovat díky tomuto jednoduchému, ale maximálně praktickému způsobu značení.
České turistické značení patří k nejpropracovanějším na světě - a má k tomu dobré historické důvody. Už v 19. století se po našich horách a lesích proháněli první nadšení výletníci s mapou v ruce, občas v klobouku a s holí, zato bez GPS. Za turistickými značkami, které dnes bereme jako běžnou součást krajiny, stojí desetiletí práce, plánování a nadšení lidí, kteří věřili, že nejkrásnější místa mají být dostupná všem - krok za krokem, po stezce.
Historie Turistického Značení
První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889. V Rakousku a Švýcarsku (v Alpách a Durynském lese) vznikala síť cest značených pásovým značením již v 19. století.
Sitnianský klub vyznačil první značení na území tehdejšího Uherska v roce 1874. Značení se nacházelo v okolí Hodruše ve Štiavnických vrších, tedy na území dnešního Slovenska. První značené trasy na území českých zemích vznikly až o deset let později v roce 1884. Vytvořila je Pohorská jednotka Radhošť v Beskydech. Na rozdíl od dnešních pásových značek se dříve používaly značky tvarové.
Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží. V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).
Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy. Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc.
Klub Československých turistů na přelomu let 1920 a 1921 převzal budování a značení turistických stezek v Tatrách (kromě Belianských Tater, které na základě dohody ze 17. 4. 1921 spravoval Karpathenverein), na ostatním území Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Dosavadní nejednotné značení barevnými pásy (UKS a TST) nebo dvojpásy (UKS v okolí Sitna) nahradilo značení pásovou značkou. Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889-1891. Schvalovací řízení a turistické názvosloví včetně nápisů na orientačních tabulkách upravovalo nařízení ministerstva.
Během válečných let se o dosavadní značení nikdo nestaral, takže značky postupně mizely a zároveň nikdo nevytvářel žádné nové. Vše se změnilo v roce 1954, kdy získal Československý svaz tělesné výchovy a sportu monopol na značení turistických tras. Celá síť se postupně obnovovala a přibývaly stále nové a delší trasy. Svaz fungoval až do roku 1990, kdy svou samostatnou činnost obnovil Klub českých turistů, který se o značení na našem území stará dodnes.
Dne 8. 22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Těmito opatřeními byl zajištěn ze státních prostředků na tělovýchovu stálý příjem, z nějž bylo možné platit materiál a dobrovolným značkařům cestovné. Systém se podařilo obnovit. Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami.
V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV. Vznikla koordinační rada Federace českých a slovenských turistů a při ní federální komise značení s paritním zastoupením.
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.
Typy Turistického Značení
Turistické trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku.
Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu.
Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř.
- Pásové značky: Tři vodorovné pásy, kde střední určuje barvu trasy a krajní jsou bílé.
- Šipky: Označují ostré zlomy cesty nebo odbočení.
- Vícebarevné značky: Používají se na společných úsecích několika tras.
- Koncové značky: Označují konce značených tras.
- Speciální značky: Odbočky k vrcholu, vyhlídce, zřícenině hradu, studánce nebo jinému zajímavému objektu.
Barevné Rozlišení Turistických Tras
Barva turistických značek neurčuje náročnost trasy! V ČR neoznačují barevné pěší turistické značky obtížnost dané trasy.
V Česku se používají čtyři základní barvy:
- Červená: Značí dálkovou nebo hřebenovou trasu.
- Modrá: Významnější trasu.
- Zelená: Místní trasu.
- Žlutá: Krátkou trasu nebo spojovací cestu.
Červená (dálkové a významné trasy - hřebenovky, hlavní turistické stezky), modrá (regionálně důležité trasy), zelená (kratší místní trasy), žlutá (spojovací nebo přístupové trasy)
| Barva | Typ Trasy | Popis |
|---|---|---|
| Červená | Dálková/Hřebenová | Nejnáročnější trasy, často hřebenovky. |
| Modrá | Významnější | Důležité regionální trasy. |
| Zelená | Místní | Kratší trasy v okolí měst a obcí. |
| Žlutá | Spojovací | Krátké spojovací cesty a zkratky. |
Značení Cyklotras
V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Silniční značení se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy. Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy.
Pokud vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy na směrové tabuli IS19, nebo návěstích IS20. Na směrových tabulkách IS21 se logo neuvádí a je na nich jen číslo trasy. Pak se má za to, že logovaná trasa vede v souběhu s číslovanou trasou až do následujícího rozcestí.
Značení Lyžařských Tras
Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.
Organizace Starající se o Značení
Klub českých turistů (KČT) se stará na území celé České republiky o údržbu značení více než 43 000 km pěších a lyžařských turistických tras, na kterých je instalováno přes 67 000 směrovek a tabulek. O značení se starají dobrovolníci, kteří každé 3 roky obnovují značení a instalují směrovky či informační tabule.
Na Slovensku se o značení stará KST - Klub slovenských turistů. Společně s Českou republikou patříme ke světové špičce, protože máme jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení nejen v Evropě, ale i ve světě.
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.
Značkař - Dobrovolník
Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy (tj. každý rok třetinu), obnovit na nich všechny značky, případně doplnit chybějící, prořezat porost kolem nich, aby byly dobře vidět, zkontrolovat všechny směrovky na trasách a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění.
Podmínkou pro dosažení kvalifikace zaškoleného značkaře je účast na vyznačkování nejméně 10 km značených tras pod vedením vedoucího značkaře nebo instruktora značení.
Značkařská skupina je vybavena dřevěným nosičem barev, štětci, škrabkou na kůru, drátěným kartáčem, šablonami (podle kterých se malují značky), pilkou a zahradnickými nůžkami.
Turistické Mapy
Značené turistické trasy jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v plánech měst nebo v automapách. Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení.
O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi.
Zanechat komentář