Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních. Pojďme se podívat na historii a význam barev turistických značek v těchto zemích.
Historie turistického značení
První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem. První české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889. V Rakousku a Švýcarsku (v Alpách a Durynském lese) vznikala síť cest značených pásovým značením již v 19. století.
Začátky značení na Slovensku
Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil. První písemně doloženou turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklených Teplic.
Uherský karpatský spolek a jeho početné sekce a další turistické spolky, např. Modranský turistický spolek, podporovaly rozvoj turistiky, budovaly a značkovaly turistické stezky, stavěly rozhledny, vydávaly turistické mapy a turistické průvodce. Například v okolí Modry byla v roce 1892 vyznačena cesta z Harmónie na Modranskou Babu i do dalších míst.
První značené trasy v českých zemích
První síť turistických značených tras v českých zemích vyznačila po svém založení v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech v okolí Radhoště. Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží.
V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).
Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě.
V oblasti Sudet značily cesty také četné německé vlastivědné spolky, např. Gebirgsverein, většinou tvarovým značením podle německého vzoru. V letech 1902 až 1904 se společným úsilím řady německých horských a turistických spolků v severních Čechách podařilo vytyčit hřebenovou turistickou trasu hlavně Lužickými horami, která začínala na Ještědu, dál pak pokračovala přes Hvozd, Luž, Jedlovou, Studenec a končila na Růžovském vrchu.
Období po vzniku Československa
Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy. Slováci založili v lednu 1919 Tatranský spolok turistický, (TST), který zakládal pobočné skupiny v různých částech Slovenska.
Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc. Ústřední výbor KČT s cílem sjednotit turistické organizace v republice navrhl 13. listopadu 1918 nový název Klub česko-slovenských turistů, valné shromáždění návrh přijalo 25. května 1919, avšak navržená zkratka KČST vyvolala ve vedení spory a ÚV KČT se 3. října 1919 rozhodl používat nadále zkratku KČT s čechoslovakistickým argumentem, že národnost československou dlužno považovati za jednotnou.
Protože TST neměl dostatek pracovníků, po naléhání z ústředí KČT se roku TST bez výhrad sloučil 8. května 1920 s KČT, který se přejmenoval na Klub československých turistů (KČST), přičemž odbor KČST v Liptovském Svatém Mikuláši se souhlasem vedení KČST používal i nadále jméno a značku TST.
Spišští Němci si v roce 1920 vymohli schválení národnostní turistické organizace Karpatského spolku (Karpathenverein, KV) se sídlem v Kežmarku. Nový spolek převzal část funkcionářů předválečného UKS a nechal se prohlásit za jeho nástupce. Značení na Slovensku bylo kolem roku 1920 náhodné a nesystematické.
Klub Československých turistů na přelomu let 1920 a 1921 převzal budování a značení turistických stezek v Tatrách (kromě Belianských Tater, které na základě dohody ze 17. 4. 1921 spravoval Karpathenverein), na ostatním území Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Dosavadní nejednotné značení barevnými pásy (UKS a TST) nebo dvojpásy (UKS v okolí Sitna) nahradilo značení pásovou značkou.
Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889-1891. Schvalovací řízení a turistické názvosloví včetně nápisů na orientačních tabulkách upravovalo nařízení ministerstva. Karpatský spolek v okolí Belianských kúpeľov vyvěšoval trojjazyčné dřevěné směrovky (slovensky, německy a maďarsky).
Na obnově značení ve Vysokých Tatrách v roce 1921 se pod metodickým vedením KČT významně podílela armáda. V roce 1923 začaly být na Slovensku plánovány a značeny dálkové turistické trasy, například Štefánikova stezka z Radhošti do Brezové pod Bradlom a cesta Ludevíta Štúra z Trenčína přes Vršatecké Podhradie do Žiliny. Ačkoliv KČST zavedl v roce 1921 jednotnou pásovou značku, ještě nebyly ustálené základní barvy. Pásové značení KČST v tomto období proniklo i do Sudet, kde dosud převládalo německé tvarové značení. Značkaři se za první republiky hojně setkávali s ničením značek a směrovek.
Období druhé světové války a po ní
Na Slovensku vznikl Klub slovenských turistů a lyžařů (KSTL), který v činnosti v mezích možností pokračoval. Generální značkař KSTL prof O. Období druhé světové války a období let 1950-1954 však znamenalo pro systém značení krizi - nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Byla sice obnovena činnost spolků, ale komunisté se snažili o centralizaci veškeré moci.
Spolky zpočátku úspěšně členily snahám o sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací. K 1. srpnu 1945 Povereníctvo vnútra pověřilo KSTL likvidací majetku rozpuštěného Karpathevereinu. 15. června 1947 byl v Luhačovicích vyhlášen Klub československých turistů, zastřešující KČT a KSTL, slavnostní inaugurace nového spolku se však již neuskutečnila.
Ústřední akční výbor národní fronty 27. února 1948 zrušil plánované obnovení KČST a rozhodl, že v Československu bude jednotná tělovýchovná organizace Sokol (JTO Sokol). Turistické oddíly vzniklé pod jeho hlavičkou v mezích možností pokračovaly i v péči o turistické značení. Zákon č. 187/1949 Sb., o státní péči o tělesnou výchovu a sport, zajistil této organizaci monopol na organizovanou sportovní činnost. Profesionální pracovníci však měli turistiku na okraji zájmu a dobrovolní funkcionáři ztratili o spolupráci zájem, znechuceni znárodněním své materiálně-technické základny.
Po vzniku Slovenského výboru pre telesnú výchovu a šport (SlV TVŠ) v roce 1954 převzala organizaci značení turistických tras na Slovensku Slovenská značkařská komise turistické sekce SIV TVŠ. V krajích působily komise značení TS krajských výborů (KVTVŠ). Sporadicky vznikaly značkařské komise i při okresních výborech pro tělesnou výchovu a sport, teprve během několika let byla vybudována kompletní síť okresních značkařských komisí v turisticky zajímavých oblastech.
Proběhla inventura značených cest se zakreslením do základních map, přeznačení podle nových značkařských pravidel, byla zavedena ústřední evidence značkařů, obnovena evidence značených tras a značené trasy na Slovensku byly očíslovány. Ústředním orgánem turistického značení v Československu byla komise značení turistické sekce Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Slovenská komise byla rovnocenným partnerem komise československé, která fakticky fungovala jako česká, a jejich spolupráce byla bezproblémová.
Dne 8. Protože i v jiných oblastech sportu se JTO Sokol ukázala nefunkční, rozhodla v červnu 1956 konference KSČ o vytvoření nové „jednotné dobrovolné tělovýchovné organizace“ (JDTO). Na základě zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, byl založen ČSTV. 22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Těmito opatřeními byl zajištěn ze státních prostředků na tělovýchovu stálý příjem, z nějž bylo možné platit materiál a dobrovolným značkařům cestovné. Systém se podařilo obnovit.
Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami. Značení prováděl Svaz turistiky Československého svazu tělesné výchovy (ST ČSTV), na Slovensku Slovenský odbor turistiky (SOT ČSZTV) v rámci Slovenské organizace ČSZTV. Předseda celoslovenské komise značení V. V roce 1959 Vlastimil Dohnal navrhl červenožlutý kovový stojan pro turistické vývěsné mapy, který se používal v celém Československu.
Ve dnech 10.-11. prosince 1960 rozhodl v Praze aktiv předsedů značkařských komisí o přečíslování turistických tras v celém Československu. Nový systém evidenčního číslování měl odstranit dosavadní závislost na územním členění státu. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslo udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.
Federalizace Československa v roce 1969 měla za následek vznik národních organizací Český svaz turistiky a Slovenský zväz turistiky, v jejichž rámci pracovaly dosavadní značkařské komise s nezměněnými kompetencemi, kromě toho vznikla federální značkařská komise se sídlem v Praze, v níž byli po třech členech zastoupeni čeští a slovenští značkaři. Oba svazy se dohodly na tom, že školení instruktorů značení se budou konat celostátně a že si budou instruktory navzájem uznávat a že zůstanou platit jednotná pravidla značení.
V roce 1972 předsednictvo ČSTV rozhodlo, že předseda ČKZ A. Hubička bude odpovědný za značení obou národních svazů, proti čemuž slovenský svaz marně protestoval. 26. Brzy po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici.
Současnost
V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV. Vznikla koordinační rada Federace českých a slovenských turistů a při ní federální komise značení s paritním zastoupením. Opět byla dohodnuta jednotná metodika značení a celostátní školení značkařů I. třídy (instruktorů).
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.
Dne 8. září 1993 byla uzavřena dohoda KČT s MŽP o spolupráci při zřizování, značkování, udržování a změnách turistických značených tras v chráněných částech přírody. Z 28. února 2000 pochází smlouva se správou NP a CHKO Šumava, z 12. 5. 2000 se správou NP České Švýcarsko, 7. února 2001 se správou NP Krkonoše a 26. června 2004 s MŽP (smlouva z roku 2004 zahrnuje celé území státu, nejen chráněná území).
Nejvyšším orgánem KČT pro tuto činnost je Rada značení ÚV KČT, která metodicky a finančně řídí krajské (regionální) sekce začleněné do krajských organizací KČT. KČT je členem Evropské asociace turistických klubů. Asociace sídlí v Kasselu v Německu, prezidentem asociace v roce 2005 byl Čech Jan Havelka, který má sekretariát v Praze. 28. dubna až 2. května 2004 asociace v Bechyni uspořádala první Evropskou konferenci o značení turistických cest.
Některé naučné stezky zřizují a udržují orgány a organizace ochrany přírody. Českou republikou procházejí evropské dálkové trasy E3, E10, kratšími úseky v pohraničí do ní zasahují trasy E6 a E8. V sobotu 15. června 2003 byl slavnostně připojen první český úsek takzvané Svatojakubské cesty. Pod mezinárodním označením I 24 vede z Prahy-Zbraslavi (klášter) přes Karlštejn, Beroun, Nižbor, Kralovice, Plasy (klášter), Horní Břízu, Krkavec, Stříbro, Kladruby (klášter), Úhlavku, Bělou nad Radbuzou a hraniční přechod Železná v Českém lese k německému Norimberku. Česká část je dlouhá 238 km.
ÚV KČT dne 8. června 2018 schválil zřízení Sekce moderních pěších tras při Radě značení KČT. Cílem sekce je zlepšení stávající sítě pěších turistických tras z hlediska bezpečnosti i turistických prožitků. Jedním z hlavních úkolů je vytipovat nebezpečné úseky, kde turistické značené trasy vedou v souběhu s frekventovanou silnicí či cyklotrasou, a najít alternativní vedení této trasy.
V péči o turistické značení pokračoval Klub slovenských značkárov jako složka Klubu slovenských turistů. V roce 1997 byl přejmenován na Ústredny klub značkárov Slovenska. V letech 1998-2000 proběhl mezi KST a ÚKZS kompetenční spor, kvůli kterému KST podalo na ÚKZS v roce 2000 žalobu, v níž jako předběžné opatření žádal zakázat ÚKZS obnovu a údržbu značení ve vlastnictví KST. Po prvním rozhovoru se soudkyní vzalo vedení KST žalobu zpět.
Od 1. 1. 1994 nastala na základě zákona 264/1993 Z. z. zásadní změna ve financování tělovýchovné, sportovní a turistické činnosti. Způsob značení je shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích (hodiny a minuty) se zaokrouhlením na 5 minut, nikoliv v kilometrech.
Význam barev turistických značek
Barevný systém není náhodný. Barvy turistických tras byly zvoleny tak, aby intuitivně sdělovaly informace o charakteru a náročnosti trasy.
- Červená: Hlavní, dálkové trasy (hřebenovky, hlavní turistické stezky). Často vedou přes nejreprezentativnější a nejmalebnější místa v daném pohoří. Jedná se o trasy pro zkušené turisty, kteří jsou připraveni na dlouhé a náročné túry.
- Modrá: Regionálně důležité trasy, často vedoucí přes několik pohoří. Je to perfektní volba pro ty, kteří mají rádi delší výlety a rozmanitou krajinu. Modré stezky často spojují různé regiony a vedou údolími, průsmyky a vrcholy. Jsou obvykle méně náročné než červené, ale přesto představují pro turisty výzvu.
- Zelená: Kratší místní trasy, často slouží jako spojovací nebo přístupové trasy. Je to tak horské "zkratky", který vám pomůže dostat se z jedné hlavní stezky na druhou. Ideální pro ty, kteří si rádi sestavují vlastní trasy. Jsou také skvělou volbou pro lidi, kteří své dobrodružství s horami teprve začínají a chtějí postupně zvyšovat obtížnost tras.
- Žlutá: Spojovací nebo přístupové trasy, obvykle kratší a jednodušší trasy. Ideální pro rodinné výlety nebo pro začínající horolezce. I když jsou považovány za jednodušší, stále vyžadují vhodnou přípravu a vybavení. Často vedou k oblíbeným turistickým atrakcím, vyhlídky nebo přístřešky. Jsou to ideální trasy pro jednodenní výlety nebo krátké výlety do hor.
Co znamenají barvy turistických značek? | What the Fact?
Další značení a symboly
Značené turistické trasy jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v plánech měst nebo v automapách. Edice turistických map KČT od roku 2000 mívají na zadní (textové) straně mapy uvedenu podrobnou kilometráž značených cest seřazenou podle jejich čísel.
Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení. Do nedávné doby se toto číslo značené cesty uvádělo na směrovkách a místních tabulkách, za lomítkem byla uváděna vzdálenost od počátku trasy. KČT vede i registr značených cest spravovaných jinými subjekty.
O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.
Některé značené cesty mají i název, který bývá uveden na směrovkách: například Jiráskova cesta, Zlatá stezka Českého ráje nebo Březinova cesta.
Základní typy značek
- Základní znamení: Obdélník se dvěma bílými vnějšími pruhy a barevným uprostřed (podle charakteru trasy). To je nejčastější znamení, které potvrzuje, že jsme na správné cestě.
- Odbočka: Písmeno L v příslušné barvě. Informuje nás o změně směru stezky.
- Značka začátku/konce stezky: Tečka v barvě stezky na bílém podkladu. Označuje začátek nebo konec dané trasy.
Stojí za připomenutí, že značky jsou umístěny tak, aby byly viditelné z obou směrů chůze. PTTK doporučuje, aby nebyly umístěny méně často než každých 200 m trasy.
Naučné stezky
Naučné stezky v ČR jsou turistické trasy, které spojují přírodu s poznáním a vzděláním. Po cestě jsou rozmístěny informační tabule, které návštěvníky seznamují s historií, geologií, faunou či flórou dané oblasti. Naučné turistické značky se značí zeleným šikmým pruhem na bílém čtverci.
Stezky mohou vést chráněnými krajinnými oblastmi, kolem historických památek nebo přírodními rezervacemi. Některé jsou interaktivní a určené speciálně pro děti, například s hádankami či úkoly.
Turistické mapy
Turistická mapa je nutností každého výletníka. Barvy turistických tras na mapě odpovídají těm v terénu. Navíc na mapách najdete informace o délce trasy, době chůze a stupni obtížnosti.
Pozor také na měřítko mapy a vrstevnice - čím jsou hustší, tím je terén strmější. To vám pomůže lépe si představit terén a připravit se na obtížnější úseky.
Tipy pro plánování výletu
Při plánování výletu věnujte zvláštní pozornost barvám turistických tras. Nezačínejte své horské dobrodružství červenou stezkou! Začněte žlutou nebo zelenou, postupně zvyšovat obtížnost. Je to jako trénink - nejprve rozcvička, pak výzvy!
Při plánování trasy zohledněte nejen barvu stezky, ale také její délku, převýšení a předpokládanou dobu chůze. Zkontrolujte si také, zda jsou na trase přístřešky nebo jiná místa, kde se můžete ukrýt v případě náhlé změny počasí. Pokud plánujete delší cestu, zvažte její rozdělení na etapy.
Nepřeceňujte své schopnosti. Pamatujte, že bezpečnost na horách závisí především na vašem zdravém rozumu a přípravě. Ani sebelépe značená stezka to nenahradí zdravý rozum a zodpovědnost.
Kdo se stará o turistické značení?
O značení turistických tras se v České republice stará Klub českých turistů. Značení pěších tras se věnuje víc než 1700 dobrovolníků v téměř stovce značkařských obvodů, na které dohlíží krajské komise. Ty rozhodují o tom, kde budou vyznačeny nové trasy, a určují, na kterých úsecích je v daném roce potřeba obnovit staré značení. Každá pěší trasa se obnovuje každé tři roky.
České turistické značení je svou metodikou a kvalitou nejlepší na světě. Základem je jednoduchost pásové značky, kterou od českého KČT řada zemí převzala.
Až do první světové války se pro turistické značení pro pěší stezky používala červená barva. Později se začalo značit i modrou a od roku 1916 se používaly čtyři barvy, tak, jak je známe dnes. Červeně bývají vyznačené dálkové nebo hřebenové trasy. Úplně první turistická trasa KČT byla dokončena 11. května 1889 a vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Druhou nejstarší značenou turistickou trasou je Cesta Vojty Náprstka.
Klub českých turistů ji vyznačil v červnu 1889, rok po založení a pojmenoval po svém zakladateli. Dnes se značky především obnovují, i když občas je třeba vyznačit nějakou novou trasu nebo odbočku k zajímavému místu nebo objektu. Trasy se značí ve dvojicích. Jestliže vám turistické značky nejsou lhostejné a víte o místě, kde je značení nejasné nebo poškozené či trasa neprůchodná, dejte o tom značkařům z KČT vědět na webu turistickeznaceni.cz.
Zajímavosti
České turistické značení používají i další státy, například Chorvatsko, Brazílie, či rumunský Banát. V roce 2023 se k nim přidalo Mongolsko.
První symbolické značení se uskutečnilo 15. června a školení pro mongolské značkaře začne letos v září.
Geniálně jednoduché, dobře promyšlené a už přes 135 let staré: takové jsou české turistické značky.
Nejznámější turistické trasy v Česku
- Stezka Českem: Nejdelší turistická trasa v Česku, která vede napříč celou republikou. Má dvě hlavní větve: severní (1 051 km) a jižní (1 048 km).
- Cesta česko-polského přátelství v Krkonoších: Tato hřebenová stezka měří přibližně 28 km a vede po hranici mezi Českem a Polskem od Pomezních bud k Špindlerově boudě.
- Naučná stezka Svatojánské proudy: Vede romantickým hlubokým skalnatým údolím řeky Vltavy, úsekem bývalých Svatojánských proudů, nyní zatopených Štěchovickou přehradní nádrží.
- Palackého stezka: Vede nejkrásnějším úsekem údolí řeky Kamenice.
- Riegrovou stezkou: Se můžete projít cestou ze Železného Brodu do Semil. Cesta vede skrz romantické údolí Jizery a skalnatým kaňonem Galerie Jizery.
| Barva | Význam |
|---|---|
| Červená | Dálkové a významné trasy, hřebenovky |
| Modrá | Regionálně důležité trasy |
| Zelená | Kratší místní trasy |
| Žlutá | Spojovací nebo přístupové trasy, zkratky |
Zanechat komentář