Turistické značky jsou nedílnou součástí výletů a outdoorových aktivit. Používáme je poměrně běžně. Řada výletníků je však využívá jen jako analogovou verzi navigace. Pokud chodíte českou, ale třeba i rumunskou krajinou (ano, i v Rumunsku vymezili čeští značkaři turistické trasy), nemohli jste si nevšimnout barevných pruhů zvýrazněných po okrajích zářivě bílou barvou. Celé Česko je dnes protkané dohromady 43 987 kilometry pěších značených tras, což je v poměru k rozloze naší vlasti světový unikát. Území České republiky a Slovenska je protkáno jednou z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení pro pěší turistiku. Turistické značky nám závidí celý svět.
Historie turistického značení
Značení tras má u nás relativně dlouhou historii. Kolem roku 1860 začal německý turistický spolek vyznačovat první trasy v Beskydech. První turistická značená cesta byla na území českých zemí vyznačena už 11. května 1889 Klubem českých turistů (KČT). Dnes akce organizuje Klub českých turistů, jenž vznikl roku 1888. „Hned rok po svém vzniku, konkrétně v květnu 1889, začal Klub značit turistické trasy okolo Prahy. První z nich byla na Svatojánské proudy, pak na Karlštejn a jedna byla také vyznačena v Brdech, v místě, kde je v současné době vojenský újezd Jince,“ říká pro Český rozhlas Karel Markvart.
První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889. Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil. První písemně doloženou turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklených Teplíc.
První síť turistických značených tras v českých zemích vyznačila po svém založení v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech v okolí Radhoště. Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží.
Po roce 1989 převzal péči nad turistickými trasami opět KČT, který jejich údržbu považuje za jednu ze svých hlavních aktivit.
Klub českých turistů (KČT)
Klub českých turistů vznikl v roce 1888 v kruhu vlastenců kolem cestovatele Vojty Náprstka. Ten se sice v nově ustaveném sdružení moc neangažoval, ale klub byl od samého počátku velmi aktivní. Hned v následujícím roce po svém založení začal KČT vydávat časopis Turista. Klub českých turistů se při značení tras od začátku snažil o systematičnost. Ta je výrazným rysem našeho značení, jímž se částečně inspirovaly i okolní země.
Pravidla a normy turistického značení
Značení je dlouhodobě udržováno prostřednictvím dobrovolníků a jeho vysokou úroveň pomáhají dodržet standardizované technické normy. Samotná práce na značkách má svá jasně daná pravidla. „Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy, tedy každý rok třetinu. Musí také zkontrolovat všechny směrovky a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění.
Pozorného turistu napadne, že turistické značení podléhá metodice. „Ale jestliže jdete třeba po lesní cestě a přicházíte ke křížení, přes které pokračujete přímo, musí být křižovatka dobře proznačená. Pravidlem je, že z místa křížení by za ním měly být vidět dvě další značky vaší trasy - jedna je takzvaná naváděcí, a ta vzdálenější je potvrzovací. A i kdyby se v lese třeba kácelo, aspoň jedna značka za křížením cest zůstane. Jestliže trasa mění směr, maluje se už před odbočením šipka - ta přebírá naváděcí funkci. „Záleží na charakteru cesty. Když jdu po lesní cestě a budu odbočovat na pěšinu, tedy na cestu kvalitativně nižší, tak tam šipka být musí.
O značení turistických tras se starají krajské komise značení KČT, v nichž jsou šéfové značkařských obvodů - ty se kryjí s územněsprávními okresy. Ideální je dvojice značkařů, třeba manželé nebo kamarádi. Pěti- až sedmikilometrový úsek je pro dvojici značkařů obvykle prací na celý den. „Občas si lidé myslí, že si prostě udělají výlet a u toho namalují pár značek.
„Vy vlastně nejdete po cestě, protože z ní musíte neustále odskakovat přes příkopy ke stromům, sloupům, různým skalám i objektům, kam značky malujete. Značkaři nesou barev víc, protože trasy se někdy kříží a je potřebovat domalovat i jiné značky. Pravidla značení říkají, že značky by se měly malovat maximálně po 250 metrech a v opačném směru by neměly být na stejných místech. „Proto je dobré se občas otočit, když značku dlouho nevidíte nebo jste ji třeba přehlédli,“ radí Pavel Přílepek.
Dva bílé proužky svírající třetí - vyvedený v jedné z výše zmíněných barev - jsou v českém prostředí dávno kulturním memem. Turistická značka se dokonce stala předmětem zájmu umělecké fotografie a dostala tak nový význam. „Ano, naši značkaři mají šablony, podle kterých se značky malují, ale jsou matadoři, kteří je namalují precizně i od ruky,“ říká Pavel Přílepek. Správný rozměr značky lze odměřit i podle zápichu na značkařském štětci. „Se šablonou je malování jednodušší, i od ruky je však třeba dbát na přesné linie a hrany.
KČT používá značkařské barvy cíleně vyvinuté k tomuto účelu. Pavel Přílepek neuvádí jejich výrobce, prozrazuje jen, že se vyrábějí u nás a že jsou velmi kvalitní. Právě kvůli trvanlivosti nemohou být značkařské barvy úplně rychleschnoucí, ale je potřeba aby vytvrdly v odolné vrstvě. „Jeden z našich značkařů byl chemik a s předmětnou firmou důsledně řešil vlastnosti barev.
Pavel Přílepek připojuje vysvětlení, po němž jsem ochoten aspoň připustit, že značkaři Klubu českých turistů mají s trolly dohodu o dělbě práce: „Značkaři toho nejvíc udělají od dubna do konce června. Pak už jede sezona. A malovat značky před dubnem zase nemá cenu, protože příroda ještě není probuzená, stromy jsou bez listí, a není tak jistota, že značku namalujete na viditelném místě.
Typy turistického značení
Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pruhů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pruhy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku.
Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu. Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř.
Klub českých turistů se stará rovněž o lyžařské a cykloturistické značení. „Lyžařské pásové značení následovalo brzy po turistickém. „Lyžařského pásového značení dnes už ubývá, protože běžecké stopy jsou často v souběhu s turistickými trasami, takže na rozcestník stačí přidat lyžařský piktogram. Boom cyklotras přišel s koncem 90. let. KČT pečuje o jejich značení v celé republice s výjimkou tří krajů.
„Někdy je sebere pluh při zimní údržbě, jindy vezmou zasvé během lesních prací. Krajské komise klubu mají lidi, kteří se o tyhle věci starají a značky objednávají u výrobců. Jedna firma vyrábí cykloznačky, jiná zase turistické tabulky pro rozcestníky. A zase jinde se výlisky popisují, lakují a vypalují. Potom nastoupí technická skupina, která hotové značky instaluje.
Vysvětlení barev turistických značek:
- Červená - značí dálkovou nebo hřebenovou trasu.
- Modrá - významnější trasa.
- Zelená - místní trasa.
- Žlutá - krátká trasa nebo spojovací cesta, zkratky.
Lidé si často myslí, že barva souvisí s náročností trasy. Obecně lze říci, že jednotlivé barvy lze přiřadit k trasám různých délek a určení, ale neplatí to vždy. V minulosti se totiž používala jen červená a až postupně se přidávaly další.
V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.
Při jízdě po značených trasách je dobré mít představu, kam chceme dojet, naplánovat si cestu a zjistit, jaké trasy můžeme využít. Osvědčený způsob je trasu si naplánovat na internetové mapě mapy.cz a mapu i itinerář si můžeme vytisknout, nebo exportovat do GPS. Vždy je ale vhodné mít sebou na trase i tištěnou mapu (nejlépe vydanou KČT, kde jsou aktuální značené trasy).
Pokud vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy na směrové tabuli IS19, nebo návěstích IS20. Na směrových tabulkách IS21 se logo neuvádí a je na nich jen číslo trasy. Pak se má za to, že logovaná trasa vede v souběhu s číslovanou trasou až do následujícího rozcestí.
Pro informování cyklistů o kulturních a turistických cílech na trase se používají na značkách smluvené piktogramy. Jsou to značky vycházející z pěšího značení s tím rozdílem, že značky jsou na žlutém podkladu. Používají se stejně jako pěší značení. Na rozcestích jsou směrovky a trasa je vyznačena pásovým značením se žlutými vodícími pruhy.
Tabulka barev a typů turistického značení
| Barva | Typ trasy | Popis |
|---|---|---|
| Červená | Pěší | Dálkové a hřebenové trasy |
| Modrá | Pěší | Významné trasy |
| Zelená | Pěší | Místní trasy |
| Žlutá | Pěší | Krátké a spojovací trasy |
| Oranžová | Lyžařské | Všechny typy lyžařských tras |
| Žlutá | Cyklistické | Silniční a terénní cyklotrasy |
Neoprávněné poškozování, odstraňování, zakrývání nebo pozměňování turistických značek je podle § 47 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb.
Každý správný turista a cyklista by se měl vyznat ve značení tras a cyklistických stezek. Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami (10x10cm), které jsou vždy složeny ze tří vodorovných pásů. Ve městech a vesnicích jsou malované značky často doplněny o tabulky a směrovky. Z tabulky se vždy dozvíte název místa a většinou také nadmořskou výšku.
Značka naučné stezky je stejně velká jako běžná pásová značka. Barevný pruh není vodorovný ale úhlopříčný. Naučné stezky mají většinou několik zastavení.
V Česku se používají dva druhy cyklo značení a to silniční a terénní. Značky mají žlutou barvu, černé ohraničení a vždy je na nich namalovaný symbol kola.
Turistické značení na Slovensku
Věděli jste, že Slovensko má více než 15 500 km značených turistických tras pro pěší turistiku? Kromě více než 15 500 km značených pěších tras má Slovensko také téměř 500 km značených tras pro lyžařskou turistiku. O značení se na Slovensku stará KST - Klub slovenských turistů. Společně s Českou republikou patříme ke světové špičce, protože máme jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení nejen v Evropě, ale i ve světě.
Značka, ať už v přírodě nebo na mapách, je symbol, jehož cílem je poskytnout turistům informace o směru cesty, vzdálenostech, průchodnosti terénu, místech zájmu či dalších důležitých údajích.
Většina turistických tras na Slovensku je značena pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pruhů. Střední pruh mění barvu podle významu trasy, zatímco horní a dolní pruh jsou bílé pro lepší viditelnost. Tyto značky mají čtvercový tvar o velikosti přibližně 10 × 10 cm. Na turistické trasy nás nasměrují rozcestníky, v Tatrách známé jako tzv. „hříbky“.
Kromě turistických tras můžeme na Slovensku najít i naučné stezky, které jsou označeny speciální značkou. V Národním parku Nízké Tatry najdeme například Naučnou stezku Demänovská dolina. Ta začíná u Mikulášské chaty, měří 13 km a vede přes Vrbické pleso až k horní hranici lesa. Během cesty se turisté dozvědí více o fauně, flóře, koloběhu vody v přírodě, ale také o historii hornictví, salašnictví a Slovenském národním povstání. Jednou z nich je Naučná stezka Hrebienok, která začíná ve Starém Smokovci (část Hrebienok), měří 4 km a má 9 zastávek. Tato stezka poskytuje informace o historii Hrebienku, vzniku tatranských dolin a složení žulového podloží. Další zastávky informují o tatranských lesích, Studeném potoce a vegetačních stupních. Stezka končí u Rainerovy útulny, odkud vede krásná cesta k vodopádům Studeného potoka.
Bez ohledu na to, zda se chystáte na lehkou turistiku, vysokohorskou túru nebo naučnou stezku, mapy jsou nepostradatelným pomocníkem při plánování výletu. Mapa obsahuje legendu, která vysvětluje všechny značky. Trasy jsou na mapě označeny stejnými barvami jako v terénu, což usnadňuje orientaci.
Společně s Českou republikou patříme ke světové špičce, protože máme jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení nejen v Evropě, ale i ve světě. A není to rozhodně náhodou. „U nás se turisté v systému skvěle orientují, což se líbí i jinde. Oslovují nás proto některé turistické kluby ze zahraničí, že by rády zakoupily licenci a přešly na náš způsob značek.
Dálkové trasy
O dálkových trasách už byla zmínka výše, přesto se u nich ještě zastavme. V zásadě jde o tři trasy známé jako E3, E6, a E10. E3 začíná v Santiagu de Compostela a do Česka vstupuje přechodem Schirnding-Pomezí. Následně prochází Krušnými horami do Jizerek, Lužických hor a ke Krkonošům. Odtud se přesouvá do Polska, odkud se posléze vrací zpět v masivu Kralického Sněžníku a pokračuje na Slovensko. Trasa E10 podle Klubu českých turistů začíná na Kap Arkona na Rujáně a skrz Německo pokračuje k Varnsdorfu, projde Českým středohořím a přes Prahu a Brdy pokračuje do jižních Čech, kde Česko opustí na hraničním přechodu ve Studánkách. Ovšem aktuální elektronické mapové podklady značku na Studánkách nenacházejí.
Trasa z německého Eisenachu jdoucí přes Česko a Slovensko do maďarské Budapešti měří 938 km a značená Svatojakubská cesta z Prahy do španělského Santiaga de Compostela má podle značky v pražské Zbraslavi 3 030 km. Ovšem v tomto případě se zdaleka nejde jen po červené. Navíc je potřeba poznamenat, že skrz Česko vede hned několik větví trasy, jejíž cíl je v Santiagu de Compostela.
Tipy pro turisty
Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku. Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem.
Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora). Ty nebývají delší než 1 km.
I když se výše píše, že červené trasy jsou nejnáročnější, vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic. Můžete tak například zjistit, že poměrně příkrá trasa ze Špindlerova Mlýna směrem na Sněžku vede po modré a teprve poslední, relativně krátký úsek je značen červeně.
Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné. Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy. I zde je ovšem potřeba být ve střehu.
Mnoho turistických tras v naší zemi zůstává desítky let stejných. Občas mě potěší, když někde narazím na stále dobře čitelný rozcestník, který tu vztyčili v době, kdy jsem ještě nebyl na světě. A opravdu jsou takové, které slouží přes padesát let a na nichž je písmo ještě vyvedené rukou písmomalíře.
Podle Pavla Přílepka docela funguje i spolupráce KČT s národními parky. „Většinou nechtějí turistické trasy rušit, protože vědí, že značené stezky jsou v přírodních parcích zároveň znakem řádu. Turistika - pěší, na kolech i ta na běžkách - je v naší zemi silným a tradičním fenoménem.
Všudypřítomné turistické značky jsou něčím tak samozřejmým, že je takřka nevnímáme, pokud podle nich zrovna nejdeme.
Zanechat komentář