Stopařův průvodce po Galaxii od Douglase Adamse je kultovní dílo, které si získalo srdce čtenářů i diváků po celém světě. Ať už jste fanouškem knih, rozhlasového seriálu, televizního seriálu nebo filmu, jistě si pamatujete na množství nezapomenutelných hlášek a citátů, které se staly nedílnou součástí tohoto díla.
Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě. 1. Dům stál na mírném svahu na samém konci vesnice. Stál o samotě, s vyhlídkou na širé lány jihozápadní Anglie. Rozhodně ničím nevynikal - asi třicet let starý, podsaditý, přibližně čtvercový cihlový dům, v průčelí se čtyřmi okny, jejichž velikost v poměru k celku víceméně přesně nelahodila oku. Jediný člověk, kterého dům něčím zajímal, byl Arthur Dent, a to ještě jen proto, že v něm náhodou zrovna bydlel. Bydlel tu už tři roky, od té doby, co se odstěhoval z Londýna, protože na Londýn prostě neměl nervy.
I on byl asi třicetiletý, vysoký, tmavovlasý a vždycky trochu nesvůj. Nejvíc starostí mu působilo, že se ho všichni pořád ptali, proč vypadá tak ustaraně. Pracoval v místním rozhlase, o kterém vždycky říkával kamarádům, že je mnohem, ale mnohem lepší, než si asi myslí. Taky že byl - většina jeho kamarádů totiž pracovala v reklamě. V noci ze středy na čtvrtek lilo, takže ulice byla mokrá a rozblácená, ale ranní slunce zářivě vesele svítilo - a mělo to být naposledy - na Arthurův dům. Ve čtvrtek v osm ráno se Arthur necítil zrovna nejlíp. Mátožně se probudil, vstal a mátožně bloumal po pokoji, otevřel okno, uviděl buldozer, našel pantofle a odbelhal se do koupelny umýt.
Jedním z nejznámějších úvodů je bezesporu zpráva od Prostenika Vogona Jelce:
„Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení. Hovoří k vám Prostenik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy. Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určené k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty.“
Tato suchá a byrokratická zpráva dokonale vystihuje absurditu situace, ve které se Arthur Dent ocitá.
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce. Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.
Hlavní problém této planety spočívá - nebo spíš spočíval - v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly. A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně - dokonce i majitelé digitálních hodinek. Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na stromy kdy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.
A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárníčce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu - tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet. Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena. Toto však není její příběh. Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.
Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha - na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná. Možná že jde dokonce o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel. Je to kniha nejen pozoruhodná, ale i velmi úspěšná - je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutabilnější než trilogie filoyofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je vlastně ten Pámbů zač?
Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.
Zde je několik dalších hlášek, které stojí za zmínku:
- "Odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec je 42."
- "Ručník, jak známo, je snad nejužitečnější předmět, který může mít mezihvězdný stopař u sebe."
- "Létat je umění, nebo spíš fígl."
- "Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve vesmíru. Druhá nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria."
- "Milujem deadliny. Mám rád ten zvuk, když profrčí kolem."
Arthur zamrkal na obrazovky s pocitem, že mu chybí něco důležitého. Asi bude nejlepší zmáčknout tenhle knoflík. Běžnou chybou, které se lidé při navrhování blbuvzdorných věcí dopouštějí, je hrubé podcenění vynalézavosti blbců. Bylo to asi takhle: Na počátku byl stvořen vesmír.
Co říkají Fuolorští ohnivý draci o lidech: To jsou lidé, víme o nich jen to, že když nehází cihlami, tak se páří. Cokoliv se stane, se stane. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se stane něco dalšího, způsobí, že se stane něco dalšího. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se samo stane znovu, se stane znovu. Člověk, který vynalezl Vír totální perspektivy, to udělal v podstatě jen proto, aby naštval svou ženu. Čtyřicet dva?!?! Právě! Až budete znát přesné znění otázky, pochopíte, co znamená odpověď.
Dal se do běhu...nechci nic vědět, nechci nic slyšet, nechci nic vidět! Dozvěděl jsem se jen to, co už dávno vím. Jsem prostě děsnej frajer. Důvod, proč slunce za letních večerů, a obzvláště v parcích, klesá tak nízko je, aby bylo lépe vidět, jak holkám poskakují kozičky. Jsem přesvědčen, že je to tak. A jsem si jist, že kdyby člověk tuhle teorii rozvedl, zjistil by, že naprosto přirozeně a logicky vyplývá ze všeho, o čem mluvil Darwin. To je jisté. To je nepopiratelné.
Helejte, jest-li vám to nějak pomůže, tak já se na to vykašlu a zblázním se rovnou, co vy na to? Hlavní rozdíl mezi věcí, která se může pokazit, a věcí, která se nemůže pokazit, je v tom, že když se pokazí věc, která se nemůže pokazit, ukáže se obvykle, že se k ní nelze dostat nebo že se nedá opravit.
Existuje teorie, která říká, že když jednou někdo objeví zcela přesně, nač je vesmír a proč tu je, vesmír v tom okamžiku zmizí a bude nahrazen něčím ještě bizarnějším a nevysvětlitelnějším. Ptát se na to, co se stalo před vznikem vesmíru, je totéž, jako se ptát na bod na Zemi o souřadnici 91 stupňů severní šířky, není to zkrátka definováno. Máme mnoho teorií o vnitřním životě Nejsvětější Trojice, jež jsou však tak abstraktní, že si pod nimi málokdo něco, natož někoho představí.
Kotě, nemáš na sobě moje spoďáry? Já vím. Aha. Ne. Barmane, šest piv. Drobné si nechte. Na počátku byl stvořen vesmír. Nejlepší existující drink je Pangalaktický megacloumák. Většina všech ras ve vesmíru věří, že vesmír stvořil nějaký bůh. A co kdybych ti řekl, že nejsem z Guildfordu? Pamatuješ si, jak jsme se seznámili? Myslel jsem si, že auto je obyvatel Země a chtěl jsem se mu představit. Ne, to je normální paranoia.
Pětidílná stopařská trilogie, kterou autor původně koncipoval jako rozhlasovou hru pro stanici BBC. Tato bravurní parodie na sci-fi je dnes již klasické dílo. Komplikovaný a originální příběh začíná zničením Země, která musí udělat místo nové galaktické dálnici. Hlavní hrdina příběhu, docela obyčejný, ale sympatický pozemšťan jménem Arthur Dent, má to štěstí, že s pomocí svého přítele Forda Prefecta, údajně nezaměstnaného herce, z nehož se vyklube mimozemšťan, stopne kosmickou loď, a tak se mu podaří uniknout z místa katastrofy.
Prazvláštní shodou okolností výraz vůbec žádné přesně vyjadřuje míru podezření, které choval z opice vzešlý Arthur Dent, že jeden z jeho nejlepších kamarádů nepochází ani z opice ani z Guildfordu, jak obvykle prohlašoval, nýbrž z jedné malé planety kdesi v okolí Betelgeuze. To by Arthura totiž v životě nemohlo napadnout. Tenhle kamarád se octl na planetě Zemi před nějakými patnácti lety a celou tu dobu se poctivě snažil začlenit do pozemské společnosti. Je třeba uznat, že se mu to do jisté míry podařilo, to se musí nechat.
Tak například se mu po celých těch patnáct let dařilo předstírat, že je nezaměstnaný herec. Zřejmě je to celkem přijatelné tvrzení. Dopustil se nicméně jedné hloupé chyby - trochu totiž odflákl předběžný průzkum. Získané informace ho natolik zavedly, že si vzbral jméno Ford Prefect v domnění, že je docela běžné a nenápadné. Nebyl nápadně vysoký, jeho tvář měla pozoruhodné, nikoli však nápadně hezké rysy. Nazrzlé vlasy jako dráty si česal z čela dozadu. Kůže vypadala jako napnutá přes nos dozadu. Bylo na něm prostě něco divného, ale těžko říct co.
Snad to způsobovalo, že jeho oči nemrkaly dost často, a i když jste s ním mluvili třeba jen chviličku, donutil vás k slzám. Většině lidi, s nimiž se na Zemi skamarádil, připadal jako neškodný excentrik - bohém a mazavka s trochu divnými zvyky. Tak například s oblibou vpadával na univerzitní večírky, kde se vždycky strašlivě zlískal a začal zesměšňovat každého astrofyzika, který mu zrovna padl do rukou. Nakonec ho vždycky vyhodili. Čas od času míval stavy podivné roztržitosti. Zíral do nebe jako hypnotizovaný, dokud se ho někdo nezeptal, cože to dělá. Vždycky sebou provinile trhl, a pak se s úlevou zasmál.
Každý se tomu vtipu obvykle zasmál a zeptal se, jaké létající talířee ho zajímají. Usmívalse prohnaně Ford. Chvíli se bláznivě chechtal a pak náhle odklusal do nejbližšího baru, kde zaplatil obrovskou rundu. Ten večer obvykle dopadl špatně. Úplně zmagořený whisky zatáhl do koutku nějakou dívku a vysvětloval jí s poněkud rozmazanou výslovností, že na barvě těch talířů v podstatě zas takmoc nezáleží. A když se potom poloparalyticky potácel nočními ulicemi, ptal se policajtů na cestu k Betelgeuze.
To, co však skutečně vyhlížel, když roztržitě zíral do nebe, byl jakýkoliv létající talíř. O zelených mluvil jen proto, že zelená byla tradiční barva uniformy Betelgeuzských průzkumníků trhu. Zoufale toužil po jakémkoliv létajícím talíři. Uvíznout někde na patnáct let je přece jen trochu dlouho, zvlášť když je tam tak nepředstavitelná nuda jako na Zemi. Přál si, aby už brzo přiletěl nějaký létající talíř, protože uměl létající talíře stopovat a přimět posádku, aby ho vzali. Věděl jak na to, když chcete zhlédnout divy vesmíru za míň než třicet altairských dolarů denně.
Lidé jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, a tak kolem poledního už v nejbližším okolí Arthurova domu vládla zaběhnutá rutina. Arthurovou věeobecně uznávanou rolí bylo ležet v blátě, posměšně pomlaskávat a občas se dožadovat svého právníka, maminky nebo dobré knihy. Všeobecně uznávanou rolí páně Prosserovou bylo příležitostně zkoušet na Arthura nové finty, jako například řeč o Veřejném blahu, řeč o Nezadržitelném pokroku, projev na téma Taky mi jednou zbourali dům, ale nikdy jsem se tím netrápil a různé jiné lichotky a výhružky. Všeobecně uznávanou rolí řidičů buldozerů bylo posedávat kolem, popíjet kávu a experimentovat s odborovými předpisy, jak by se dala situace využít k vlastnímu finančnímu prospěchu. Země se zvolna otáčela kolem své osy. Slunce začínalo vysoušet bláto, v němž Arthur ležel.
Opět ucítil na tváři něčí stín. Ahoj, Arthure, řekl stín. Fajn. rozhořčil se Arthur. Na Betelgeuze nevědí, co je sarkasmus, takže Ford Prefect, pokud se nesoustředil, ho nepostřehl. Řekl tedy: Prima. jevil se Arthur. Pár vteřin to vypadalo, že ho Ford ignoruje. Upřeně zíral do nebe jako králík, který si koleduje, aby ho přejelo auto. Pak přičapl k Arthurovi.
Musíme si promluvit, řekl naléhavě. Bezva, řekl Arthur. A něčeho se napít, naléhal stále víc Ford. Je to strašně důležitý, promluvit si a napít se. Teď hned. Znovu se nervózně zadíval do nebe, jako by něco očekával. teď už ječel Arthur. ukázal na Prossera. Ford se na něj zmateně zadíval. Nic. Nic se mou není. Poslouchej mě - musím ti říct nejdůležitější věc, jakou jsi kdy slyšel. Arthur pod Fordovým upřeným pohledem překvapivě zjišťoval, že mu slábne vůle.
Netušil ovšem, že je to díky staré pijácké hře, kterou se Ford naučil v hyperprostorových přístavech v oblastech těžby mandranitu ve sluneční soustavě Orion Beta. Ta hra není nepodobná pozemské hře zvané indiánský zápas. Hraje se takhle: Protivníci sedí naproti sobě u stolu a každý má před sebou sklenici. Mezi nimi stojí láhev Janxova likéru (který byl mimochodem zvěčněn ve starodávném orionském hornickém popěvku Už mi nenalívejte tu starou Janxovku/ne, už mi nenalívejte tu starou Janxovku/Vždyť se mi hlava rozskočí/jazyk se do lhaní pustí/oči z hlavy vyskočí/a duše tělo opustí/Tak dejte sem ještě panáka starý Janxovky).
Oba hráči se pak soustředí na láhev a pokoušejí se ji svou vůlí naklonit a nalít likér do protivníkovy skleničky, a ten ho pak musí vypít. Načež se láhev znovu naplní a hraje se další kolo. A tak dále. Jak jednou začnete prohrávat, je pravděpodobné, že budete prohrávat pořád, protože Janxův likér, kromě jiných účinků, snižuje telepsychické schopnosti.
Alespoň pro jednou nemusíte mít strach z ranní kocoviny - prostě proto, že žádné ráno už nebude! Ano, určitě je to ta správná planeta. Správná planeta, nesprávný vesmír.
Pan L. Prosser byl, jak se říká, taky jenom člověk. Jinými slovy patřil k dvounohým formám života na bázi uhlíku, které se vyvinuly z opic. Konkrétně řečeno byl to čtyřicetiletý, tlustý a ochablý zaměstnanec obecní rady. Jeho největší zvláštnost - ale o té ovšem nevěděl - spočívala v tom, že byl kromě jiného přímým Čingischánovým potomkem po meči, přestože řada uplynulých generací a rasové míšení si zahrálo s jeho geny natolik, že neměl žádné patrné mongolské rysy apo mocném předkovi nezdědil nic než postavu značně rozšířenou v pase a slabost pro malé chlupaté kloboučky.
Velký válečník rozhodně nebyl - ve skutečnosti to byl nervózní, utrápený človíček. A dneska byl zvlášť nervózní a utrápený, protože v práci se vyskytl problém - měl dohlédnout, aby dům Arthura Denta byl srovnán se zemí, dřív než den skončí. „Nechte toho, pane Dente,“ říkal, „tohle přece nemůžete vyhrát. Snažil se přimět své oči, aby divoce blýskaly, ale nějak jim to nešlo. Arthur ležel v blátě a pomlaskával. „Vsaďte se!
„Obávám se, že se s tím budete muset smířit,“ opáčil L. Prosser a nervózně protáčel chlupatý klobouček na šešulce hlavy. Pan Prosser mu zkusmo pohrozil prstem, ale hned toho zase nechal. „Jak to myslíte, proč se musí postavit? No, je to dálnice. Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že takové spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být.
Pan Prosser chtěl být v bodě D. Bod D neměl žádné zvláštní umístění, byl to prostě kterýkoliv příhodný bod hodně daleko od bodů A,B a C. V bodě D by měl pěknou chaloupku se zkříženými sekyrami nade dveřmi a trávil by příjemné chvíle v bodě E, což byla vzhledem k bodu D nejbližší hospoda. Jeho žena by samozřejmě chtěla popínavé růže, ale on dával přednost sekyrám. Sám nevěděl proč, ale sekyry se mu prostě líbily. Pod palbou posměšných pohledů, jimiž ho stíhali řidiči buldozerů, ho polilo horko. Přenesl váhu z nohy na nohu, ale na obou to bylo stejně nepohodlné. Zřejmě tu někdo byl děsně neschopný a pan Prosser se modlil, aby to náhodou nebyl on.
opičil se Arthur. „V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera, když ke mně domů přišel nějaký řemeslník. Ptal jsem se ho, jestli přišel umýt okna, a on na to že ne, že přišel zbourat dům. To mi ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval pět liber. „To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? „Vyvěšeny?
Ale jo, našel. Po nebi přeběhl mrak. Jeho stín padl na Arthura Denta, opřeného o loket ve studeném bahně. Padl na Arthurův dům. L. Prosser se na něj zamračil. Hele, drž hubu, zavrčel Arthur. Drž hubu a vodprejskni i s tou svou pitomou dálnicí. Pan Prosser několikrát naprázdno otevřel a zase sklapl ústa, zatímco jeho mysl na okamžik zaplnily nevysvětlitelné, ale strašně svůdné vize Arthurova domu stravovaného ohněm a vřeštícího Arthura, jak vybíhá z hořících trosek a ze zead mu vyčuhují přinejmenším tři pořádná kopí. Podobné vize ho obtěžovaly dost často a silně ho znervózňovaly. Chvíli se pokoušel cosi blekotat, pak se však vzpamatoval.
Ano? zeptal se Arthur. Vůbec žádnou, odvětil Prosser a nervózně odmašíroval. Nestačil se divit, proč je jeho mozek napěchován tisíci divokými pokřikujícími jezdci.
Stopařův průvodce po Galaxii - scénka 2 (podle mě nejlepší :D)
Níže je uvedena tabulka s vybranými postavami a jejich stručným popisem:
| Postava | Popis |
|---|---|
| Arthur Dent | Obyčejný pozemšťan, který se ocitne uprostřed galaktického dobrodružství. |
| Ford Prefect | Arthurův přítel a mimozemšťan, který pracuje pro Stopařova průvodce po Galaxii. |
| Zaphod Beeblebrox | Galaktický prezident s dvěma hlavami a třemi pažemi. |
| Marvin | Paranoidní android s depresivními sklony. |
| Slartibartfast | Planetární architekt, který se specializuje na tvorbu pobřeží. |


Zanechat komentář