Turistické značky v České republice a jejich význam

Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. V České republice toto značení poprvé zavedl v roce 1889 Klub českých turistů (konkrétně Podhorská Jednota Radhošť). Autorství není připisováno žádné konkrétní osobě nýbrž celé organizaci jako celku.

Po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici. Značení je dlouhodobě udržováno prostřednictvím dobrovolníků a jeho vysokou úroveň pomáhají dodržet standardizované technické normy.

Historie turistického značení

V Rakousku a Švýcarsku (v Alpách a Durynském lese) vznikala síť cest značených pásovým značením již v 19. století; začátkem 19. století kratší trasy značené tvarovým značením a v polovině 19. Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil.

První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889.

První písemně doloženou turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklených Teplíc. Například v okolí Modry byla v roce 1892 vyznačena cesta z Harmónie na Modranskou Babu i do dalších míst.

Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží. V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).

Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě.

V oblasti Sudet značily cesty také četné německé vlastivědné spolky, např. Gebirgsverein, většinou tvarovým značením podle německého vzoru. V letech 1902 až 1904 se společným úsilím řady německých horských a turistických spolků v severních Čechách podařilo vytyčit hřebenovou turistickou trasu hlavně Lužickými horami, která začínala na Ještědu, dál pak pokračovala přes Hvozd, Luž, Jedlovou, Studenec a končila na Růžovském vrchu.

Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy. Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc.

Klub Československých turistů na přelomu let 1920 a 1921 převzal budování a značení turistických stezek v Tatrách (kromě Belianských Tater, které na základě dohody ze 17. 4. 1921 spravoval Karpathenverein), na ostatním území Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Dosavadní nejednotné značení barevnými pásy (UKS a TST) nebo dvojpásy (UKS v okolí Sitna) nahradilo značení pásovou značkou.

Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889-1891. Schvalovací řízení a turistické názvosloví včetně nápisů na orientačních tabulkách upravovalo nařízení ministerstva.

V roce 1923 začaly být na Slovensku plánovány a značeny dálkové turistické trasy, například Štefánikova stezka z Radhošti do Brezové pod Bradlom a cesta Ludevíta Štúra z Trenčína přes Vršatecké Podhradie do Žiliny. Ačkoliv KČST zavedl v roce 1921 jednotnou pásovou značku, ještě nebyly ustálené základní barvy.

Období druhé světové války a období let 1950-1954 však znamenalo pro systém značení krizi - nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen.

Dne 8. 22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Těmito opatřeními byl zajištěn ze státních prostředků na tělovýchovu stálý příjem, z nějž bylo možné platit materiál a dobrovolným značkařům cestovné. Systém se podařilo obnovit. Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami.

Ve dnech 10.-11. prosince 1960 rozhodl v Praze aktiv předsedů značkařských komisí o přečíslování turistických tras v celém Československu. Nový systém evidenčního číslování měl odstranit dosavadní závislost na územním členění státu. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi.

Federalizace Československa v roce 1969 měla za následek vznik národních organizací Český svaz turistiky a Slovenský zväz turistiky, v jejichž rámci pracovaly dosavadní značkařské komise s nezměněnými kompetencemi, kromě toho vznikla federální značkařská komise se sídlem v Praze, v níž byli po třech členech zastoupeni čeští a slovenští značkaři. Oba svazy se dohodly na tom, že školení instruktorů značení se budou konat celostátně a že si budou instruktory navzájem uznávat a že zůstanou platit jednotná pravidla značení.

V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV. Vznikla koordinační rada Federace českých a slovenských turistů a při ní federální komise značení s paritním zastoupením.

Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.

Nejvyšším orgánem KČT pro tuto činnost je Rada značení ÚV KČT, která metodicky a finančně řídí krajské (regionální) sekce začleněné do krajských organizací KČT. KČT je členem Evropské asociace turistických klubů.

Typy turistického značení

Turistické trasy v České republice jsou většinou značeny pásovými značkami. Značku tvoří tři vodorovné pásy. Prostřední pás udává barvu trasy (červená, zelená, modrá, žlutá) a krajní bílé pásy značku zvýrazňují.

Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Místa ostrých zlomů značené cesty a napojení na jinou komunikaci se označují šipkami. Vícebarevné značky jsou doplněny šipkami zejména v místech, kde se značené trasy rozcházejí. Oba konce značené trasy a významových odboček jsou označeny touto značkou v příslušné barvě trasy (odbočky).

Značka určená pro naučné stezky: Šikmý pás je vždy zelený.

Místní značení: Používá se pro krátké trasy v okolí měst a rekreačních středisek. Pravý trojúhelník je proveden v jedné ze základních barev (červená, zelená, modrá, žlutá).

Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích (hodiny a minuty) se zaokrouhlením na 5 minut, nikoliv v kilometrech.

Barevné rozlišení turistických tras

Barva turistických značek neurčuje náročnost trasy! V ČR neoznačují barevné pěší turistické značky obtížnost dané trasy.

• Červená: Značí dálkovou nebo hřebenovou trasu.
• Modrá: Významnější trasu.
• Zelená: Místní trasu.
• Žlutá: Krátkou trasu nebo spojovací cestu.

Značení cyklotras

V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Silniční značení se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.

Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy. Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí logy.

Pokud vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy na směrové tabuli IS19, nebo návěstích IS20. Na směrových tabulkách IS21 se logo neuvádí a je na nich jen číslo trasy. Pak se má za to, že logovaná trasa vede v souběhu s číslovanou trasou až do následujícího rozcestí.

Značení lyžařských tras

Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.

Role značkaře

Klub českých turistů se stará na území celé České republiky o údržbu značení více než 43 000 km pěších a lyžařských turistických tras, na kterých je instalováno přes 67 000 směrovek a tabulek. Našich 1750 dobrovolníků musí během tří let projít všechny trasy (tj. každý rok třetinu), obnovit na nich všechny značky, případně doplnit chybějící, prořezat porost kolem nich, aby byly dobře vidět, zkontrolovat všechny směrovky na trasách a ty poškozené nebo ukradené navrhnout k výměně a doplnění.

Podmínkou pro dosažení kvalifikace zaškoleného značkaře je účast na vyznačkování nejméně 10 km značených tras pod vedením vedoucího značkaře nebo instruktora značení.

Čím značkujeme (materiál a nářadí) - Značkařská skupina je vybavena dřevěným nosičem barev, štětci, škrabkou na kůru, drátěným kartáčem, šablonami (podle kterých se malují značky), pilkou a zahradnickými nůžkami.

Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích. Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.

Turistické mapy

Značené turistické trasy jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v plánech měst nebo v automapách. Edice turistických map KČT od roku 2000 mívají na zadní (textové) straně mapy uvedenu podrobnou kilometráž značených cest seřazenou podle jejich čísel.

Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení.

Číslování tras

O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.

Některé značené cesty mají i název, který bývá uveden na směrovkách: například Jiráskova cesta, Zlatá stezka Českého rájenebo Březinova cesta.