Plánování horské túry vyžaduje zvážení mnoha faktorů, přičemž jedním z nejdůležitějších je obtížnost trasy. V mnoha zemích existují systémy značení, které pomáhají turistům orientovat se v náročnosti terénu. Důležité je si uvědomit, že samotná obtížnost a osobní připravenost by měly být vždy znovu posouzeny na místě. Mokré podmínky, led, starý sníh, čerstvý sníh nebo špatná viditelnost mohou drasticky zvýšit obtížnost nebo učinit trasu nemožnou.
Klasifikace obtížnosti se používá na krátké výstupy na nízkých skalách i pro dlouhé horské lezecké trasy. Pokud je uveden jen jeden stupeň, odpovídá nejtěžšímu lezeckému místu. Pro jemnější rozlišení obtížnosti se u některých stupnic používá znamének „plus“ a „minus“ (např. 6+ je těžší než 6, zatímco 6- je lehčí než 6 a blíží se 5+).
Následující tabulka vychází z dostupných zdrojů (a vlastní zkušenosti), které se švýcarské resp. rakouské klasifikaci obtížnosti věnují. Zdaleka totiž neplatí, že co je vytyčená „značka“, co půjde projít s prstem v nose. A to se nebavíme o ferratách, které samozřejmě vyžadují zcela jiný přístup a jistící vybavení - byť ty nejnáročnější trasy si s nimi nezadají.
Stupnice Obtížnosti SAC (Švýcarský Alpský Klub)
Švýcarský alpský klub (SAC) zavedl systém hodnocení pěších túr, který se stal široce uznávaným. Tato stupnice rozlišuje šest stupňů obtížnosti:
- T1 Snadná turistická stezka: Průběžně viditelná, široká cesta. Při normálním chování nehrozí nebezpečí pádu. Cesta je dobře připravená a nevyžaduje žádné zvláštní požadavky. Příkladem je Mont Raimeux.
- T2 Turistická stezka: Někdy strmá nebo úzká. Nebezpečí pádu nelze vyloučit. Základní jistota a orientační schopnosti jsou výhodou. Souvislý chodník, terén částečně strmý. Vyžaduje základní jistotu. Příkladem je Moléson.
- T3 Horská turistická stezka: Může obsahovat úseky zajištěné řetězy a exponované úseky. Trasa není vždy viditelná. Někdy jsou k udržení rovnováhy potřeba ruce. Vyžaduje se jistá chůze a průměrné orientační schopnosti. Stezka nemusí být v celém rozsahu viditelná, strmý terén. Exponované úseky mohou být zajištěny lany nebo řetězy. Příkladem je Chasseral via Combe Grède.
- T4 Alpská turistická trasa: V drsném, strmém terénu. Může zahrnovat lehké lezecké úseky (I UIAA), strmé travnaté svahy, skály, lehká sněhová pole a ledovcové pasáže. Často bez cest s exponovanými úseky a nebezpečím pádu. Stezky, často bez cest. Drsný strmý terén. Vyžaduje znalost exponovaných pasáží, dobrou jistotu, dobré orientační schopnosti a zkušenosti s alpským terénem. Příkladem je Tour d'Aï.
- T5 Drsný, strmý terén: Může zahrnovat lehké horolezecké pasáže (I - II UIAA), velmi strmé travnaté svahy a sutě, strmá sněhová pole a ledovcové pasáže. Často bez cest, exponovaný terén, nebezpečí pádu na delších úsecích. Vyžaduje znalost exponovaného terénu, velmi dobrou jistotu, velmi dobrý orientační smysl a schopnost hledání trasy. Hluboké zkušenosti s vysokohorskou turistikou, jistý odhad terénu. Příkladem je Dent de Brenleire arête NW.
- T6 Výrazně strmý terén: Může zahrnovat delší lezecké úseky (II - III UIAA), extrémně strmé travnaté svahy, strmá sněhová pole a ledovcové pasáže. Většinou bez cest, velmi exponovaný terén, zvýšené riziko pádu na delších úsecích. Vyžaduje znalost velmi exponovaného terénu, výbornou jistotu, velmi dobrý orientační smysl a schopnost vyhledávat trasy. Zkušenosti s vysokohorskou turistikou, velmi jistý odhad terénu.
Další Klasifikace Obtížnosti
Kromě stupnice SAC existují i další systémy hodnocení, které se používají v různých zemích a regionech. Například:
- UIAA (Mezinárodní horolezecká federace): Používá se pro klasifikaci lezeckých cest.
- Rakouská stupnice pro ferraty (A-E): Hodnotí obtížnost zajištěných cest (ferrat).
- Hüslerova stupnice (K1-K6): Používá se ve Švýcarsku pro hodnocení ferrat.
- Francouzská stupnice pro ferraty (F, PD, D, TD, ED): Hodnotí obtížnost zajištěných cest ve Francii.
Ferraty: Zajištěné Cesty
Ferraty jsou horské chodníky, které jsou místy vybaveny pomocnými lany či řetězy k přidržení nebo jako zábradlí. V nejběžnější rakouské klasifikaci jsou značeny obvykle A až B. Většinou není nutné jistící vybavení a stačí pouze horolezecká přilba. Hodnocení ferrat v zemích: Rakousko, Německo, Česko, Slovensko, Maďarsko... Nejpoužívanější v Evropě je rakouská pětistupňová řada A - E podle horolezce Kurta Schalla, kterou zavedlo ve svých průvodcích vydavatelství Schall Verlag a používá se v současných špičkových průvodcích značky Alpenverlag.
Rakouská stupnice (Schall):
- A - jednoduché
- B - mírně obtížné
- C - obtížné
- D - velmi obtížné
- E - extrémně obtížné
Hüslerova stupnice (Švýcarsko):
- K1 - Lehká
- K2 - Mírně obtížná
- K3 - Středně obtížná
- K4 - Obtížná
- K5 - Velmi obtížná
- K6 - Extrémní
Francouzská stupnice:
- F (facile) - lehké.
- PD (peu difficile) - méně obtížné.
- D (difficile) - obtížné.
- TD (trés difficile) - velmi obtížné.
- ED (extrement difficile) - extrémně obtížné.
Jak Vyhodnotit Údaje o Obtížnosti?
V první řadě je nutné pečlivě prostudovat průvodce a vybrat cesty, odpovídající dovednostem, věku a kondici účastníků výstupu. Přibývá snadno dostupných, kratších ferrat, které jsou obvykle silově náročnější. Něco jiného je celodenní túra ve vyšších polohách a zajištěný úsek je pouze částí cesty. Prostě není to jen stupeň, ale řada dalších informací. Pro vaši orientaci pomůže porovnání s přelezenými cestami. Všechny cesty vyžadují pečlivé plánování, zejména časové, alternativních variant, únikových cest v případě nouze atd.
Další faktory ovlivňující obtížnost ferraty:
- Přístup a sestup - delší nástupy zvyšují celkovou náročnost.
- Výška a expozice - subjektivně zvyšují obtížnost.
- Počasí - mokré nebo zledovatělé úseky jsou výrazně těžší.
- Vybavení - ferraty bez umělých pomůcek (např.
Závěr
Výběr správné trasy je klíčový pro bezpečnou a příjemnou horskou túru. Důkladné prostudování stupnic obtížnosti, zohlednění osobní kondice a zkušeností, a sledování aktuálních podmínek na trase jsou nezbytné pro každého, kdo se vydává do hor.
Zanechat komentář