Nejstarší značená turistická cesta v Čechách: Historie a vývoj

Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních.

První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889.

V Rakousku a Švýcarsku (v Alpách a Durynském lese) vznikala síť cest značených pásovým značením již v 19. století; začátkem 19. století kratší trasy značené tvarovým značením a v polovině 19. Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület - MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil.

První písemně doloženou turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklených Teplíc.

Uherský karpatský spolek a jeho početné sekce a další turistické spolky, např. Modranský turistický spolek, podporovaly rozvoj turistiky, budovaly a značkovaly turistické stezky, stavěly rozhledny, vydávaly turistické mapy a turistické průvodce. Například v okolí Modry byla v roce 1892 vyznačena cesta z Harmónie na Modranskou Babu i do dalších míst.

První síť turistických značených tras v českých zemích vyznačila po svém založení v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech v okolí Radhoště.

Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží.

Část nejstarší trasy turisty zavede do kaňonu Vltavy mezi Štěchovicemi a Slapskou přehradou. Často tam ztroskotaly vory plavící dřevo směrem na Prahu.

Ve stejném roce turisté vyznačili i druhou červenou značku vedoucí z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje dodnes a je částí trasy číslo 0001. V prvním roce tak dosáhla síť stezek u nás společně s dalšími délky 55 a půl kilometru.

V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč).

Úsek z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, vyznačený poprvé roku 1889, je nejstarší dochovanou a historicky druhou nejstarší značenou turistickou trasou KČT na území České republiky (první byla již zaniklá stezka u Svatojánských proudů) a nese název Cesta Vojty Náprstka po zakladateli Klubu českých turistů. Část úseku podél řeky Sázavy je označena jako Posázavská stezka.

Turistická značená trasa 0001 je pěší trasa Klubu českých turistů značená červeným pásovým značením. Pod číslem 0001 je vedena v evidované délce 157 km a je tak jednou z nejdelších českých pěších značených tras; začíná na berounském Husově náměstí a vede přes Svatý Jan pod Skalou a Karlštejn na jihozápadní okraj Prahy, dále na jih od Prahy k soutoku Vltavy a Sázavy a pak proti proudu Sázavy až do Chřenovic v okrese Havlíčkův Brod na Vysočině.

Trasa 0001 - souřadnice:

• 49°57′49″ s. š., 14°4′22″ v.
• 49°57′32″ s. š., 14°4′32″ v.
• 49°57′48″ s. š., 14°5′33″ v.
• 49°58′6″ s. š., 14°6′55″ v.
• 49°58′14″ s. š., 14°7′46″ v.
• 49°58′9″ s. š., 14°8′1″ v.
• 49°58′0″ s. š., 14°8′34″ v.
• 49°57′49″ s. š., 14°9′5″ v.
• 49°56′54″ s. š., 14°9′14″ v.
• 49°56′44″ s. š., 14°9′21″ v.
• 49°56′38″ s. š., 14°9′41″ v.
• 49°56′51″ s. š., 14°11′ v.
• 49°56′25″ s. š., 14°11′15″ v.
• 49°56′19″ s. š., 14°11′24″ v.
• 49°56′20″ s. š., 14°14′8″ v.
• 49°56′43″ s. š., 14°15′21″ v.
• 49°57′1″ s. š., 14°16′36″ v.
• 49°57′42″ s. š., 14°17′35″ v.
• 49°58′14″ s. š., 14°18′35″ v.
• 49°58′10″ s. š., 14°18′46″ v.
• 49°58′54″ s. š., 14°21′44″ v.
• 49°58′34″ s. š., 14°23′36″ v.
• 49°58′19″ s. š., 14°23′58″ v.
• 49°57′19″ s. š., 14°23′44″ v.
• 49°56′51″ s. š., 14°23′47″ v.
• 49°56′23″ s. š., 14°24′25″ v.
• 49°56′21″ s. š., 14°23′1″ v.
• 49°55′58″ s. š., 14°23′20″ v.
• 49°55′14″ s. š., 14°23′55″ v.
• 49°54′2″ s. š., 14°24′25″ v.
• 49°53′33″ s. š., 14°24′26″ v.
• 49°53′16″ s. š., 14°23′55″ v.
• 49°52′35″ s. š., 14°24′35″ v.
• 49°52′41″ s. š., 14°25′39″ v.
• 49°52′34″ s. š., 14°26′21″ v.
• 49°51′30″ s. š., 14°27′54″ v.
• 49°52′12″ s. š., 14°29′28″ v.
• 49°51′42″ s. š., 14°30′18″ v.
• 49°51′59″ s. š., 14°31′2″ v.
• 49°51′48″ s. š., 14°31′58″ v.
• 49°52′18″ s. š., 14°32′31″ v.
• 49°51′26″ s. š., 14°34′27″ v.
• 49°51′9″ s. š., 14°34′59″ v.
• 49°51′13″ s. š., 14°35′25″ v.
• 49°51′14″ s. š., 14°37′21″ v.
• 49°51′39″ s. š., 14°39′27″ v.
• 49°51′25″ s. š., 14°40′41″ v.
• 49°51′42″ s. š., 14°41′50″ v.
• 49°51′5″ s. š., 14°42′9″ v.
• 49°51′32″ s. š., 14°42′37″ v.
• 49°51′56″ s. š., 14°43′3″ v.
• 49°52′56″ s. š., 14°43′44″ v.
• 49°53′4″ s. š., 14°44′45″ v.
• 49°52′26″ s. š., 14°46′10″ v.
• 49°52′28″ s. š., 14°46′45″ v.
• 49°52′20″ s. š., 14°48′13″ v.
• 49°53′15″ s. š., 14°50′9″ v.
• 49°53′11″ s. š., 14°51′25″ v.
• 49°52′50″ s. š., 14°51′40″ v.
• 49°52′36″ s. š., 14°53′49″ v.
• 49°52′32″ s. š., 14°54′10″ v.
• 49°52′55″ s. š., 14°54′38″ v.
• 49°51′57″ s. š., 14°56′31″ v.
• 49°52′ s. š., 14°57′17″ v.
• 49°51′3″ s. š., 14°57′2″ v.
• 49°50′31″ s. š., 14°57′23″ v.
• 49°50′38″ s. š., 14°57′3″ v.
• 49°50′40″ s. š., 14°56′55″ v.
• 49°49′41″ s. š., 14°56′40″ v.
• 49°48′47″ s. š., 14°56′5″ v.
• 49°48′38″ s. š., 14°55′41″ v.
• 49°47′35″ s. š., 14°55′36″ v.
• 49°47′21″ s. š., 14°57′15″ v.
• 49°47′23″ s. š., 14°59′30″ v.
• 49°46′40″ s. š., 15°1′46″ v.
• 49°46′35″ s. š., 15°1′56″ v.
• 49°45′56″ s. š., 15°3′18″ v.
• 49°45′2″ s. š., 15°4′20″ v.
• 49°44′31″ s. š., 15°6′15″ v.
• 49°44′22″ s. š., 15°7′42″ v.
• 49°43′47″ s. š., 15°9′41″ v.
• 49°43′53″ s. š., 15°10′30″ v.
• 49°43′45″ s. š., 15°10′21″ v.
• 49°43′17″ s. š., 15°10′59″ v.
• 49°42′45″ s. š., 15°11′41″ v.
• 49°43′1″ s. š., 15°13′4″ v.
• 49°42′32″ s. š., 15°14′14″ v.

Klub českých turistů (KČT)

Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc.

Ústřední výbor KČT s cílem sjednotit turistické organizace v republice navrhl 13. listopadu 1918 nový název Klub česko-slovenských turistů, valné shromáždění návrh přijalo 25. května 1919, avšak navržená zkratka KČST vyvolala ve vedení spory a ÚV KČT se 3. října 1919 rozhodl používat nadále zkratku KČT s čechoslovakistickým argumentem, že národnost československou dlužno považovati za jednotnou.

Protože TST neměl dostatek pracovníků, po naléhání z ústředí KČT se roku TST bez výhrad sloučil 8. května 1920 s KČT, který se přejmenoval na Klub československých turistů (KČST), přičemž odbor KČST v Liptovském Svatém Mikuláši se souhlasem vedení KČST používal i nadále jméno a značku TST.

Nový spolek převzal část funkcionářů předválečného UKS a nechal se prohlásit za jeho nástupce. Značení na Slovensku bylo kolem roku 1920 náhodné a nesystematické.

Klub Československých turistů na přelomu let 1920 a 1921 převzal budování a značení turistických stezek v Tatrách (kromě Belianských Tater, které na základě dohody ze 17. 4. 1921 spravoval Karpathenverein), na ostatním území Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Dosavadní nejednotné značení barevnými pásy (UKS a TST) nebo dvojpásy (UKS v okolí Sitna) nahradilo značení pásovou značkou.

Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889-1891.

Schvalovací řízení a turistické názvosloví včetně nápisů na orientačních tabulkách upravovalo nařízení ministerstva.

Karpatský spolek v okolí Belianských kúpeľov vyvěšoval trojjazyčné dřevěné směrovky (slovensky, německy a maďarsky).

Na obnově značení ve Vysokých Tatrách v roce 1921 se pod metodickým vedením KČT významně podílela armáda.

Ačkoliv KČST zavedl v roce 1921 jednotnou pásovou značku, ještě nebyly ustálené základní barvy.

K 1. srpnu 1945 Povereníctvo vnútra pověřilo KSTL likvidací majetku rozpuštěného Karpathevereinu.

15. června 1947 byl v Luhačovicích vyhlášen Klub československých turistů, zastřešující KČT a KSTL, slavnostní inaugurace nového spolku se však již neuskutečnila.

Ústřední akční výbor národní fronty 27. února 1948 zrušil plánované obnovení KČST a rozhodl, že v Československu bude jednotná tělovýchovná organizace Sokol (JTO Sokol). Turistické oddíly vzniklé pod jeho hlavičkou v mezích možností pokračovaly i v péči o turistické značení.

Zákon č. 187/1949 Sb., o státní péči o tělesnou výchovu a sport, zajistil této organizaci monopol na organizovanou sportovní činnost.

Po vzniku Slovenského výboru pre telesnú výchovu a šport (SlV TVŠ) v roce 1954 převzala organizaci značení turistických tras na Slovensku Slovenská značkařská komise turistické sekce SIV TVŠ.

Ústředním orgánem turistického značení v Československu byla komise značení turistické sekce Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Slovenská komise byla rovnocenným partnerem komise československé, která fakticky fungovala jako česká, a jejich spolupráce byla bezproblémová.

Dne 8. Protože i v jiných oblastech sportu se JTO Sokol ukázala nefunkční, rozhodla v červnu 1956 konference KSČ o vytvoření nové „jednotné dobrovolné tělovýchovné organizace“ (JDTO). Na základě zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, byl založen ČSTV.

22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Těmito opatřeními byl zajištěn ze státních prostředků na tělovýchovu stálý příjem, z nějž bylo možné platit materiál a dobrovolným značkařům cestovné. Systém se podařilo obnovit.

Značení prováděl Svaz turistiky Československého svazu tělesné výchovy (ST ČSTV), na Slovensku Slovenský odbor turistiky (SOT ČSZTV) v rámci Slovenské organizace ČSZTV.

V roce 1959 Vlastimil Dohnal navrhl červenožlutý kovový stojan pro turistické vývěsné mapy, který se používal v celém Československu.

Federalizace Československa v roce 1969 měla za následek vznik národních organizací Český svaz turistiky a Slovenský zväz turistiky, v jejichž rámci pracovaly dosavadní značkařské komise s nezměněnými kompetencemi, kromě toho vznikla federální značkařská komise se sídlem v Praze, v níž byli po třech členech zastoupeni čeští a slovenští značkaři.

Oba svazy se dohodly na tom, že školení instruktorů značení se budou konat celostátně a že si budou instruktory navzájem uznávat a že zůstanou platit jednotná pravidla značení.

V roce 1972 předsednictvo ČSTV rozhodlo, že předseda ČKZ A. Hubička bude odpovědný za značení obou národních svazů, proti čemuž slovenský svaz marně protestoval.

Brzy po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici.

V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a KČST a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV. Vznikla koordinační rada Federace českých a slovenských turistů a při ní federální komise značení s paritním zastoupením.

Opět byla dohodnuta jednotná metodika značení a celostátní školení značkařů I. třídy (instruktorů).

Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích.

Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy.

Dne 8. září 1993 byla uzavřena dohoda KČT s MŽP o spolupráci při zřizování, značkování, udržování a změnách turistických značených tras v chráněných částech přírody.

Z 28. února 2000 pochází smlouva se správou NP a CHKO Šumava, z 12. 5. 2000 se správou NP České Švýcarsko, 7. února 2001 se správou NP Krkonoše a 26. června 2004 s MŽP (smlouva z roku 2004 zahrnuje celé území státu, nejen chráněná území).

Nejvyšším orgánem KČT pro tuto činnost je Rada značení ÚV KČT, která metodicky a finančně řídí krajské (regionální) sekce začleněné do krajských organizací KČT.

KČT je členem Evropské asociace turistických klubů. Asociace sídlí v Kasselu v Německu, prezidentem asociace v roce 2005 byl Čech Jan Havelka, který má sekretariát v Praze.

28. dubna až 2. května 2004 asociace v Bechyni uspořádala první Evropskou konferenci o značení turistických cest.

Českou republikou procházejí evropské dálkové trasy E3, E10, kratšími úseky v pohraničí do ní zasahují trasy E6 a E8.

V sobotu 15. června 2003 byl slavnostně připojen první český úsek takzvané Svatojakubské cesty. Pod mezinárodním označením I 24 vede z Prahy-Zbraslavi (klášter) přes Karlštejn, Beroun, Nižbor, Kralovice, Plasy (klášter), Horní Břízu, Krkavec, Stříbro, Kladruby (klášter), Úhlavku, Bělou nad Radbuzou a hraniční přechod Železná v Českém lese k německému Norimberku. Česká část je dlouhá 238 km.

ÚV KČT dne 8. června 2018 schválil zřízení Sekce moderních pěších tras při Radě značení KČT. Cílem sekce je zlepšení stávající sítě pěších turistických tras z hlediska bezpečnosti i turistických prožitků.

Jedním z hlavních úkolů je vytipovat nebezpečné úseky, kde turistické značené trasy vedou v souběhu s frekventovanou silnicí či cyklotrasou, a najít alternativní vedení této trasy.

V péči o turistické značení pokračoval Klub slovenských značkárov jako složka Klubu slovenských turistů. V roce 1997 byl přejmenován na Ústredny klub značkárov Slovenska.

V letech 1998-2000 proběhl mezi KST a ÚKZS kompetenční spor, kvůli kterému KST podalo na ÚKZS v roce 2000 žalobu, v níž jako předběžné opatření žádal zakázat ÚKZS obnovu a údržbu značení ve vlastnictví KST. Po prvním rozhovoru se soudkyní vzalo vedení KST žalobu zpět.

Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR.

Značení turistických tras

Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě.

Český systém turistického značení je unikátní v tom, že je stejný po celé republice. „Máme na to certifikát od příslušné komise, která sídlí ve španělském Alicante.

Značky mají podobu tří vodorovných pruhů, kde krajní pruhy jsou bílé a prostřední pruh má jednu ze čtyř barev: červenou, modrou, zelenou nebo žlutou. Existují i speciální značky pro lyžaře, cyklisty a jezdce na koních.

Způsob značení je shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích (hodiny a minuty) se zaokrouhlením na 5 minut, nikoliv v kilometrech.

Značené turistické trasy jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v plánech měst nebo v automapách. Edice turistických map KČT od roku 2000 mívají na zadní (textové) straně mapy uvedenu podrobnou kilometráž značených cest seřazenou podle jejich čísel.

Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3, 4 nebo 5 zelené, číslicemi 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení. Do nedávné doby se toto číslo značené cesty uvádělo na směrovkách a místních tabulkách, za lomítkem byla uváděna vzdálenost od počátku trasy.

KČT vede i registr značených cest spravovaných jinými subjekty.

O nynějším systému číslování tras rozhodl ve dnech 10.-11. prosince 1960 v Praze aktiv předsedů značkařských komisí. Systém navrhl předseda západoslovenské komise značení Juraj Szomolányi. Pro pěší a lyžařské trasy navrhl čtyřmístné číslo, kde první dvojčíslí udává vedoucí barvu (červená, modrá, zelená, žlutá) a územní příslušnost (např. Severní Morava, Východní Slovensko) a druhé dvojčíslí pořadové číslo trasy.

Některé značené cesty mají i název, který bývá uveden na směrovkách: například Jiráskova cesta, Zlatá stezka Českého ráje nebo Březinova cesta.

Obnovení nejstarší trasy

Před 125 lety vznikla nejstarší pěší turistická trasa v českých zemích. První označovací družstvo Klubu českých turistů spojilo červenou značkou Štěchovice u Prahy a legendární Svatojánské proudy. Původně ji vyznačili 11.

Dnes je přístupná jen část původní trasy, tedy asi 3 a půl kilometru dlouhý úsek, který je vyznačený replikami původních směrových tabulek. Na místě jsou i naučné panely popisující vznik trasy a další historická fakta.

Původní pásové značky byly větší než dnes.

Později začali turisté některé trasy značit i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě.