Když se řekne Národní divadlo, většina Čechů si vybaví Smetanovu Libuši, zlatou střechu a slavné „Národ sobě“. Ale věděli jste, že tahle budova má na svém kontě tolik slavnostních otevření, že by na to nestačil ani Smetana s celou operní sezónou? Hořela, vstávala z popela, slavila, zavírala se a znovu otevírala, až je z toho jedno velké divadelní představení.
Budova Národního divadla v Praze má historii bohatší než většina rodokmenů starých šlechtických rodů - a navíc se pravidelně připomíná stylem „nechte mě chvíli zavřené, až se zase slavnostně otevřu“.
Pokud patříte mezi milovníky kulturního dění, rozhodně byste neměli vynechat návštěvu některého z divadelních představení Národního divadla v Praze, které tvoří tři umělecké soubory - opera, činohra a balet.
Národní divadlo je reprezentativní scénou České republiky, ztělesněním vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti. Na jeho budování se sbírkami podílely široké vrstvy všeho lidu a slavnostní položení základního kamene 16. května 1868 se stalo všenárodní politickou manifestací.
Soubory střídavě vystupují v historické budově Národního divadla, ve Stavovském divadle a v Divadle Kolowrat.
Přes Pražskou informační službu je možné zajistit mimořádné prohlídky budov Národního divadla. Unikátní interiéry si můžete prohlédnout také v rámci národních svátků či při významných výročích budovy.
Celková prohlídka vybraných prostor Národního divadla vás zavede k základním kamenům, do hlediště a hlavního foyer, kde můžeme obdivovat díla Mikoláše Alše, Františka Ženíška a dalších umělců generace Národního divadla.
Při zvláštních příležitostech bývá otevřen i Prezidentský salonek, který je paradoxně umístěn na nejhorším místě, odkud prezident v lepším případě vidí polovinu jeviště a někdy ani to ne.
Byla to svérázná pomsta českých stavů tehdejšímu panovníku Františku Josefu I., od kterého se čekal větší příspěvek na stavbu divadla a také že nedošlo ke korunovaci Františka Josefa českým králem.
Základní informace o prohlídce:
- Určeno pro: jednotlivce a malé skupinky
- Sraz účastníků: vždy cca 5 minut před termínem prohlídky před hlavním vchodem do budovy Národního divadla, vstup z Národní třídy.
Součástí velkorysého interiéru je kromě samotného hlediště také několik společenských sálů, salónků, předsálí nebo terasa, kde lze obdivovat díla Bohuslava Schnircha, Mikoláše Aleše, Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Václava Brožíka, Josefa Tulky a Julia Mařáka. Prohlídka vede přes jednotlivá podlaží celým divadlem.
Znáte to - Národ sobě. Ale hlavně divákům! Ano, i Národní divadlo kdysi bylo jen nápad na papíře. Ještě než se začalo mluvit o zlaté kapličce, než se vyznačilo staveniště a než padla první výzva k veřejné sbírce, byla tu jen myšlenka. A hrstka idealistů, kteří si řekli, že když mají Němci svá divadla, Italové operu a Angličané Shakespeara, měli by mít i Češi něco vlastního.
Psal se podzim roku 1844, když čeští vlastenci přestali snít o důstojném kamenném divadle a začali jednat. V roce 1845 už František Palacký podal žádost stavovskému výboru českého sněmu - a neuvěřitelné se stalo skutečností: za pár měsíců byla žádost schválena.
Sbírka na divadlo začala v roce 1851. A nejen že vznikla slavná věta „Národ sobě“, ale údajně i pozdrav „nazdar“. Legendy praví, že si ho vymysleli studenti, kteří sbírali příspěvky, a každé předání mincí doprovodili mohutným „na zdar!“ Takže až dnes pošlete peníze na crowdfunding, klidně si to zopakujte nahlas.
Aby to nebylo jen o haléřích, přispěli i velmoži: Lobkowiczové, Chotkové, Schwarzenberkové, Harrachové, Kolowratové, Kinští a Černínové, ale také vědci, umělci a průmyslníci, od Palackého přes Riegra až po Ringhofferovy a Rotty.
V roce 1852 se konečně koupil pozemek bývalé solnice na nábřeží Vltavy u dnešního mostu Legií. A aby lidé věděli, na co se mohou těšit, ještě před Národním divadlem vzniklo Prozatímní divadlo, navržené architektem Vojtěchem Ignácem Ullmanem; slavnostní otevření proběhlo 18.
Na stavbě Národního divadla měl hlavní slovo architekt Josef Zítek. V letech 1865-66 vznikl návrh, o rok později se koplo do země. Dne 16. května 1868, souběžně s premiérou Smetanova Dalibora, došlo na slavnostní položení základních kamenů. Ano, v množném čísle - protože základních kamenů má divadlo mnohem víc než běžný pomník.
Pocházejí z nejrůznějších českých i slovenských krajů, jako by se celá země rozhodla pod divadlem symbolicky podepsat.
V roce 1875 byla stavba hotová až po střechu a o dva roky později byla pod střechou. Mezitím se rozběhla výzdoba interiérů. Na ní se podíleli umělci, později označovaní jako generace Národního divadla, například Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Antonín Pavel Wagner, Václav Brožík a Julius Mařák.
Národní divadlo se poprvé slavnostně otevřelo 11. června 1881 při příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa. Hrála se - jak jinak - Smetanova Libuše. Po jedenácti představeních se ale divadlo zase zavřelo kvůli dokončovacím pracím.
A pak přišel 12. srpen 1881 - datum, které zná každá kronika. Oheň vypukl od žhavých uhlíků, které klempíři po práci zřejmě neúplně uhasili a vysypali do okapového žlabu. Měď se rozžhavila, dřevo chytlo - a v šest večer si hasič na obchůzce všiml plamenů. Hlásič fungoval, ale ve stejnou chvíli přišlo hlášení i od strážníka z Poštovské ulice. Výsledkem byl zmatek.
Požár trval celou noc, s ohněm hasiči bojovali celých dvanáct hodin až do šesté ranní následujícího dne. K ránu se zřítil strop i s lustrem. Byl to pád jako z antické tragédie - i s oponou od Ženíška a dekoracemi k opeře Libuše. Ztráty na životech žádné, ale morální rána obrovská.
A přesto se stal zázrak. Národní divadlo ještě hořelo, a už začala nová sbírka. Za 47 dnů se vybral milion zlatých! Přispěl i císař František Josef I. Architekt Josef Zítek byl však po požáru odsunut a dokončení se ujal jeho žák Josef Schulz.
A protože Ženíšek byl zaneprázdněný - nebo mu možná honorář připadal nízký? - novou oponu namaloval Vojtěch Hynais. Zajímavost? Opona váží 180 kilogramů, má plochu 142 metrů čtverečních a Hynais na ni spotřeboval 26 kilogramů barev.
Po dvou letech, 18. listopadu 1883, se Národní divadlo otvíralo podruhé, a to opět představením opery Libuše.
Historická budova Národního divadla sloužila skoro sto let prakticky beze změny. Žádná velká přestavba, jen tu a tam retuše, opravy a kosmetické zásahy. Ale s příchodem 70. let 20. století bylo jasné, že takhle hrát už dlouho nepůjde.
A tak přišlo další „divadelní zavřeno“: 1. dubna 1977, sice na Apríla, ale bez legrace, se divadlo zavřelo. Začala rozsáhlá generální rekonstrukce, která zasáhla nejen samotnou budovu, ale i její okolí.
Vznikla nová provozní budova, která konečně nabídla zázemí hodné národní instituce - včetně zkušeben, šaten, administrativy i hlavní pokladny.
Rekonstrukce byla naplánovaná tak, aby se 18. listopadu 1983 mohlo důstojně oslavit 100. výročí znovuotevření divadla po požáru. Co se ten večer hrálo? Ano, hádáte správně - opět Smetanova Libuše.
O den později byla slavnostně otevřena Nová scéna - tehdy novotou zářící, dnes ikonická stavba z betonu a skla se zvláštní poetikou 80. let, která rozděluje publikum na milovníky a lehce trpící.
Tím se uzavřelo jedno velké století českého divadla. Ale ne na dlouho, protože Národní divadlo se nikdy nezavírá na dlouho.
Když se podíváte na budovu Národního divadla z protějšího břehu Vltavy, vypadá to, že tam stojí věčně. Jako by nikdy nehořela, nikdy se nezavíraly její dveře, nikdy se v zákulisí nehádali scénografové s režiséry. Ale to je právě na ní to krásné - že za noblesní fasádou se skrývá příběh plný vášně, tvrdé práce, omylů, comebacků a sbírek, které dokázaly nemožné. A tahle tradice žije dál.
Národní divadlo dnes není jen turistický maják ani svatostánek klasiků. Je to živý organismus tří uměleckých souborů, činohry, opery a baletu.
Při pohledu na pozlacenou střechu planoucí ve slunci z mostu Legií také pochopíte, proč se divadlu začalo říkat Zlatá kaplička.
Rok 2026 přináší další kapitolu: oslavy, přestavby, nové premiéry, a možná i novou verzi Libuše (kolikátou už?). A vy? Můžete být u toho. Ať už jako divák v první řadě, přispěvatel do nové sbírky (ano, i ty budou), nebo jen jako ten, kdo řekne svému dítěti: „Tady, pod tou zlatou střechou, se píší dějiny. Protože věda a historie nejsou nuda.
A Národní divadlo?
Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Divadlo bylo znovu otevřeno 18. listopadu 1883.
Historie divadla v kostce
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1844 | Zrod myšlenky na vybudování kamenného divadla |
| 1851 | Zahájení veřejných sbírek na stavbu |
| 1852 | Zakoupen pozemek pro stavbu |
| 1868 | Slavnostní položení základních kamenů |
| 1881 | První slavnostní otevření |
| 1881 | Požár divadla |
| 1883 | Znovotevření divadla po rekonstrukci |
| 1977 | Zahájení rozsáhlé generální rekonstrukce |
| 1983 | Slavnostní otevření po rekonstrukci a otevření Nové scény |
Počátky divadla v českých zemích sahají do 12. století, kdy se začíná provozovat divadlo v církevním prostředí v návaznosti na liturgické obřady během církevního roku (hry velikonoční, vánoční, o svátcích světců příběhy z jejich života atd.). Od 13. století vzrůstá vliv světského prostředí a kromě chrámových scén se objevují i divadelní hry s lehčí tematikou, provozované na tržištích a v ulicích, ale také na dvoře Václava II.
Velký význam mělo založení univerzity ve 14. století, v textech her se začíná vedle latiny uplatňovat také čeština (i původní hry).
V období renesance dochází k rozsáhlé výstavbě šlechtických paláců, v nichž se obvykle nacházel velký sál procházející nejméně dvěma patry, využívaný mj. také pro divadelní představení.
První divadlo pro širokou veřejnost vzniklo v Praze V Kotcích v místě bývalých kupeckých krámků a roku 1771 tam bylo odehráno první představení v češtině - překlad původně německé hry Kníže Honzyk.
Roku 1783 bylo otevřeno Nosticovo divadlo, stále hlavně pro německou činohru a italskou operu. O rok později bylo postaveno na Václavském náměstí dřevěné Vlastenecké divadlo zvané Bouda, určené výhradně pro česká představení.
Během 1. poloviny 19. století vzniklo několik tzv. Roku 1845 vzniklo z iniciativy českých vlastenců divadelní družstvo, které podalo vídeňské vládě žádost o povolení zřízení českého kamenného divadla.
Roku 1848 navrhl Josef Kajetán Tyl pořádání sbírek na stavbu divadla a v roce 1850 bylo povoleno založení Sboru pro zřízení českého národního divadla v Praze, který hned vydal výzvu k zahájení sbírek.
Mezi dárci byli představitelé šlechty, osobnosti společenského a kulturního života, mnoho spolků a organizací, skupiny dělníků a pracovníků různých továren a provozů, tisíce jednotlivých občanů.
Roku 1852 byl na vltavském břehu zakoupen pozemek, ale začátek stavby brzdí spory mezi Staročechy (F. Palacký, F. L. Rieger), kteří chtěli budovu jednodušší, rychleji postavenou a Mladočechy (K. Sladkovský, K. H. Borovský), kteří prosazovali stavbu reprezentativnější s vyššími finančními nároky.
Spor byl vyřešen kompromisem, který představovalo Prozatímní divadlo architekta Ignáce Ullmana otevřené po půlroční výstavbě 18. 11. 1862.
16. 5. 1868 byly položeny základní kameny - první z nich měl být původně z Řípu, kde byl také při slavnostní pouti vylomen, ale nepodařilo se ho opracovat do požadovaného tvaru, proto byl použit žulový kámen z Louňovic na Říčansku.
Celkem bylo ke staveništi dopraveno 26 kamenů (z Radhoště, z Řípu, z Blaníku, z jižních Čech, ze Šumavy aj.; z Prahy byly čtyři: ze Žižkova, dva z Vyšehradu a ze Slivence; jeden ze základních kamenů věnovali krajané z Ameriky, je na něm vyryt nápis: Co krev pojí, moře nerozdvojí).
Poklepy na základní kámen zahájil František Palacký, následoval Jan Evangelista Purkyně za vědu, Josef Wenzig za umění, Josef Jiří Kolár za dramatické umění, Bedřich Smetana za hudbu, architekt Josef Zítek a další.
Dále se pořádaly sbírky po všech Českých zemích, výraznou sumou přispěl i císař František Josef I. Budova byla dokončena a divadlo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa.
Otevíracím představením byla premiéra opery Libuše Bedřicha Smetany, kterou již hluchý skladatel sám dirigoval. Odehrálo se několik představení, divadlo pak bylo na léto uzavřeno a pokračovaly dokončovací práce.
Během nich neopatrností stavebních dělníků, kteří při práci na střeše špatně uhasili dřevěné uhlí, došlo 12. srpna 1881 k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla.
Okamžitě však byla organizována nová celonárodní sbírka na opravu. Projektem rekonstrukce byl však pověřen Zítkův žák a asistent Josef Schulz. Zítkovi totiž bylo, neprávem, vyčítáno zanedbání protipožárních opatření, proto sám s trpkostí odstoupil.
Schulz neuplatnil příliš radikální změny, snížil a zmenšil rozměr střechy, čímž se snížil počet sedadel z 1800 na 1360 (snažil se o to již Zítek, původní požadavek Sboru byl 2500 míst). Na místě starého domu vedle Prozatímního divadla postavil tzv.
18. listopadu 1883 bylo divadlo znovu otevřeno, opět představením Libuše, a bez větších oprav sloužilo téměř 100 let.
V prostorách divadla najdeme vrcholná díla českých autorů 19. V exteriéru vyniká lodžie s korintskými sloupy nad hlavním vstupem, předsazeným před budovu. Nese sochy od Bohuslava Schnircha Apollon a devět múz.
Na obou schodišťových pylonech se vzpínají koňská trojspřeží (trigy) s bohyněmi Vítězství, které byly osazeny roku 1911. Původní Schnirchovy trigy byly zničeny při požáru, nově je vytvořili jeho žáci, sochaři František Rous, Emanuel Hallmann a Ladislav Šaloun.
V lodžii jsou lunetové fresky Pěti písní od Josefa Tulky v mánesovském pojetí: Poezie bohy národu dávaná, Píseň lásky, Píseň zbožnosti, Píseň utlačované svobody, Píseň odboje.
V interiéru divadla v přízemí i patrech ochozu (tzv. kuloárové chodby), na schodištích, v obou foyer najdeme množství převážně bronzových bust divadelních osobností od nejlepších českých sochařů - Jana Štursy, Bohumila Kafky, Karly Vobišové, Karla Opatrného, Ladislava Kofránka, Otakara Španiela, Josefa Drahoňovského, Jakuba Obrovského aj. (herci, pěvci, spisovatelé, skladatelé, stavitelé, malíři ND).
Na 1. balkónu byla v roce 2011 umístěna busta Václava Havla od německého výtvarníka Kaie Teicherta.
V lunetách chodby 1. patra před hlavním foyer jsou alegorické malby Adolfa Liebschera: Balet, Opera, Epos, Melodrama, Opereta, Veselohra, Drama a Fraška, na nichž je vždy postava matky obklopené dětmi a různé atributy charakterizující zobrazená divadelní umění.
Pod lunetami je 5 pamětních desek, připomínajících významné události v dějinách ND, předsedy a podpředsedy Sboru pro zřízení českého národního divadla; centrální deska nad bustou Tomáše Garriqua Masaryka připomíná založení českého státu 1918. Původní text zmiňoval císaře Františka Josefa I., za jehož panování bylo divadlo postaveno.
V reprezentativním prostoru hlavního foyer, renesančně řešeném a bohatě barevně laděném, je 14 lunetových obrazů od Mikoláše Alše na téma Vlast - hrdina putuje rodnou zemí a svým životem od dětství ke smrti (Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava zlatonosná, Žalov).
Dále jsou zde 4 rozměrná plátna od Mikoláše Alše a Františka Ženíška na téma Život, Mýtus, Historie a Bohatýrský zpěv. Na stropě je Ženíškův triptych Úpadek, Vzkříšení a Zlatý věk umění. Vynikající malířskou výzdobu mají i salonky přilehlé k prezidentské lóži, jsou to však prostory veřejnosti přístupné jen zřídka (poprvé při dni otevřených dveří roku 2007).
Schodišťová chodba této části je zdobena alegoriemi Zemí českých, Míru a Historie od Vojtěcha Hynaise. Následuje vestibul se souborem obrazů památných míst od Julia Mařáka: Říp, Radhošť, Blaník, Hostýn, Vyšehrad, Pražský hrad.
Ve foyer 1. galerie je sedmidílný krajinářský cyklus míst vyzvednutí základních kamenů od Vincence Beneše a další busty významných osobností. Tento prostor získal dnešní podobu v 50. letech 20.
V čele zlatočerveného hlediště je proscénium s nápisem Národ sobě (autor K. H. Borovský) proloženým erby zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko). Před jevištěm původně visela opona Františka Ženíška, která byla zničena požárem.
Ženíšek byl vyzván k jejímu vytvoření znovu, byl však zaneprázdněn a proto byl osloven Vojtěch Hynais, studijně pobývající v Paříži, tudíž už tehdy ovlivněn francouzským impresionismem, což se projevilo na podobě opony.
Je na ní namalován rozestavěný chrám - symbol vznikajícího divadla, ke kterému zleva přicházejí malíři, sochaři, stavitelé, architekti a řemeslníci. Nad nimi je okřídlený genius umění - jiné výklady uvádějí, že jde o Matku Vlast - v jedné ruce s vavřínovým věncem, v druhé červenobílým praporem.
Postavy plné života mají tváře mnohých přátel tvůrce: malíře Marolda a Rexe, hereček Sklenářové-Malé, Bittnerové, Šamberkové, Kvapilové aj. Nad dívkou v růžových šatech je i Hynaisův autoportrét. Postavy v pravé části představují dárce a také umělce a stavitele ND.
Ve střední části okraje opony jsou znaky Jana Žižky a Jiřího z Poděbrad a znaky 13 českých krajů podle úředního dělení z roku 1854. Opona má šířku 12,2 a výšku 11,7 m, váží 270 kg.
Před Hynaisovou oponou je železná protipožární opona, dnes kopie původní zdobené malířem Františkem Kyselou. Strop je vyzdoben osmi Ženíškovými alegoriemi umění (Tanec, Mimika, Lyrika, Epika, Hudba, Malířství, Sochařství, Architektura).
Jedná se o oleje na plátně, umístěné již hotové na strop. Uprostřed je lustr vyrobený podle návrhu Josefa Zítka v Mohuči. Původní byl zničen při požáru, z jeho roztavené hmoty byly raženy pamětní medaile, které se prodávaly ve prospěch opravy zničeného divadla.
Nově vyrobený lustr je přesnou kopií původního, byl vyroben z litého bronzu a pozlacen. Má osm prstenců s 208 žárovkami a 16 halogeny, které skryté ve stropě osvětlují Ženíškova plátna. ND bylo jednou z prvních divadelních budov v Evropě, která byla osvětlena elektricky.
O dostavbě se uvažovalo už od 50. let 20. století - tehdy byly zbořeny sousední Kaurovy domy. Projekt vypracoval brněnský architekt Bohuslav Fuchs, a s menší obměnou podle něj začala výstavba v 70. letech.
Roku 1981 však na příkaz nejvyšších státních orgánů převzal práci Projektový ústav hl. m. Prahy a projekt byl změněn podle návrhu arch. Karla Prágera, což nejvíce poznamenalo podobu Nové scény. S Novou scénou je propojena tzv.
Od 1. dubna 1977 probíhala generální rekonstrukce historické budovy, kterou vedl ing. arch. Zdeněk Vávra a jejímž generálním projektantem byl SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů).
Historická budova byla přísně zachována jak v exteriéru, tak i v interiéru s výjimkou dílčích úprav postranních prostor. Celá provozní část budovy, tj. Prozatímní divadlo i Schulzův dům byly vybourány a zásadně přestavěny.
Zachován zůstal jen zadní vestibul, stará ředitelna a schodiště. Jinak byly do obvodových zdí vestavěny nové konstrukce včetně střechy tak, aby zachovaly siluetu obou budov. Byly vystavěny dva zkušební sály, baletní a univerzální, a další technické provozy. Umělecká výzdoba byla obohacena o díla soudobých výtvarníků.
V nové šatně v suterénu (slouží pro přízemí a 1. a 2. balkon) jsou lustry podle návrhu arch. Zdeňka Vávry, Vladimíra Gleicha a Věry Liškové. U vstupů do šatny jsou proti sobě busty Josefa Zítka od Marty Jiráskové a Josefa Schulze od Emanuela Hallmana.
Na výzdobu exteriérů i interiérů bylo použito kolem 3 kg zlata, proto je také bývá někdy nazýváno „zlatá kaplička“. V místech vyššího oděru však musí být měkké zlato nahrazeno trvanlivějším tzv. metalem, které je od zlata k nerozeznání.
V hledišti je po poslední rekonstrukci 986 míst k sezení, místa k stání byla zrušena. Po skončení rekonstrukce bylo divadlo slavnostně otevřeno 18. 18. 11. 2008 u příležitosti 125.
Na ocelový skelet budovy jsou zvnějšku na speciální zámky nasazené skleněné tvárnice, zevnitř jsou vrstvené panely obložené zeleným kubánským mramorem. Použité materiály i způsob konstrukce vyřešily odhlučnění z Národní třídy.
Zanechat komentář