Čeští cestovatelé a jejich knihy o africké savaně

Čeští cestovatelé zanechali v literatuře nesmazatelnou stopu svými díly o africké savaně. Jejich cestopisy a romány přibližují čtenářům život v tomto fascinujícím prostředí, odhalují krásy přírody a kultury místních obyvatel. Mezi významné osobnosti patří Ladislav Mikeš Pařízek a v současnosti Hana Hindráková, kteří svými knihami obohacují české cestopisné dědictví.

Typická krajina africké savany.

Ladislav Mikeš Pařízek: Novinář a objevitel

Ladislav Mikeš Pařízek si během života vysloužil řadu nálepek. Novinář. Barikádník. Ale také rváč nebo ukřivděnec. Psal se podzim roku 1907. V úterý 19. listopadu přišel na svět chlapec Ladislav v rodině místního kováře Pařízka na okraji Budějovic. Budoucí objevitel pramenů afrického veletoku Niger.

Dětství Ladislava Mikeše Pařízka, jak zní plné jméno onoho hošíka, bylo formováno koloritem proletářského Lineckého předměstí a dýmem parních lokomotiv projíždějících Jižní zastávkou. Místní kluky lákaly spíše divoké rokle a břehy Vltavy a Malše. Brzy se u něj projevila nejen touha po dětských hrách, ale i živelná povaha. Již ve věku osmi let se stal uznávaným vůdcem velké a bojovné party. „Parta Ládi Pařízků“ se stala postrachem okolí a její vůdce si záhy vysloužil pověst největšího rváče předměstí.

Rodina kováře Pařízka se roku 1917 přestěhovala na opačný konec města - do nájemního domu na Pražském předměstí. Ladislav začal navštěvovat reálné gymnázium, stal se z něj pan student. Pro sebenevinnější rošťárny nebylo ve ctihodném c. k. vzdělávacím ústavu pochopení a ani usedlí spolužáci v ničem nepřipomínali jeho bývalou partu desperátů. Volné chvíle trávil v knihovně paní domácí, plné cestovatelské literatury. Zde z nouze po skutečných dobrodružstvích unikal do světa exotických dálav. Sečtělý chlapec v sobě objevil literární talent. Roku 1919 přišlo do Budějovic skautské hnutí. V něm Ladislav našel náhradu za ztracenou dětskou partu i prostor pro své vůdčí sklony. Jeho dny najednou dostaly nový smysl.

Což kovář vyřešil rychle. Odhlásil Ladislava z gymnázia a ve třinácti letech mu zařídil práci ve velkoskladu papírenským zbožím. Při první příležitosti nasedl na vlak a sbohem rodné město! Vzhůru na západ! Paříž mu však přichystala kruté prozření. Byla plná podobných chudáků jako on a na bezvýznamného českého chlapce opravdu nečekala. Peníze se mu brzy rozkutálely, nové nebylo kde vydělat. Za této situace ho na ulici oslovil dobře oblečený muž a pozval na sklenku a jídlo. Verbíř cizinecké legie. V říjnu 1924 se ocitl v Marseille ve výcvikovém legionářském středisku. Následná mise do Alžírska poznamenala Pařízka na celý život. Ale také podlehl magii Afriky. Očarovala jeho srdce.

Bylo mu přes dvacet a najednou mu jeho život začal dávat smysl. Zdraví se vracelo, zesílil a díky legionářské minulosti získal potvrzení pro legální pobyt ve Francii. Byl rozhodnutý o své budoucí profesi - stane se novinářem. A bude se snažit vrátit do Afriky! Za svými cíli šel trpělivě a až nečekaně ukázněně. Začal publikovat první texty nyní již s charakteristickou zkratkou LMP. V roce 1930 odjel jako člen topografické expedice k rovníku. Čekalo ho mnohaměsíční putování neprobádanými oblastmi Belgického Konga, kam možná ještě nevkročila noha bělocha. Stal se novinářem - cestovatelem!

Expediční vozidlo Praga Piccolo, které používal L.M. Pařízek.

Topografická cesta tropickou Afrikou pasovala LMP mezi uznávané znalce dané oblasti. Po návratu do Francie absolvoval řadu přednášek. Jeho články začaly vycházet v respektovaných tiskovinách. Pro radu si k LMP chodili koloniální politici i obchodníci. Začal si pěstovat image znalce černého kontinentu. Několikrát se vrátil do Afriky. V její západní části se scházel s inženýry, které vyslal do Afriky magnát Baťa zakládat kaučukové plantáže. V hlavě se mu tak začal rodit první román. Vyšel pod titulem Bílé slzy.

Přišel březen 1939. Levicově orientovanému novináři přestaly být provinční Budějovice bezpečným místem. Uchytil se na nenápadném místě účetního velké stavební firmy. Naplno se začal věnovat přednáškové činnosti. A dal se odvážně do služeb podzemního odboje. Sloužil jako kurýr k přepravě protinacistické literatury a zbraní. Pražské povstání prožil LMP na barikádách jako aktivní bojovník skupiny Věrní psi. Své zážitky popsal v reportážní knize A lid povstal, jedné z prvních knih věnovaných událostem Květnového povstání.

Událostmi těhotná poválečná léta přivítala Pařízka na vrcholu tvůrčích sil. Stal se členem redakce týdeníku Svět práce, jezdil po republice, psal reportáže o obnově vlasti. V prosinci 1947 vyjel v patnáct let starém voze Praga Picolo. Našel však jinou Afriku, než si ji pamatoval. Z cesty vytěžil LMP materiál pro dětský román K pralesům Libérie a dospělým čtenářům určený cestopis Afrika pod maskami. Že doba cestovatelů - objevovatelů, mezi které se počítal, nenávratně končí. Cestovatel se tak vrátil z nové Afriky do nového Československa.

Vadil Pařízkovi nový kurz, který Československo v roce 1948 nabralo? Nikoli. Režim pak cestovatele odměnil jedinečnou příležitostí. Když byli vyhnáni v září 1958 koloniální úředníci z Guineje, přišlo komunistům vhod poslat do této chudé země levicového novináře. V květnu 1959 dorazila Pařízkova expedice po cestě Guinejí k prameni řeky Niger. Dne 21. května 1959 krátce před polednem pronikl posvátným hájem a pod shlukem kapradí objevil dvě malé tůňky - skutečný pramen afrického veletoku Niger. Byl prvním bělochem, který se na pramen díval!

Po návratu z Guineje si LMP užíval pocitu cestovatelské celebrity. Ale byla to v jistém slova smyslu jeho labutí píseň. V polovině 60. let Pařízek svou prohru přijímá a věnuje se výhradně dětské literatuře. Vychází jeho zřejmě nejlepší dětský román Songaré, téměř detektivní vyprávění o chudém africkém chlapci.

Poslední léta svého života strávil LMP ve finanční tísni. Umírá v březnu 1988 v Praze. Pomalu se na něj zapomnělo. V Českých Budějovicích byla po cestovateli aspoň pojmenována jedna krátká ulice, jinak se nad životním příběhem LMP zavřela voda.

L.M.Pařízek byl především novinář. Sám si ale více vážil svých knih. Věnoval se psaní pro děti, románům pro dospělé a cestopisům. Odkaz této tvorby je rozporuplný. Většina jeho knížek byla poplatná době svého vzniku. Pro Budějčáky je mimořádně zajímavá kniha Mé cesty za dobrodružstvím, kde se LMP vrací ke svému dětství na periferii města a událostem, které formovaly jeho kariéru.

Jeho knihy psané po roce 1950 byly poplatné své době a jeho členství v KSČ. Velmi cennými dodnes jsou podrobná líčení prostředí Afriky (zeměpisné i domorodých společenství), převyprávění domorodých pohádek a bájí.

Mezi jeho díla patří například:

• Africké svítání (1952)
• Hvězdy nad Kandelem (1973)

Hana Hindráková: Současná spisovatelka a milovnice Afriky

Po čase se potkáváme se spisovatelkou Hanou Hindrákovou, rodačkou z Trutnova. Ta si při svých cestách světem zamilovala Afriku a píše o ní opravdu velmi čtivé a poutavé romány, které přečtete jedním dechem. Určitě takový naléhavý příběh přináší i vaše nejnovější kniha Obchodníci s dětmi. O čem tedy je a kdy vyjde?

Knížka vyjde v pondělí 6. listopadu. Je to napínavý příběh s hlavním tématem nelegálních afrických adopcí. Děti jsou kradeny zranitelným rodičům a potom prodávány na adopce, ať už po Africe, do Spojených států nebo do Evropy.

V České republice se pohybuji v komunitě lidí, která má ráda Afriku, a velmi často se ke mně dostalo, že by někdo chtěl adoptovat dítě z Afriky. Už jsem o tom něco věděla, jak to tam funguje, a věděla jsem, že hlavní motivací těchto lidí je pomoci tomu dítěti nebo případně mít doma kus milované Afriky. A říkala jsem si, oni mají pocit, že někomu pomůžou, ale třeba adoptují dítě, které vůbec není sirotek. Tak jsem měla potřebu o tomto tématu napsat, protože adoptovat dítě z Afriky je docela módní záležitost.

Ano, jsou tu továrny na výrobu dětí a fungují hlavně v Nigérii. Továrny na výrobu dětí jsou místa, kam jsou unášeny mladé ženy, jsou znásilňovány za účelem otěhotnění, a potom, když dítě porodí, tak je prodáno na černém trhu. Zní to neuvěřitelně, ale opravdu to takto funguje, je to třetí nejčastější zločin. Má láska k Africe vznikala postupně. Běloch je tam vnímán jako chodící bankomat.

S nikým konkrétním jsem se tam nepotkala, ale občas člověk něco zaslechne, viděla jsem různé reportáže a četla příběhy lidí, kterým byly děti ukradeny. Byly to většinou matky ulice, které jsou velmi zranitelné. A když jim dítě někdo ukradne, tak se nikde nedovolají svých práv.

Hlavní postavou je novinářka Izabela, která se vrací po letech do Keni a moc si přeje otěhotnět. Nedaří se to a tak se rozhodne, že si dítě adoptuje. Nejprve si chce adoptovat dítě v Keni, jenže zjistí, že zahraniční adopce byly v Keni zakázané právě kvůli obchodu s dětmi. Rozhodne se adoptovat dítě z Nigérie, ale při tom procesu začne mít neblahé tušení a začne pátrat. Až se dostane na stopu nelegálním obchodům s dětmi. A víc už neprozradíme. Jen to, že je to velmi napínavé.

V Keni jsem byla poprvé v roce 2005, už se mi ani nechce říkat, kolik je to let. A naposledy pak před covidem. Chystala jsem se tam, ale přišel covid a já jsem potom ještě otěhotněla, takže se do Keni chystám až příští rok. Měl jsem teď pauzu, ale letos v březnu jsem byla v Tanzanii a na Zanzibaru.

Přesně tak. Založila jsem projekt Dárky s myšlenkou. Nakupuji šperky od lidí z keňských chudinských čtvrtí. Pro mě je to vůně smogu a kouře z pálících se pneumatik. Protože já jsem se tam nejvíc pohybovala v chudinských čtvrtích a tam je tohle nejvíce cítit. To mi evokuje Keňu.

Je to o lidech. Postupem času, jak jsem si tam našla přátele a obchodní kontakty, to je důvod, proč se tam vracím.

Proměnila se, protože tam hodně investují Číňané. Staví silnice, železnice, výškové budovy, takže centrum i okolí Nairobi se hodně proměnilo. Ale ona chudinská čtvrť Kibera, tam je pořád... Některé věci se změnily k lepšímu, to ano, ale musíte je hledat, nejsou vidět na první pohled.

Hana Hindráková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové. Já bych to viděla jako něco dobrodružného, třeba s tématikou sexuální turistiky v Keni nebo na Zanzibaru. To je téma, kterým jsem se poslední dobou zaobírala. Tedy zase by to nebylo úplně odlehčené. Já asi ta lehká témata úplně neumím.

První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně.

Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným.

Mezi její knihy patří:

• Děti nikoho (2012)
• Karibu Keňa (2012)
• Dobrovolnice (2014)
• Očarovaná (2015)
• Lovci lebek (2016)
• Smrtící byznys (2017)
• Nezlomný (2018)
• Svítání nad savanou (2020)
• Obchodníci s dětmi

V osmi kapitolách se dozvíte, jak se Hana Hindráková do Afriky vůbec dostala, spoustu zajímavých příhod, které v zemi prožila, a také jak se z nadšené dobrovolnice stala odpůrkyní rozvojové pomoci nebo alespoň jejích nejběžnějších podob. Značná část vyprávění je ale věnována i spisovatelské dráze. Je tak i možné nahlédnout do zákulisí vydávání knih v Česku, podívat se na to, jaké je pořádat knižní křest, jak se dělá propagace či jaké je to být spisovatelkou v době covidové. A v neposlední řadě tu naleznete i mini průvodce po Keni pro všechny, kteří by tuto oblast rádi navštívili.

Nicméně i přesto jsem nasála atmosféru země, která je drsná a nespoutaná, zároveň však nesmírně krásná a lákavá. Na základě popsaných situací si dokáži udělat základní představu o tom, jak se v Keni žije a nahlédnout pod pokličku zdejší nátury, i když zažít to na vlastní kůži musí být samozřejmě úplně jiný šálek kávy. Hana Hindráková má skutečně vypravěčský talent a její zážitky jsou fascinující, navíc je dokáže podat tak, že máte pocit, jako byste byli u toho. Obdivuji autorku za otevřenost a upřímnost a také obrovskou odvahu.

Tato velmi oblíbená svahilská fráze znamená nic není problém, všechno je v pohodě. Uvědomila jsem si, že jestli nechci pobyt v této subsaharské zemi strávit věčným čekáním, musím se přizpůsobit. Začala jsem tedy chodit také pozdě.