Souostroví zahrnuje mnoho menších ostrovů a ostrůvků, včetně Alegranzy, Isla de Lobos, Montaña Clara, Roque del Oeste a Roque del Este. Také zahrnuje řadu skal, včetně Garachico a Anaga. Dříve se tomuto souostroví říkalo „Ostrovy štěstí". Kanárské ostrovy jsou nejjižnější oblastí Španělska a největším a nejlidnatějším souostrovím Makaronésie. Jsou také největším a nejlidnatějším souostrovím ve Španělsku.
V červenci 2025 měly Kanárské ostrovy 2 262 404 obyvatel s hustotou 304 obyvatel na km2, což z nich činí sedmé nejlidnatější autonomní společenství Španělska. Kanárské ostrovy, zejména Tenerife, Gran Canaria, Fuerteventura a Lanzarote, jsou významnou turistickou destinací s více než 14,1 miliony návštěvníků v roce 2023. Důvodem jsou jejich pláže, subtropické klima a významné přírodní atrakce, zejména Maspalomas na Gran Canarii a Mount Teide, lokalita světového dědictví UNESCO na Tenerife.
Mount Teide je nejvyšší vrchol Španělska a třetí nejvyšší sopka na světě, měřeno od její základny na dně oceánu. Ostrovy mají teplá léta a zimy dostatečně teplé na to, aby klima bylo technicky tropické na úrovni moře. Množství srážek a úroveň námořní regulace se liší v závislosti na poloze a nadmořské výšce. Souostroví zahrnuje zelené oblasti i polopouště. Vysoké hory ostrovů jsou ideální pro astronomická pozorování, protože leží nad vrstvou teplotní inverze.
V roce 1927 byla provincie Kanárské ostrovy rozdělena na dvě provincie, Santa Cruz de Tenerife a Las Palmas. V roce 1982 bylo založeno autonomní společenství Kanárské ostrovy. Města Santa Cruz de Tenerife a Las Palmas de Gran Canaria jsou společně hlavními městy ostrovů. Tato města jsou také hlavními městy provincií Santa Cruz de Tenerife a Las Palmas. Las Palmas de Gran Canaria je největším městem na Kanárských ostrovech od roku 1768, s výjimkou krátkého období v 10. letech 20. století. Mezi územním rozdělením Španělska v roce 1833 a rokem 1927 bylo Santa Cruz de Tenerife jediným hlavním městem Kanárských ostrovů.
Název Islas Canarias pravděpodobně pochází z latinského názvu Canariae Insulae, což znamená „Ostrovy psů", možná proto, že tuleni mniši nebo mořští psi byli hojní, což je název, který byl zjevně zobecněn ze starověkého názvu jednoho z těchto ostrovů, Canaria - pravděpodobně Gran Canaria. Ze západu na východ jsou Kanárské ostrovy El Hierro, La Palma, La Gomera, Tenerife, Gran Canaria, Fuerteventura, Lanzarote a La Graciosa. Severně od Lanzarote jsou ostrůvky Montaña Clara, Alegranza, Roque del Este a Roque del Oeste, patřící do souostroví Chinijo. Severovýchodně od Fuerteventury je ostrůvek Lobos.
Členství v Schengenském prostoru
Ano, Kanárské ostrovy jsou součástí Schengenského prostoru. Kanárské ostrovy jsou součástí Španělska, a tím i Evropské unie. I tak počítejte s kontrolou na vstupních hraničních bodech. Schengenský prostor sice není automaticky rozšířen na všechna zámořská území členských států (v tomto případě Španělsko), ale Kanárské ostrovy, Azory a Madeira jsou do něj zahrnuty.
Co to znamená pro cestování?
Při cestování na Kanárské ostrovy tedy stačí mít platný občanský průkaz. Občané všech zemí schengenského prostoru mohou svobodně cestovat v rámci celého schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv místě na tzv. „zelené hranici“ bez zdržování a formalit. Protože vstup do jedné země Schengenu umožňuje cestování celou smluvní oblastí bez dalších hraničních kontrol, musí se na vnější hranici schengenského prostoru (to znamená i na hranicích na letištích) provést hraniční kontrola současně zástupně pro všechny země Schengenu.
Na území Kanárských ostrovů vstoupíte na jednom z mezinárodních letišť nebo v jednom z přístavů, kam přijedete trajektem. V obou případech, kdy přecházíte přes „hraniční přechod“, se musíte prokázat platným cestovním dokladem totožnosti.
Měna
Používaná měna je euro (EUR). Území je součástí Španělska, a tak se zde používá i stejná měna. Při návštěvě této oblasti je doporučeno mít při sobě dostatek EUR na placení různých služeb a nákupy.
Volný pohyb osob
Od 1.5.2006 mohou čeští občané dlouhodobě pobývat a pracovat v ES v rámci volného pohybu pracovních sil v EU. Není potřeba si vyřizovat pracovní povolení ani pracovní vízum. Při pobytu do 90 dnů není třeba registrace na cizinecké policii ve Španělsku. Při pobytech nad 90 dnů je od 2. 4. 2007 povinná registrace na cizinecké policii, (event. na služebnách národní policie v místě bydliště), o které bude vydáno potvrzení. Potvrzení obsahuje rovněž identifikační číslo cizince, tzv. Pro bližší informace o povolení k pobytu ve Španělsku, systému přihlašování apod. doporučujeme se obrátit na kancelář cizinecké policie příslušnou dle místa pobytu (seznam je k dispozici na webových stránkách Ministerstva vnitra Španělska.). Nebo je možné konzultovat informace pro cizince uvedené na webových stránkách MV Španělska (www.mir.es, sekce extranjeros) nebo na webových stránkách MPSV Španělska. (extranjeros.mtas.es).
Schengenský prostor: Podrobnější informace
Schengenský prostor je území, na němž státy neprovádějí kontroly osob při překračování vnitřních hranic. Schengenská spolupráce má však širší dimenzi než samotné odstranění hraničních kontrol. Zahrnuje také společnou vízovou politiku, policejní a justiční spolupráci v trestních věcech, Schengenský informační systém a utváření či sjednocování společné migrační a azylové politiky a stanovení podmínek pro pohyb občanů nezúčastněných zemí v rámci schengenského prostoru.
Vnitřní hranice představují hranice jednotlivých států schengenského prostoru, které nevytvářejí vnější hraniční linii území schengenského prostoru a nespojují jej se zeměmi, které nejsou jeho součástí. Jedná se o pozemní hranice mezi členskými státy, letiště v členských státech, z nichž žádné lety nesměřují mimo území schengenského prostoru, a námořní přístavy, určené výlučně pro trajektovou dopravu v rámci členských států.
Obecně platí, že vnitřní hranici může překročit jakákoliv osoba, bez ohledu na její státní příslušnost, a to aniž by byla podrobena kontrole. Policejní složky však mohou za určitých podmínek kontrolu učinit. Nemůže se však jednat o systematickou kontrolní činnost.
Vnější hranice tvoří rozhraní mezi členskými a nečlenskými státy schengenského prostoru. Kromě pozemních, vzdušných a mořských hranic, zahrnují i mezinárodní letiště a přístavy, které spojujíc země schengenského prostoru i s ostatními státy.
Členský stát může z důvodu závažného ohrožení jeho veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti na svých vnitřních hranicích zavést provádění systematických kontrol osob, které je překračují, ale pouze na dobu nepřesahující 30 dní nebo dobu, po níž lze předvídat existenci ohrožení a ochrana vnitřních hranic je v jejím rámci nezbytně nutná. Trvá-li ohrožení i po uplynutí stanovené doby, je členský stát oprávněn ochranu prodloužit o dalších 30 dní.
Schengenská smlouva, podepsaná 17. 6. 1985 ve stejnojmenném lucemburském městě, je dohoda mezi původně 5 evropskými státy, která otevřela cestu k postupnému rušení a odstraňování pohraničních kontrol na společných hranicích zúčastněných subjektů. Těmito státy byly Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Německo.
Schengenský prostor nezůstal v počátečním stavu. Postupně se k němu připojily další evropské země, jak z Evropské unie (25 států) tak mimo ni (Norsko, Island, Švýcarsko, Lichtenštejnsko). První Schengenská dohoda byla proto v roce 1990 doplněna o Úmluvu k provedení Schengenské dohody (platnost 1995), což v praxi znamenalo úplné zrušení hraničních kontrol mezi zúčastněnými státy a přijetí stejných pravidel v oblasti víz a policejní či justiční kooperace.
Dohoda společně s Úmluvou představují tzv. schengenské acquis, které bylo Amsterodamskou smlouvou, jež vešla v platnost 1. května 1999, začleněno do práva Evropské unie. Staly se tak platnými pro všechny státy EU, doplnily a povýšily dosavadní ekonomickou integraci v rámci EU. Zároveň se vztahují i k volnému pohybu občanů Unie, bez ohledu na ekonomický status.
Připojení se k schengenskému prostoru není ryze politickým rozhodnutím, ale ucházející se stát musí splnit určité vstupní podmínky. Uplatňovat společný soubor schengenských pravidel (tzv. schengenské acquis), které zahrnuje úpravu a tedy sjednocuje např. Připojit se k Schengenskému informačnímu systému a používat jej.
Jednotlivé členské státy, které jsou nyní členy schengenského prostoru, tedy buď přímo přistoupily k Schengenské dohodě před 1. květnem 1999, kdy nabyla platnosti Amsterodamská smlouva, nebo se staly členy Evropské unie po tomto datu, a tedy společně se získáním členství Evropské unie se také staly součástí schengenského prostoru. Státy, které nejsou členy Evropské unie, se účastní na základě svých příslušných schengenských dohod.
Schengenský prostor není totéž jako volný pohyb osob. Volný pohyb osob je jednou ze základních svobod garantovaných občanům EU. Možnost volně překračovat vnitřní hranice států bez kontroly je však garantována všem osobám, aniž by měli status občana EU. Všechny tyto osoby však jsou povinny mít u sebe požadované cestovní doklady, ačkoliv na hranicích jejich kontrola neprobíhá.
Volný pohyb osob je spojen s občanstvím Unie. „Občanem Unie je každá osoba, která má státní příslušnost členského státu. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.“ Občané Unie tedy mohou vycestovat na území jiných členských států a na jeho území pobývat, zároveň mají právo opustit svůj domovský členský stát a zpět se do něj vrátit. Ke vstupu na území hostitelského členského státu občanovi EU postačuje mít u sebe platný dokladu totožnosti. Ani absence takového dokladu nemůže být automaticky překážkou ke vstupu na území jiného členského státu, protože tento stát musí migrujícím občanům Unie umožnit prokázat svou totožnost jiným způsobem či požadovaný doklad získat.
Občané států, které participují na Evropském sdružení volného obchodu (Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska) disponují stejným právem ke vstupu a opuštění území členských států EU za stejných podmínek jako občané Unie. Volný pohyb osob mohou státy omezit z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti či veřejného zdraví.
Původně byl volný pohyb osob zaručen pouze ekonomicky aktivním osobám, tedy pracovníkům, osobám vykonávajícím samostatně výdělečnou činnost a osobám hledajícím v hostitelském státě práci. Na začátku 90. let 20. století došlo k rozšíření volného pohybu i na osoby bez ekonomického statusu.
Právo volného pohybu v rámci členských států mají kromě občana Unie a státního občana zemí, které jsou součástí schengenského prostoru, také jeho rodinní příslušníci. Původ či občanství takových rodinných příslušníků není určující. Jejich práva jsou vázána na práva občana EU. Rodinný příslušník odvozuje svá práva od občana EU vykonávajícího svobodu volného pohybu; Tento rodinný příslušník je občanův manžel/manželka, partner, s nímž občan EU uzavřel registrované partnerství, potomek občana Unie nebo jeho manžela/manželky/partnera v přímé linii, je-li mladší 21 let nebo se jedná o vyživovanou osobu, a předek občana Unie nebo jeho manžela/manželky/partnera v přímé linii, je-li vyživovanou osobou; Rodinný příslušník občana EU v hostitelském členském státě doprovází či jej následuje.
Krátkodobé pobyty jsou pobyty nepřesahující 90 dní a to během jakéhokoliv období 180 dnů. Schengenská legislativa upravující oblast víz zahrnuje nařízení o jednotném vzoru víz, určující společnou vizuální formou víza, vízový kodex, neboli procesní normu upravující postup při vydávání víz, a nařízení o vízových seznamech. Jedná se o společné seznamy udávající konkrétní vízovou povinnost pro příslušníky třetích zemí. Občané daných třetích zemí mohou být prostřednictvím těchto seznamů vízové povinnosti také zproštěni.
Dlouhodobé pobyty, tedy pobyty nad 90 dní, nejsou komunitárním právem ani schengenskou legislativou upraveny. Vízové podmínky dlouhodobých pobytů občanů třetích států na území Schengenského prostoru jsou plně v kompetenci států zúčastněných na Schengenském prostoru a je pouze jejich rozhodnutím, jaké podmínky k umožnění takového pobytu na svém území zvolí. I pro víza vztahující se k dlouhodobým pobytům existuje jednotný vzor.
Bezpečnost státu má dvě dimenze - vnitřní a vnější, které odpovídají vnitřní a vnější suverenitě státu. Zatímco vnější bezpečnost se zaměřuje na udržení existence státu v mezinárodním prostředí, cílem vnitřní bezpečnosti je zajistit veřejný pořádek uvnitř státu. Obě tyto dimenze se vzájemně prolínají, neboť vnější hrozby se promítají do vnitřní bezpečnosti a naopak.
Pro zajištění bezpečnosti byl do legislativního rámce Evropské unie začleněn Schengenský informační systém (SIS), aby bylo možné zajistit realizaci volného pohybu osob bez hraničních kontrol za současného zajištění bezpečnosti schengenského prostoru. Cílem SIS je tedy udržování veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti včetně národní bezpečnosti na území smluvních stran. SIS představuje prostředek sloužící ke kooperaci pohraničních, imigračních, policejních, celních a soudních orgánů států participujících na schengenském prostoru.
SIS představuje jakousi databázi, která shromažďuje data o osobách, na něž byl vydán zatykač, o cizincích, kterým byl odepřen vstup, o pohřešovaných osobách nebo osobách, které dočasně potřebují policejní ochranu. Kromě toho databáze obsahuje údaje o osobách či vozidlech, jež mají být sledovány nebo informace o ukradených, neoprávněně užívaných nebo ztracených předmětech, jako jsou motorová vozidla, přívěsy a karavany, střelné zbraně, doklady totožnosti, úřední dokumenty a bankovky.
Zanechat komentář