Psát pro děti, to znamená spolu s Františkem Halasem věřit, že „věčně naléhavé a opakované dětské PROČ a chtivá PROČ básníků nedají světu, aby zestaral“. Psát pro děti znamená objevovat svět, kde se žije na plné pecky, kde se člověk nikdy nenudí, kde zázraky života v nás ještě budí úžas a touhu přijít všemu na kloub.
Daleko na Moravě, uprostřed Valašského království, na malém smetišti nedaleko Vizovic žili dva krysáci - Hubert a Hodan - a sádrový trpaslík Ludvík. Bydleli v útulných zásuvkách starého šicího stroje s vyhlídkou na vysavač. Na malém smetišti se rozednívalo. Ze zásuvek šicího stroje se ozývalo chrápání. CHRRRRRRR! CRRRRRRR, zazvonil budík a krysáci se probudili. Vyndali ze zásuvky Ludvíka, po žebříku slezli dolů na zem a pustili se do ranní hygieny. Sprchování sifonovou láhví, čištění zubů kartáčkem na ruční pohon a mydlinková koupel ve staré výlevce, to byl slibný začátek slunečného letního dne.
Hubert se rozhlédl dalekohledem kolem dokola. „Dobře, Huberte,“ odpověděl Hodan a uřízl si kousek sýra. „Víš, co jsem slyšel v rádiu? Smetiště prý je nejzdravější místo k životu. Čisté povětří, hodně zeleně, žádný hluk a žádné výfukové plyny. Pohoda a klídek!
„Máš pravdu, Huberte,“ přitakal Hodan. „Den jako stvořený pro nečekané dobrodružství,“ zasnil se Eda a zahleděl se do vytrženého listu z obrázkového časopisu. „Tady čtu: KDO NAJDE PŘÍŠERU V JEZEŘE LOCH NESS? Pánové, jsem světoznámý dobrodruh. Procestoval jsem Švandalusii, Škytálii, Kočičínu, Krindypindii, Sakypakistán, Šmidlifidlipíny, Sýrii Ementálii, Maroko a Baroko, Malé Divy a Velké Divy a ještě mnoho dalších světadílů, ale objevit lochneskou příšeru, to by byla trefa!
Krysáci ho poslouchali jen jedním uchem. „Však v noci pořádně zapršelo,“ řekl Hubert. „Vidíš tamten lavor? „Ukažte, pánové!“ volal Eda, který se zmocnil dalekohledu. „Žádný lavor! To je přece jezero Loch Ness! Kamarádi, zorganizujeme výpravu! Vypátráme lochneskou příšeru!
„Edo, vzpamatuj se,“ krotil jeho nadšení Hubert. „Kdepak u nás!“ přitakal mu Hodan. „Tady žijí nanejvýš příšerní kocouři. A vůbec, kam bych jezdil? Do nějaké Tramtárie? Jsou to peciválové, pomyslel si Eda. Jak by mohli chápat nepokojnou duši dobrodruha?
„Jak myslíte, pánové, proslavím se sám! „Šťastný lov, Edáčku,“ volal za ním Hubert. Hubert s Hodanem pozorovali Edu dalekohledem. Viděli, jak zastavil u lavoru a nahodil udici. Drželi mu palečky.
„Eda si chystá foťák…“ hlásil Hubert. „Ukaž se, lochnesko! Však já tě vyženu z úkrytu!“ vyvolával Eda. „A teď si uděláme pár snímečků,“ blýskal Eda fotoaparátem. „Jakou návnadu?“ zneklidněl Hodan. Podíval se dalekohledem a zahrozil do dálky zaťatou pěstičkou. „Chudáček Ludvíček! Styď se, Edo!
„Tak to se teda Eda neproslaví,“ posmutněl dobrák Hodan. Bylo vidět, jak oba krysáci snášejí na hromadu vařečku, kvedlačku, nůžky, rouru od kamen, žárovky, ručník a kdovíco ještě.
„Lochneska jako živá! Vtom se před ním vztyčila obrovitá obluda. „Konečně! Kdo si počká, ten se dočká! Lochneská příšera osobně! A pak že tu žádná nežije!
„Karamba!“ zvolal a hrdě vypjal hruď. „Strašná lochneska - a třese se strachy! Přede mnou!
„My jsme tu lochnesku sestavili z pokladů našeho smetiště,“ vysvětlil vyjevenému Edovi Hubert, „ale je moc těžká.
„Nehněvej se na nás, Edáčku!“ omlouval se Hodan. „Proč bych se hněval, kamarádi,“ usmál se Eda. „Vždyť já vím, že na smetišti u Vizovic žádná lochneská příšera nežije. Ale je to škoda, mohli jsme být slavní!
„Kamarádi, víte co?“ pokračoval Eda. „Já se picnu!“ zadumal se Eda s fotoaparátem v tlapkách. „Máme tu problém, pánové! A tak si Eda lochnesku nakonec přece jen vyfotil. A že se neproslavil po celém světě?
A co se stalo dál? To už je jiný příběh, ale i v něm se mohl objevit sedlák se syny:
Jeden sedlák měl tři syny,nebáli se žádné dřiny.„Kubo, dojdi pro kládu!“Kuba kývl: „Tak já jdu.“Šlapal, šlapal, přišel k lesu:„Já tu kládu neunesu!“Posadil se, vzdychl: „Ech,co mám dělat? Už se kláda nakládá:„Hej rup!
Nebo třeba stařenka se stařečkem:
Byla jednou jedna stařenka. Měla malou chaloupku a žila v ní se svým stařečkem. „Poslouchej, starouši,“ řekla mu. „Ty jsi odešel z domova s kusem zlata a vrátil ses domů s prázdnýma rukama. Takhle by to dál nešlo, to bychom brzy přišli na mizinu, kruciturcihergotfagot! Abys věděl, dnes to uděláš obráceně.
„To se nemůže podařit,“ zakroutil hlavou stařeček. „Žádný takový, dědku líná,“ zavrčela stařenka. „Hroudu zlata jsi prošustroval, tak ji koukej dostat zpátky! To budeš čubrnět, jak lehce se nám to podaří. Já totiž půjdu s tebou, abys místo poctivého handlování nevysedával někde v putyce. A nepůjdeme, nýbrž pojedeme, podnikat v našem věku takovou dlouhou pěší túru, to by byl hazard se zdravím. Nastartovali svůj traktor Zetor, který už dávno patřil do muzea, zapřáhli za něj vůz dvoukolák, nasedli a vyjeli cestou necestou k městu.
„Buď zdráv, kupče,“ pozdravil ho stařeček. „Jehlu za husu?“ zeptal se kupec, jako by nevěřil svým uším. „Báječný obchod,“ zadrmolil kupec, dal stařečkovi husu, na jehlu ani nečekal a byl pryč. „Buď zdráva, husopasko,“ pozdravil ji stařeček. „To je vážně skvělý obchod,“ pípla husopaska, dala stařečkovi čuníka, na jehlu ani nečekala a byla pryč. Štěstí je provázelo celou cestu. Od pasáka dostali berana, od ovčáka vola, od skotáka koně, a nestálo je to dokonce ani tu jehlu.
„Buď zdráv, sedláku,“ pozdravil ho stařeček. „Cože? Kde bych vzal hroudu zlata?“ tvářil se sedlák jako jelimánek. Byl to starý lišák a chamtivec, bez výčitek by přísahal, že žádnou hroudu zlata nikdy neviděl. Ale na stařenku si nepřišel. „Obrať kapsy, desperáte! Sedlák vytřepal z válenky hroudu zlata velkou jako pěst a zkroušeně ji podal stařečkovi. „Znamenitý obchod,“ procedil mezi zuby a ztratil se jako liška v lese. Stařenka stařečka pochválila, jak dobře vyměnil, obrátili traktor a jeli domů. „Kdepak by mě napadlo, že mám doma takové kurážné děvče,“ řekl stařeček s uznáním. „Dobře udělal,“ pokýval hlavou stařeček.
A nakonec, co říkáte na tuto záhadnou příhodu?
Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně.
„Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil - ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let!
„A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně - ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu! Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. „To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět.
„Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného.
A co se stalo s kovářem? To už je jiná pohádka...
Halí, belí, halí, belí -čím ho krmím? Ušaté torpédo se řítí po rynku,vrhlo se divoce na naši maminku.Maminka spustila: Šup domů nazpátek!Co já se nahoním bláznivých štěňátek!Kam pořád utíkáš?
Krysáci Hubert a Hodan
A jestli se vám zdálo, že v pohádce chybí princezna, tak tady je jedna:
Ráno vzal sekeru a vykročil k lesu, ale bylo tak nesnesitelné vedro, že se zastavil u studánky, aby se osvěžil. Ta studánka byla začarovaná a sotva se muž napil - věřte nevěřte! - proměnil se v krásnou dívčinu. Do spanilé dívky se okamžitě zamiloval mladý kníže, který šel náhodou kolem, a že knížeti je všecko dovoleno, vzal si tu krasavici za ženu.
Léta běžela a mladá kněžna si jednoho dne vyšla na procházku. Sluníčko připalovalo tak mocně, že se zastavila u začarované studánky, aby se osvěžila, ale sotva se napila - věřte nevěřte! - proměnila se v krásnou klisnu. Zrovna jel okolo kníže, manžel té klisny, dokud ještě byla kněžnou, a že knížeti je všecko dovoleno, odvedl si ji domů a zavřel ji do stáje.
Jednoho horkého dne se klisna zaběhla ke studánce a napila se, aby zahnala žízeň, a vtom - věřte nevěřte! - se proměnila v nádhernou fenu. Ale co čert nechtěl, jednou se žíznivá fena zatoulala ke studánce, napila se z ní a v tu ránu se proměnila - můžete třikrát hádat, stejně neuhádnete! Kovář se vrátil domů, přivezl si z lesa plný vůz uhlí a dal se do práce. A kdyby mu lidé přece jen uvěřili, že byl provdaný za knížete a má s ním tři syny, ještě by mu kníže, kterému je dovoleno i to, co je zakázáno, dal pro pomluvy setnout hlavu!
Volá sedlák, volá selku: „Pomoz, ženo! Volá selka, volá vnučku: „,Pomoz, děvče! Volá vnučka, volá psíčka: „Pomoz, psíčku! Volá psíček, volá kočku: „Pomoz, číčo! Na pomoc jim přišla myška:„Pomohu vám! Tahá sedlák, tahá selka, tahá vnučka, tahá psíček, tahá kočka,tahá i ta myška vzadu -a vtom rup! a bác! a hopla! svalili se na hromadu.„Sláva, nazdar! Pomůžeš mu? Sláva! Hurá!
Eda a Lochneska
A co třeba zkusit detektivní zápletku s Popelkou?
Macecha v koutě radí dceři:„Vesel se, uč se od lidí!Že ti dal košem? Macecha s dcerou jedou domůa stará zlostně vraští líc.„Kde jsi, ty šmudlo? Macecha běží ze vsi domů:„Dceruško, stroj se na cestu!Co když tě večer potká štěstí?Jedeme na bál!
Macecha v koutě radí dceřia zlostí se v ní vaří žluč.„Že ti dal košem? „K čemu mám stráže?“ král se zlobí,až se mu blýská zpod víček.„Zmizela jako srnka v lese?A co je tohle? Macecha žvatlá: „Vítej, králi!To jsou k nám hosti - na mou čest!Střevíček? Ovšem. Dorko, alou,máš přece nožku takhle malou!Obuj ten střevíc!
Macecha syčí: „Že to nejde?Však se ta noha přinutí!Dceruško, zkus to! Našli jste ho?
Nebo si poslechněte něco o zvířátkách:
Boha Dia napadlo odměnit nejkrásnější mládě, proto k sobě sezval všechna zvířata. Za zvuků fanfár sestoupil z Olympu Zeus a procházel sem a tam. I bohu se těžko vybírá z tolika roztomilých mláďátek. Jak si tak lámal hlavu, koho vybrat, padl mu zrak na opici, která chovala v náručí malé ušaté opičátko s vykulenýma očima. „Je mi jedno, co se líbí mocnému Diovi.
Nebo o cestování:
Jeden muž se chystal na dalekou cestu. Byl to člověk důkladný a rozvážný, a tak i jeho přípravy byly důkladné a rozvážné. Oblékl se do cestovního oděvu, zabalil náhradní oblečení, přidal zásobu jídla, nezapomněl na psací náčiní, rozmyslel si, kam ukrýt peníze. Venku na něj celou tu dobu čekal jeho pes. „Proč se tu jen tak povaluješ?“ pokáral ho člověk. „Copak musím všechno dělat já? „Já jsem připravený,“ štěkl pes a zavrtěl ohonem.
Převozník na svém člunu převážel obyvatele jednoho ostrova na druhý ostrov. Vtom se přihnala bouře; moře se rozběsnilo a neovladatelný člun se zmítal ve vlnách. Vyděšení cestující naříkali, volali bohy na pomoc a loučili se se životem. Dobří bohové pomohli, bouře se utišila a nešťastníky, kteří si před chvílí zoufali, zaplavila obrovská radost. Jásali, objímali se, dali se do tance, až se rozkymácený člun převrhl a všichni se utopili.
Na břehu řeky seděl indiánský chlapec a chytal ryby. Starému muži, kráčejícímu zvolna kolem řeky, se malý indián okamžitě zalíbil. Ten muž byl bohatý továrník, který tu byl na letním bytě. Mohl si dopřát všechno, nač si vzpomněl, ale všechen čas věnoval vydělávání peněz, a tak se ani neoženil. Při pohledu na chlapce ho napadlo, že by nebylo špatné mít syna. „Mladý muži,“ řekl mu, „chceš být mým synem? Jsem bohatý, ale nemám žádné děti.
„Co bys dělal? „Pak tě dám zaučit ve své továrně. Začneš pracovat jako obyčejný dělník, a jestli obstojíš, budeš mistr. Když se ukáže, že jsi schopný organizátor, nastoupíš do kanceláře jako zástupce ředitele.
„Jak k čemu? Budeš vážený a vlivný člověk. „Co asi? Budeš boháč,“ trpělivě vysvětluje továrník. „Budeš svým pánem a budeš si dělat, co budeš chtít. „Ale vždyť já chytám ryby už teď,“ zasmál se chlapec. „Klíďo píďo.
Zanechat komentář